Článek
Děti se těšily už víc než týden. Každé ráno po probuzení první otázka: „Mami, už dneska jedeme do Mirákula?“ Až se nakonec dočkaly, a přišel ten den. Ta středa. Byla to naše chytrá rodičovská strategie. Vyhnout se víkendovým davům. Samozřejmě, jak už to bývá, totéž napadlo i polovinu rodičů z celé republiky. Všichni jsme se tedy sešli ve středu ráno před branami. V tu chvíli jsem si uvědomila, že o prázdninách neexistuje víkend, nebo všední den, o prázdninách je to prostě jedno.
Cesta tam slibovala dvě hodiny klidu, kdy se děti v autě budou těšit, zatímco rodiče si popovídají. Ha! Realita se dostavila rychleji než první kolona v Praze. Děti nejezdí autem proto, aby koukaly z okénka. Často zkrátka jezdí proto, aby se do krve hádaly, kdo první zahlédl sanitku, nebo kdo komu položil ruku na „jeho polovinu“ sedačky. Do toho přidaly pětiminutový budík v podobě otázky: „Už tam budem?“ Po dvou hodinách jsem byla psychicky kaput, zatímco děti teprve ladily hlasivky na plný výkon. Skoro jsem měla tik v oku, cítila jsem lehké brnění nervů v konečcích prstů, ale musela jsem se hodit do klidu, protože výlet teprve začínal. Dvě hodiny dlouhá cesta byla jen příjemným úvodem.
Naše představa, že ve středu by tam mohlo být méně lidí, než o víkendu, se ukázala jako naivní už na parkovišti.
A pak přišlo Mirákulum. Opravdový dětský ráj. Jenže rodičům se okamžitě proměnil ve zvláštní Survivor hru. Obří hrady, kam musíte šplhat za dítětem, jinak ho uvidíte až v kolonce „Ztráty a nálezy“. Podzemní chodby, kde lezete po čtyřech a tiše se modlíte, že oblečení, v němž jste se chtěli jednou za rok ukázat mezi lidmi, přežije bez větší újmy. A pak bludiště. Zelené, krásné a nikdy nekončící. Po půlhodině marného kroužení jsem pochopila, že bez Google Maps se nezorientuju ani na vlastní zahradě. Starší dítě se mě drželo za ruku a opakovalo, že chce ven, protože má žízeň. Spolkla jsem jazyk za zuby, v duchu zařvala, že já už bych taky jako chtěla ven a jala se znovu hledat východ. Po cestě mě zastavila partička holek, která mi jen tak oznámila, že nemůže najít východ (jak překvapivé) a že půjde za mnou. „No, tak to jste to teda vyhrály, holky.“ odpověděla jsem jim s ironickým úsměvem, uvnitř sebe maskující zoufalství, že se z bludiště nikdy nedostanu. Po téměř půl hodině se povedlo. Hurá.
Děti nadšeně zářily. Sedm hodin smíchu, výskotu a dožadování: „Mami, pojď sem. Tati, pojď támhle.“ My mezitím střídali hlídání batohů, zaklínění v chodbách a vlastní zoufalý boj o orientaci. Když pak nastal moment odchodu, bylo to, jako kdybyste se snažili vyrvat dítěti z ruky poslední lízátko na světě. Slzy, křik a vyjednávání na úrovni diplomatického summitu. To naštěstí netrvalo dlouho, protože se z rozhlasu ozvalo hlášení, že park bude zavírat. Na děti tohle hlášení zafungovalo jako vábení sirén a beze slova se vydaly k východu. Velká rána pro mé mateřské já, když cizí hlas poslechnou.
Na zpáteční cestě jsem si dovolila mít malou naivní představu. Děti po sedmi hodinách dovádění odpadnou a prospí celé dvě hodiny. Omyl. Nikdo neusnul. Naopak. Hádky se stupňovaly, protože už nebylo kam se těšit. Výlet byl za nimi, před nimi jen nudná Praha v zácpě a rodiče, kteří se tvářili, že se každou chvíli složí.
Mirákulum je opravdu báječné místo. Pro děti. My rodiče si tam taky přijdeme na své: Posílíme svaly, nervy a zjistíme, že schopnost orientace v bludišti nemáme. A jestli pojedeme znovu ve středu, nebo o víkendu? Je to úplně jedno. Protože Mirákulum je vždycky plné – dětí, radosti i našich rodičovských iluzí. Abych ale byla upřímná, i přes všechny komplikace, které prostě k životu s dětmi patří, to byl pěkný den. Je to moc hezké místo, které je čisté, udržované a pro děti opravdu jako dělané.
A druhý den? Děti vstaly a ihned za námi přiběhly: „Kdy zase pojedeme?“ Rodiče s hrůzou v očích: „Nikdy!“ A realita? Příští rok tam budeme stát ve frontě znova.
