Ludvíkův pohádkový zámek Neuschwanstein

Jedním z nich je jistojistě úchvatný zámek Neuschwanstein vystavěný mladým králem Ludvíkem II. Bavorským na jihu Německa.

Cestou ze Švýcarska jsme se s Jirkou domluvili, že se zajedeme podívat na velkolepý Neuschwanstein a zjistíme, zda i ve skutečnosti vypadá tak božsky jako na fotografiích. Celou cestu lilo jako z konve. Počasí se nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsme zaparkovali na placu pod zámkem. Naše vozidlo nemilosrdně bičovalo obrovské množství dešťových kapek, které nám jasně sdělovaly, že pokud se k zámku vydáme v tričkách a kraťasech, do kterých jsme byli oblečeni, pocítíme jejich sílu a vlhkost na vlastní kůži. Letní outfit tedy vystřídaly kalhoty a bundy s kapucemi, které jsme si záhy nasadily na hlavy. Nás déšť rozhodně nezastaví!

Vydali jsme se nahoru cestou obklopenou svěže zelenými stromy. Pravá noha střídala levou a náš cíl se každým krokem přibližoval. Dešťové kapky nepřestávaly útočit na naše těla. Cítila jsem, jak se ve své softshellové bundě začínám přehřívat. Nejraději bych ji zahodila do křoví. Nakonec jsem si ji přes sebe jen přehodila a vytvořila tak improvizovaný deštník. K zámku jsme se vydrápali asi za dvacet minut, řádně splavení a zadýchaní. Ovšem s dobrým pocitem, že jsme se nenechali vyvést nahoru koňským spřežením, jako někteří leniví návštěvníci, kteří se v tento čas rovněž rozhodli navštívit Neuschwanstein.

Levotočivou zatáčkou jsme dospěli k hlavní bráně zámku, abychom se zde záhy zastavili. Pokud jste si dole nekoupili vstupenku, byla tu pro vás konečná. Dříve mohli návštěvníci bez vstupenky vstoupit až na nádvoří zámku, nyní je tento vstup zpoplatněn. Za všudypřítomného deště jsme si vychutnávali pohled na hory obklopující Ludvíkův architektonický skvost a na menší vodopád zurčící pod Neuschwansteinem. Nezbývalo než se vrátit na hlavní cestu, odkud bylo možno vydat se vpravo na most Marienbrücke, který sliboval krásné pohledy na rádoby středověký hrad. Při cestě se nám zpoza stromů postupně odhalila další skvostná část hradu s balkony, z nichž na nás shlíželi udivení turisté.

Se stoupajícím očekáváním jsme vstoupili na most vystavěný nad útesem. Ludvíkův zámek se před námi zjevil v celé své kráse. Pyšný a zároveň romanticky něžný Neuschwanstein dovolil špičkám svých věží, aby se pokusily dotknout šedých mraků srocujících se nad ním, zatímco sám hrdě shlížel na les pod sebou. Byl to pouhý klam, nebo svěže zelené koruny stromů stavbu nadnášely? Ostatně v pohádkách je možné všechno. A my se bezesporu ocitli v pohádkové říši.

Stát před tak nádhernou stavbou jako je Neuschwanstein znamená nechat do sebe vstoupit bájné příběhy a otevřít dveře fantazii. Třeba se vám podaří zachytit střípky ze hry muzikantů a zpěvu pěvců, kteří panstvu předvádějí své umění nebo možná za tou či onou věží zahlédnete v mlhách zlatovlasou dívku, která zasněně shlíží do královského lesa. Jistě zde objevíte vlastní příběh, či získáte inspiraci podobně jako Walt Disney, v jehož zámku pro Šípkovou Růženku lze spatřit podobnost právě s Neuschwansteinem. Pokud shlédnete z mostu dolů, uvidíte pod sebou vodopád. Král Ludvík II. Bavorský si opravdu našel perfektní místo pro svůj skvostný zámek.

Nabaženi pohledem na impozantní Neuschwanstein jsme se vydali směrem k parkovišti. Cestou jsme minuli několik obchodů se suvenýry. Nutno říci, že si němečtí prodavači museli nad obchodem s námi mnout ruce. V ruksacích jsme si totiž odnesli několik magnetek, hrnek, pohár na víno, který mi Jirka následně věnoval, a sošku templářského rytíře. U vedlejšího stánku jsme si ještě obstarali housky s velmi chutnou sekanou. Ještě po cestě k autu jsem na ní musela myslet.

Díky geocachingové mapě jsem věděla, že se v blízkosti zámku nachází keš. Nyní, když jsme scházeli dolů, se místo jejího úkrytu začalo konečně přibližovat. Zatímco si během mého hledání Jirka vychutnával cigaretovou pauzu schovaný pod stromy, já obešla dřevěný domek, před kterým stál povoz se dvěma koňmi čekajícími na další várku návštěvníků Neuschwansteinu. Pořád lilo jako z konve. GPS mě vedla k vysokému stromu s mnoha kořeny vyčnívajícími nad zemí. Zakladatel keše se rozhodl kačery a kačerky trochu potrápit. Svou krabičku ukryl pod jeden z kořenů, nicméně z druhé strany než byl přístup ke stromu. K tomu, abych se dostala ke skrýši, bylo třeba překonat pár silných větví povalujících se na zemi a prodrat se s křovím, které ještě navrch nasadilo proti mně ostré trny. Zanedlouho jsem pod kořeny našla dutinu napěchovanou menšími kameny, které, jak jsem předpokládala, měly zabránit, aby keš nebyla na první pohled vidět. Poté, co jsem pár kamenů odebrala, se mi keš konečně skutálela do dlaně. Následně jsem se řídila jasnými pokyny: zalogovat, nafotit, znovu ukrýt a vyrazit za Jirkou.

Zajímalo by mne, zda existuje člověk, který se při zpáteční cestě dokáže neotáčet za Neuschwansteinem. Mně se to rozhodně nepovedlo.