Článek
Zároveň z jídelního lístku vybral několik pochoutek, které nám za chvíli budou naservírovány. Číšník odešel a já se přes zábradlí s malými lucerničkami zahleděla do večerní krajiny. Začalo se stmívat. Vzduch zavoněl vláhou. Měla jsem na sobě dlouhé červené šaty, které podtrhovaly mou štíhlou postavu. Jako doplněk posloužil skvostný náhrdelník, dar od Pierra. Z ležérně učesaného drdolu se mi uvolnil pramen světlých vlasů, se kterým si začal pohrávat vánek. Pierre náhle vstal, obešel stůl a klekl si přede mě na jedno koleno. Jemně mě pohladil po tváři. „Miluji tě,“ vydechl s francouzským přízvukem. Z kapsy tmavě modrého saka s leštěnými stříbrnými knoflíky vytáhl malou sametovou krabičku. Před očima se mi náhle zaleskl zlatý prsten s briliantem. Pierre na mě pohlédl. „Vezmeš si mě?“
„Á tady někdo připravuje hostinu, no to už se těším.“ Ze snění mě vytrhne ostrý hlas kolegy Slezáka, kterému s oblibou říkám slizák.
„Na chlebíčky od Hedušky se vždycky moc těším,“ dodá.
„Jen si pojďte vzít pane Slezáku,“ s úsměvem ho pobídnu. „Tamhle jsou talířky.“ Slezák popadne nejbližší talířek a hrne se k tácu s chlebíčky. Hrábne po těch největších a už se jimi láduje. S plnou pusou ke mně prohodí: „No jo, lahoda, jako vždy. To se hned pozná dobrá kuchařka, však to taky má v genech.“ První dnešní poznámka na moji ne zrovna tlustou ale rozhodně zaoblenou postavu. Slezák pokračuje ve svých rádoby vtipných poznámkách. „Vím, že se to nehodí Heduško, ale nepomýšlela jste už na vdávání a na děti? Přeci jen slavíte už třicátétřetí narozeniny.“
Tos uhod ty tupče, že se to nehodí. Nejdřív mi vmeteš do obličeje, že mám špeky a teď mi budeš ještě říkat, že už mám pomalu po sezoně ne? A nesnáším, když mi někdo říká Heduško, jmenuji se Hedvika, pomyslím si, ale nahlas řeknu: „To víte pane kolego, vyhovuje mi být nespoutaná a volná jako pták.“ Načež se pustím do dobře nacvičené lži o tom, jak chci být svobodná, bez závazků a pánem svého času. To naštěstí zabere, ostatně jako vždy. Slezák už jen podotkne, jak ti mladí dnes vše oddalují, a odejde ke kolegovi probrat novinky ze světa golfu. Ne že by Slezák hrál golf. Pouze ho sleduje v televizi. Koneckonců s tou svou cejchou, kterou si po každém obědě spokojeně hladí, dokud si řádně neodkrkne, by se nesehnul ani pro míček.
Do zasedačky přicházejí další kolegové, aby mi popřáli k narozeninám. Jako dar dostanu voucher na týdenní výuku vaření. Původně to měl být poukaz na vaření pro pokročilé, protože všichni v práci o mně vědí, že umím vařit. Jenže kolega, který voucher pořizoval, klikl vedle a omylem objednal něco jiného. Ale jelikož je to jen pro Hedviku, čili pro nikoho důležitého, kdo by to měnil, že? Snažím se tvářit mile a děkuji za dárek. Zároveň všem nabízím jídlo a pití, které jsem pro ně připravila. Tyhle oslavy narozenin s kolegy hluboce nesnáším. Neříkám, i mezi takovými hovady jako je Slezák, se najdou slušní a milí lidé, ale stejně to jsou pořád jen kolegové a nic víc. Už dávno jsem se smířila s tím, že chlapa v tomhle ústavu v životě nenajdu. Ale peníze potřebuju, takže tu prostě pracuju dál. A navíc, kdybych v den svých narozenin ostatní nepohostila, ukamenovali by mě dřív, než bych stačila říct cedník. Nezbývá, než to přetrpět. Naštěstí mé duševní zdraví udržuje myšlenka, že až to tady rozpustíme, půjdu si koupit flašku a doma se ožeru jak doga. Navzdory protestujícím sousedům si pustím rádio na plný pecky a v příjemně ovíněném rozpoložení se pustím do tance, pokud se tak dá říkat opileckému motání se po pokoji. Nemám žádné zvíře, takže nehrozí, že bych si na něj v noci lehla nebo ho v náporu smutku umačkala. Je pátek, takže mám celý víkend na to, abych se vyléčila z kocoviny, která po této one-man kalbě jistě nastane. Krásné narozeniny Hedviko!
