Jeruzalémský chrám zlomeného času

Když si v Evropě pustíme zprávy, Izrael působí jen jako území nekonečných stínů a katastrof. Válka, jekot sirén, déšť raket, smrt. Až příliš snadno podlehne člověk iluzi, že místní každý den snídají strach a večeří neutuchající bolest. Lidský zármutek a neúprosná kladiva dějin tu s děsivou pravidelností drtí běžný život. Jako by minulost byla nekončícím přízrakem a současnost neměla jinou volbu než nést její tíhu dál.

Jenže skutečnost vypadá jinak. Všední ruch se tu neplíží v bázlivém, přiškrceném rytmu válečných šotů. Pulzuje na plný plyn, v hlučném a bláznivém chaosu, který odmítá kapitulovat, byť jen o píď. Přítomný okamžik není milosrdně rozdělený na klid a konflikt. Obojí tu tepe synchronně – jen v jiných vrstvách vědomí.

Veřejný prostor stírá veškeré vzdálenosti. Za těžkými nánosy tisícileté historie, výbušné politiky a nekonečných, krví potřísněných svárů totiž nakonec vystoupí na světlo to nejpodstatnější: lidé.

Izraelci, to je kapitola psaná žhavým písmem. Je to národ, který hovoří zásadně ve fortissimu, gestikuluje s takovou intenzitou, že hrozí ublížení na zdraví, a troubení v ulicích nepoužívá jako varování, ale jako vřelý divoký doprovod k rannímu mokka.

Nikde jinde na světě nespatříte ošlehaného vojáka s útočnou puškou přes rameno, jak na pláži s dětským nadšením líže růžovou zmrzlinu a hádá se s neodbytným rackem o kousek vafle.

Lidé tu žijí v neustávajícím elektrizujícím víru dění. Jako by každá vteřina nebyla samozřejmostí, nýbrž pohárem vzácného vína, který je třeba vychutnat do poslední kapky.

Sousedé se na ulici překřikují s akustickou intenzitou startujícího tryskáče a přitom si jen přátelsky vyměňují rodinný recept na hummus. Pravda se tu servíruje s nevybíravou upřímností. Žádné masky, žádné diplomatické tanečky, pražádné změkčování. Nesouhlas není útokem, ale základním stavebním kamenem jakékoliv konverzace.

Jsou schopni vést vášnivou debatu o čemkoli, včetně toho, zda je vhodné vést vášnivou debatu o čemkoli. Mezi myšlenkou a jejím výbušným výkřikem nezbývá čas ani pro jediný nádech. Všechno je hned, všechno je teď, všechno je bez filtru. Protože zítřek jim nikdo neslíbil.

Pro nezasvěcené to může vypadat jako začátek kolosální hromadné rvačky. Cizinec odchovaný evropským odstupem čeká, že každou chvíli poletí první židle a s úzkostným zrakem pátrá po únikové cestě. Jenže v Izraeli se porozumění nerodí ze zdvořilého našlapování po špičkách či pokryteckého mlčení. Pramení z neustálého kreativního jiskření, po kterém se všichni zúčastnění vroucně obejmou, rozdělí se o falafel a se vzájemným respektem kráčejí svou cestou. Tady se lidské vztahy zkrátka vyklepávají jako koberce na pavlači.

V tomhle zběsilém tempu prožívají i svou hrdost. Modrobílé vlajky s Davidovou hvězdou tu nečekají na státní svátky – visí celoročně z balkonů, třepotají se na anténách skútrů a v momentech čiré blaženosti s nimi lidé bez ostychu tančí na střechách aut uprostřed té nejhustší dopravní zácpy.

Jejich sebevědomá identita se nekrčí, ta se žije na plné pecky a hoří nonstop jako obří rodinný krb. Každý totiž moc dobře ví, že pokud tento oheň vyhasne, vyhasne s ním i celá země.

Židovský stát je místem, kde se hrozby a raketové útoky staly součástí každodenní rutiny a kde se osobní tragédie nevyhýbají nikomu. Život v neustálém ohrožení vycvičil mysl k bdělé ostražitosti. Kryty ze železobetonu se již dávno staly neoddělitelnou součástí zdejší architektury stejně jako lidské psychiky.

Avšak v srdci této zkoušené země, v její historií opředené metropoli, se nyní tyčí monumentální, světlem prozářený protipól ke všem těm skličujícím bunkrům: nový areál Národní knihovny Izraele.

Tento vizionářský architektonický skvost trůní přímo v epicentru blízkovýchodního neklidu.

Navzdory stálému ohrožení získává tato sekulární pokladnice vědomostí svou neuvěřitelnou, až magnetickou sílu. Vyrostla jen co by kamenem dohodil od míst, kde se v hlučném vládním sídle rozhoduje o osudu celé země. Dva odlišné vesmíry tu sousedí prakticky na dotek. Jeden dravý a neúprosný, druhý soustředěný a rozjímající.

Zvenčí budova připomíná obří monolitickou desku, která se díky rafinovanému zakřivení jakoby vznáší nad proskleným přízemím.

Je postavena z tradičního jeruzalémského vápence, který formuje tvář celého města — od té nejzapadlejší uličky přes moderní čtvrti až po samotnou Zeď nářků.

Je to posvátný kámen, který v sobě nese tisícileté modlitby, slzy i prosby a celému Jeruzalému dává v zapadajícím slunci jeho slavný zlatavý odlesk. Od samého počátku stavbu tvůrci projektovali tak, aby bořila bariéry a poskytla bezpečný prostor přístupný všem komunitám bez rozdílu. Každý, kdo projde jejími dveřmi, je bezpodmínečně vítán.

Při vstupu do haly člověk podvědomě ztiší hlas. Architektonická velebnost nutí zpomalit krok a nechat se pohltit impozantní vertikální dvoranou, do níž shora proudí kaskáda měkkých slunečních paprsků. Tato velkolepá kompozice s nevídanou elegancí otevírá galerie přetékající věděním a historií.

Srdcem budovy je gigantický kruhový světlík. Masivní kaňon prochází středem stavby a propouští slunce hluboko do spodních pater. Kolem centrálního tubusu se v plynulých křivkách vinou otevřené studovny a regály plné knih. Celý areál záměrně postrádá dělicí stěny. Všechna podlaží jsou propojená, takže na sebe návštěvníci vidí z jakéhokoliv úhlu, patra či sekce. Rafinovaný systém průhledů nikomu nedovolí schovat se do vlastní ulity.

Možná právě v této nekompromisní otevřenosti tkví síla zdejšího klidu. Je naplněn stovkami hlasů dávných věků, které spolu vedou rozhovor přes staletí. Filozofové, básníci, proroci, vědci i obyčejní lidé zde sdílejí jeden velký prostor. A mezi nimi sedí dnešní návštěvníci, kteří se stávají integrálním článkem téhož nadčasového dialogu.

Uprostřed sálu, jenž střeží miliony vzácných židovských tisků, prastarých islámských rukopisů a dokonce i osobní literární pozůstalost pražského rodáka Franze Kafky, se odehrává cosi hluboce fascinujícího.

V neformální jednotě zde sedí bok po boku zástupci zdánlivě neslučitelných skupin: Židé, muslimové, křesťané i hinduisté. Každý přichází z jiného světa, každý v sobě nese dědictví jiné tradice, jiné modlitby a jiného jazyka.

A přece se všichni společně sklánějí nad stránkami, jež byly kdysi zrozeny z téže lidské potřeby – z touhy prozkoumat bytí a předat esenci zkušenosti dál. Rukopis se neptá na původ rukou, které obracejí jeho stránky. Vědění nezná předsudky. Nabízí se každému, kdo k němu přistoupí s upřímnou zvídavostí.

Rozlehlost prostoru působí jako přirozený balzám na vnitřní napětí, které si člověk přináší z neklidných ulic. Tíha a ostražitost, jež v Jeruzalémě podvědomě nosí v těle, se v tom tichu náhle rozplynou. Člověk tu začne uvolněně dýchat a intenzivně vnímá nepopsatelnou energii, kterou v sobě toto místo nese.

