Toulavé crossroady: Jizera

Naprosto stejné plavidlo jsem měla i já, takže chataři, kteří nás zahlédli ze svých rekreačních útočišť, si při pohledu na řeku, kterou ovládla obrovská žlutá drůbež, zřejmě museli pomyslet, že je čas odebrat se do stínu. Jen dětem to nepřipadalo divné a vesele na nás volaly a mávaly.

Kývla jsem na Jirku a vnímala, jak naše na dálku viditelné koráby plují stejně línou rychlostí vedle sebe. Před námi se pozvolna otevíral pohled na břehy poseté svěže zelenými stromy a keři, jež svíraly řeku stáčející se doprava. Opravdu se zdálo, že se blížíme k jakési bráně do jiného světa. Ale nepředbíhejme. Začněme pěkně od začátku.

Na břehu Jizery nedaleko obce Sojovice se nalodili čtyři stateční námořníci. Pro upřesnění, posádku tvořily dvě ženy a dva muži. Takže dokonalá genderová vyváženost. Když byly dokončeny přípravy, na vodu konečně vyplula flotila sestávající z dvou již zmíněných žlutých plavidel, dvou člunů, nafukovací matrace s otvory na plechovkové pivo a jiné limonády a dalším plavidlem z říše zvířat, a sice z roztomilé hlemýždí dámy, jejíž paluba patřila našemu nejmladšímu a zároveň nejmenšímu námořníkovi.

Zvedli jsme kotvy a odpíchli se od pláže poseté jemnými oblázky. Čas vyplutí: 12:35 (povinný údaj do lodního deníku). Srovnali jsme kurz a naladili se na mírné vlny řeky Jizery. Povídá se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Řeknu vám, že z toho kachního to také není špatné.

Asi za hodinu a půl jsme dospěli k jezu Otradovice – Káraný. Zde jsme na krátký čas zakotvili, abychom se občerstvili a přenesli naše choulostivá plavidla za jez, kde opět proudila mírná řeka. S naším nejmladším námořníkem jsem pozorovala drobné rybky hemžící se v těsné blízkosti kamenných schůdků vedoucích na břeh.

Když jsme se dostatečně nasytili a napojili, jali jsme se připravit naše plavidla k opětovnému vyplutí. Lodě byly podrobeny pečlivé prohlídce, v rámci které bylo zjištěno, že kromě lehkého úniku vzduchu, je vše v nejlepším pořádku. Vzduch, jakožto důležitá součást našich plavidel, byl doplněn a bylo možno opět zvednout kotvy. Ještě zbývalo se naposledy bosky projít po sluncem vysušené trávě a promasírovat tak reflexní body na chodidlech a hurá na palubu.

Zrádné vlny nás během plavby tu a tam zanesly do míst, jež byla pro naše plavidla značně nebezpečná. Jednalo se o nejrůznější křoví snažící se svými dlouhými pařáty zachytit alespoň jednoho z nás. Ovšem dostat tak ostřílené mořské vlky, jako jsme my, se nepodařilo ani těmto silným protivníkům. Sice několikrát hrozilo, že naše lodě budou poslány ke dnu propíchnutím jejich plášťů, což by nevyhnutelně vedlo k jejich potopení a námořníkům by nezbylo nic jiného než se vrhnout přes palubu. Naše odolné koráby se však držely zuby nehty a po několika ošklivých střetech s okolní vegetací, nás ubezpečily, že svou posádku jisto jistě dopraví do cíle.

V klidu jsem se tak mohla natáhnout na nabízející se širokou palubu žlutého plavidla a kochat se azurovým nebem a uspávajícím šplouchavým zvukem zvolna se převalující vody.

Během pobytu na Jizeře se nám přihodila pouze jedna nepříjemnost. Jeden z našich žlutých korábů se totiž na našem krátkém zastavení rozhodl vrátit na vodu bez svého námořníka. Kachna se zřejmě nechala unést lahodným zvukem zurčící řeky a bez povolení se sama vydala po jejím proudu. Naštěstí má Jizera v těchto místech mírný spád, tudíž se námořníkovi Jirkovi podařilo kachnu rychle dohnat a přitáhnout zpět na místo naší zastávky. Za okamžik jsme se všichni opět vrátili na vodu.

Netrvalo dlouho a před námi se ocitla železná lávka, znamení, že se nedaleko nachází káranská hospůdka, kde bychom mohli dobít ztracenou energii. Opravdu se po chvíli na pravoboku otevřel pohled na betonové schůdky vedoucí k zatravněné ploše před restaurací. Zde jsme zaparkovali naše plavidla a šli se občerstvit.

Po vydatném jídle a pití jsme probudili k životu své koráby a vypluli směrem k našim domovům. Unavení sluncem a někteří i pivem jsme se pomalu blížili k soutoku Labe a Jizery. Ještě jsme stačili minout dvojici rybářů a partu jakýchsi nadšenců do sestavování vlastních konstrukcí, kteří se na levém břehu řeky snažili o postavení houpačky, jež by své tvůrce jedním zhoupnutím ladně poslala do vodního toku.

Již zmíněný bod, kde se slévají dvě řeky se konečně přiblížil natolik, až bylo možno rozpoznat místo, kde jsem v září roku 2021 odlovila keš „Soutok Labe a Jizery“. V té době, kdy jsem ze břehu fotila mírumilovnou Jizeru, by mě ani ve snu nenapadlo, že ani ne o rok později se přesně z tohoto místa vynořím na žluté nafukovací kachně.

Dost vzpomínek. Je čas soustředit se na přítomný okamžik, a sice dostat svůj koráb na řeku Labe. Což v praxi znamenalo pádlovat jako o život a doufat, že přesvědčím stále vysmáté plavidlo odbočit doleva. Aniž by se kachna obtěžovala dát blinkr, s širokým úsměvem zatočila mnou vytouženým směrem a dostala tak svého námořníka na cílovou rovinku. Netrvalo dlouho a celá posádka se vylodila na známém břehu, ze kterého jsem již několikrát krmila labutě a kachny a snažila se je přemluvit, aby mi alespoň na vteřinku zapózovaly a přispěly tak k vytvoření exkluzivní fotografie.

Nastal čas uložit koráby ke spánku. Zatímco Jirka šel vyzvednout naše čtyřkolové vozidlo, my tři zbývající jsme se pustili do vysávání vzduchu z našich plavidel. Při této činnosti jsem zjistila, že kůže na mých stehnech se jakýmsi nedopatřením zbarvila doruda a odmítala sebemenší dotek. Jako jeden z velkých rudochů jsem těm bílým tvářím pomohla vše uklidit a naložit do auta, které mezitím zaparkovalo za našimi zády, a jeho řidič nás následně odvezl do našich domovů. Čtyři námořníci, kteří šťastně dopluli do cíle, spokojení i unavení mířili vstříc svým pelíškům. Někdo si po cestě chladil spálenou kůži, jiný zas usnul, totálně vyčerpán. Platí však, že ať to dopadlo, jak chtělo, za ten zážitek to stálo.