Článek
Prolog
Uprostřed loďky seděl starý muž. V ruce držel ozdobně vyřezávanou dýmku, ze které neslyšně bafal. Vzduchem se linula nasládlá vůně tabáku mísící se s vůní letní přírody.
Ačkoli měl muž svá nejlepší léta za sebou a okolí se mohl občas zdát, jako člověk ztrácející se ve svém vlastním světě, opak byl pravdou. Starcova mysl byla stále bystrá, tělo svalnaté. Ve svých sedmdesáti letech byl stále uznávaným vládcem říše, se kterým nebylo zrovna moudré dostat se do křížku. Ve dne to byl vznešený vladař hodný úcty a respektu. V noci se však tento muž rád oblékal do starého rybářského kabátu, potrhaných kalhot, těžkých bot a velmi nevkusné čapky, jak by bývala podotkla jeho žena. Takto oděný vyrážel na temné jezero chytat dravé ryby. Poněvadž s oblibou říkával, že pro lov candátů, úhořů nebo sumců je nejlepší noc. Ne že by někdy nějakou rybu chytil.
Starcův obličej pokrytý pečlivě zastřiženým bílým vousem ozářil měsíční svit. Zavřel oči, aby je ostré světlo nedráždilo. Zhluboka potáhl a vychutnával si svůj oblíbený tabák. Na chvíli se v tom pocitu ztratil. Spokojeně si natáhl nohy. Neuvědomil si, že tímto pohybem došlo k uvolnění udice, kterou celou dobu přidržoval chodidlem. Měl tak zajištěno, že tenký prut nepřepadne přes okraj bárky.
Než starý muž pochopil, co pohybem nohy způsobil, udice s výmluvným šplouchnutím spadla do vody.
„Sakra,“ zaklel vladař. S dýmkou v levém koutku úst se oběma rukama opřel o kraj loďky, mírně se naklonil přes okraj a zíral na místo, kam se odporoučel rybářský prut.
Muž nevrle zabručel. Rukou si přendal dýmku z jednoho koutku úst do druhého a mračil se na vodní hladinu. Spolkla jeho nejlepší udici. Hrom aby do toho praštil.
Měsíc zářil s takovou intenzitou, že vladař mohl pohodlně sledovat, jak udice lehce proplouvá průzračným jezerem, až se nakonec zavrtala do měkkého písčitého dna.
V místě, kam rybářský prut dopadl, muž něco zpozoroval. Zaujal ho jasný a nenadálý záblesk, jako když nastavíte sklíčko proti slunci. Mohlo by se jednat o nějaký vzácný kámen? Uvažoval vladař. Věděl, že některé minerály dokážou odrážet sluneční paprsky s takovou silou, až způsobí požár. Ovšem králi nesvítilo nad hlavou slunce, ale měsíc. Navíc ta věc se nacházela pod vodní hladinou.
Zvědavost nebo možná i chamtivost ponoukala krále, aby zjistil, co neobvyklé záření na dně jezera způsobilo.
Rozhodl se rychle.
Na dno loďky položil dýmku, ve které už stejně nebyl téměř žádný tabák. Svlékl si kabát a zul boty. Znovu se oběma rukama opřel o kraj loďky. Pohled upíral na dno jezera, kde ležela udice spolu s něčím záhadným. Král zhluboka dýchal. Cítil, jak mu srdce bije jako splašené. Nemělo smysl otálet. Muž se ztěžka převalil přes bok loďky a dopadl do vody. Rukama se stále přidržoval okraje bárky, která se pod tíhou jeho váhy nebezpečně naklonila.
Zhluboka se nadechl, ponořil se a pomalými tempy vyrazil ke dnu.
Jezero nebylo hluboké. To starý muž věděl moc dobře už od svého dětství.
Bohužel to, že vladař už neoplývá takovými silami, jako v mládí si uvědomil příliš pozdě. Černá voda obklopila jeho tělo. Věděl, že nemá moc času. Udělal několik dalších temp. Jeho ruce rozrážely známou vodu, ve které jako chlapec strávil mnoho hodin. Netrvalo dlouho a muž doplaval k udici. Levou rukou se zachytil kamene a pravou se snažil odhodit prut kousek dál. V písku se něco zatřpytilo. Král se natáhl po kulatém předmětu, který ozařoval okolí. Jednalo se o jakýsi medailon opatřený kovovým řetízkem.
Muž cítil, že mu pomalu začíná docházet kyslík. Musel se co nejrychleji dostat na vzduch. Vladař si bezmyšlenkovitě přehodil řetízek přes hlavu a kulatý zářící předmět zastrčil za košili. Cítil, jak ho ta věc tíží a studí na hrudi. Před očima se mu zatmělo. Odrazil se od vodního dna a snažil se o rychlá tempa, která by ho dostala co nejdříve nad hladinu.
Pošetilost tohoto nočního výletu na jezerní dno si vladař uvědomil příliš pozdě. Kdyby byl mladší, už by byl dávno z vody venku. Za svou hloupost a neochotu připustit si, že s narůstajícím věkem přichází o sílu a životní energii, tvrdě zaplatí.
„Alberte, Alberte,“ vzpomněl si vladař na slova své ženy Marie. „Ty nikdy nedostaneš rozum. Zapomínáš, že už nejsi mladík.“
Král cítil tlak na hrudi. Plíce mu snad každou chvíli prasknou. V hlavě mu nepříjemně hučelo. Zoufale se potřeboval nadechnout.
Starý muž cítil, jak se jeho končetiny vzdávají, až nakonec přestaly reagovat na pokyny mozku, který se je snažil donutit k pohybu. Král s posledním marným tempem nechal vlny, aby ho odnesly, kam se jim zachce. Vladař nevydržel a zlehka se nadechl vody. Prohrál.
Náhle ho zaplavil divný pocit. Něco se v jeho hrudi pohnulo a začalo se nadzvedávat. Králova mysl se pročistila a vyjasnila. Plíce přestaly pálit. Muž cítil, jak se mu do žil vlévá nová energie a naplňuje jeho tělo ztracenou silou. Zároveň zjistil, že se opět může hýbat. Šokován tím, co se s jeho tělem děje jakoby zapomněl, že se ještě před vteřinou chtěl co nejdříve dostat na vzduch. Tu náhlou změnu si nedokázal vysvětlit. Je už snad po smrti a ocitl se na nějakém místě pro nebožtíky? Nebo mu snad narostly žábry? Nesmysl. To přece není možné. Není ryba a jako mrtvola se taky necítí. Jak si ale vysvětlit, že se neutopil a že jeho tělo získalo z vody kyslík? Ostatně nad těmito otázkami může dumat později.
Vladař se konečně vzpamatoval. Opět se donutil k pohybu a po chvíli jeho hlava prořízla vodní hladinu. Zalapal po dechu. Nacházel se kousek od břehu. Udělal ještě pár temp a konečně dosáhl pevné půdy pod nohama. S vypětím všech sil se dopotácel na břeh a zhroutil se do voňavé trávy. Ztěžka oddechoval a vykašlával vodu. Před sebou viděl jezero, na jehož hladině se stále stejně lehce pohupovala jeho bárka a čekala na něj. Starý král Albert V. ucítil na prsou tíhu předmětu, který před několika okamžiky vylovil z jezera. S myšlenkou, že ho právě tahle věc málem připravila o život, ale zároveň nejspíš i zachránila, upadl do bezvědomí.
1
Edgar se skláněl nad rozpracovaným hudebním nástrojem. Těšil se, až budoucí loutně vdechne život. Nejkrásnější pocit ze své práce zažíval tehdy, když plně dokončený a naladěný hudební nástroj vzal do rukou a prsty zkusmo vybrnkal náhodnou melodii. Pocit, kdy opracovaný kus dřeva pod jeho rukama ožíval a vytvářel něco tak krásného jako je hudba, se dá přirovnat k máločemu. V takovýchto chvílích mladý muž nelitoval, že ho z práce bolí záda ani, že jeho výrobky nekupuje tolik lidí, kolik by si býval přál. Pouze obdivoval nástroj, který vlastnoručně vyrobil a těšil se z jeho schopností vytvářet melodie, které jsou velmi vyhledávaným léčivem duše. Ostatně hudba vždy byla považována za prostředek, kterým se člověk může zbavit leckterých neduhů.
Na pracovním stole leželo několik kusů řádně vysušených prken, které čekaly na své další zpracování. Edgar vzal jedno z nich a zkušeným okem zkontroloval, zda nenese vady v podobě suku či nežádoucího zabarvení, které by mohlo pokazit dojem z celkového vzhledu nástroje.
Klid kolem chalupy, kde Edgar žil přerušilo hysterické kdákání slepic a nepřetržité kejhání hus. Mladý muž položil prkno na stůl a zaprášené ruce si otřel o kalhoty. Prošel úzkou chodbou, která spojovala dílnu a kuchyň, z jejíchž velkých oken měl na dvůr skvělý výhled. Pohled na dvorek plný vojáků ho zarazil. Statní muži oblečení do zelenozlatých uniforem královské armády se motali kolem vyděšené drůbeže. Jeden z nich dokonce zakopl o sněhově bílou husu, která se záhy vztekle načepýřila a zaujala bojovný postoj.
Edgarovi se hlavou prohnala myšlenka, zda by neměl vyjít ven a zjistit, co přivedlo vojáky k jeho domovu. Rychle jí však zahnal při vzpomínce na nalíčené pasti v královském lese a na ulovené zajíce, díky kterým měli s mladším bratrem Matiasem jednou za čas pestřejší večeři. Moc dobře věděl, že pytlačení se trestá uvržením do tmavé kobky ve sklepení královského hradu. Nebyl si však vědom, že by ho při líčení pastí někdo zpozoroval. I když člověk si v této neklidné době nemůže být ničím jistý.
„Celý to tady prohledejte,“ zavelel muž s knírem, zřejmě velitel jednotky. „Jestli zahlídnete dospělýho chlapa, ve jménu královny Tary ho okamžitě zatkněte.“
Edgar nelenil a rychle se vrátil zpět do dílny. Příliš hlasitě přibouchl za sebou dveře a zajistil je petlicí. Malá čtvercová místnost, původně sloužící jako ložnice jeho rodičů, neměla další dveře, kterými by muž mohl prchnout. Jedinou únikovou cestou, která se nabízela, bylo široké okno, pod kterým ještě před rokem stála manželská postel.
Vojáci vnikli do chalupy. Edgar slyšel, jak svými dusivými kroky týrají dřevěnou podlahu.
Mladý muž se odlepil od zajištěných dveří. Vrhl se k oknu a otevřel ho dokořán. Svalnatými pažemi se zapřel o parapet a vyhoupl se na něj. Pod oknem se táhl zarostlý záhon jakýchsi drobných květin. Edgar neznal jejich název. Nerozuměl květinám. Kdyby tu byla jeho matka, zeptal by se jí, jak se květiny s růžovými květy jmenují.
Edgar se odrazil od okenního parapetu, přeskočil záhon a přistál na měkké trávě. Zůstal v podřepu a naslouchal. Jeho smysly nepostřehly žádný náznak nebezpečí. Z chalupy se ozvala dunivá rána. Edgar se zadíval do okna, ze kterého před chvílí vyskočil a spatřil jak se otvorem, který původně vyplňovaly dveře, valí vojáci v zelených uniformách. Vzduchem létaly třísky a prach.
Muž s knírem vyhlédl z okna, nataženou levačkou ukázal na Edgara a zakřičel. „Chyťte ho.“
Neohrabaní vojáci se strkali a tlačili do sebe s úmyslem dostat se ke spatřené osobě jako první. Edgar vyrazil k lesu. Minul vysokou stodolu, ve které s otcem a bratry skladovali seno pro dobytek. Alespoň do té doby, než zvířata museli prodat.
Mladíkovi zastoupil cestu jeden z vojáků. Nezkušeně máchal mečem kolem sebe ve snaze Edgara zastrašit. Ten začal ihned couvat ke stodole, až zády narazil do oprýskaných prken, která mu poskytovala částečné krytí. Voják si nepřítelův ústup vyložil jako strach a sebevědomě proti němu vyrazil. Edgar se rozhlížel po něčem, co by mu mohlo posloužit jako zbraň. Kousek od něj se o stěnu stodoly opíraly dřevěné hrábě. Voják mezitím doběhl k Edgarovi a vší silou proti němu máchl mečem. Mladý muž se skrčil a vojákova zbraň se zasekla do prken v místě, kde ještě před vteřinou měl Edgar hlavu. Voják zařval vzteky, čímž přivolal zbytek své jednotky. Na zarostlém plácku mezi chalupou a stodolou se v momentě vynořilo dalších pět mužů. Edgar popadl vojáka, který se stále snažil vypáčit svou zbraň z boku stodoly a mrštil s ním přímo do náručí jeho překvapených kolegů.
Edgar se dávno mohl ztratit v hustém lesním porostu, ale tušil, že v blízkosti stavení se pohybuje jeho nejmladší bratr Matias. Nemohl ho nechat zajmout královninými psy.
Oběhl stodolu z větší části obklopenou nejrůznějšími křovinami. O pár vteřin později dospěl k dvoukřídlým vratům opatřených petlicí s masivním visacím zámkem. Sáhl do kapsy kalhot a po krátkém přehrabování vytáhl starý zubatý klíč. Zámek rychle odemkl a odsunul petlici. Uslyšel za sebou těžké kroky a křik svých pronásledovatelů. Dlaněmi se opřel do vrat. Jejich křídla se poslušně rozlétla.
Škvírami v doškové střeše se protáhlo několik paprsků podzimního slunce a osvětlilo temné kouty v jinak tmavé patrové stodole. Částečky prachu ze zbytku uskladněného sena létaly vzduchem. Edgar vyšplhal po žebříku do patra. Za zády uslyšel lomoz zbraní vojáků, kteří se ho snažili dostihnout. Mladík čekal, až první z ozbrojenců vyleze po žebříku za ním. V přesně načasovaném okamžiku popadl Edgar vojáka za límec a švihl s ním směrem k místu v dřevěné stěně stodoly, kde bylo několik uvolněných prken. Voják prkna rozrazil svým tělem a ztěžka dopadl na trávník za stavením. Mladý muž uslyšel vojákovy nadávky. Edgar sledoval další tři vojáky, kteří se s notnou dávkou zuřivosti hrnuli do patra za ním. Mladík se otočil k otvoru, kterým před chvílí vyletěl ven jeden z ozbrojenců. Dopadl na zem a v kotoulu se přemístil vpravo k malinovým keřům. Vyskočil na nohy a chystal se k útoku. Najednou však strnul. Voják, který před chvílí prolétl uvolněnými prkny, stál nedaleko od Edgara s vítězoslavným úsměvem. Levačkou svíral Matiase, jemuž zároveň druhou rukou přidržoval pod krkem dýku. Chlapec se na bratra omluvně díval.
„Vzdej se a toho usmrkance pustím,“ zahřměl voják.
„Když budeš dělat potíže, tak…“plynulým pohybem dýkou před Matiasovým krkem naznačil, co v takovém případě hodlá chlapci udělat.
Mladý muž zvedl ruce nad hlavu. Vojákům, kteří se mezitím rozestavěli kolem něj, toto gesto stačilo. Matiase propustili a vrhli se na Edgara. Společně ho svázali, přičemž nešetřili nadávkami a kopanci do mladíkova těla.
Vydali se k hradu.
2
„Jak se jmenuješ?“
„Christiana. A ty?“
„Edgar.“
Hleděli na sebe skrz mříže svých špinavých cel. Jejich poškrábané ruce s černými nehty obepínaly ocelové tyče. Oba nájemníci královského vězení se ze dne na den stali sousedy, aniž by si to přáli. I přesto, že se viděli poprvé v životě, měli jedno společné. Den, kdy je královniny stráže zadrželi a strčili do tmavé zapáchající kobky. Proč se tak stalo? To se oběma zadrženým nikdo neobtěžoval vysvětlit.
Edgar si byl jist, že ho uvěznili kvůli pytlačení. Ano, dělal tuto odpornou věc. Potřeboval však nakrmit sebe a svého mladšího bratra. Jejich rodiče již zemřeli, a tak se snažili uživit, jak se dalo. Po otci zdědili dílnu na výrobu strunných hudebních nástrojů, kde Edgar strávil stovky hodin při učení se tomuto řemeslu. Doba však byla špatná a zákazníků málo. Proto začal Edgar v blízkém lese líčit pasti, jelikož lovení zvěře považoval za jediné východisko, jak v tomto nehostinném světě nepojít hlady.
Proč zadrželi Christianu, nevěděl. Alespoň prozatím.
*
Král Vincent I. se namáhavě dobelhal ke křeslu ve své ložnici. Za normálních okolností by se vyklonil z úzkého okna a kochal se barevnou podzimní přírodou, která se pozvolna chystala k zimnímu spánku. Nebyl toho však schopen. Cítil, jak mu každým dnem ubývají síly. Příčinu bohužel odhalil pozdě. Věděl, že jeho konec nastane brzy. Proto musel jednat. A to rychle.
V dlani sevřel hladký rubín mistrně opracovaný do tvaru štíra. Přejížděl po jeho hladkém povrchu a v duchu obdivoval umělce, který něco takového dokázal. Pomyslel na svou dceru, člověka, kterému se chystal tento drahokam předat. Při vybavení obličeje svého jediného dítěte zalil krále silný pocit otcovské lásky a něhy. Muž, v jehož krvi už několik dní koloval jed, si uvědomoval, že nemůže ztrácet čas. Pomyslný písek v imaginárních přesýpacích hodinách neúprosně ubýval.
„Borisi?“ zavolal král sípavě.
Ze stínů se vynořil starší mužík, jehož tělu nebylo dopřáno, aby plně vyrostlo. Příroda z tohoto muže učinila liliputa.
„Králi?“ Boris přispěchal ke křeslu a poklekl před svého pána.
„Předej tohle Christianě,“ poručil král Borisovi a do dlaně mu vtiskl rubín na stříbrném řetízku. „A postarej se, aby se z hradu dostala živá.“
*
Těžké vězeňské dveře se zpola otevřely. Dovnitř se protáhla malá postava a zamířila k Christianině cele.
„Borisi?“ Vyslovila dívka nevěřícně jméno nejvěrnějšího sloužícího svého otce.
„Psst,“ liliput si přiložil baculatý prst ke rtům. Z kapsy své kazajky vytáhl klíč a odemkl Christianinu celu. V zámku to cvaklo.
„Musíme odsud rychle vypadnout,“ naléhal Boris. Edgar postřehl, že malý muž navlékl dívce něco kolem krku.
„A co ostatní?“ Christiana zalétla pohledem k Edgarovi, který celou situaci bedlivě pozoroval.
„Tiše,“ zaznělo z Borisových úst. „Na vybavování teď není čas. Stráže se můžou každou chvíli vrátit.“
Edgar sledoval, jak obě postavy mizí ve dveřích. Chtělo se mu zařvat, ať ho vezmou s sebou. Nebyl však schopen vydat ani hlásku. Vzteky zalomcoval mřížemi. Věděl, že si ale nepomůže. Shnije v téhle odporné díře. Sám.
Opřel orosené čelo o chladné ocelové tyče a zavřel oči. Propadl se do temnoty.
3
Na hradě vypukl chaos. Princezna Christiana uprchla z vězení.
Tara zuřila. Královna přecházela po trůnní místnosti a zuby jí skřípaly vzteky.
„Tu holku musíte najít, co nejdříve,“ nakázala veliteli stráží, který nervózně přešlapoval na místě. „Je nebezpečná,“ pokračovala. „Když s vámi nepůjde dobrovolně, zabijte jí a přineste mi její tělo.“ Velitel královské armády pozvedl obočí, ale neodvážil se nic namítnout. Věděl, že král je nemocný a vládu nad královstvím převzala jeho choť. Nemělo cenu jí odporovat. Už dříve tušil, že tato žena s havraními vlasy a kamennou tváří dokáže být krutá. Proto pouze přikývl a rychle se vytratil z místnosti, aby vydal rozkazy svým mužům.
Tara svou nevlastní dceru nenáviděla už od chvíle, kdy se setkaly poprvé. Nemohla si nevšimnout, jak se princezna podobá své zesnulé matce, jejíž obraz visel nad trůnem vedle královy podobizny. Stejně rudé vlasy, tentýž pronikavé hnědozelené oči. Tara věděla moc dobře, že její manžel často myslí na svou první ženu. Christiana mu jí navíc svou přítomností neustále připomínala. Taru to nesmírně užíralo a rozčilovalo. Ona měla být pro krále ta jediná. Nikdo jiný! Rozhodla se, že princeznu odstraní.
Tara vždy toužila po moci a bohatství. Proto se vetřela do královy přízně a povedlo se jí ho okouzlit natolik, že jí vládce říše nakonec požádal o ruku. Tara se záhy přestěhovala na hrad, o kterém brzy zjistila, že oplývá něčím lepším, než je zlato a všudypřítomné bohatství. Při svých slídivých toulkách hradem jí její nohy zavedly do sklepení. Tam objevila úžasný nástroj, který by jí pomohl ovládat vše a všechny. Jednalo se o medailon vykládaný dvanácti kameny. Žena byla přesvědčená, že kameny dohromady vytvářejí neuvěřitelnou energii a sílu.
Královna začala spřádat plány. Zbaví se krále i jeho dcery a pak s pomocí magického artefaktu ovládne říši a možná i svět.
V den Christianina útěku Tara zjistila, že medailon zmizel. Tara měla pocit, že pukne vzteky. Ta malá mrcha ho jistě ukradla a pak utekla. Měla jí už dávno nechat popravit.
Tyto myšlenky se královně honily hlavou, zatímco přecházela po trůnní místnosti jako nervózní zvíře v kleci. Zastavila se před velkým obdélníkovým zrcadlem v masivním zlatém rámu. Zrak jí padl nejprve na její obličej. Až po chvíli si všimla, že zrcadlo odráží také podobiznu první královny. Obraz, který stále visel nad trůnem. Tarou projela vlna vzteku. Vší silou udeřila zaťatou pěstí do skla. V zrcadle se objevila prasklina, která se jako pavoučí síť šířila všemi směry. Tarou projela palčivá bolest. Zadívala se na svou zakrvácenou ruku, ze které na několika místech čouhaly střepy. Zaklela.
Navzdory bolesti se v myšlenkách vrátila ke svým plánům.
Král brzy zemře. Tím si byla jistá. A až se tak stane, čeká stejný osud i Christianu.
4
Edgara probudilo prásknutí dveří a křik. Dlažbou, na které ležel, rezonoval dusot těžkých bot. Bylo slyšet hlasy. Vzduchem létaly peprné nadávky.
Mladý muž zvedl hlavu a zamžoural. Někdo odemkl jeho celu, vstoupil dovnitř a popadl ho za košili.
„Vstávej,“ přikázal Edgarovi strážný s páchnoucím dechem.
Edgarovi se zvedl žaludek. Vyškrábal se na nohy a protáhl si páteř. Jeho svalnaté tělo sice bylo zvyklé na spánek na tvrdém lůžku, nicméně chladné vězeňské dlažbě zatím nepřivyklo. Prsty si projel černé vlasy spadající na ramena.
Do cely vstoupil další strážný s provazem v ruce a nakázal Edgarovi předpažit. Když tak vězeň učinil, strážný mu provazem svázal ruce a uzel pečlivě utáhl.
Se strážnými po boku procházel Edgar kolem cel, za jejichž mřížemi rozpoznal tváře zubožených mužů čekajících na verdikt.
„Kam mě vedete?“ Zeptal se Edgar svého doprovodu.
„Uvidíš,“ odpověděl strážný s páchnoucím dechem a z plných plic se zachechtal.
*
Strážní dovlekli Edgara do nablýskané místnosti a mrštili s ním před rudým sametem potažené schody vedoucí na malé podium. Mladý muž vzhlédl a očima vystoupal po třech nízkých schodech. Jeho zrak padl na masivní trůn, na němž seděla štíhlá žena oblečená do úzkých stříbřitě šedých šatů s hlubokým výstřihem. Levou ruku měla obvázanou kusem látky. Upírala na Edgara tmavé oči a mlčela. Po chvíli vstala, ladnými kočičími kroky sestoupila z podia a začala Edgara obcházet kolem dokola, jako by si na trhu vybírala kus dobytka.
„Vypadáš, že tě jen tak něco neporazí,“ zauvažovala nahlas. Edgar sklopil zrak k zemi a vyčkával.
„Jako královna mohu rozhodnout o tvém osudu,“ navázala žena s havraními vlasy. Tara se dotkla Edgarovy zarostlé tváře a přiměla ho vzhlédnout.
„Tebe by byla škoda,“ zamumlala královna spíš pro sebe a dlouze se zadívala do Edgarových pomněnkově modrých očí.
„Mám pro tebe nabídku,“ zahřměl trůnním sálem Tařin hlas. „Záleží jen na tobě, jak se rozhodneš. Buď splníš úkol, který ti uložím, a za odměnu se staneš mým osobním strážcem, nebo tě čeká poprava za pytlačení.“ Královnina slova visela ve vzduchu a vytvářela napětí jako blížící se bouře.
„Jaký úkol?“ Zeptal se Edgar se svaly napjatými k prasknutí.
Tařiny rty se protáhly do krutého úsměvu.
„Z královského vězení uprchla osoba, která je velice nebezpečná a pravděpodobně i duševně chorá. Potřebuji, abys ji našel a přivedl. Mé stráže jsou skvělými bojovníky, ale nevěřím, že by byli schopní vypátrat člověka, který se navíc umí znamenitě skrývat. Ty ji však dokážeš najít. Jsi stopař, nemýlím-li se?“
„Kdo to je?“ Zeptal se Edgar, aniž by se obtěžoval odpovědět na královninu otázku.
„Bohužel se jedná o mou nevlastní dceru, princeznu Christianu,“ Tara luskla prsty a do sálu přispěchal mladý sluha s obrazem v rukou. Postavil ho na malou stoličku vedle trůnu a odkráčel pryč. „Pořádně si jí prohlédni,“ nakázala Tara Edgarovi.
Jakýsi umělec vymaloval na plátno dívku v černých hedvábných šatech. Přes levé rameno měla lehce přehozené vlasy v barvě tmavé mědi. Ve tváři srdečný úsměv. Veškerou pozornost však přitahovaly princezniny pronikavé oči. Oči, které Edgar okamžitě poznal.
*
Edgar si připadal jako ve zlém snu. Christianu znal jen pár dní. Trčeli spolu ve vězení a většinu času si povídali. Jako nebezpečná či duševně chorá mu rozhodně nepřipadala. Tušil, že královna rozehrála jakousi podivnou politickou hru, kterou se za každou cenu snaží vyhrát. Královstvím už hezkých pár měsíců kolovaly zvěsti o tom, že Tara převzala vládu nad říší. Nejprve vyřadila ze hry krále, teď se o to stejné snaží i v případě princezny. Hezký plán.
Edgar odtrhl oči od obrazu a pomalu se postavil na nohy. Dva strážní, kteří po celou dobu stáli několik kroků za Edgarem, sebou trhli. Jeden z nich se konečně vzpamatoval.
„Ty nevíš, že v královnině přítomnosti mohou vězni pouze klečet?“ Zařval na Edgara a udeřil ho do zad dřevěným kopím. Edgarem projela tupá bolest. Do tváří mu vstoupil vztek a touha po boji. Otočil se a rychlým kopnutím zasáhl strážného s kopím do břicha. Muž se zlomil v pase a lapal po dechu.
„Zabij ho,“ zařvala Tara a druhý strážný se vrhl na Edgara. Ten se jeho úderu vyhnul a vší silou kopl vojáka pod koleno. Z místa, kde stála královna, zaznamenal pohyb. Skrčil se před vojákem, který se mu úder chystal oplatit. V témže okamžiku prolétla vzduchem dýka a zarazila se strážnému mezi lopatky. Voják naposledy vydechl.
Edgar nečekal, až mrtvý dopadne na zem a se stále svázanýma rukama běžel ke dveřím. Otevřel je a hnal se kamennou chodbou neznámo kam, v zádech další dva strážné, které se rychlým trhnutím dveří probrali z letargie, a chvíli jim trvalo, než si uvědomili, že by měli Edgara pronásledovat.
Tara stála u mrtvého vojáka a sledovala stále se rozšiřující krvavou kaluž, která kolem těla mrtvého muže vytvářela ostrůvek.
Královna luskla prsty. Do místnosti opět vstoupil mladý sluha.
„Zavolej Vasila,“ nakázala mladíkovi.
*
Edgar se hnal chodbou po pravé straně lemovanou vysokými okny s výhledem do zahrady, jejíž rostliny už stačily obléct podzimní kabát. Na kochání tou překrásnou podívanou však nebyl čas. Musel se co nejdříve zbavit provazu, který mu svazoval ruce.
Za sebou slyšel dusot a křik. Strážní nebyli daleko. Edgar zahnul do uličky nalevo a instinktivně vklouzl do nízkých dveří. Ocitl se v jakési komoře či skladu. Těch pár metrů čtverečních vyplňovala košťata, starý nábytek a jiné harampádí. Skryl se v nejvzdálenějším koutě za starým příborníkem a tiše naslouchal. Čím dál jasněji slyšel těžké kroky svých pronásledovatelů. Stráže se zřejmě prohnali kolem komory, protože jejich kroky se najednou zdály vzdálenější, až nakonec ustaly úplně.
Edgar vydechl úlevou. Snažil se zklidnit své tělo a vymyslet plán, jak se z tohoto zatraceného hradu dostat. Pomalu vstal a v šeru nahmatal okraj příborníku. Edgarovy ruce doputovaly až k hornímu šuplíku nábytku a s trhnutím ho otevřely. Panstvo očividně nevyřadilo jen nábytek, ale i příbory. Edgar nahmatal příborový nůž a vtiskl si ho mezi kolena. Velice pomalými pohyby se pustil do přeřezávání provazu, který svazoval jeho ruce.
*
Tara seděla na trůně a sledovala vysokého svalnatého muže, jak přichází k podiu, pokleká a sklání lysou hlavu. Byl oblečený do hnědých kalhot s páskem ozdobeným masivní sponou. Košili neměl, tudíž jeho nahá hruď mohla dávat na odiv své vypracované břišní svaly.
„Vasile,“ začala královna medovým hlasem. „Potřebuji, abys našel a přivedl princeznu Christianu. Věřím, že ty jediný zvládneš splnit tento úkol. Královští vojáci jsou příliš chtiví boje a o to méně schopni rozumně uvažovat. Přiveď jí a zbytek života prožiješ v blahobytu.“
Zabiják spokojeně zamručel.
„Pokud by Christianu kdokoli bránil, bez okolků ho zabij.“
*
Edgar se konečně dostal z hradu. Většina stráží opustila svá běžná stanoviště kvůli poprasku způsobenému úprkem princezny Christiany. Nebylo tedy zas až tak těžké uprchnout, přesto měl Edgar nervy napjaté k prasknutí. Oddechl si teprve ve chvíli, kdy se proplazil trnitými šípkovými keři u jednoho z postranních východů z hradu.
S hlavou položenou na měkkém mechu se snažil uklidnit svůj zrychlený dech. Jeho klid však netrval dlouho. Mladý muž zaslechl praskot lámaných větviček. Vyskočil na nohy a natáhl uši. Někdo se blížil. Edgar neměl u sebe žádnou zbraň. Rychle se přemístil za tlustý kmen vysokého smrku a čekal.
„Sakra, kabát mám samý trn,“ z křoví se vypotácela malá mužská postava.
„Edgare? Jsi tu někde? Zavolal liliput a snažil se způsobit co nejmenší hluk. Edgar zbystřil. Ten muž ho očividně znal. Zvědavost ho donutila, aby vykoukl zpoza silného těla stromu. Několik kroků od něho stál ten samý mužík, který zachránil Christianu z vězení. Byl si jistý, že to je on. Navíc znal Edgarovo jméno. Mladý muž vyšel ze své skrýše.
„Už jsem si myslel, že si tu budeme hrát na schovávanou,“ rozdurdil se mužík a dal si ruce v bok. Jeho ústa ztrácející se v hustém plnovousu se sice rozzlobeně špulila, z dobráckých očí však čišela veselost.
„Jsem Boris, králův nejvěrnější poddaný,“ představil se liliput a pyšně vypjal hruď. „Musíme vyrazit,“ prohlásit direktivně, shodil ze zad tlumok a začal se v něm přehrabovat.
Edgarovi se hlavou honily desítky otázek. Nakonec se však zeptal. „Proč si myslíš, že s tebou někam půjdu?“
Boris povytáhl obočí. „Protože ti nic jiného nezbývá,“ z tlumoku vytáhl kožený kabát a dýku a obojí hodil Edgarovi. „Navíc klidně vsadím svůj plnovous, že by sis rád opět popovídal s Christianou.“
5
Slunce se pomalu ukládalo ke spánku, když Boris konečně prohlásil „támhle to je,“ a tučným prstem ukázal směrem na sever. Edgar vzhlédl. Nedaleko na malém kopci uviděl horskou chatu, za níž se rozprostíraly majestátní hory se zasněženými štíty ozářené míchanicí oranžové a červené barvy zapadajícího slunce.
„Tudy,“ zavelel Boris a dvojice se vydala po cestě lehce stoupajícího kopce. Edgar si přitáhl ke krku límec kabátu, který mu liliput opatřil. Pod podrážkami bot mu křupaly větvičky a šustilo žlutohnědé listí. Nastávající večer byl tichý a provoněný podzimem.
Došly k budově postavené z masivních klád. Zem kolem vchodu do domu pokrývaly kapradiny a několik ledabyle poházených hladkých kamenů.
Boris otevřel dveře a oba muži vstoupili. Ponurou místnost ozařovalo slabé světlo svíčky ve skleněné nádobce usazené uprostřed svícnu vyrobeného ze šišek a sušených květin.
