Článek
První třída za námi: Něco mezi smutkem, radostí a smířením
Před deseti měsíci jsem psala o tom, jak můj autistický syn nastupuje do první třídy základní školy. Speciální základní školy. A protože měl článek velkou odezvu, tak je čas, abych tentokrát napsala o tom, jak ten školní rok utekl a jaký vlastně byl. Tehdy jsem byla plná obav a smutku. Přiznávám bez okolků, že jsem snad i záviděla rodičům, kteří vedli své zdravé dítě do běžné školy a řešili běžné starosti - jaké bude mít dítě asi známky, jestli si najde kamarády a jak zvládne první dny. U nás to bylo jiné. Hlavní otázkou bylo, jak syn zvládne změnu režimu, nové prostředí, nové tváře a taky vlastně to, jak to zvládnu i já.
Dnes, když je první třída za námi, se ve mě mísí zvláštní směs pocitů. Ani radost, ani smutek. Spíš něco, co bych popsala jako smíření. Školní rok neskutečně rychle utekl. Syn chodil do školy v pohodě, bez nějakých protestů, a to je pro mě veliká úleva. Nejsem si totiž jistá, že bych ho tam zvládla dávat, kdyby dával najevo nějakou nespokojenost nebo snad nechuť. Přesto ale žiju každý školní den v nejistotě, co se tam vlastně děje. Nedokáže mi říct, co zažil, co ten den ve škole dělal, jestli ho něco trápí, jak se mu tam líbí. A tak to můžu jen odhadovat na jeho výrazech, chování, když ho ze školy vyzvedávám a podle každodenních rozhovorů s učitelkou a asistentkou. Které si ho tedy moc chválí. Jsem tedy odkázaná na útržky informací a na vlastní intuici, které věřím nejvíc, co se týče mého syna.
Za těch deset školních měsíců udělal velké pokroky. V rámci svých schopností píše, dokáže napsat své křestní jméno, plynule čte, mluví anglicky, ale tkaničky si třeba stále nezaváže. Paradox, co? U dětí s autismem nikdy nevíte, kde se objeví pokrok a kde naopak může nastat regres, zádrhel. Každý malý úspěch je velké vítězství, ale některé věci zůstávají stále nedosažitelné. Alespoň prozatím.
Nejtěžší je asi ta nejistota. Většina rodičů se ptá svých dětí, co bylo ve škole, a následně vedou dlouhý rozhovor plný smíchu o tom, co se ten den dělo a jak si to dítě ve škole užilo. U nás tohle bohužel není. Ptám se, ale odpověď nedostanu. Někdy mám pocit, že žiju život na dálku, že sleduji syna z povzdálí a snažím se rozluštit jeho svět.
Smíření. To je to slovo, které mě teď nejvíc vystihuje. Přijala jsem, že můj syn je jiný. Ne lepší, ne horší, je jiný. Už se nesnažím srovnávat ho s jinými dětmi. Nemá to smysl a zbytečně si tím ubližuji a trápím se tím. Už se netrápím tím, že jeho cesta bude pomalejší a o dost klikatější. Učím se radovat z malých věcí, které v našem autistickém světě znamenají obrovské pokroky. Přestala jsem doufat ve velké zázraky a naopak s pokorou přijímám ty malé zázraky, kterých společně dosahujeme.
Často přemýšlím, jaká je dnes výhra mít zdravé dítě. Ale zároveň vím, že každé dítě je svým způsobem jedinečné a přináší nám do života něco, co bychom jinak nepoznali. Syn mě naučil trpělivosti, pokoře a radosti z maličkostí. A i když žiju v nejistotě, co se přesně ve škole děje, tak jsme první rok spolu zvládli. První třída speciální školy je za námi.
Možná nikdy nedostanu odpovědi na všechny své otázky. Možná nikdy neuslyším od syna vyprávění o tom, jak se měl ten den ve škole. Ale naučila jsem se to tak brát. A to je možná největší výhra, kterou mi tenhle první školní rok přinesl.
