Toulavé crossroady: Dubá, 17. listopad 2022

Prošla jsem kolem dřevěné osoby, aniž bych utržila jedinou ránu. Jak jsem postupovala vpřed po měkké cestě zasypané mokrým listím, přišlo mi na mysl, že tento lesopark vůbec není obyčejný, nýbrž něčím ozvláštněný. Ostatně pomysleli byste si něco jiného, kdybyste bez nejmenšího varování najednou narazili na něco dřevěného připomínající lidskou postavu, která stojí na koloběžce?

Stačilo ale ujít ještě pár kroků, abych zjistila, o co tu kráčí. Nedaleko stanoviště dvou rozesmátých žaludů, jejichž funkční náplní bylo střežit desku s nápisem „LESOPARK DUBÁ“ bylo na jednom ze stromů přibité prkno s tímto textem: „Najdi 12 skřítků a poskládej citát“. U textu byl navíc pověšený první ze skřítků skládající se z kusu dřeva ozdobeného dřevěnými kolečky visícími na drátkách představujícími skřítkovy končetiny. „Nojo, někdo tu dětem přichystal zábavu.“

Jelikož mě zajímalo, jak obtížná je tato hra a zda bych jí také zvládla, obešla jsem malý lesopark, abych našla zbylé skřítky s destičkami, zjistila tak indicie a poskládala z nich větu, o které jsem se domnívala, že bude jistým moudrem některé známé osobnosti.

Během chůze jsem narazila rovněž na další ozdoby tohoto lesa, a sice perníkovou chaloupku, malovanou mávající indiánku, hmyzí hotel nebo lavičku s vyřezanou liškou a dvěma zajíci.

Úkol jsem nakonec úspěšně splnila. Z dvanácti slov jsem poskládala tuto větu: „Pole má oči, les uši, chovej se všude, jak se sluší.“Jan Amos Komenský.“

Bylo načase opustit lesopark a popojít dál. Mapa mi prozradila, že kousek odtud je náměstí města Dubá. Další směr mé procházky byl tedy jasný.

Vedle chodníku poblíž vchodu a zároveň východu z lesoparku na mě číhala další dřevěná socha. Opět žena vyřezaná z kusu dřeva. Tentokrát se jednalo o daleko milejší stvoření než to, které mi na kraji lesoparku vyhrožovalo pohledem. Socha nedisponovala žádnou zbraní. Od hlavy až k patě byla zahalená do listů různých velikostí a tvarů. Zavřené oči a semknuté rty vykouzlily v ženině úzkém obličeji soustředěný výraz.

Poklidnou atmosféru kolem doplňovalo tiché šplouchání neširokého, ale zato dlouhého potůčku, na jehož hladině zvesela poskakovala jedna vlnka za druhou. Pokračovala jsem proti proudu tohoto vodního toku, dokud jsem nenarazila na klikatou uličku „Vodní“, jenž nakonec vyústila v Českolipskou ulici. Zdejší rozcestník mi ochotně poradil, kterým směrem se nachází náměstí. Vzala jsem to tedy kolem kamenné plastiky v mini parčíku naproti restauraci U Nováků, kde jsme později s Jirkou, který v Dubé toho dne pracoval, poobědvali.

Každým krokem vpřed se mi otvíral pohled na malé náměstí, jehož dominantou je bezpochyby radnice s tmavě červenou věžičkou a hodinami uprostřed. Fasáda budovy s mátově zelenou barvou mi okamžitě připomněla jihočeský dačický zámek. Po pořízení několika fotografií náměstí můj pohled padl na měkké „i“ v bílém kruhu značící infocentrum. Počáteční vlna nadšení velmi rychle opadla, když jsem si uvědomila, že v dnešní sváteční den, 17. listopadu, budou mít nejspíš zavřeno. Nemýlila jsem se.

Další, co mě na náměstí zaujalo, bylo sousoší Nejsvětější trojice, jež stojí v blízkosti radnice. Přistoupila jsem k patě památky a zadívala se na latinský text vyvedený zlatým písmem. Ze slov dávno mrtvého jazyka jsem dokázala rozluštit pouze dvě slova, což nakonec k mé spokojenosti stačilo.

