Hlavní obsah

Když se publikem rozlehne smích nad „degeny“. Kde má černý humor hranice?

Foto: chatgpt

Když Štěpán Kozub označil žáky speciální školy za „degeny“, sálem se ozval smích. Kde končí černý humor a začíná výsměch těm, kteří potřebují podporu?

Článek

Černý humor nemusí být laskavý. Vlastně ani nečekáme že bude laskavý, protože je to přeci černý humor a ne vtip o pejskovi a kočičce. Měl by ale snést otázku, na čí účet se vlastně smějeme. Zvlášť když se terčem stanou děti, které potřebují podporu a přijetí a ne další ponižující nálepku.

Když jsem viděla video úryvek z vystoupení Štěpána Kozuba, zarazilo mě, jak snadno se obyčejná konverzace změnila v něco, co už podle mě není jen nevinná provokace. Komik se zeptal ženy v hledišti, čím se živí. Odpověděla, že je učitelka. Když upřesnila, že učí na speciální škole, Kozub její žáky označil výrazem „degeni“. A v sále se překvapivě ozvala salva smíchu. Video musí mít desítky tisíc, ne-li statisíce shlédnutí, když vezmeme v potaz, že ho na svém profilu nemá jen samotný komik, ale zároveň také Leoš Mareš, který má na Instagramu neskutečných 1.2 milionů sledujících.

Možná šlo o spontánní repliku. Možná ji část publika vnímala jako typický černý humor. Přesto se nemůžu ubránit otázce:

Čemu se v tu chvíli vlastně smějeme? A dochází nám, kdo se vlastně stal terčem tohoto vtipu?

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Obhajoba podobného výstupu se nabízí sama. Je to přeci jen humor, Kozub překračuje hranice a kdo ho nemá rád, nemusí na jeho show chodit. Jenže to, že to byl vtip, podle mě ještě nevysvětluje, proč má být vtipný. Pokud se pointa opírá o urážlivé označení dětí se speciálními potřebami, je namístě se ptát, jestli se smějeme předsudku, který očividně všichni máme, když nám to přijde vtipné, nebo ho jen společně opakujeme, abychom se nelišili od ostatních.

Neříkám, že každý komik musí být laskavý nebo že se žádné téma nesmí stát součástí černého humoru. Ale slovo samo o sobě není odvaha ani pointa.

A smích publika nic neřeší. Neznamená, že každý člověk v hledišti pohrdá lidmi s postižením. Smějeme se z různých důvodů. Překvapení, napětí, rozpakům nebo prostě proto, že se smějí ostatní. Ale samozřejmě se může najít člověk, který se směje zkrátka proto, že mu děti se speciálními potřebami jako degeni přijdou.

Speciální škola není automaticky diagnóza a její žáci nejsou jedna stejná skupina

Každé dítě má svůj příběh, schopnosti a potřeby. Některé potřebuje pomoc s učením, jiné s komunikací nebo s každodenním fungováním. Žádné z nich se nedá poctivě shrnout jedním slovem. Natož nadávkou.

Právě proto mi připadá důležité, když se o podobném výroku mluví. Rodiny a učitelé dětí se speciálními potřebami často usilují o to, aby okolí nejprve vidělo dítě, obyčejné dítě, a ne jeho odlišnost. Když se pak tato odlišnost promění v rychlou komickou nálepku, může to bolet i ty, kteří ve videu vlastně vůbec nejsou, ale dennodenně bojují s tím, aby jejich dítě právě takovouto nálepku nemělo.

Na výrok reagovaly také Nikol Leitgeb a Tamara Klusová. Leitgeb podle zveřejněných citací upozornila na každodenní zkušenosti rodin a vyzvala Kozuba, aby se s nimi setkal. Klusová zase pojmenovala otázku, kterou si kladu i já: Kde končí vtip a začíná urážka.

Nechci tvrdit, že každá ostrá kritika je automaticky správná nebo že z několika sekund videa známe všechny okolnosti. Ale ptát se, komu podobný humor slouží a koho zraňuje, mi připadá naprosto legitimní.

Hranici humoru nelze jednou provždy nakreslit tak, aby platila pro každého

Záleží na kontextu, vztahu mezi lidmi i na tom, kdo mluví a o kom. Sebeironie člověka, který mluví o vlastní zkušenosti, může působit jinak než urážlivé označení, kterému se směje publikum na účet lidí, kteří v sále ani nejsou.

Komik má právo provokovat. Diváci mají právo říct, že konkrétní vtip považují za ubohý, necitlivý nebo jednoduše trapný. Kritika není cenzura a nesouhlas není zákaz humoru. Svoboda říct vtip přece neznamená nárok na potlesk. Ani ochranu před tím, že se někdo ozve.

Nežádám svět, ve kterém se děti se speciálními potřebami nesmějí objevit v žádném vtipu. Ani nechci, aby se o nich mluvilo jen s povinným soucitem. Chci jen, aby jejich odlišnost nebyla automaticky snadnou zkratkou k pobavení ostatních. A to ještě tak ubohé a jednoslovné. A věřte mi, že jako máma dítěte se speciálním potřebami to opravdu můžu vnímat jako ránu na solar. A přesto mám černý humor ráda a snažím se si dělat srandu i z vážných věcí, protože mi to pomáhá v tom, abych se nezbláznila. Přesto si ale myslím, že jsou nějaké hranice, mantinely, které by se prostě měly dodržet a že každý vtip by měl být na úrovni, což se zde zkrátka nestalo.

Možná tedy nejde o to, zda si komik může dovolit říct „degeni“. Může. Jde o to, proč mu právě tohle připadalo jako dobrá pointa a proč se tomu publikum horlivě směje.

Černý humor může být ostrý a provokativní. Neměl by však stát na ponižování těch, kteří se nemohou snadno bránit a měl by mít nějakou úroveň.

Zdroj:

Instagram Leoše Mareše, Štěpána Kozuba

Osobní názor

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz