Monumentální Hohensalzburg. Pevnost trůnící na Mnišské hoře

Kdyby pevnost uměla mluvit, jistě by každému návštěvníkovi sdělila, že s ní si není radno zahrávat. Však se také pyšní titulem nejrozsáhlejší a nejlépe zachovalé pevnosti v Evropě. V době, kdy Salzburgu nehrozilo žádné vojenské nebezpečí, sloužila pevnost jako kasárna a vězení. Její zdi jistě mají, co vyprávět. Pevnost trůní na vrcholu hory Mönchsberg (Mnišská hora) a počítejte, že než se dostanete k branám pevnosti, zabere vám to dobrých patnáct minut náročnější chůze. Na boty na podpatku tedy určitě zapomeňte. Batoh na zádech obsahující vodu určitě taky nebude k zahození. Připravte se na stoupání do kopce, při kterém se vám kapka tekutin určitě bude hodit. Pokud se ale na výšlap necítíte, nemusíte věšet hlavu. Na vrchol hory se dostanete také lanovkou. Jelikož se podobným vynálezům raději vyhýbám, vydali jsme se s Jirkou raději po svých.

Pokračovali jsme po vydlážděné cestě kolem domů postavených přímo pod pevností. Pokud se budete potřebovat osvěžit, můžete se zastavit hned v prvním domě, ve kterém sídlí restaurace, jenž nabízí pivo Stiegl, rakouskou domácí kuchyni a k tomu úchvatný pohled na Staré Město, který si můžete vychutnat na venkovním posezení. My se ovšem hned na začátku naší cesty nepotřebovali občerstvit, a tak jsme šplhali dále vzhůru. Minuli jsme vysokou zeď, jejímiž kameny prorůstali fialově kvetoucí rostlinky. „Zajímavá skalka,“ napadlo nás oba v podstatě ve stejný okamžik. Tento obraz si ukládáme do paměti jako jeden z našich zahradnických nápadů. Šlapali jsme po drobných kamenných kostkách výš a výš a s každým dalším krokem se před námi odkrýval další kus skály, na níž byl vystavěn monumentální symbol Salzburgu.

Zanedlouho jsme konečně prošli první bránou vedoucí k samotné pevnosti a zjistili, že jsme tak na půli cesty. Zadýchaní jsme pokračovali dál, zatímco neustále bdící pevnost monitorovala, kdo se chystá proniknout za její zdi.

Cestou do kopce nešlo jinak než se občas zastavit a kochat se neuvěřitelně krásným pohledem na stavby zdobící náměstí Kapitelplatz. Nevědět, na jakém místě se právě nacházím, ani bych se nedivila, kdy by mi někdo pověděl, že jsem v Itálii. Barokní budovy a jejich štíhlé věže vám prostě musí vnuknout takovou myšlenku. Jsou chvíle, kdy se vám některé výjevy spojené s určitou emocí zakódují do paměti. Přesně to se právě dělo v mé hlavě.

Konečně jsme se vyškrábali k bráně, u které si bylo možné zakoupit vstupenku. Následně jsme prošli turniketem a pokračovali k protilehlé věži, z jejíž fasády nás svým bystrým zrakem pozoroval lev představující symbol pevnosti. Lev a velkolepý vojenský komplex spolu tvoří silnou a tvrdou dvojici, která, jakoby všem dávala najevo, že se nedá nikým pokořit. Mám pocit, že i kdyby se to někomu povedlo, stavba bude dál hrdě vzpřímená a její kamenná tvář nehne ani brvou. Mimochodem reliéf se lvem je možno zahlédnout na několika dalších místech.

Když už se zdálo, že stoupání do kopce nebere konce, ocitli jsme se konečně na velkém prostranství s kostelem sv. Jiří. Na zdi tohoto svatostánku lze nalézt mramorový památník věnovaný arcibiskupovi Leonhardovi von Keutschach, který se svými stavitelskými aktivitami z velké části zasadil o pozdně gotický vzhled pevnosti. Arcibiskupovu osobnost připomíná i řada insignií a erbů včetně von Keutschachova osobního znaku, a sice tuřínu.

Vedle kostela jsme zahlédli úzký průchod vedoucí na vyhlídku, a tak jsme tam zamířili. Slunce pralo, týralo naší bledou kůži a před námi se otevřel další výhled na Staré Město. Vpravo od nás se tyčila trubačská věž, Trompeterturm, a dohlížela na dodržování pořádku. Pokud se zadíváte ještě dál za Trompeterturm, uvidíte horu Gaisberg, na jejímž vrcholu jsme mimochodem předchozí noc pozorovali nasvícené město, které jsme měli před sebou jako na dlani. Byli jsme vysoko a změna teploty tu byla sakra znát. Chlad a ostrý vítr se vkrádal pod naše oblečení a obíral nás o teplo. Ale nevěnovali jsme tomu přílišnou pozornost. Byli jsme šťastní.

Zpět k naší pevnosti. Z vyhlídky jsme se vrátili zpět na nádvoří a zamířili si to přímo k hradní tvrzi, ve které se nachází přepychové pokoje. Naše vstupenka ovšem nezahrnovala návštěvu těchto komnat, a tak jsme místo toho sestoupili do sklepení. Prošli jsme chodbou, jejíž zdi lemovala různá děla namířená na město. Opět se nám naskytl mimořádný pohled na starou část Salzburgu. Před sebou jsme měli ve stejnou chvíli kopulovitou katedrálu s muzeem, sochu Sphaera – mužskou postavu na zlaté zářící kouli, řeku Salzach rozdělující Salzburg na Staré Město a Nové Město a v neposlední řadě mnoho vrcholů představující pro rakouské město jakousi přírodní ochranu.

Podzemí ovšem nenabízí pouze neobyčejné výhledy a přehlídku dělostřeleckých zbraní. Nachází se zde i několik tematicky zaměřených muzeí. Nahlédli jsme do muzea loutek a následně vyšli z paláce. Při tom jsme minuli pevnostní studnu z roku 1539, vedle které je na fasádě stavby vyobrazen von Keutschachův erb.

Před námi se tyčila věž Reckturm, která slibovala zajímavé pohledy do krajiny. Statečně jsme se vydali po dalších schodech nahoru. Za odměnu se nám přímo před očima rozprostřelo pohoří obklopující Salzburg. Můžete se klidně točit dokola a pořád v dáli uvidíte jen hory. Takové točení hlavou si nechám líbit.

Opustili jsme Reckturm a pokračovali dál podél hradeb pevnosti. Minuli jsme hradní krčmu a po pár krocích dál jsme se znovu ocitli na velkém nádvoří. Zde jsme započali prohlídku pevnosti a zde jí taky ukončili.

Pevnost je bezpochyby úžasná stavba, která dokáže svým vzezřením ohromit a vnuknout člověku pocit malosti. Toto tvrdé srdce Salzburgu jsme zanechali za sebou a vyrazili prozkoumávat město pod pevností.

Zdroje:

knihy:

https://toulavecrossroady.cz/hohensalzburg/