Článek
„Mami, mami! Jdeme pouť, hurá!“ znělo nadšeně autem, když jsme byli na cestě na letošní Chodské slavnosti.
Po cestě jsem prozíravě vybrala 1500 korun s tím, že to snad musí bohatě stačit, a že nějakou stokorunu mám ještě u sebe, kdyby náhodou.
Dámy a pánové držte se, jízda začíná.
Jakmile se před námi zjevila vstupní brána na pouť a naše uši byly plné hlasitého českého retro diska, tak se z mých dětí staly motorové myšičky, které nevěděly, na co se mají zaměřit dřív. Hned jako první jsme se rozhodli vyzkoušet štěstí v automatech s kovovým drápem, jestli se nám povede vytáhnout nějakého plyšáka. 100 Kč, 5 pokusů. Nic. Samozřejmě. Druhý syn chtěl samozřejmě taky. 100 Kč podruhé, a opět nic. Nevadí. Jdeme dál. Sotva jsem se otočila, už se kluci hrnuli k autodromu. Jedno autíčko pro dvě osoby za 100 Kč. Beru tedy dvě a během patnácti minut bylo 400 Kč pryč. A to byl teprve začátek.
Můžeme ještě sem, prosím, mami?
Po cca 4 minutách na autodromu jsme procházeli dál poutí, kde kluky pro změnu zaujala obrovská nafukovací skluzavka, a tak už tam nadšení běželi. 70 Kč za dítě, dalších 140 Kč mínus. Alespoň to bylo za 5 minut. Po nafukovací trampolíně přišly na řadu dětské kolotoče, kam samozřejmě šli zase spolu. Procházeli jsme poutí dál, a mladší syn chtěl pro změnu na Lochnesku. Protože je ale ještě malý, musela jsem jít s ním. Takže dvakrát 80 Kč a po necelé hodině na pouti bylo pryč 820 Kč. Už na Lochnesce zaujala mladšího syna skákací obrovská trampolína, na které dítě skákalo připevněné bezpečnostními popruhy a mohlo se tak opravdu vydovádět. Tentokrát už chtěli opět oba. Takže dvakrát 90 Kč za 3 minuty skákání. Rovných 1000 Kč pryč po hodině zábavy. Po trampolínách se kluci usmysleli, že mají hlad a žízeň, a tak jsme se vydali koupit langoš a nějaké pití. Langoš „lidových“ 110 Kč a dvě dětské pití po 40 korunách.
Když jsem si myslela, že už je konec a jdeme, ozvalo se…
„Maminko? Můžeme, prosím, ještě balonek?“ kulil na mě své obrovské oči mladší syn a mě v tu chvíli došlo, že jsem jim vlastně letos slíbila ty velké balony, naplněné héliem. Starší syn si nadšeně vybral balonek postavičky JJ z Cocomelon, a mladší svého oblíbeného mimoně.
„Poprosím vás 500 kč, to víte, hélium je drahé.“ směje se na mě prodavačka s balónky, za tónů Karla Gotta a jeho písně Přijela pouť.
Dávám dohromady poslední hotovost, která díky bohu stačí na dva balony a vlastně se v tu chvíli trochu divím, že nikde poblíž není bankomat. Celá pouť se totiž stále nese duchem „Pouze hotovost“.
Pouť jako lidová zábava?
Dovolím si říct, že to už dnes asi bohužel neplatí. Je to drahá zábava, která netrvá ani moc dlouho. Jsem vlastně moc ráda a vděčná, že si můžeme dovolit pouť navštívit a dětem jednou za rok tohle všechno dopřát. Ale určitě je to dneska už velmi nákladná záležitost, která se prodraží úměrně s počtem dětí.
„Maminko?“ ozve se starší syn, který je autista.
„Ano?“
„Máš balonek, děkuju, mám radost.“ usměje se na mě a nese se s jeho balonem za nekřesťanské peníze.
„Já taky děkuju, mám Mimoně, mami, super!“ přidává se mladší syn a jde mě obejmout.
A já v tu chvíli zapomínám na to, kolik to všechno stálo a užívám si pohled na svoje šťastné děti, za zády tentokrát vyhrává obligátní Michal David a jeho Nonstop, a mě hlavou proletí myšlenka, že se už vlastně zase těším na příští rok.
