Článek
Posudkové lékařství v ČR má být oporou pro nemocné a hendikepované, seniory a děti, kteří potřebují objektivně posoudit svůj zdravotní stav kvůli sociálním dávkám. Realita, se kterou se denně setkávají lidé, je však často jiná. Posudky bývají zdrojem frustrací, nedůvěry i bezmoci. Můj článek vychází z vlastní zkušenosti rodiče dítěte, které muselo projít znovuposouzením příspěvku na péči.
Když jsme v roce 2021 řešili příspěvek na péči pro našeho syna poprvé, měl uznanou potřebu stravování. U předchozího znovuposouzení také. Posudkový lékař vzal na vědomí zprávy od specialistů, které popisovaly, že kvůli svému postižení potřebuje pomoc při jídle. Letos však přišla ledová sprcha. Najednou stravování uznáno nebylo. Posudkový lékař napsal: „Syn není slepý, má ruce, není po amputaci horních končetin.“ Jako by existence rukou znamenala automaticky schopnost zvládnout jídlo bez asistence. Realita? Syn měl ruce vždy, slepý nebyl ani dříve. Stejný stav, naopak došlo ke zhoršení diagnóz a nasazení medikace, ale jiné rozhodnutí.
Odůvodnění neuznání životní potřeby stravování.
Zarážející je i fakt, že finální posudek digitálně podepsal lékař – s titulem MUDr. Je otázkou, zda zprávu skutečně četl, nebo jen formálně potvrdil něco, co vůbec nedávalo smysl a něco, co vlastně vůbec nečetl. Zároveň v závěru posudku označila bakalářka syna za osobu starší 18 let. A i tuto skutečnost, ačkoliv v horním rohu každé stránky bylo uvedeno synovo rodné číslo, které začíná číslem 17, podepsal následně MUDr. A tak se potom člověk ptá: Čtou posudkoví lékařů vůbec podklady, které ke konkrétní osobě mají? Ví vůbec, koho vlastně posuzují? Upřímně, nemyslím si.
V systému posudkového lékařství se často stává, že žadatel se se svými diagnózami nesetká s odborníkem, který by problematice rozuměl. Autisty zpravidla neposuzuje psychiatr, lidé po úrazu nemají jako posudkového lékaře chirurga, a ti s duševními potížemi třeba naopak narazí na internistu. Nebo na vojenského lékaře v důchodu, jako my, v roce 2023. Posudky se z 99% vyhotovují bez osobního setkání, na základě dodané dokumentace, kterou posudkovému lékařů dodá obvodní lékař žadatele. K žádosti může následně žadatel doložit i odborné zprávy od specialistů. Tak jako jsem učinila já. Ale jejich odborné nálezy se často bagatelizují nebo dokonce ignorují. Není výjimkou, že posudkový lékař rozhoduje v rozporu s odbornými doporučeními, paragrafy a vyhláškami, a opírá se o formální kritéria nebo administrativní zkratky.
Zákon dává úřadu na vyřízení žádosti 90 dní. Jenže během posuzování je žádost „pozastavena“. Žadatel má jasně dané lhůty na dodání dokumentů či odvolání, kdežto pro úřady nebo posudkové lékaře jako by žádná pravidla neplatila. Doklad od psychiatra musíte dodat do deseti dnů, na posudek však čekáte dva měsíce. Rodina tak musí dodržet vše přesně na čas, zatímco systém si termíny ohýbá dle potřeby. Smrtelník je rukojmím tabulek, kdežto stát si lhůty posudků protahuje, jak potřebuje a jak se mu hodí a když už se posudku konečně dočkáte tak zjistíte, že vlastně nemůže být snad ani platný.
Odůvodnění rozhodnutí, kdy syna označili za staršího 18 let.
Odpovědnost za chyby vepsané do posudků je přitom minimální. Komunikace je podivně strohá a zdlouhavá, často bez možnosti opravy či vysvětlení. Odvolání je běh na dlouhou trať, velmi často také bez reálné šance na změnu. Bohužel, každý nový posudek znamená nové čekání a novou dávku frustrace a oprávněného naštvání.
Posudkové lékařství by mělo sloužit lidem, být odborné, spravedlivé a lidské. Realita bohužel ukazuje pravý opak. Místo pomoci přináší bezmoc, nejistotu a někdy i absurdní tragikomedie. Je čas, aby stát a instituce začaly naslouchat zpětné vazbě rodin, specialistů a vlastně i samotných posudkových lékařů. Pokud se systém nezmění, budou nesmyslné posudky a špatná rozhodnutí dál komplikovat životy těch, kteří už sami mají život těžší než ostatní.
