Článek
Jsem mámou autistického chlapce, který v pondělí nastoupil do 1. třídy. Do 1. třídy speciální školy.
Inkluze? Skvělý nápad, ale rozhodně ne pro každé dítě
Myslím si o sobě, že jsem vcelku soudný rodič a nemám problém si naprosto reálné připustit to, kde má moje dítě mantinely, ve kterých je schopné pracovat. A rozhodně do nich nepatří klasická běžná škola, kterou jsem pro něj bohužel vyloučila. Kromě autismu bojujeme i se silným ADHD a lehkou mentální retardací. To ale neznamená, že by syn neuměl například číst, neuměl mluvit anglicky, nebo se snad nesnažil psát. Naopak. Anglicky mluví už snad od 3 let, a čte převážně plynule. Psaní je horší, ale to vzhledem k jeho narušené hrubé motorice není nic, co bychom nečekali. Když tedy loni přišel čas na zápis do základní školy, bylo mi ihned jasné, že se budeme muset porozhlédnout po speciální základní škole.
A mají tam vůbec lavice, židle? Učí je třeba psát a číst?
Když někde zmíním, že syn navštěvuje speciální školu, tak zjistím, že lidé mají ohledně takové školy vcelku předsudky. A tak jsem již dostala otázky, jestli tam mají vůbec lavice, židle. Jestli mají vyučovací hodiny. Nebo jestli je vůbec budou učit psát a číst. Odpověď na všechny tyhle otázky je ano. Třída se sice skládá z cca 10 dětí, které spadají do 1. a 2. třídy, přítomna je učitelka a asistentka, ale jinak se děti učí psát a číst, jako v klasické škole. A i přitom sedí v lavicích. Alespoň po tu dobu, po kterou to vydrží. Ale s tím zdejší pedagogové počítají a nemají problém případně s dítětem pracovat na hracím koberci, a u toho ho opět směrovat do lavice a trénovat tak jeho soustředění u stolu. Hodiny mají 45 minut i ve speciální škole, jen tady nezvoní.
Počkej jak to uteče, než se naděješ, tak půjde do školy
Naprostá pravda. Všechno strašně moc rychle uteklo, a vlastně ani nevím, kam se těch 7 let od doby, co se syn narodil podělo. Když mi tuhle větu říkal někdo před jeho diagnózou, tak jsem se smála, že se naopak těším, až ho pyšně povedu do první třídy jako velkého kluka. Jen jsem tehdy netušila, že ho nepovedu na klasickou základní školu, ale do speciální. Ačkoliv jsem se všemi jeho diagnózami už, dá se říci, srovnaná, tak mě samozřejmě první školní den přepadl i lehký pocit lítosti, že nejdeme do běžné školy. Ten pocit mě ale záhy opustil, a to ve chvíli, kdy jsem ho poprvé vyzvedávala druhý den ze školy, který už tam strávily děti bez rodičů, a on byl celý šťastný, že se mu ve škole moc líbí.
Běžná, speciální, soukromá, nebo snad domácí výuka. Vůbec na tom nezáleží
Všichni rodiče chtějí, aby se jejich dětem ve škole líbilo, dařilo a aby tam chodily rády. My jako rodiče autistických dětí to vnímáme, troufnu si říct, mnohem intenzivněji. Víme totiž, že když se nezadaří, když se začne špatně, tak bude potom hodně obtížné to změnit a bude to nějaký čas nejspíše trvat.
Jediné na čem záleží je to, aby se dítě ve škole cítilo dobře, chodilo tam rádo a naučilo se tam nové věci. Časem se totiž optika nahlížení na jinakost mění. A je to úleva a je to i osvobození. A pokud do života přijde nějaká překážka, tak od toho jsme tu my rodiče, abychom našim dětem se vším pomohli. Diagnóza, nebo typ školy kam naše děti chodí totiž nedefinuje to, kým naše děti jsou, a na to nesmíme nikdy zapomenout.
