Toulavé crossroady: lekce běžkování ve Špindlerově Mlýně

Jízdu na úzkých prkýnkách zasněženou krajinou jsem vždycky obdivovala a čím dál více toužila si tento nádherný sport osvojit.

Nejprve jsme zarezervovali ubytování v horské chatě v Bedřichově ve Špindlerově Mlýně. V Krkonoších jsme měli strávit dva krásné dny z 10. prosince na 11. prosince. Vycházelo to výborně, protože jsme se těšili, že tento výlet bude naším předvánočním zážitkem.

Ovšem co čert nechtěl, náš vlčák onemocněl. A to takovým způsobem, že jsme se opravdu strachovali o jeho život. Denně jsme s ním jezdili na kapačku a doufali, že léčba zabere. Denní pendlování mezi domovem a veterinární klinikou zkřížilo náš pobyt v Bedřichově a byli jsme nuceni sněhové radovánky odložit. Na place před veterinou, která byla určená pro venčení čtyřnohých mazlíčků, se nám tenkrát podařilo zarezervovaný termín přesunout na 21. a 22. prosince, aniž bychom museli něco doplácet či měli finanční újmu. Pánovi, který pro nás toto udělal, ještě jednou moc děkujeme.

Poslední den kontroly nám veterinářka radostně sdělila, že pejsek se již jeví zdráv a že zaplatíme tolik, kolik jsme já ani Jirka nečekali. Samozřejmě jsme byli rádi, že je náš mazlíček už v pořádku, a tak jsme se nad sumou, která představovala téměř polovinu mé výplaty, nijak významně nepozastavovali.

Konečně jsme mohli zahájit přípravy na zimní dobrodružství. Jirka chytře připomenul, že bychom se ještě měli stavit v půjčovně lyžařského vybavení. Potřebné věci jsme si opatřili jednoho podvečera v jakési garáži, kde jsem si připadala, jako bychom zde snad měli vybírat výpalné.

To nejdůležitější jsme měli. Zabalit našich pár švestek už nebyl problém a mohli jsme se vesele chystat k odjezdu.

21. prosince jsme dorazili do Krkonoš. Těsně před vjezdem do Špindlerova Mlýna vystřídal zimní břečku krásný bělostný sníh. Do toho jako lusknutím prstu začalo celkem hustě sněžit. Že jsme cestu jaksi podcenili, vyšlo najevo až ve chvíli, kdy naše dodávka zabočila na cestu vedoucí k našemu hotelu. V tuto chvíli v cílové rovince či spíše v cílovém kopečku jsem vypnula navigaci a spokojeně se uvelebila na sedačce spolujezdce s vědomím, že má práce již skončila a odteď si už budu jen užívat sníh. Mou dobrou náladu však pokazilo zjištění, že ač bylo naše auto vybaveno zimními pneumatikami, není v jeho silách vyjet kopec k hotelu. Cesta byla pokryta zledovatělým sněhem a další čerstvou vrstvou prašanu, který se na ní každou vteřinu snášel. Pneumatiky se jen točily, podkluzovaly, automobil však neposunuly ani o píď.

Záhy jsme došli k objevu, že řetězy na kola, které jsou v horských oblastech opravdu nepostradatelné, jsme nepřibalili. Nezbylo nám než zaparkovat na rovince před malým penzionem pod kopcem, z jehož vrcholu na nás s vytaženým obočím hleděla naše horská chata. Byla jsem vyslána zeptat se personálu blízkého penzionu, zda by neměli nějaké řetězy k zapůjčení. Když jsem paní recepční vyjevila náš problém, koukala na mě jako na člověka, který skočí do bazénu a pak teprve zjistí, že v něm není voda. Odpověď na můj dotaz ohledně zapůjčení řetězů byla bohužel negativní. Došourala jsem se k autu a sdělila Jirkovi výsledek své mise. Ten následně začal hledat na internetu službu, která by pomohla vyřešit náš problém. Narazil na nedalekou benzinu, kde měli podle webových stránek to, co jsme v tu chvíli považovali za nejdůležitější věc na světě. Protože prodejna nebyla daleko, nechali jsme auto stát tam, kde jsme ho upíchli, a vydali se na nákup pěšky. Po cestě jsme se už celkem bořili do sněhu a pod chodidly nám to rozverně křupalo.

Konečně jsme dorazili na místo a Jirka se dal okamžitě do řeči s prodavačem. Velice nás zaskočilo, když nás pán informoval, že typ, který sháníme, na prodejně nemají. Ovšem nabíledni bylo jiné řešení. Vyfasovali jsme vizitku s kontaktem na paní, která jisté řetězy má a tudíž by nás mohla vytáhnout z problému. Jirka dotyčné záhy zavolal a s potěšením zjistil, že už máme vyhráno. Jen jednu věc bylo třeba zařídit. A sice vybrat peníze z bankomatu, jelikož takovou částku, kterou nám paní sdělila za zakoupení sněhových řetězů, jsme v hotovosti neměli. Následovala štreka k nejbližšímu bankomatu. Cesta nebyla daleká, jen trochu náročnější. Neustále sněžilo a my se každým krokem propadali do sněhových jam, i přesto, že jsme šli po chodníku. Bankomat konečně objeven, peníze vybrány a šupky dupky zpět k dodávce. U auta jsme se zanedlouho setkali s paní, která nám nejen prodala sněhové řetězy, ale i s velkou ochotou je pomohla nasadit na pneumatiky. Řádně promočení od neustále padajícího sněhu jsme konečně nastartovali a jeli vstříc zrádnému kopci, který dodávka vyjela jakoby nic. Nutno uznat, že sněhové řetězy opravdu nejsou špatná věc.