V kůži Bridget Jonesové
Filmy o Bridget Jonesové prostě miluju, obzvlášť ten první. A proč? Protože se v něm vidím. Alespoň z části. Nemám partnera, myšlenka na děti mi připadá jako úplná utopie, jediné, co se mi v životě povedlo je, že jsem se dokázala odstěhovat od rodičů. Bydlím v bytě po babičce, kde to vypadá jako za socialismu, ale mně to nevadí. Bohatě mi stačí, když přijdu domů a nikdo mi nevyčítá, že jsem po sobě neumyla nádobí a matka mě nebombarduje otázkami typu – „Všimla sis dnes v obchodě toho milého prodavače uzenin, který na tobě mohl oči nechat?“ nebo „Holčičko, kdy si konečně něco uděláš s těmi vlasy? Když budeš chodit takhle neupravená, tak si ženicha nikdy nenajdeš.“ Pak se mi nikdo nemůže divit, že po večerech chlastám! Což rodiče samozřejmě nevědí, jinak by mi okamžitě zaplatili tu nejlepší alkoholickou léčebnu v okolí. První věc, kterou po příchodu z práce udělám je, že zkontroluji záznamník na telefonu. Vlastně nevím, proč to dělám, když už předem vím, že se z přístroje opět ozve: „Nemáte žádné zprávy.“ Pak se převlíknu do tepláků, nazuju papuče a hodím sebou na gauč. Chvíli odpočívám, protože po celodenní dřině v kanceláři to jinak nejde, a pak přemýšlím, co podniknu s volným odpolednem. Jako osoba bez závazků mám tolik času, až z toho nevím, co s ním. Většinou mě nenapadne nic lepšího než si pustit televizi, popadnout knížku nebo si sednout k počítači a na facebooku si prohlížet šťastné fotky svých známých. Ovšem, když na mě přijde depka, pustím se do vaření. Dobré jídlo mě vždy uklidní. Jen je škoda, že mým žaludkem prochází pouze jídlo. Láska ani náhodou.
Prima lov
Před pár lety k nám do práce nastoupil nový kolega Kamil. Mladý, hezký, prostě chlap, kterého by brala každá ženská. Kamil se ke mně vždy choval moc hezky. Mile se na mě usmíval, otvíral mi dveře, jednou mi dokonce koupil kafe a dort za to, že jsem mu s něčím pomohla. Až do této chvíle jsem nebyla na tak milé chování zvyklá. Ostatní kolegové se mi buď pochechtávali, nebo mě úplně přehlíželi. Toto byla velice příjemná změna. V koutku mysli se mi začala rodit myšlenka, že Kamil o mě možná jeví zájem. Sice jsem tomu nejdříve nemohla uvěřit, ale nakonec jsem si řekla vlastně proč ne? Zas taková šereda nejsem, mám jen pár kilo navíc.