Jakmile hodiny na budově radnice odbily devátou hodinu ranní, vydala jsem se doprava stáčející se Poštovní ulicí vedoucí neznámo kam. Minula jsem skromně ozdobený vánoční stromeček a samoobsluhu, která k mému překvapení byla otevřená. Záhy jsem zjistila, že obchůdek provozují asijští obchodníci, kteří zákazníka nezklamou nejen o víkendu, ale ani ve svátek. Jako poděkování za jejich pracovitost a ochotu vstát i v den, kdy nemusí, jsem zde pořídila malý nákup a doplnila tak zásoby, které jsem ukryla na dno svého batohu. Po pár krocích kupředu jsem se ocitla na hlavní silnici v ulici Českolipská. Zdánlivě nekonečná a široká třída nabízela několik možností, kudy se dále vydat. Při otáčení hlavou a zjišťování, kterým směrem budu pokračovat, můj zrak zaujala věžička vysoké budovy. „Zřejmě nějaký kostel,“ pomyslela jsem si a moje toulavé boty automaticky vyrazily k neznámé barokní památce.

Jak jsem se později dozvěděla z mapy, jednalo se o kostel Nalezení sv. Kříže. Stavba je to vskutku velice zajímavá a poutavá. Nutno říci, že z celého místa mě nejvíce zaujal vstup ke kostelu. Kamenné stupně porostlé mechem, byly na svém vrcholu zaraženy zamčenou kovovou bránou. Po obou stranách brány doplněné zlatými prvky stály kamenné sloupy na svých vrcholech opatřené jakýmisi kamennými hranoly, jenž jistě měly za úkol dozdobit celý tento impozantní vstup na posvátnou půdu.

Ať byl úmysl jakýkoli, mně sloupy připomněly štíhlá těla čarodějek se špičatými klobouky na hlavách. Možná tento architektonický doplněk společně s podzimní atmosférou způsobily, že jsem se na tomto místě cítila poněkud zvláštně. Jako kdybych stanula před obydlím upíří rodiny, která se večer chystá na krvavý ples. Já jako lovec podobných kreatur stojím před jejich doupětem a pozoruji vysoká okna, za jejichž tabulkami je nyní tma, ale večer se tam rozsvítí stovky svící, začne hrát hudba a krvelačné bytosti zahájí večer prvním tancem s předem vyhlédnutými oběťmi.

Obešla jsem kostel a našla druhý vchod, jenž byl sice rovněž opatřený bránou a dvěma sloupy, ale už pro mě nebyl tak zábavný jako prvý. Fasáda na samém vrcholu kostela byla popraskaná a zdálky působila, jako kdyby kostel plakal. Očouzená omítka věží také člověku zrovna nepřidala na dobré náladě.

Jakási psí obluda za mými zády mi taktně naznačila, že už bych měla opustit jeho teritorium. Ačkoli měl pes na starost hlídat pouze oplocený pozemek, na němž se nacházel, mělo zvíře zřejmě dojem, že jeho hlídací kompetence sahají až ke kostelu.

Vrátila jsem se stejnou cestou, kterou jsem přišla. Minula jsem Klubový dům, před kterým stála další dřevěná socha. Nějaký umělec zřejmě vyzdobil svými výtvory celé město.

Jdouc podle šipky hlásící, že blízko se nachází WC, jsem dorazila na plácek, kde jsem objevila bistro, autobusové nádraží, nevelký rybník s rákosím, evangelickou modlitebnu a tabulí informující o naučné stezce Dubsko-Kokořínsko. Otázkou zůstává, kam schovali slíbené záchody.

Vystoupala jsem po schodech za autobusovým nádražím, propletla se mezi několika bytovkami a přeplněným parkovištěm a minula tak ne zrovna přitažlivou část města. Aplikace určená pro hráče geocachingu mi prozradila, že nedaleko odsud je ukryta keš s názvem „Zámek Berstein“. Každý kačer a kačerka jistě pochopí, že pokud je kousek od hráče krabička, musí se pokusit ji odlovit. Pojďme tedy vyrazit na lov.

Za hřištěm a tenisovými kurty mě zastavil bohatě zdobený sloup se sousoším Nejsvěteší Trojice. Pokud byste si na cestě potřebovali odpočinout, toto místo vřele doporučuji. Pro unavené poutníky je tu navíc připravená lavička.

Hned za sousoším se táhla dlouhá původně zámecká zeď, podél které se linula sympatická cestička lemovaná stromy, jejichž listí podzim vybarvil žlutou a oranžovou barvou. Nešlo tedy jinak než pokračovat po této stezce, která se jevila jako nejlepší volba. Tento názor jistě sdílí i řada pejskařů, které jsem postupně potkávala.

Za zdí dnes zámeckého hotelu se rozprostírá anglický park, za jehož stromy je možno spatřit samotný zámek ze 16. století. Chátrání památky bylo zastaveno péčí dnešního majitele, který zde zároveň žije se svou rodinou. Brány zámku jsou pro hosty otevřeny od dubna do října. Což znamená, že jsem se musela spokojit s pouhým nahlížením skrz kovové mříže krátkého plotu. Z tohoto úhlu bohužel není téměř nic vidět. Nezbývá tedy než jen historické památce popřát, aby o ní bylo i nadále láskyplně pečováno.