Konečně jsme zastavili před naší horskou chatou. Očekávali jsme, že bude následovat ubytovací proces, odpočinek a možná horká vana. Opak byl ale pravdou. Parkoviště bylo z části obsazené jinými vozidly, z části zasypané sněhem. Jirka zajel za roh chaty, abychom nikomu nepřekáželi, a já šla vyřizovat ubytovací potřebnosti. Poté, co jsem se představila jako očekávaný host, následovala otázka, kde můžeme zaparkovat náš vůz. Odpovědí bylo, že kdekoliv, kde je volno. Pokud je tam sníh, můžeme ho odházet pomocí lopat stojících nedaleko hlavního vchodu. Poděkovala jsem jako idiot, který si neuvědomuje, že za chvíli bude makat za druhé, a šla vše vyřídit Jirkovi. Následně jsme pro svou statečnou dodávku vyhlédli vhodné parkovací místo, chopili se lopat a začali odhazovat. Do ticha padal a padal další sníh a měnil okolní krajinu v neustlanou postel. Po zaparkování našeho vozidla jsme popadli batohy a konečně vešli do chaty jako hosté, nikoli jako údržbová služba.

Bylo po půl druhé odpoledne a my se ubytovali v příjemném pokojíku v patře. Okamžitě jsme rozvěsili naše mokré bundy, aby proschly. Odhrnula jsem záclony a pozorovala sníh hustě padající na zem. Vysoké jehličnany kolem byly pohádkově zahalené do zimních kabátů a na střechách kolem pevně seděla již tlustá vrstva bílé pokrývky. Vzhledem k našemu mokrému oblečení jsme se dohodli, že kurz běžkaření odložíme na příští den. Volný čas jsme věnovali relaxaci ve zdejším wellness centru. Po krátkému šplouchání v bazéně a následnému saunování jsme se odebrali na večeři do útulné jídelny s dřevem obloženým barem a stropem s trámy. Místní kuchyně nabízela k večeři několik pokrmů. Já si zvolila kuřecí směs po čínsku s rýží a byla jsem moc spokojená. Co si budeme povídat, cestovatelské zážitky jsou vždy spojeny s gastronomií.

S plnými břichy jsme se odebrali zpět na pokoj a převlékli se do pohodlných županů a nazuli si bílé plyšové papuče s názvem hotelu obklopenému třemi hvězdičkami. Moment. Třemi? Na hotelu ale visí čtyři hvězdičky. Jedna hvězda se zřejmě cítí poněkud nejistě.

Na druhý den ráno jsme opět sešli do jídelny, abychom se nasnídali. Cestou jsme minuli zarámovanou fotografii zlatého slavíka Karla Gotta, který zde tenkrát trávil čas se svou rodinou. Pro horskou chatu to jistě byla velká pocta, a proto se rozhodla mistra zvěčnit a obrázek pověsit na památku na zeď omítnutou v barvě jemné meruňkové.

V rámci snídaně byl přichystán švédský stůl, ovšem, co mě opravdu nadchlo, byla domácí hermelínová pomazánka. Chutnala opravdu perfektně. Nešlo si nepřidat. Po velmi chutné snídani, která naprosto uspokojila mé chuťové pohárky, jsme se šli učit běžkovat. Teda, já se šla učit běžkovat. Nutno podotknout, že to se mnou Jirka neměl lehké. Od jisté doby nemám ráda, když se pode mnou houpe nebo hýbe země. Ve chvíli, kdy jsem stoupla na běžky, se samozřejmě dělo to, co má a mně začalo být nepříjemně. Pak jsem chvíli nadávala, že na to nemám a že končím. Bylo mi ale líto, že aktivitu, kterou jsem vždy chtěla zkusit, tak rychle opustím. Zkoušela jsem potom pomalu jako vitální důchodkyně v letech sjíždět pidi kopeček, aniž bych hodila záda.

Běžkaření je krásné a zasněžená krajina kolem byla ještě krásnější. Z tohoto tréninkového odpoledne jsem si odnesla minimální základy, kdy jsem konečně pochopila, jak se brzdí. Pohádkovou bílou zimu jsem si plně užila nejen okem, ale i hmatem, když jsem se při každém mém pádu na zem vyhrabávala ze zasněžené cesty.

Závěrem jsem jako totální nemehlo sebou praštila na zledovatělou zemi a přitom si narazila palec pravé ruky. Malou bolest jsem pak cítila ještě následujícího půl roku.