Nakoupila jsem si několik časopisů pro ženy a dychtivě vyhledávala rady, jak sbalit chlapa. Jeden článek mě opravdu zaujal. Psalo se v něm, že když chcete nějakému muži dát najevo, že o něho máte zájem, stačí nosit červené oblečení. „To bude zřejmě něco jako působení červeného hadru na býka,“ pomyslela jsem si a vyrazila do víru města shánět oblečení. Domů jsem se vrátila ověšená několika taškami a lehčí skoro o čtyři tisíce, ale spokojená. Sehnala jsem dvě tmavě červené halenky a k tomu černé kalhoty, které mě ještě navíc zeštíhlují. I když popravdě jsem si nedokázala představit, jak v nich budu dýchat, natož v nich sedět celý den v kanceláři. Nakonec jsem ještě zašla do obchodu s kosmetikou, kde jsem ukořistila temně rudou rtěnku a od prodavačky si nechala vnutit bledě modré stíny na oči, protože se prý k mé pleti báječně hodí.
Druhý den jsem sebevědomě vyrazila do práce oblečená do červené halenky a černých kalhot, ze kterých jsem měla pocit, že mě asi brzy připraví o poslední dech. Na dámských toaletách jsem si pečlivě nanesla na rty rudou rtěnku a zvýraznila oči černou tužkou. Stíny jsem nakonec zavrhla, přeci jen jsem nechtěla vypadat jako člověk, který zrovna roztočil kolotoč někde na pouti. Vrátila jsem se do kanceláře, povolila si kalhoty a čekala, až odbije osmá hodina. Čas, kdy Kamil přichází do práce. S úderem osmé jsem si zapnula kalhoty, popadla varnou konev a odběhla do kuchyňky natočit vodu na ranní kávu. Po chvíli se vedle mě zjevil Kamil také s varnou konvicí v ruce. „Hned to bude,“ zašvitořila jsem vesele. Kamil se na mě jako vždy usmál: „V klidu, nikam nepospíchej.“ Natočila jsem vodu do konve a otočila se ke Kamilovi, aby si všiml mého nového outfitu. Všimla jsem si, že má ve vlasech malého pavoučka. „Počkej něco tu máš,“ prohodila jsem ke Kamilovi a ladným pohybem ruky jsem mu pavoučka odstranila z vlasů. „Pavouček pro štěstí,“ zasmála jsem se a v duchu si gratulovala, jak se mi tohle romanticky „náhodné“ setkání v kuchyňce vydařilo. Znovu jsem pohlédla na Kamila a zděsila se. Zíraly na mě dvě vykulené oči a rty se začaly podivně kroutit jako malému dítěti, které se chystá rozbrečet. Načež Kamil spustil příšerný jekot.
„Fuj, pavouk. Sundej ho ze mě.“
„Vždyť už tam nic nemáš. A navíc to byl jenom malinký pavouček, nic nebezpečného,“ snažila jsem se uklidnit hysterického kolegu. Kamil přestal vřeštět.
„Dobře,“ vydechl a ztěžka se opřel o dřez. „Promiň, musím si jít spolknout ibalgin na uklidnění,“ dodal a já jen zírala s otevřenou pusou a v duchu si nadávala do krav, že jsem kvůli jednomu teploušovi vyhodila takový prachy za oblečení.
Škola vaření
Nejdřív jsem si říkala, že se na ten slavný dárek mých kolegů vybodnu. Ale šetřivá stránka mojí osobnosti mě nakonec přemluvila, abych kurz nenechala propadnout, a tak jsem na něj šla. S oblékáním jsem se nijak nenamáhala. Jdu vařit a ne se předvádět někam na molo ne? Takže jsem na sebe navlékla jen tričko a džíny a vyrazila.
Kuchyň, ve které mě, podle mého soudu, měli naučit uvařit čaj a ohřívat párky, se nacházela v ošklivé šedé budově ve 4. patře. Vešla jsem do vestibulu a automaticky zamířila k výtahu. Nejsem blázen, abych šla čtyři patra pěšky a na svou první lekci přišla zpocená jak prase, že?