„Christiano?“ zavolal Boris. Žádná odpověď. Pouze v rohu se něco šustlo a následně zamňoukalo. Z temného kouta vyšla ladným krokem mourovatá kočka. „Á,“ zvolal liliput „Scheila hlídá dům.“ Došel ke kočce a pohladil jí po hebké hlavě. Zvíře spokojeně zavrnělo.
„My se teď se Scheilou půjdeme podívat, zda někde venku netrénuje naše princezna,“ Boris zmizel ve dveřích se Scheilou v patách. Edgar osaměl. Posadil se na židli k jídelnímu stolu a zíral do svíčky. Zpozoroval pohyb. Zamrkal a promnul si oči. Ne, nezdálo se mu to. Zpoza svícnu se vynořilo něco tmavého a pomalými pohyby to vyrazilo k Edgarovi. Ten se vymrštil na nohy, div že nepřevrhl židli. Po stole lezl štír. Černý a zákeřný živočich, který si Edgara měřil uhrančivým pohledem. Mladý muž sáhl k opasku a z pochvy vytáhl dýku, kterou mu Boris rovněž daroval. Přemýšlel, zda má na živočicha zaútočit. Pozvedl dýku a připravil se k výpadu. Vrzly dveře a v místnosti se opět objevil Boris doprovázený Scheilou.
„Co to tady nacvičuješ?“ Otázal se Boris Edgara.
„Nacvičuju“? Edgar se uchechtl a dýkou ukázal na štíra. „Tahle obluda snad mluví za vše.“
Liliput nevěřícně zavrtěl hlavou a dlaní se praštil do čela. „Koukám, že pilně trénuješ, princezno.“
Edgar došel k názoru, že se Boris zbláznil.
Štír oba muže pozoroval a zdálo se, že poslouchá, co říkají. Najednou se začal rozpínat a natahovat, až v explozi černých jisker a něčeho, co připomínalo mlhu, zmizel a na místě, kde se ještě před chvíli povaloval, seděla dívka v tmavě zelené haleně a černých kožených kalhotách.
„Dobrý večer,“ pozdravila oba muže.
„No, vidím, že ses v přeměňování hodně zlepšila,“ pochválil dívku Boris a spokojeně se posadil na dřevěnou lavici u okna. Pohladil si vypouklé břicho a mlaskl. „Dal bych si něco dobrého, po tom úprku z hradu a celodenní túře mi pořádně vyhládlo.“
„Ty dvouhodinovém chození po lese říkáš celodenní túra? No to mě podrž,“ zasmál se Edgar a Boris uraženě natáhl nos.
„Toho si nevšímej,“ obrátila se Christiana na Edgara a mávla rukou. „Jsem ráda, že jste dorazili. Raději mi řekni, jak ses dostal z vězení.“
Edgar se už chystal vylíčit příhodu v trůnním sále, zarazilo ho však Borisovo hlasité „momentíček“. Vousáč vytáhl z tlumoku placatku a s rázným bouchnutím jí postavil doprostřed stolu. „Na to bychom se měli nejdřív napít.“
Christiana podala z police tři malé skleničky, které liliput naplnil až po okraj. Všichni tři pozvedli sklenky, jejichž obsah se ve světle svíčky zatřpytil.
*
„Takže Tara mě hodlá zlikvidovat. Nemůžu říct, že by mě to bůhví jak překvapilo,“ prohlásila Christiana a kopla do sebe zbytek královského rumu, který Boris přinesl. „Prokoukla jsem jí už dávno, jen mě mrzí, že ke stejnému závěru nedošel i můj táta.“
„To se holka pleteš,“ vložil se do hovoru Boris. „Král se dlouho nechával opíjet rohlíkem, ovšem i jemu nakonec došlo, co je Tara zač. Proč si myslíš, že ti poslal štíra, kterého nosíš na krku?
Edgar obrátil zrak k princeznině šíji, kterou zdobil stříbrný řetízek s dohladka opracovaným rubínem ve tvaru štíra.
„Aby nemohla naplno využít Zodiaka,“ pokračoval liliput ve vysvětlování.
„Zodiaka?“ Podivil se Edgar. „To je nějaká královská příšera?“ Zajímal se.
„No pokud by se Zodiak dostal do ruky Taře, tak by se z něj příšera možná stala,“ uvažovala Christiana.
„Žádná příšera,“ slova se opět ujal Boris. „Je to medailon. Artefakt, který se dědí z generace na generaci. Jeho prvním majitelem byl králův prapraděd Albert V. Mimochodem po králově smrti se jeho majitelkou stane tady naše milá princezna,“ mrkl na Christianu, která se náhle tvářila smutně.
„Táta už nežije, je to tak?“ Položila Christiana přímou otázku královu nejvěrnějšímu poddanému.
„Možná ještě ano, i když, kdo ví. Tara podávala králi jed, který ho pomalu začal likvidovat. Ve chvíli, kdy si tvůj otec uvědomil, co se děje, bylo už příliš pozdě. Po té, co se dozvěděl, že tě Tara nechala zavřít do vězení, odpojil ze Zodiaka štíra a nařídil mi, abych ti ho předal a pomohl tě dostat do bezpečí. Kladl mi na srdce, abych se za ním nevracel. Věděl, že brzy zemře.“ Boris domluvil a nalil si další plnou skleničku rumu.
„Ten přívěsek ve tvaru štíra dokáže přeměňovat lidi?“ Edgar svou otázkou prolomil ticho v místnosti.
„Jak už jsem říkal, Zodiak je medailon.“ Boris usrkl ze své skleničky a pokračoval. „Je rozdělený do dvanácti segmentů, z nichž každý je vyhrazen jednomu znamení zvěrokruhu. Respektive jednomu kameni, který byl opracován tak, aby se co nejvíce podobal znamení, které představuje. Nejedná se ale o obyčejné šutry, o které zakopáváš na cestě. Jsou to minerály a drahokamy obdařené magickými schopnostmi. Christiana se narodila ve znamení štíra. Pokud bude nosit kámen ze Zodiaka, který je s jejím znamením spojen, získá určité schopnosti. U každého člověka je to ale jiné.“
„Přesně tak, potvrdila Christiana. „Když mi Boris pomohl utéct z vězení a dostat se na tohle místo, měla jsem plno času zkoumat, co kámen ve spojení s mou energií dokáže. Mohu se proměnit ve štíra, což mi otvírá obrovské možnosti. V těle štíra bych v podstatě zvládla vydržet rok bez jídla či pár dní bez vzduchu. Samozřejmě dokážu i vyrábět jed, kterým mohu usmrtit kohokoli si zamanu. Problém však je, že tyhle věci je potřeba trénovat. Kámen nosím teprve několik dní a v těle štíra nedokážu žít více než půl dne, natož, abych plně využila jeho vlastnosti.“
„To zní celkem děsivě,“ otřásl se Edgar.
Christiana pokrčila rameny. „Mně už ani ne.“
„Co máte teda v plánu?“ zeptal se Edgar a jedním lokem vyprázdnil obsah svojí skleničky.
„Nooo,“ Boris se protáhl a zívl. „Zítra se vydáme na hrad a najdeme Zodiaka, dřív než bude pozdě. Pak se utkáme s Tarou.“
6
Tara stála u královy postele a pozorovala ho, jak nehybně leží pod hedvábnou přikrývkou a mělce dýchá. Z dříve statného vladaře se stala troska. Vyhublé tělo a bledé tváře přidaly jejímu manželovi několik let navíc.
Tara se neubránila úsměvu. „Vidíš můj drahý,“ promluvila ke králi. „Nakonec stejně bude vše tak, jak chci já.“ Vladařova oční víčka se zachvěla. Muž otevřel oči a zadíval se na svou druhou ženu. Pootevřel ústa, aby něco řekl, ale z jeho hrdla se ozvalo pouhé zachroptění.
„Rád bys mi něco řekl?“ Zeptala se Tara sladce. „Třeba kam jsi schoval ten zatracený medailon?“ Král nehnul ani brvou. Tarou začal otřásat vztek.
„Vlastně se ani nemusíš namáhat. Je mi jasné, že ho máš ty nebo jsi ho dal té své rozmazlené dcerušce.“
Žena se naklonila ke králově zarostlé tváři. Její havraní vlasy přepadly dopředu a otřely se o vladařův obličej. Tara přiblížila rty k uchu svého manžela a zašeptala. „Jedním si můžeš být jistý, můj drahý. Ty za chvíli odejdeš na onen svět a nebude dlouho trvat a tvoje dítě se tam odebere také.“ Král zavřel oči.
