Genius loci zříceniny letohrádku Belveder s kaplí sv. Jana Křtitele

Možná také máte seznam přání. Nezáleží na tom, jestli si ho vedete pouze ve své hlavě nebo na něj máte vyhrazený notes, do kterého své nejniternější touhy zapisujete. Já jsem si pro tyto účely pořídila linkovaný zápisník v měkkých deskách hnědé barvy, jehož přední stranu zdobí zlatý text v anglickém jazyce, jenž působí dojmem stránky vytržené z něčího deníku. Zadní stranu notesu ovládá postavička s buřinkou s vycházkovou holí. Charlie Chaplin.

Přání „Navštívit zříceninu letohrádku Belveder v Suchdole u Kutné Hory“ bylo v mém zápisníku přiřazeno č. 77. Od okamžiku, kdy jsem si toto přání zapsala mohly uběhnout tak dva měsíce. A pak, když jsme se jednou s mým parťákem Jirkou rozhodovali, jak naložíme s květnovou nedělí, padl návrh navštívit letohrádek Belveder.

Skočili jsme do mazdy, pod jejímž volantem zlostně zírá na řidiče i spolujezdce samolepka modrozelené kobry, a už jsme si to svištěli k našemu cíli. Cestou jsme se krátce zastavili u památníku, který připomíná oběti nacismu. Památník bojovníků 2. světové války, nazývaný také Švehlův památník, najdete schovaný uprostřed lesa nedaleko obce Ždánice. K památníku vede několik polorozpadlých schodů. Když po nich vyjdete až nahoru, otevře se vám pohled na monumentální dílo, u kterého můžete v tichosti vzdát hold padlým vojákům nebo si prostě jen odpočinout a naslouchat zvukům přírody. Místo je to opravdu velice dobře skryté. Proto není divu, že zde panuje takový klid. Na místě jsme potkali pouze krásně dozelena zbarveného zlatohlávka zlatého, který se snažil před sluníčkem ukrýt do vyhloubené jamky v zemi. Opusťme tedy toto pietní místo a vydejme se dál.

„Kousek odsud jsme jezdili slézat skály,“ upozornil mne můj parťák. Nakonec slovo dalo slovo a my sjeli z hlavní silnice na cestu lemovanou bujnou zelení. Vjeli jsme totiž na lesnatý úsek takzvaného Vlčího dolu, jímž protéká Vavřinecký potok, známý také pod jménem Výrovka. Minuli jsme nádherný barokní kamenný most z přelomu 17. a 18. století, po kterém v minulosti vedla cesta ze Zásmuk do Dobravčan. Cestu od mostu ke skalám, které jsou hojně využívány ke skalnímu lezení, doporučuji projít pěšky. Více tak vstřebáte všudypřítomné ticho a klid, který občas naruší snad jen zpěv ptáků.

Ani v tento okamžik mi to nedalo, abych se nepodívala na mapu, zda se zde nenachází nějaká krabička pro hráče geocachingu. „Na tak překrásném místě se jistě nějaká skrývá,“ pomyslela jsem si. A taky, že ano. Keš s názvem „Střechové skály“ (GC60G7N) se honosila značkou pro nejtěžší terén na odlov. Jakpak by ne, když pro odlov keše bylo nutno slézt či vylézt na skálu, před kterou jsme právě s mým parťákem stáli. Byla to právě ta skála, na kterou jsme se zajeli podívat. Nedivím se, že mezi lezci je tento skalní útvar tak oblíbený. Nejen, že se nalézá uprostřed úchvatné přírody, ale pro zkušené horolezce jistě představuje oddechový terén. Nikoli však pro mne. Raději se kešky vzdám než abych lezla na něco podobného a ještě ke všemu tak vysoko. Absolutně ne!

