Toulavé crossroady: Dětenice

Jednalo se o potvrzení dvoudenního pobytu ve Středověkém hotelu Resortu Dětenice. Voucher zahrnoval prohlídku dětenického zámku a přilehlého parku, vstup do dětenického pivovaru a ochutnávku místního piva a v poslední řadě večeři ve středověké krčmě, kde jsme rovněž měli být svědky večerní zábavy ve středověkém stylu.

Do Dětenic jsme dorazili půl hodiny před druhou hodinou odpolední. Auto jsme zaparkovali na nevelkém plácku před hotelem. Prošli jsme kolem dvou maškar (zřejmě čarodějnic), které kouřily před vstupem do hotelu a vyhřívaly se na jarním slunci. Vstoupili jsme do místnosti, která sloužila jako recepce a středověký šenk zároveň. Chvíli trvalo než jsme přivykli všudypřítomnému šeru, které tu a tam narušovalo světlo luceren a svíček. Na neomítnutých zdech byly pověšené kříže, které se náramně doplňovaly s porůznu rozestavěnými hřbitovními dekoracemi zdobícími vstupní místnost.

Náš zrak se konečně vzpamatoval. Vykročili jsme po chladné dlažbě a zamířili si to k zadní části šenku, kde jsme tušili recepci. Za dlouhým pultem stála ukoptěná ženština, která na naše prohlášení „Máme tu zarezervovaný dvoudenní pobyt,“ zahulákala pouhé „Zatím si sedni.“ Lehce vyvedení z míry jsme se usadili ke stolu u průchodu do chodby k pokojům a čekali, co bude následovat. Zanedlouho k nám přišla tatáž osoba, která zde zřejmě zastávala funkci recepční a hospodské v jednom a položila před nás malé kalíšky s čarodějnickými bublinkami na uvítanou. Jak jsme záhy zjistili, tím welcome drinkem bylo šumivé víno.

Hospodská nás hrubě vyzvala, abychom předložili ksicht karty, čímž měla na mysli občanské průkazy. S předloženými doklady se odebrala kamsi do temnoty a my do sebe kopli náš uvítací nápoj. Ve zbytku času jsme se rozhlíželi kolem a také jsme nahlédli do žrádelníku (jidelního lístku) položeného na stole. Konečně k nám dorazil starší muž s nečesanými dlouhými vlasy v potrhaných hadrech a stejně „vybraným“ chováním jako jeho kolegyně. „Co si dáš?“ otázal se. Lákalo nás ochutnat dětenické pivo, a tak jsme o něj požádali. Já jsem se ovšem dopustila chyby ve chvíli, kdy jsem nahlas řekla: „Dám si jedno malý.“

„Já si s tebou žádný malý dělat nebudu,“ utrhl se na mě otrhaný číšník. Bezmyšlenkovitě jsem praštila pěstí do stolu a vyhrkla „Koukej mi přinýst jedno malý.“ Obsluha se beze slova odporoučela kamsi do zadní části místnosti a my se konečně začali sžívat s místními poměry. Náhlá rána doprovázená výkřikem „Chci platit“ a odpověď na to ze strany personálu „Neřvi na mě“ nám jen potvrdili, že toto je zde opravdu normální. Pokud se sem také hodláte vypravit počítejte s tím, že zde platí trochu jiná pravidla a je třeba se jim přizpůsobit.

Ubytovat se v hotelu bylo možno až za třicet minut, odebrali jsme se tedy do zámeckého parku a ukrátili si čas procházkou  kolem barokní stavby s červeno-růžovou fasádou.

Odbila druhá hodina odpolední. V tento čás měl zároveň začít rytířský turnaj, na který jsme již dostali vstupenku. Sedli jsme si na lavici na tribuně a pozorovali stany a dřevěnou kulisu hradeb se stáními pro koně. Prostorem se náhle rozezněla středověká hudba a jako na povel vběhl na písčitý terén před námi kůň s jezdcem v černo-žlutých barvách. Rytíř se nejprve představil ve své rodné francouzštině a následně lámanou češtinou pronesl několik slov na úvod. Klání bylo zahájeno. Čtyři rytíři, čtyři barvy, čtyři země. Muži se spolu utkali v několika disciplínách. Za hodinu již publikum znalo vítěze a my se konečně odebrali do své komůrky.

Pokoj nebylo zrovna lehké najít. Nejdříve  jsme bloudili tmavým prvním patrem a následně se vrátili do přízemí, ve kterém jsme konečně objevili náš pokoj, na jehož dveřích byla cedulka „Žofie z Lukavce“. Totéž bylo vyryto do kovové destičky připevněné k našemu klíči. Odemkli jsme a vstoupili dovnitř. Náš zrak jako první upoutala vyřezávaná postel s nebesy, která prakticky ovládla celou místnost. Špalky místo nočních stolků, lucerny, truhla nebo kůže zvířat pověšené na stěně, napomohly k navození  atmosféry středověku.

Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli vyrazit na prohlídku dětenického zámku. Čekání na průvodce jsme si krátili procházkou zámeckým parkem a následným vyhříváním se na sluníčku. Pár minut před čtvrtou hodinou, tedy časem, kdy měla začít prohlídka zámku, jsme se spontánně rozhodli, že si prohlídku barokní stavby necháme až na následující den a nyní se vydáme na exkurzi do pivovaru, jehož brány se pro návštěvníky otevřely rovněž ve čtyři hodiny odpoledne. Vykročili jsme tedy k budově, kde se vaří božský mok a zjistili, že průvodkyně právě odvádí návštěvníky do dětenického pivovaru. Se supěním jsme dorazili ke vstupu a připojili se ke skupině turistů.

Po prohlídce pivovaru jsme měli možnost ochutnat dětenické tmavé, dětenické světlé nebo řezané pivo, které mi mimochodem zachutnalo nejvíce. Koupili jsme si pár láhví jako suvenýr z cesty a do příštího dne ho nechali uložit do lednice na recepci.

Pomalu se blížil večer a já zatoužila po sprše. Domluvili jsme se, že prohlídku zámku necháme na další den a odebrali jsme se na pokoj. Po očistě v kameninové koupelně jsme pomalu vyrazili na večeři, která se podávala ve Středověké krčmě. Vstoupili jsme do tmavého vydýchaného prostoru. Byli jsme nasměrováni ke kamennému stolu na levé straně místnosti. Seděli jsme čelem ke zdi, což ve mně vyvolalo lehce nepříjemný pocit z toho, že nevím, co se za mnou odehrává. Po několika již vypitých pivech jsem si raději objednala colu, kterou číšník pohrdavě označil jako močku. K tomu utrousil kousavou poznámku, že když chci pít něco podobného, tak nemám chodit do hospody. Děkuji za doporučení!

Číšníci běhali po krčmě s korbely naplněnými pivem, talíři s pečínkami a ošatkami s chlebem. Kolem nás seděli převážně cizinci a dle jejich výrazů v obličejích a živého hovoru si troufám tvrdit, že byli tamní atmosférou a jídlem nadšení.

Obsluha nám konečně přinesla první chod, a sice nakládaný hermelín s paprikami. Dokonce i dnes, když píšu tento příspěvek, si vybavuji, jak byl hermelín výborný. A sytý. Druhý chod se skládal z křehoučkého kuřecího steaku, pečené brambory se zakysanou smetanou, grilované kukuřice a česnekové a povidlové omáčky. Tato kombinace chutí byla naprosto dokonalá. Bohužel naše žaludky nejsou přizpůsobeny takovému obžerství a tímto chodem jsme museli ukončit naše hodování. Kuchařka Filoména nám snad již odpustila, že jsme neokusili její domácí Zámecký koláč. Tak snad jindy milá Filoméno.

S vděčností jsme opustili nevětranou krčmu a venku zhluboka nasáli do plic blahodárný kyslík. S hekáním jsme došli na pokoj, kde jsme poměrně dlouhý čas trávili středověkou večeři. Na středověkou show jsme se už nevrátili. Bohatá večeře odkrvila naše mozky a zatížila naše trávení takovým způsobem, že jsme jaksi přišli o všechny síly. Pod světle modrými duchnami jsme zůstali až do rána.

Neochotně jsme opustili postel s nebesy a šli se nasnídat do středověkého šenku, ve kterém se to už jen hemžilo hladovými hosty. Společně jsme potom znovu zamířili na prohlídku dětenického zámku. Na dveřích památky byla vyvěšena informace o časech prohlídky. Za pár minut, tedy v deset hodin dopoledne, se měla jedna uskutečnit. Společně s dalšími návštěvníky zámku jsme trpělivě čekali, až přijde průvodce.  Desátá hodina už dávno odbila a průvodce nikde. Sedli jsme si na chvíli do křesel u zámku, prošli se kolem kašny před budovou, ale stále nikdo nepřicházel. Znovu jsme si pročetli časy prohlídek a úplně na konci jsme narazili na dovětek „změna programu vyhrazena“. Spolu s ostatními návštěvníky jsme usoudili, že zde nemá cenu čekat, protože stejně nikdo nepřijde.

Vydali jsme se alespoň do zámeckého obchodu. Jednalo se o poměrně velkou prodejnu se suvenýry. Měli tu několik turistických deníků, o jejichž koupi jsem již dlouhou dobu uvažovala. Rozmýšlela jsem se, zda si jeden z nich pořídit či ne. Nakonec jsem vybrala dva a k tomu ještě přihodila turistické vizitky.

První stránku jednoho z deníků jsem ihned opatřila dvěma razítky, které mi paní za pokladnou ochotně zapůjčila. Vrátili jsme se na pokoj, abychom si zabalili věci a připravili se k odjezdu.

Na recepci jsme jedné z maškar předali klíč od pokoje a šli nastartovat auto, které nás zanedlouho dovezlo do naší oblíbené akvaristiky v Doubravanech v okrese Nymburk a pak domů.