Tara se odtáhla. Z výstřihu svých krajkových šatů vytáhla malou lahvičku s temně fialovou tekutinou a odšpuntovala ji. Kapátkem natáhla několik kapek. Levou rukou otevřela králi ústa a kapátkem vpravila do jeho hrdla jed. Polykací reflex donutil krále k jeho poslednímu polknutí. Muž opět otevřel oči a vyděšeně a zároveň nevěřícně zíral na svou manželku. Tara sledovala, jak královo tělo sebou několikrát cuklo a nakonec ho nadobro znehybnilo poslední smrtelné škubnutí.
Tara zašpuntovala lahvičku a ukryla ji do záhybů svých šatů. Posadila se na kraj postele a položila dlaň na hruď svého manžela, aby se přesvědčila, že jeho srdce už dotlouklo. Pod tenkou látkou ucítila něco tvrdého. Rozepnula několik knoflíků košile a obnažila tak královu hruď. Na šedé kůži ležel medailon. Tenký řetízek, na kterém předmět visel, nebyl na první pohled téměř vidět. Tara nemohla uvěřit svému štěstí. Ten starý blázen si snad myslel, že si vezme medailon do hrobu.
Žena odepnula řetízek, který měl král zavěšený kolem krku, a nechala medailon sklouznout do své dlaně. Vyhrála. Teď už jí nic nezastaví.
Tara vstala a chystala se k odchodu. U dveří se ještě otočila a podívala se na mrtvého vladaře, který s vytřeštěnýma očima stále zíral do prázdna.
„Odpočívej v pokoji,“ zašeptala směrem ke svému manželovi a vytratila se z komnaty.
7
Edgara probudily paprsky podzimního slunce, které si nějakým záhadným způsobem našlo v závěsu zatemňujícím okno skulinu a nyní hladilo mladého muže po tváři. Edgar se oblékl a vyšel ze své ložnice. Vydal se k dřevěnému točitému schodišti. Než však vstoupil na první schod, periferní zrak ho upozornil na něco zajímavého. Edgar otočil hlavu doleva. Spatřil pootevřené dveře a za nimi část police s knihami.
Vstoupil a okamžitě se zarazil. Místnost byla přehlídkou všeho, co by si býval Edgar přál ve své vlastní knihovně. Podlahu pokrýval měkký krémový koberec, čímž bylo zajištěno, že případný návštěvník nevyruší svým příchodem čtenáře pohlceného do obsahu vybraného díla. Stěny byly obklopeny vysokými regály ohraničenými sloupy zdobenými ručně vyřezávanými květinami a drobnými lístky. Silné police obtěžkané stovkami svazků vábily návštěvníka, aby si některou z knih vybral a spolu s ní se nechal přenést do příběhu uzavřeného v kožených deskách.
Edgar pomalu vyrazil vpřed okouzlený tímto místem. Z kazetového stropu viselo několik křišťálových lustrů, které ve spolupráci se slunečními paprsky házely odlesky napříč celou knihovnou. Ve dvou výklencích u okna stály nevelké pohovky s naducanými polštáři v tmavě červených povlacích a s kulatým konferenčním stolkem po boku. Na jednom ze stolků stála baculatá malovaná váza s uschlými slunečnicemi, prázdný hrnek a otevřená kniha. Edgar došel ke stolku a opatrně vzal do rukou rozečtenou knihu. Přivřel ji, aby si mohl prohlédnout její koženou vazbu. Obálka byla zdobena stříbrnými ornamenty a otevřeným okem uprostřed. Kniha snů. Stálo v horní části obálky.
Náhle Edgar zaslechl zvláštní zvuk. Připomínalo mu to tlumený úder. Hlavu lehce naklonil na stranu a zaposlouchal se. Uslyšel to znovu. Usoudil, že zvuk vychází z venku. Přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Shlížel na malou mýtinu obklopenou statnými buky. Na kmeni jednoho z nich byl zavěšený terč, do kterého se právě zabodl vystřelený šíp. Několik metrů od terče stála Christiana, tělo rovné jako svíce a s maximálním soustředěním se chystala vystřelit další šíp z napnutého luku.
Edgar zaklapl knihu, odložil jí na stolek a vyrazil ke dveřím knihovny.
*
Když Edgar vyšel ven, ovanul ho čerstvý dopolední vzduch. Slunce svítilo a slibovalo krásný podzimní den. Edgar vyrazil po úzké cestičce, která díky všudypřítomným kapradinám nebyla téměř vidět. Obešel dům asi z poloviny, když se před ním vyloupla mýtina, na které zahlédl Christianu střílet z luku. Dívka nyní stála u terče a snažila se z něj vytahat zabodnuté šípy. Edgar došel k pařezu, na kterém ležel Christianin luk. Zvedl ho a potěžkal. Všiml si, že do ramen zbraně jsou vyryté jakési znaky. Přitáhl si luk blíž k očím, aby mohl rozpoznat, o jaké symboly jde.
„Líbí se ti?“ Christiana kráčela ladnou chůzí k Edgarovi, v každé ruce držíc několik šípů.
„Je nádherný,“ Edgar uznale pokýval hlavou. „Jeho výroba musela zabrat spoustu času.“
„To určitě ano,“ přitakala princezna.
Edgar položil luk na pařez a zahleděl se Christianě do očí. Cítil, jak se její uhrančivý pohled dostává hluboko do jeho duše. Nedokázal však odtrhnout zrak. V těch očích se dokonale ztrácel.
„Proč jsi mi neřekla, že jsi princezna?“
Christiana se potměšile usmála. „Neptal ses.“
„Víš,“ navázal Edgar „chtěl bych ti říct, že…“ Z hovoru je vyrušil Boris, který se vynořil zpoza rohu domu. „Takže panstvo, je nejvyšší čas vyrazit na hrad a skoncovat s tou zmijí, která se tam usadila.“ Pravou dlaň si opřel o hlavu malé válečné sekery, kterou měl zavěšenou za opaskem. „Doufám, že máte sbaleno.“
*
Vyrazili pěšinou vedoucí z kopce dolů. Všichni tři měli na zádech menší tlumoky s jídlem a vodou. A samozřejmě každý nesl svou zbraň. Christianě se na rameni houpal luk s toulcem plným naostřených šípů. Edgar byl vyzbrojen dýkou a mečem, který princezna vyštrachala ve sklepě horské chaty. Boris se spokojil se svou krátkou válečnou sekerou a sadou vrhacích nožů.
Slunce stálo vysoko na nebi a Edgar si pomyslel, že bude poledne. Christianu napadlo zřejmě to samé, jelikož prohlásila. „Možná bychom se mohli na chvíli zastavit a najíst se. K hradu to už není daleko. Měli bychom se trochu posilnit. Až dorazíme na místo, na jídlo už nebude čas.“
„Svatá pravda,“ souhlasil Boris.
„Popojděme kousek k támhle tomu skalisku, nebudeme tam tolik na očích, jako tady na cestě,“ podotkl Edgar.
Trojice se přemístila k nízké skále, za níž se vylouplo modrozelené jezero. Posadili se do stínu, který skála vrhala a zároveň svou přítomností poskytovala bezpečí. Edgar si sundal kabát a od pasu odepnul těžký meč. Christiana rovněž odložila svou zbraň.
Vzduchem zavoněl čerstvý chléb, uzené maso a sýr. Když dojedli, Boris se spokojeně natáhl, do čela si stáhl čapku a během vteřiny chrápal. Christiana vstala a po kamenité pláži došla na břeh jezera. Edgar jí následoval. Oba tiše pozorovali klidnou hladinu, po které tančily sluneční paprsky a vytvářely tak malé blyštící se perličky.
Christiana vzala Edgara za ruku a propletla své prsty s jeho. Edgarovi ten dotek vlil do žil tolik energie, až se mu zamotala hlava. Přitáhl si Christianu k sobě a sklonil k ní hlavu.
Zpozoroval pohyb. Vysoká postava přeskočila nízký skalní útvar a hnala se k objímající se dvojici. Edgar dívku strhl za sebe. Sledoval muže, který se k nim blížil a v písku zanechával dlouhé stopy. Obr se nakonec zastavil několik kroků před Edgarem a založil si ruce na prsou. Byl svalnatý a čišela z něj agresivita. Malé oči se téměř ztrácely v ohromné kulaté hlavě bez jediného vlasu. Jeho pleš se leskla potem.
„Co chceš?“ Zeptal se Edgar neznámého.
„Ji,“ hromotluk ukázal na princeznu.
Edgar zaskřípal zuby. „Tak to ani ve snu.“
Cizinec skočil po Edgarovi. Ten se jeho výpadu vyhnul a ve chvíli, kdy se svalovec znovu otočil k Edgarovi čelem, mladý muž vyskočil do výšky, vykopl pravou nohu a zasáhl útočníka do hrudi.