V podzemních sálech sluneční paprsky skrze obří skleněné oko v klenbě stropu rozehrávají promyšlenou hru světel a stínů. Na betonové stěny tak doslova vykreslují znaky latinky spolu s hebrejskými a arabskými písmeny. Tato speciální instalace nazvaná„Písmena světla“ jemným způsobem spojuje světy, které lidé venku v oslepujícím zápalu tak žalostně rozdělují.

Knihovnu protkávají i další umělecká díla vyprávějící příběh o křehkém hledání smíru. Jedním z nich je velký kamenný kruh připomínající kalendář z dávného pravěku. Když k němu člověk přistoupí blíž, zjistí, že drobné rytiny nejsou antickými hieroglyfy. Jsou to stovky živých postav, které se díky důmyslné videoprojekci pohybují v hypnotickém rytmu. Tento působivý výtvor pod titulem „Zlomený čas“ však protíná záměrná, temná prasklina.

Miniaturní bytosti jsou v nekonečném cyklu magicky přitahovány k této jediné trhlině, v níž nakonec beze stopy mizí. Sledování tohoto věčného koloběhu vyvolává katarzní účinek. Člověk tu tváří v tvář té propasti náhle pochopí, jak děsivě snadné je se v ní ztratit.

Přímo před očima se tu rozprostírá věčný lidský zápas – neustálá touha stoupat vzhůru k pokroku a vědění, která se v křeči střetává s temným sklonem vytvářet v realitě hluboké předěly. Zatímco venku za zdmi se lidstvo do té své praskliny neustále hroutí, lidé sedící u zdejších stolů dělají pravý opak. Svým tichým soustředěním, vzájemným respektem a pouhou přítomností vedle sebe ten zlomený čas trpělivě skládají zpátky. Ukazují, že i ty nejhlubší šrámy v dějinách se dají zacelit, když lidé s rozdílným vyznáním začnou sdílet jeden obyčejný stůl.

Je to silný prožitek, který v člověku rezonuje ještě dlouho poté, co se vrátí domů.

Národní knihovna v Jeruzalémě nepředstírá, že mezi lidmi neexistují rozdíly. Ba právě naopak. Tyto odlišnosti uchovává a poskytuje jim prostor. Ukazuje, že diverzita nemusí ústit do chřtánu nepřátelství. Může být zdrojem vzájemného obohacení. Podobně jako police plná svazků, z nichž každý je jedinečný, a přesto společně tvoří jeden fascinující celek.

Možná právě v tom spočívá nejcennější testament celého areálu. Mír nevzniká ve chvíli, kdy celý svět smýšlí stejně, ale tehdy, když lidé dokážou akceptovat protichůdné názory. Když netříští své síly v tupém boji o poslední slovo, ale společně usilují o sjednocující vyšší cíl.

Knihovna se stává něčím víc než jen institucí. Zářivě plane jako živoucí maják lidskosti. Důkazem, že hodnota civilizace se neměří počtem zdí, které dokáže vztyčit, nýbrž množstvím mostů, jež s napětím všech sil udržuje. Že budoucnost nesmí připadnout těm, kdo nejhlasitěji křičí, nýbrž musí patřit lidem, kteří jsou ochotni setrvat a naslouchat.

Na planetě, na níž se svět neustále rozštěpuje do nesmiřitelných táborů, působí pohled na zástupce nejrůznějších vyznání a kultur, shromážděné v jedné velké síni, jako biblické zjevení. Tváří v tvář věčnému proudu dějin zastihne pozorovatele zásadní poznání. Ještě předtím, než jsme věřícími, státními občany či příslušníky určité kasty, jsme – bez jakýchkoli přívlastků – lidskými bytostmi.

Schopnost vzájemně se respektovat, čerpat naději a odvahu i v těžkých dobách, se neopírá o vnější komfort. Pramení z pevné vnitřní integrity a hluboce zakořeněné kulturní identity, která lidským společenstvím již po staletí pomáhá přežít.