Do přivolaného výtahu jsem nastoupila spolu s jakýmsi pánem. Zeptala jsem se ho, kam jede. Odpověděl, že do třetího patra. Navolila jsem tedy číslo tři a čtyři a zmáčkla tlačítko pro zavření dveří výtahu. Nic. Dveře byly stále dokořán. Netrpělivě jsem mačkala tlačítko znovu a znovu a nadávala na dnešní moderní svět, ve kterém nic nefunguje. V naprosté tichosti se ten pán vedle mě natáhl k číselníku a stiskl ještě jedno tlačítko. Dveře se okamžitě zavřely.
„Tlačítko na zavření dveří je zde,“ poučil mě. V tu ránu jsem byla rudá až na chodidlech. Nevšimla jsem si, že celou dobu dávám výtahu příkaz, aby dveře otevřel. Konečně jsem se dostala do čtvrtého patra. Před dveřmi číslo dvě, kam jsem měla namířeno, stál chlap pochybného vzhledu a očumoval mě. Chvíli jsem váhala, jestli mám vůbec jít dál, než jsem se však stačila rozhodnout, dotyčný mě oslovil.
„Hledáte něco paninko? Casting na seriál je tady v místnosti číslo jedna. Vedle se dělá kurz vaření. Ale vy asi jdete vařit, jak tak na vás koukám.“ To mě tak rozzuřilo, že jsem mu ani neodpověděla a vrazila do dveří číslo dvě.
V úzké chodbě už stálo několik lidí. Nebožák, který stál přímo u vchodu, dostal dveřmi takovou ránu do hlavy, až se zakymácel.
„Proboha, nestalo se vám nic,“ rychle jsem k dotyčnému přiskočila. „Moc se omlouvám.“ „To bude dobrý, jen budu mít bouli.“
„Jsem hrozné nemehlo, opravdu se vám moc omlouvám,“ pokračovala jsem.
Muž se napřímil a usmál se na mě. „Nechte to být, opravdu to nic není, jen jsem to nečekal.“
„Taky jsem netušila, že tu bude tolik lidí.“
Muž ke mně napřáhl ruku. „Já jsem Michal. Vypadá to, že budeme spolu chodit na kurz vaření.“
„Hedvika,“ odpověděla jsem a potřásli jsme si rukama. „Abych byla upřímná, tak vlastně nevím, co tu dělám. Tenhle kurz jsem dostala jako dárek od svých kolegů, kteří mi chtěli věnovat poukaz na vaření pro pokročilé, ale někdo to spletl.“
„Hmmm,“ zabručel Michal. „Takže nebudete chodit?“
„Ještě nevím, spíš uvidím, jak bude vypadat první hodina vaření a pak se rozhodnu.“
Konečně přišla naše lektorka-kuchařka, která nás všechny přivítala a odvedla do prostorné kuchyně. Lekce mi kupodivu docela utekla. Vařili jsme ve dvojicích a mně byl přidělen právě Michal, kterého jsem hned na začátku srazila dveřmi. Musím říct, že jsme se docela nasmáli. Teda až do té doby než mi Michal omylem upustil vejce na nohu. Má bílá plátěná teniska začala vajíčko okamžitě vsakovat do sebe, takže když jsem odcházela z kurzu, měla jsem jednu botu v lehce odlišném odstínu než tu druhou.
„Moc se omlouvám za tu botu,“ řekl mi Michal, když jsme odcházeli z kurzu. „Škodu vám samozřejmě zaplatím.“
„To neřešte,“ mávla jsem rukou. „Kvůli mně máte bouli na hlavě, tak myslím, že jsme vyrovnaní.“
„Nezašla byste na kafe? To vaření mě nějak zmohlo.“
„Proč ne,“ přijala jsem jeho nabídku. „A nemohli bychom si tykat?“
Happy end
„Tak tohle byla ta nejlepší komedie, kterou jsem za poslední roky viděla,“ řekla jsem a chytla Michala za ruku.