Mezitím Christiana doběhla k právě probuzenému Borisovi a chňapla po luku.
„Musíme Edgarovi pomoct,“ vykřikla. Boris sledoval boj, sekeru připravenou v ruce. Kývl a vyrazil.
Edgarovi bylo jasné, že hromotluk má sice sílu jako tři chlapi, ale postrádá mrštnost a smysl pro taktiku. Edgar udělal krok do strany připravený k dalšímu výkopu. Špička boty mu však zavadila o naplavenou větev a mladý muž upadl. Obr toho okamžitě využil. Popadl protivníka za košili, přitáhl k sobě a svalnatými pažemi objal jeho krk. Edgar se snažil odtáhnout zabijákovy ruce. S úbytkem kyslíku však ztrácel i sílu. Před očima se mu začínalo černat.
Christiana napjala luk připravená vystřelit. Boris ji však předběhl. Hodil sekeru, která v kotrmelcích doletěla až k zápasící dvojici a zakousla se do útočníkova stehna. Z masa se ihned začala valit krev, která ve strůžkách stékala na zem a barvila tak písek do ruda. Svalovec zařval, ale nepovolil. Edgar sebral všechnu sílu a patkou dlaně udeřil zabijáka do kořene nosu. Ozvalo se příšerné křupnutí. Nezdálo se však, že by to jeho protivníka vyvedlo z míry. Vydržel opravdu hodně, to se mu muselo nechat.
Na to, aby se Edgar pokusil natáhnout pro dýku, kterou měl zasunutou v kapse ve spodní části kalhot, už neměl energii. Prohrál. Sklonil hlavu a ztratil vědomí. Vzduchem prosvištěl šíp a zarazil se hromotlukovi doprostřed čela. Obr konečně povolil stisk, pustil Edgara, který bezvládně padl k zemi, a sám se zhroutil na záda do měkkého písku.
Christiana s Borisem v patách doběhla k Edgarovi a vzala jeho obličej do dlaní. „Edgare, probuď se,“ přikázala s výraznou naléhavostí v hlase a chtěla zavolat na Borise, ať přinese vodu. Ten ji však předběhl. Klekl si vedle ní s lahví rumu a násilně vpravil několik kapek Edgarovi do úst. Mladý muž otevřel světle modré oči a začal kašlat. Christiana Edgara objala a liliput si řádně přihnul z lahve. Pak se otočil k mrtvému zabijákovi, který ležel na písku s šípem zabodnutým v čele.
„Ha,“ uchechtl se Boris. „Naše princezna právě vystřelila tomu tupci třetí oko.“
*
Nad pláží se začala stahovat mračna. Prosluněný den se rázem změnil na ponurý a smutný.
Edgar odpočíval ve stínu skály, zatímco se Boris s Christianou snažili dotáhnout mrtvého muže ke břehu jezera. Táhli ho velmi pomalými škubavými pohyby a zanechávali za sebou krvavou čáru. Konečně se jim podařilo dovléct tělo tam, kam potřebovali a ochotně ho předali vlnám. Tělo obklopila voda a unášela ho neznámo kam.
8
Království ovládla noc. Trojici nad hlavami zářil měsíc oranžový jako pomeranč a svítil jim na cestu. S Borisem v čele se plížili kolem spoře osvětlených hradeb. Liliput se na hradě i v jeho okolí velice dobře vyznal. Pamatoval si cesty a chodby, které už dávno upadly v zapomnění.
Kráčeli po měkké lesní cestě obklopené vysokými jehličnany a holými keři, jejichž listy se už dávno odporoučely k zemi.
Boris se náhle zastavil a gestem ruky naznačil svým přátelům, aby učinili totéž. Liliput uhnul z cesty a sestoupil po mechem zarostlých kamenných schodech k mříži opatřené zámkem. Chvíli se přehraboval v kapsách své kazajky, když konečně našel, co hledal. Oprýskaný zubatý klíč. Vložil ho do zámku a otočil. Ozvalo se cvaknutí. Všichni tři ztuhli a naslouchali. Nikdo však nepřicházel. Všude byl klid. Boris otevřel mříž a mávl na Edgara a Christianu, aby ho následovali do tmavého tunelu. Vchod byl nízký a Edgar měl trochu problém nasoukat se dovnitř. Když byli všichni uvnitř, Boris vchod opět zamkl.
*
Křivolaký tunel zavedl skupinku do prostoru pod hradem. Orosené skály svíraly úzký pruh černé vody po obou stranách chráněné kamennými břehy. Na hladině se líně pohupovaly dva dřevěné čluny. V každém z nich sedělo pět vojáků. S výrazem nesmírné soustředěnosti poslouchali svého velitele, který sebevědomě přecházel po břehu a štěkal rozkazy.
Edgar, Christiana a Boris se krčili u východu z tunelu a celou situaci pozorovali.
„Snažte se prohledat každou píď země,“ křičel velitel na své muže. „Princezna se určitě nevypařila. Jen se dobře skrývá,“ velitel dál přecházel sem a tam v pravidelném vojenském rytmu. „Dělejte vše proto, abych konečně mohl královně předat zprávu, kterou si přeje slyšet,“ špičkou boty se dotkl ramene vojáka sedící nejblíže. „Jakou zprávu chce královna slyšet?“ Zaburácel a jeho hlas se odrazil od skalních stěn. Ozvěna ještě několikrát zopakovala velitelovu otázku.
Voják ve člunu se s mírným zakolébáním postavil do pozoru. „Královna chce slyšet, že jsme našli princeznu, veliteli,“ poslušně odpověděl voják. „Královna chce princeznu hlavně vidět,“ zařval velitel a pokynul vojákovi, ať si sedne. „Rozkaz zní jasně,“ pokračoval velitel. „Dopravte princeznu do hradu, ať už živou nebo mrtvou.“ S těmito slovy dal vojákům pokyn k vyplutí. Čekal, dokud se mu jeho muži neztratí z dohledu. Doufal, že konečně uspějí a on, velitel královniny armády, bude moci své paní konečně podat uspokojivou zprávu. Za splnění úkolu bude následně bohatě odměněn, což mu koneckonců Tara slíbila. S myšlenkou, co si s bohatstvím počne, odkráčel pryč.
Trojice krčící se v tunelu vyčkávala, až ustane rázný klapot velitelových bot. Ještě chvíli naslouchali a teprve pak si oddechli.
„No to se mi snad zdá,“ zvolala Christiana bojovně naladěným hlasem. „Tak velitel královské armády je zrádce. To je teda věc,“ vztekle přecházela po kamenném břehu a očima metala blesky.
„Co se divíš?“ Zareagoval Boris na princeznin hněv. „Tara mu jistě slíbila peníze. Mimoto se vsadím, že si všechny vojáky omotala kolem prstu díky lepšímu jídlu, které jim dává a samozřejmě vyššímu platu. I když někteří z nich možná nesouhlasí s jejími metodami, neřeknou proti ní ani slovo, protože se v jejích službách mají dobře. Tara je vychytralá, ví moc dobře, proč je potřeba mít vojsko na svojí straně.“
„Nechte toho vy dva,“ okřikl je Edgar. „Musíme jít hledat medailon.“
„Má pravdu,“ souhlasil liliput. „Už takhle jsme ztratili dost času. Navrhuji nejdřív se porozhlédnout v králově komnatě. Pokud Tara medailon ještě nenašla, je pravděpodobné, že bude právě tam.“
*
Bylo už dávno po půlnoci, Tara však stále nespala. Neklid jí pronásledoval už několik dní. Špatně se jí usínalo a na jídlo neměla ani pomyšlení. Vlastně se to dělo ode dne, kdy král zemřel. Pochybovala ale, že by jí zasáhla vladařova smrt. Ke svému manželovi necítila ani špetku lásky.
Rukou se dotkla medailonu, který měla pověšený na krku. „Ty jsi moje jediná jistota,“ mumlala si pro sebe, zatímco přecházela prostornou jídelnou. Místnosti vévodil dlouhý stůl s jednadvaceti židlemi rozestavěnými kolem. V každém že čtyř rohů jídelny stál mohutný železný stojan, který se na svých silných pažích nesl osmikilové bledé svíce. Na zdech se vyjímalo několik tapisérií zobrazující jakési bohy. Tara nevěděla, o jaké bytosti se jedná ani co výjevy znázorňují. Popravdě jí to ani trochu nezajímalo. Bezpochyby jde o další královu bláznivou sbírku umění, jak říkal obrazům, knihám a podobným zbytečnostem, které by královna nejraději spálila na prach.