Zatímco jsem se se svým parťákem dohadovala, zda si pro keš půjdu nebo ne, přišel k nám jakýsi mladý dlouhán s batohem na zádech. Po krátké konverzaci jsme zjistili, že se jmenuje Jirka a je také hráčem geocachingu. Společně jsme se po celkem schůdné lesní cestičce vydrápali do lesa nad skálou. Kačer Jirka vytáhl z batohu lano a omotal ho kolem nejbližšího stromu. Chystal se slanit dolů ke keši. Ovšem než dokončil přípravy, můj parťák nelenil a než jsem se otočila, už se bez jakéhokoli jištění dostal k hornímu kraji skály a pomalu se posouval ke krabičce. Chvíle hrůzy pominula až v okamžiku, kdy můj horolezec opět stanul na pevné půdě vedle mě. Díky jeho statečnosti a bláznivým nápadům jsme si s kolegou kačerem mohli připsat další bodík.  Dlouhán nad tím pouze kroutil hlavou a při zjištění, že můj parťák měl celou dobu na nohách pantofle prohlásil směrem ke mně: „Našla sis teda pořádného blázna.“ S kačerem Jirkou jsme se záhy rozloučili a vydali se k autu. Pomalu jsme opouštěli ten krásný kus přírody a pokračovali k našemu cíli.

Po krátké jízdě jsme byli nuceni zaparkovat na malém plácku vedle vyasfaltované silnice, jenž vedla ke zřícenině. Dříve bylo možno vyjet až nahoru, nyní nám však v cestě bránila závora, která sem jistě byla nainstalována v dobrém úmyslu rozhýbat lidská těla a jejich majitele tak zařadit do odtučňovacího programu.

Auto jsme tedy zanechali na vyhrazeném místě a odhodlaně se vydali pěšky do mírného kopce. Slunce pralo, jako v létě. Lesní pěšinu, jenž jsme po pár metrech zahlédli, a která vedla naším směrem, jsme s vděčností uvítali. K místu navíc ukazovala křídou nakreslená šipka zářící na vyasfaltované cestě před námi. S úlevou jsme odbočili na měkkou cestu, která se naneštěstí po chvíli stočila opačným směrem a my se opět ocitli na silnici. Stínu jsme si tedy moc neužili. Co naplat, alespoň na chvíli jsme unikli dotěrným slunečním paprskům. Napravo od nás se táhly lány zelených a žlutých polí a společně tak tvořily barevnou mozaiku. Přímo před námi jsme zahlédli vysoký dřevěný kříž značící začátek i konec Mezholezské aleje. Pruh zeleně, který rozdělil široký lán na dva díly. Pár kroku od kříže je lavička, ze které se může unavený výletník pokochat pohledem do krajiny.

Za zatáčkou se vynořila další lesní cesta a my to riskli podruhé. Zanedlouho bylo mezi větvemi stromů možno rozpoznat oranžovo-hnědé a šedé cihly. Před námi se vylouply obvodové zdi zříceniny barokního zámku Belveder s kaplí sv. Jana Křtitele. Požár z roku 1834 bohužel obral letohrádek o krásu, kterou jistě kdysi oplýval. Nemohu nenamítnout, že zřícenina letohrádku sice postrádá jisté okrasné prvky barokní architektury, nicméně dokáže návštěvníka okouzlit svou magickou a i do jisté míry smutnou atmosférou, kterou lze ze stavby vycítit. Procházet se po takovém místě pro mě vždy znamená nechat se pohltit jakousi směsicí pocitů a vjemů, které často dokážou být velice inspirativní. Po krátkém rozjímání mezi holými zdmi jsem následovala svého parťáka k informační tabuli a po letmém prostudování půdorysu zdejší stavby jsem ještě pořídila pár snímků letohrádku.

Vydali jsme se po pěšině směřující ven z lesa. Minuli jsme betonovou zeměměřickou věž Vysoká  a zanedlouho se opět ocitli na vyasfaltované silnici. Před námi se tyčila rozhledna Vysoká a mě okamžitě napadlo, že Jirka určitě bude chtít vylézt nahoru. Ani jsem se nemusela ptát. Po ujištění, že když mi bude nahoře nepříjemně, mohu okamžitě sejít dolů, jsme nakonec koupili vstupenky a já k tomu ještě přihodila turistickou vizitku s rozhlednou. Přiznám se, že 40 m vysoká rozhledna, která zároveň slouží jako telekomunikační věž, mi nepřipadala příliš přátelská. Ocelovou věží navíc vedlo točité schodiště, díky jehož děravým stupňům můj strach z výšek ještě více stoupl. K mému překvapení jsme se za chvíli ocitli nahoře. Snažila jsem si užít výhled do krajiny a kupodivu to celkem šlo. Nakonec jsem zde chvíli vydržela, což považuji za svůj soukromý úspěch. Kromě vzpomínek na krásný výlet ve mně zůstane i dobrý pocit a možná i naděje, že ten strach z výšek možná jednou překonám.