Článek
Matně si vzpomínám na to, jakým jsem byla člověkem, než se mi narodil syn
Když dnes někomu řeknu, že jsem celý život bývala obrovský nervák a cholerik, tak na mě ten člověk jen nevěřícně zírá a nevěří mi. Opravdu tomu tak bylo, ale diagnóza autismu a práce se synem mě od základu změnila. Autismus totiž vybízí hlavně k osobnímu rozvoji jednotlivců víc než k čemukoliv jinému. A těmi jednotlivci se rozumí zejména pečující rodiče, případně další lidi v blízkém okolí, kteří před hendikepem dítěte nezavírají oči. A tím hlavním a primárním rozvojem je totiž trpělivost.
Autismus jako životní lekce
Autismus nás učí přijímat odlišnosti, jakkoliv se zdají někdy kruté, bolestivé a nespravedlivé.
Učí nás trpělivosti. Bez trpělivosti je totiž cesta za úspěchem předem prohraná. Bez trpělivosti to nejde. Protože za každým jediným pokrokem se můžou schovávat třeba dva neúspěchy a naopak. A to se bez trpělivosti zvládnout nedá. Autismus je totiž všude kolem vás. Ať už uděláte obrovský kus práce, velké pokroky, stále tady je. Patří k našim dětem, je jejich součástí. Znovu a znovu musíme zůstávat klidní, i když chování dítěte někdy nechápeme.
Autismus nás učí kreativitě a hledání nových cest.
Učí nás radovat se z maličkostí a naprosto překopává žebříčky našich hodnot.
Dokáže snížit i množství našich přátel, až nám nakonec zůstanou jen ti opravdoví.
Je to škola života, která je k nezaplacení a její zkušenosti jsou nepřenosné. Někdy je ohromně těžká, ale mnohdy dává víc, než bere. I když nějakou dobu trvá, než to skutečně uvidíme
Nebudu tady naivně lhát, že synova diagnóza pro mě byla lehká a že jsem ji ihned přijala. Ne. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se s tím smířila, a občas mám stále pocit, že jsem ještě nedošla do bodu naprostého smíření se s tím. Ale věřím, že jsem na správné cestě. A dost možná nebudu nikdy schopna pohlížet na autismus jako dar, protože kdo z nás nechce pro své dítě hlavně zdraví. Ale beru jako součást naší rodiny, která tady je a už navždy bude, a je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Jak ji přijmeme a jak s ní budeme pracovat. Osobně věřím, že na všem se dá najít něco pozitivního. A když si uvědomíte, že skutečnost, že vaše dítě má autismus se nedá změnit, začnete k tomu přistupovat jinak. Zatnete zuby, zjistíte si všechny možné informace a zkrátka se opřete do toho, abyste udělali všechno, co by vašemu dítěti mohlo pomoct. Od toho přeci my rodiče jsme.
I autistické děti mají city a vnímají
Autistické děti cítí, že jsou odlišné. A s věkem se toto uvědomění prohlubuje. Je to dlouhá cesta plná pochopení a sebepřijetí. Své afekty a neschopnost dorozumět se s okolím vnímají jako svou slabost, ale nedokáží je pokaždé ovládnout. A na této cestě potřebují ujištění především od těch nejbližších – od rodičů – že to nevadí. Že je milují takové, jací jsou. Bezpodmínečně. Slovní spojení bezpodmínečná láska v těchto případech nabírá naprosto nový rozsah.
Neverbální dítě? Mluvte na něj, povídejte si s ním. Má to smysl
Náš syn dlouho nemluvil. Dlouho. Chvílemi jsem už měla upřímně pocit, že to tak bude napořád. Že nebude mluvit nikdy. Ačkoliv i dnes, v 7 letech, je jeho mluva velmi omezená, tak jsme šťastní. A ukázalo se, že všechno to mluvení na něho, tehdy němou tvář, mělo smysl. Protože když konečně prolomil hradbu mlčení, začal všechny ty slovní obraty, které jsme mu říkali, používat.
Autistické děti nepotřebují lítost. Nejsou horší, jsou prostě JINÉ. Co potřebují, je pomoc a pochopení
Potřebují cítit pochopení pro svou jinakost, potřebují pochválit za drobnosti, potřebují, aby je nikdo neškatulkoval a nesoudil. Nepotřebují hory dárků z lítosti, nepotřebují zahltit, potřebují citlivé okolí, které se zajímá a jde jim naproti.
A jestli je autismus doopravdy dar?
Otázka do pranice. Někteří rodiče autistických dětí vám jistě řeknou, že to dar je. Že jim diagnóza jejich dítěte naprosto převrátila žebříček hodnot, objevila v nich ukryté cítění a obrovskou lásku. Nikomu tohle neberu, je to opravdu individuální záležitost, jak člověk vnímá diagnózu svého dítěte. Na druhou stranu jsou tací rodiče autistických dětí, kteří vám řeknou, že jim autismus spíš hodně vzal. Vzal jim přátelé, kolikrát i rodinné vztahy s prarodiči. Vzal jim klasické chvíle, jako je jít v klidu na nákup, nebo do restaurace. Vzal jim spánek a možnost seberealizace.
Já osobně cítím porozumění pro obě strany. Protože sama jsem schopna si z každé té strany něco vzít. Autismus zkrátka bere i dává. Tak to prostě je. A pokud máme zázemí, rodinu a chápavé okolí, tak se to období, kdy autismus jen bere, dá samozřejmě snést lépe.
P.S. A pokud byste náhodou měli pocit, že i přesto všechno to nezvládáte, nestyďte se obrátit na odborníka. Nebo si najít podpůrnou skupinu pro rodiče dětí s autismem, možností je dnes již hodně.
Těm z vás, kteří stojí při nás, bych chtěl říct, aby se kvůli nám netrápili. Když se trápíte, připadá nám, že bychom raději neměli existovat, a ztrácíme chuť do života. Ze všeho nejvíc nás mrzí, když jsou kvůli nám smutní jiní. Vlastní smutek nějak sneseme. Ale pocit, že jsou kvůli nám nešťastní lidé z našeho okolí, je k nevydržení.