Opět to ucítila. Slabé vibrace vycházející z medailonu. Věřila, že artefakt se s ní začíná sžívat. Brzy jí pomůže dosáhnout jejích cílů. O tom byla přesvědčená.
Taře se zatočila hlava. Chytla se opěradla židle a těžce oddechovala. Nechápala, co se s ní v poslední době děje. Schoulila se do sněhově bílého županu lemovaného zlatou nití a snažila se uklidnit. Bude muset vyhledat léčitele.
Všudypřítomné ticho přerušilo cvaknutí. Slabé. Ale slyšitelné. V tapisérii na druhém konci místnosti se otevřel otvor, kterým dovnitř vlezly tři postavy.
Tara nevěřila svým očím. Tři osoby, které se už pár dní snažila najít, dobrovolně přišly do jejího hradu a tím rozhodly o svém osudu. Přišly si pro smrt.
„Hrom aby do toho,“ zaklel Boris, když se mu cíp kazajky zesekl o velkou třísku v naštípnutém kusu dřeva.
„Tiše Borisi,“ okřikl ho Edgar. „Vzbudíš celý hrad.“
„Celý hrad rozhodně ne,“ zahřmělo místností a noční návštěvníci překvapením nadskočili.
Královna mávla rukou, čímž zažehla knoty nevšedních svící, které svým světlem ozářily celou jídelnu.
„Výborně Edgare,“ Tara si založila ruce na prsou a rty zkroutila do kyselého úsměvu. „Svůj úkol si nakonec splnil, i když jsem v to ani v nejmenším nedoufala.“ Její pohled padl na Christianu a v očích se jí zablýsklo.
Boris s Edgarem se postavili před dívku, ta je však odstrčila a upřeně se zadívala na královnu. „Zabila jsi mého otce?“ Christiana zaťala ruce v pěst a čekala na odpověď.
„Tvůj otec se zabil sám,“ odvětila královna. „Zahubila ho jeho naivita a absolutní neschopnost předpovídat kroky nepřítele. Kdyby byl vladařem na správném místě, nikdy by se nenechal otrávit, což mu zřejmě došlo až ve chvíli, kdy jsem ho sledovala, jak umírá.“ Tara se hlasitě rozesmála.
Christiana se třásla vzteky. Pak se rozběhla. Nabírala rychlost, až se zdálo, že letí. Před dlouhým jídelním stolem vyskočila do výšky a vybuchla do tmavé jiskřící mlhoviny. Na desce stolu s fialovým ubrusem se zjevil štír. Řítil se k Taře, zatímco zuřivě mlátil ocasem kolem sebe. Skočil po královně a přistál na jejím obličeji. Ostrým klepetem jí seknul po tváři. Ženě začal po hladké kůži stékat pramínek krve. Zároveň ucítila krátké ale intenzivní bodnutí do krku. Zařvala bolestí. Popadla škorpiona za trup, odtrhla ho od sebe a mrštila jím do kouta.
Edgar s Borisem vyrazili k Taře. Ta pouze otočila dlaň pravé ruky proti útočníkům a jakousi energií je odrazila zpět dozadu. Boris hodil proti Taře několik dýk, ale neviditelná bariéra je vždy odrazila a zbraně tak nakonec skončily na parketách. Edgar si všiml, že medailon pověšený na královnině krku sebou hází ze strany na stranu a vydává podivné vrčení.
Tara se zapotácela. Cítila brnění v celém těle. Nejistými kroky došla ke štírovi, který se znovu připravoval k útoku. Natáhla k němu obě ruce. Nechala z nich proudit neznámou sílu a soustředila ji na škorpionovo tělo. Tvor začínal mizet, až se úplně ztratil v oblaku mlhy. Na jeho místě ležela Christiana a snažila se vyškrábat na nohy. Tara chňapla po své nevlastní dceři a strhla jí z krku rubínový přívěsek. Princezna sáhla po Taře, aby ji zastavila, ale nenašla dostatek sil. Byla vyčerpaná.
Konečně. Tara vzala do rukou medailon a do prázdného místa vtiskla rubín. Chybějící část hladce zapadla na své místo a medailon se rozzářil.
Edgar tasil meč a vyrazil ke královně s funícím Borisem v patách. Tara si všimla blížících se postav. Shýbla se pro dýku ležící na zemi. Druhou ruku namířila na Edgara a vyslala proti němu červené světlo. Mladého muže záblesk na chvíli oslepil. Zastavil se a zakryl si oči dlaní. Borise Edgarovo náhlé zastavení zarazilo. Ohlédl se po něm. V ten samý okamžik se mu do hrudi zapíchla jeho vlastní dýka, kterou po něm Tara mrštila. Liliput padl na zem.
Pálení v Edgarových očích polevilo. Zrak se mu opět vrátil. Všiml si hroutícího se Borise a spěchal k němu.
*
Tara se zhluboka nadechla. Rána po štířím bodnutí bolela a pálila jako čert. Ztěžka polkla. Postavila se naproti Christianě, která sbírala poslední zbytky sil a připravovala se k útoku.
„Spálím tě na troud,“ oznámila dívce. Pomocí medailonu začala do svých rukou soustřeďovat energii všech dvanácti kamenů. A pak vyslala proti princezně první plameny.
*
Borisovi se z obličeje rychle ztrácela barva. Otevřel ústa, ze kterých stékal pramínek krve. „Zachraň princeznu,“ zachraptěl směrem k Edgarovi. Pak už neřekl nic. Jeho tvář strnula.
Edgara zachvátil nepopsatelný vztek smísený s obrovskou lítostí. Pevně stiskl rukojeť meče a otočil se k Taře, z jejíchž rukou právě vyšlehl plamen. Rozběhl se k ní. Prudce se rozmáchl zbraní a vši silou ji zarazil do královnina boku. Žena zaúpěla. Veškerá magie v jejích rukou potemněla. Tara vydechla a její mrtvé tělo se zhroutilo k zemi.
Edgar doběhl k Christianě a pomohl jí udusit oheň, na nohavici jejích kalhot.
Venku začal foukat silný vítr. Narážel do oken, až se mu jedno podařilo rozrazit. Vichr vnikl dovnitř. Prosvištěl jídelnou a uhasil všechny hořící svíce. Místnost ovládla tma.
Epilog
Pěšinou mezi skalami kráčela Christiana s Edgarem po boku. Za sebou na dřevěném vozíku táhli malou skleněnou rakev, uvnitř které odpočíval jejich mrtvý přítel a králův věrný sluha Boris. Dvojice před sebou konečně zahlédla malou jeskyni. Christiana s Edgarem dotáhli vozík až ke vchodu skalního otvoru. Kola vozíku pro jistotu zajistili velkými kameny, aby nesjel z cesty dolů.
Edgar zvedl rakev. S Christianou jí potom společně uložili ve skalním otvoru. Oba se naposledy zadívali na Borisovu klidnou tvář. Nevědět, že přítelovo srdce už nebije, vsadili by se, že trpasličí muž pouze spí tvrdým spánkem.
U Borisova boku ležela válečná sekera, která k tomuto muži neodmyslitelně patřila. Vedle zbraně byl v plátýnku zabalený medailon. Christiana s Edgarem usoudili, že bude lepší, když artefakt upadne v zapomnění. V nedobrých rukou by dokázal napáchat mnoho špatného.
Dvojice se následně v tichosti rozloučila s mrtvým přítelem a vyšla z jeskyňky, před kterou navršila několik kamenů, aby vchod nebyl vidět. Edgar uchopil oj vozíku, který nyní byl tak lehký, že ho bylo možno ovládat pouze jednou rukou. Druhou volnou paži položil kolem Christianina pasu. Dívka se přitiskla k Edgarovou boku a dlaň pravé ruky položila na mužovou silnou paži, která svým sevřením navozovala příjemný pocit bezpečí. Takto do sebe zavěšení se vydali pěšinou zpět k horské chatě vyhlížejíce společnou budoucnost.
*
Rozfoukal se vítr a vzduchem začalo poletovat spadané listí. Zahřmělo a během několika vteřin pročísl oblohu stříbrný střapatý blesk. Bylo jasné, že se blíží bouře. Vše živé se poschovávalo do svých skrýší a příbytků. Všude zavládl klid. V malém skalním prostoru zataraseným kameny se rozzářil medailon zabalený do tenké látky. Záře se odrážela od skleněné rakve a rozsvítila celý skalní prostor. Žluté světlo postupně nabíralo na síle jako tenkrát na dně jezera.
Teplo vysílané medailonem postupně prohřívalo Borisovo tělo.
