Článek
Když se řekne léky pro dítě, většině lidí naskočí varovné vykřičníky. Když se k tomu připojí slova jako je: Autismus, mentální retardace a ADHD, znejistí často i ti nejotrlejší. Podle představ některých lidí by ale stačilo „něco napsat“ od doktora. A dítě bude jako vyměněné, ideálně klidnější a učenlivější. Jenže skutečnost je úplně jiná.
Rozhodnutí nasadit medikaci u osmiletého syna nepřišlo ze dne na den. Neexistuje totiž univerzální pilulka na autismus, ADHD, mentální retardaci nebo na vše dohromady. Bohužel. Většina rodin si dlouho přeje zvládnou péči bez léků. S pomocí různých terapií, nastavením režimu, podpůrnými opatřeními ve škole, pomocí asistentů. Stejně jako my. Jenomže, když přestanou fungovat všechny tyto možnosti, zbývá, někdy až s bolestí, otevřít dveře psychiatrické ordinace a připustit si, že dítě tu „chemii“ opravdu potřebuje, a že nastal čas to zkusit.
Právě tady začíná skutečný příběh, na který okolí bohužel často kouká jen povrchně. Dostane prášky a bude lepší. Myslí si často velmi naivně lidé, kteří o tomhle nemají hlubší ponětí. Ti už ale nevidí následnou realitu doma. Zkoušení různých léků a nekonečné dolaďování dávky. Všechno je jedna velká metoda pokus–omyl. Léky, které zabírají u jednoho dítěte, mohou jinému způsobit hotové peklo. A to včetně agresivity, emoční nestability, naprostého nezájmu nebo úzkosti.
První dny až týdny byly šokující. Syn najednou nebyl tím klukem, kterého jsme znali. Doma to vypadalo, jako by nám někdo vyměnil dítě. Uzavřený, k sobě agresivní, náchylný k sebepoškozování, apatický. Přestalo ho těšit cokoliv, co ho dřív uklidňovalo. Chování jako při těžké depresi. Noc co noc jsme hledali odpovědi, jestli ještě něco zlepšit, ubrat, vyměnit. Pouhá změna dávkování změnila synovu náladu radikálně, někdy, zdálo se, že ke zlému. Snažili jsme se vydržet, protože to chce pár dní, než se pozná, jestli lék sedí a mezitím mě zužovaly myšlenky, jestli jsem se rozhodla správně. Jestli jsem neudělala chybu.
Na vedlejší účinky jsme byli od doktorky upozorněni. Od totální nechuti k jídlu přes neklid, nespavost a únavu až po náhlé záchvaty agresivity. Člověk sice tušil, že pilulka není zázrak, ale byl až zaskočený, jak krutě tvrdá cesta to ve skutečnosti někdy je. S každou změnou jsme museli čekat týdny a doufat v lepší zítřky.
Naděje, že se podaří „trefit“ správný lék a dávku hned napoprvé, je mizivá, ale samozřejmě ne nemožná. Dávkování se postupně upravuje několik měsíců, léky se kombinují, nasazují i odebírají, dítě se pozoruje, intenzivně se komunikuje s lékaři. V mezičase jde rodina na dno, a říká si, jestli to vlastně bylo správné rozhodnutí. Chvíli se zdá, že je lépe, druhý den přijde další pád. Úleva, pokud vůbec dorazí, je často až otázkou měsíců a i ta má svou cenu.
Po čtvrt roce jsme se konečně dočkali. Syn byl jako nový. Veselý a usměvavý chlapec, který se najednou ve škole lépe soustředí, zase se směje, má chuť k jídlu a baví ho to, co předtím. Ta úleva, když došlo ke změně k lepšímu je nepopsatelná.
I já jsem dlouho žila v představě, že udržíme syna bez medikace. Navždy. Jenže ne vždy nám vše vyjde podle našeho plánu. A vím, že spousta rodičů tuto cestu odsuzuje. Pokud někdy potkáte rodiče, kteří řeší medikaci dítěte, zadržte rychlý úsudek. Nevíte, co mají za sebou a jakou cenu platí den co den za to, že jejich dítě může aspoň trochu fungovat. Nikdy to není a nebude snadná cesta, ale někdy je prostě ta jediná, bene jedna z mála, která je možná a která může pomoct.