A jak to vypadá s keškou? Majitelé objektu povolili umístit keš nedaleko příjezdové cesty. Místo zcela pohlcené hustým břečťanem skýtalo ideální skrýš pro krabičku. Stačilo jen opatrně poodhrnout listy popínavé rostliny a keš byla má.

Po kontrole času jsem usoudila, že bych se měla pomalu vrátit na místo, kde jsem se rozloučila s Jirkou. Dorazila jsem o pár minut dříve, než bylo domluveno. Naše prázdné žaludky se už dotazovaly, kdy je naplníme, a tak jsme vyjeli k restauraci U Nováků. Cestou jsme ještě stačili projet kolem skalních sklípků vytesaných do pískovcového masivu. Tyto sklepy vytesali do skály obyvatelé Dubé během 19. století. Dnes jsou dubské skalní sklípky chráněnou památkou.

Po nacpání se smažákem s bramborami bylo načase toto vydatné jídlo rozchodit. S Jirkou jsem se opět rozloučila na místě, kde měl rozdělanou práci a zamířila jsem si to podél úzkého potoka směrem k Nedamovu, vesnici, která je součástí městečka Dubá.

Hned na okraji vísky mi padl do oka roubený Černý mlýn, který nyní funguje jako restaurace a penzion. O několik metrů dál na mne konečně vykoukl Černý rybník, jehož rozlohu jsem obdivovala už při příjezdu ze sedadla spolujezdce. Začalo poprchávat, a tak mi nezbylo než si nasadit kapuci a spokojit se tak s omezeným rozhledem. Rybáři v pláštěnkách byli rozsazení kolem vodní plochy a soustředěně sledovali její hladinu. Pás stromů oblečených do podzimního kabátu se táhl podél pravé strany přírodního koupaliště a společně s perličkami vody poskakujícími na vodní hladině vykouzlily úžasnou podívanou.

Minula jsem naučnou tabuli věnující se historii Černého rybníka a pokračovala podél plotu do kopce. Přes zelené pletivo jsem se snažila pořídit několik snímků rybníka, přičemž se mi podařilo odhalit vyřezávaného vodníka, který ze svého stanoviště dohlížel na dodržování pořádku ve svém rajonu.

Pokračovala jsem dál do kopce kolem letních domků a chat, které čekaly, až přijde jejich chvíle a ze zimního spánku je vzbudí hluk způsobený příjezdem svých majitelů zahajujících letní dovolenou či prázdniny.

Přede mnou se náhle otevřel řídký les s turistickou lesní cestou nyní posetou hnědým listím. Ačkoli jsem stála na krajíčku lesa i tak jsem mohla zhodnotit, že se přede mnou rozprostírá malebný kus přírody. Sem tam bylo možno zahlédnout nevelký skalní útvar, který okolní krajině dodával na atraktivnosti.

Po široké pěšině hojně využívané cyklisty a turisty jsem dospěla k prvnímu velkému překvapení. Překročila jsem totiž tzv. Liběchovskou příčku. Jedná se o vnitrozemskou linii československého opevnění budovaného jako obrana proti nacistickému Německu. Liběchovská příčka, pojmenovaná podle potoka Liběchovka, podél kterého prochází, se dělí na několik stavebních úseků.

Zkontrolovala jsem mapu a zjistila, že se nedaleko ode mě nachází lehké opevnění ve stavebním úseku Q1. Bunkr č. 12. Navíc jako bonus byla na počest tohoto řopíku založena keš. Paráda. Rozhlédla jsem se kolem a vykročila. Listí dobře maskovalo bláto pod ním schované. Mé crossroady přistály v tekuté hlíně, přičemž pravá bota se probořila a do poloviny své výše se obarvila dohněda. I s tímto handicapem se mi podařilo dojít k bunkru, prohlédnout si ho a pořídit několik fotografií. Najít keš trvalo asi minutu.

Vrátila jsem se k silnici, u které se nachází ještě na další dva objekty lehkého opevnění. Co čert nechtěl, kousek od silnice jsem po svých zablácených botách absolvovala sjezd z kopce ve volném stylu. Samozřejmě jsem místy skončila na zadku, ale to byla asi tak jediná tragédie, která mě potkala. Dole jsem se ještě stačila pokochat pohledem na zalesněné pahorky v dáli a stále zeleným polem. Déšť zřejmě usoudil, že už tu lelkuji příliš dlouho a proto se rozhodl proti mně vyslat své kamarádky dešťové kapky, které na mě začaly útočit bez nejmenšího varování.

Jako zmoklá slepice jsem se vrátila do dílny k Jirkovi, kde jsem se sušila až do našeho odjezdu domů.