Vyšli jsme z kina na poměrně rušnou ulici. Michal se podíval na hodinky. „Je teprve sedm hodin, nechceš zajít na večeři?“
Vidina dobrého jídla mi zvedla náladu o další stupeň. „Jasně, moc ráda.“
Seděli jsme na terase jedné vyhlášené restaurace a cpali se vepřovou panenkou s gratinovanými bramborami. Během jídla ani jeden z nás neprohodil jediné slovo, protože oba si rádi vychutnáváme jídlo v tichosti, ne že u toho musíme celou dobu mlít pantem. Jedna z mnoha věcí, kterou mám na Michalovi ráda.
Téměř zároveň jsme odložili příbory.
„Bylo to vynikající,“ pochválil Michal večeři a otřel si ústa bílým ubrouskem.
Přikývla jsem na znamení souhlasu. „Jsem úplně plná, ale naprosto spokojená. Mám pocit, že už se do mě víc nevejde.“
„Ani trocha bílého vína?“ ptá se Michal. „To asi jo,“ zasměju se. „Nedáme si raději červené? K vepřovému masu se přeci lépe hodí, ne?“
V Michalových očích se objeví malé hvězdičky. „Nech to na mně,“ řekne s lišáckým výrazem v obličeji a přivolá číšníka.
„Dali bychom si ještě láhev bílého vína, nejlépe Chardonnay, pokud máte.“ „Samozřejmě, hned ho přinesu,“ slíbí číšník a dlouhými kroky odkráčí pryč. Michal se nemýlil. Bílé víno se k naší večeři opravdu skvěle hodilo.
Pohodlně jsem se opřela a přes zábradlí s malými lucerničkami se zahleděla do večerní krajiny. Začalo se stmívat. Vzduch zavoněl vláhou. Michal si přišoupl židli blíž ke mně a něžně mě pohladil po tváři.
„Něco pro tebe mám.“ Ze zadní kapsy džínů vytáhl zelenou obálku a podal mi ji. Překvapeně jsem jí otevřela. Byly v ní dvě letenky do italských Benátek.
„Vím, že jsi říkala, že bys ráda viděla karneval v Benátkách, tak jsem si říkal, že by ti to mohlo udělat radost,“ vysvětlil mi Michal. Chvíli jsem na něho civěla. A asi dost hloupě, protože podotkl: „Jestli tam nechceš jet, tak samozřejmě nemusíš.“
„Ne, ne, moc ráda s tebou pojedu. Jen jsem trochu překvapená, protože tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal.“
Michalovi se očividně ulevilo.
„Stejně mi furt nejde do hlavy, jak je možný, že ses s tím bílým vínem trefil.“
Bylo něco po jedenácté večer a s Michalem jsme procházeli dlouhou ulicí, na jejímž konci jsem bydlela.
„Víno je mým velkým koníčkem,“ vysvětlil Michal. „Pravda, k vepřovému masu se hodí spíš červené víno, ale my jsme ještě měli ty gratinované brambory, ve kterých je smetana. Pak je lepší sáhnout po těžším bílém víně.“
„To jsem vůbec netušila, že máš takové znalosti,“ dodala Hedvika obdivně. „Až spolu pojedeme do Benátek na karneval, tak tam nějaké víno určitě ochutnáme. Ty mi aspoň poradíš, které vybrat.“
Mezitím jsme dorazili před dům, ve kterém bydlím. Michal se ke mně otočil čelem a objal mě.
„Nejraději bych tě už nikdy nepustil.“
„Já tebe taky ne,“ odpověděla jsem.
Začalo mrholit a my tam pořád stáli a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že Michal je stokrát lepší než nějaký vysněný Pierre, protože mě má rád takovou, jaká jsem.
