Nemusíme pořád zářit

Žijeme v době, která nám pod hrozbou společenské popravy přikazuje zářit do dálky jako peroxidový chrup hollywoodských celebrit. Musíme sršet optimismem, překypovat energií, být zdrojem inspirace a podávat nadlidské výkony s lehkostí cirkusového žongléra, který už v tom fofru ani neví, kolik míčků vlastně udržuje ve vzduchu. A běda, když mu jeden spadne – diváci pískají, principál hrozí holí a s cukrovou vatou je definitivně utrum.

Dnes se nenosí říct na rovinu: „Nemám svůj den, jděte mi všichni k šípku.“ Dnes je povinností mít na každou životní pohromu připravený patřičný motivační citát. Nejlépe vyvedený ozdobným písmem na pozadí rozkvetlé levandule a natisknutý na celou sadu hrnků, abychom to životní krédo „usmívej se, štěstí je tvoje volba“ mohli systematicky usrkávat od ranního kuropění až do soumraku.

V současné hyperkorektní společnosti není prostor pro zataženou oblohu. V nablýskané maškarádě na všech těch instáčích a tiktocích už teprve ne. V téhle výkladní skříni na předstíranou idylku musíme neustále roboticky manifestovat hojnost, vibrovat na nejvyšších frekvencích a tvářit se, že i k snídani polykáme bio-sluneční paprsky místo obyčejného rohlíku s vysočinou. A když už ten nebezpečný rohlík přiznáme, musíme se u toho v popisku kajícně omluvit, rituálně se do budoucna zříct lepku a přidat hashtag o tom, jak skrze tuto očistnou krizi objevujeme své uvědomělé, frutariánské já.

Jenže co dělat, když se vnitřní svět blízkého člověka – nebo náš vlastní – zahalí do černočerné tmy? Když i světlo, které by mělo hřát, začne nepříjemně pálit a člověk má chuť veškeré ezo-příručky o dokonalém životním stylu rituálně spálit v popelnici?

Lidská duše není solární panel s doživotní zárukou. Nemá energetický štítek A+++ a nedokáže proměnit každou životní facku v ekologicky udržitelnou radost. Má své jasné dny, své temné noci, své bouřky a občas i tak hustou mlhu, že už nemá chuť v ní hledat třetí oko nebo dvacátou druhou čakru duchovního osvícení.

Někdy se bohužel stane, že se člověk začne v té neprostupné mlze pomalu ztrácet. Nejprve si říká, že je to jen horší den – asi špatná konstelace hvězd, retrográdní Merkur, nebo mu prostě jen nesedlo to ranní smoothie z mladého ječmene. Pak je to horší týden. A než se naděje, kalendář dává jasně najevo, že tohle už není jen přechodná krize, ale neúprosná realita směr nekonečno.

Přicházejí dny plné apatie, které se střídají s pocity naprostého chaosu. Je to horská dráha emocí, na kterou si člověk nikdy nekoupil lístek, a přesto sedí ve vozíku v první řadě. Zákonitě přichází palčivá otázka, kde je proboha u téhle šílené jízdy nouzová brzda. Jenže ta nikde není vidět a obsluha atrakce má permanentní pauzu na oběd.

A pak náhle, po všech těch zoufalých pokusech se udržet v sedle a jet tím nahoru-dolů tryskem dál, se všechno zpomalí, zastaví a člověk už nemá sílu ani na ten zmatek. Aktivuje se nouzový režim.

Pokud se člověku kompletně vybije vnitřní baterka, to poslední, co potřebuje, je, aby na něj okolí svítilo dálkovými reflektory. Extrémní toxická pozitivita totiž umí spálit zrak stejně spolehlivě jako třpytivý sníh na horách, když si zapomeneme vzít ochranné brýle.

Nebezpečným počinem jsou pak všechny ty zaručeně nejlepší rady z profilů samozvaných guruů. Vedle nich je obyčejné „pozitivní myšlení“ z devadesátek už úplný pravěk pro amatéry. Dneska na nás z každého rohu internetu vyskakuje nějaký sebevědomý influencer s pochybným diplomem z kvantové ezoteriky a certifikátem na čištění rodových linií, který fundovaně servíruje zaručené recepty k osvícení:

„Ukotvi se ve svém božství.“ „Aktivuj svoji kladnou DNA.“ „Rozpusť své 3D ego a přelaď se na vesmír.“

Zmatený smrtelník má chuť odpovědět, že by se klidně přeladil, jen kdyby mu někdo ukázal, kde se to v jeho polorozpadlém modelu ovládá.

Bizarní moudrosti mají stejný účinek, jako když se upadlé kolo u auta pokoušíte namontovat zpátky tím, že mu z dálky s láskou pošlete světelné objetí, popřejete mu vnitřní harmonii a společně si ten technický problém na krajnici dálnice zhluboka prodýcháte. Kolo vás sice nebude soudit, ale taky se samo od sebe nepřišroubuje. A pobavený vesmír zatím poťouchle sleduje, kdy konečně přestanete levitovat a zavoláte úplně obyčejného, zpoceného automechanika s pořádným klíčem v ruce.

S lidskou hloupostí se musí bojovat – jak praví oblíbený klasik –, ale s lidským vyhořením se musí zacházet velmi opatrně. Na dně takového vyčerpání většinou nedává smysl žádná velká filozofie ani tisíc let stará moudra. Člověk však může v té tísni zkusit něco mnohem prostšího – vzhlédnout nahoru a všimnout si jednoho nenápadného průvodce na noční obloze.

Není to lék, je to jen záchytný bod, který občas aspoň trochu uleví.

Slunce je neúprosným manažerem produktivního dne, který bičuje unavené tělo k dalším výkonům a spaluje poslední zbytky sil. Jenže jakmile večer sklouzne za obzor, jeho ochota svítit na lidské starosti končí. A právě v té chvíli člověk paradoxně nejvíc potřebuje přátelské světlo.

Když pak uprostřed tmy bezmocně zírá do stropu a přehrává si v hlavě myšlenky, které by normálně neprošly schválením, je mu celé to zářivé denní světlo úplně k ničemu. Naštěstí ale existuje vesmírný záchranný režim  – nad střechami neochvějně visí Měsíc.

Přichází jako klidný společník a chladivá náplast na horečku z hektického dne. Neslibuje úspěch, nežádá výsledky a k našim termínům i uzávěrkám je naprosto netečný.V jeho jemném, stříbřitém světle se svět kolem zpomalí a ztiší.

Měsíc nikam nespěchá – moc dobře totiž ví, že žádná noc na světě není nekonečná. Nesnaží se být něčím víc, prostě svítí tak, jak umí. A to není málo. Pro člověka, kterého den unavil k smrti, se stává funkčním azylem, kde je dovoleno prostě jen existovat – bez masek, bez rolí a bez tlaku.

Právě měsíční povaha je v některých náboženstvích vnímána jako nejvyšší duchovní vlastnost: schopnost potlačit vlastní ego, nechat do sebe vstoupit prudké, spalující světlo a zjemnit ho pro okolní svět.

Lidé už od nepaměti moc dobře věděli, že měsíc sice umí úplně zmizet ve tmě, ale vždycky v sobě má schopnost se znovu narodit. To, že je zrovna v úplném novu, neznamená konec – je to jen začátek nového cyklu, podle kterého lidská naděje už od nepaměti neomylně počítá čas.

I samotná astronomie nám připomíná, že Měsíc nemá žádné vlastní světlo a jen ho odráží od slunce, ale v tom je právě jeho nejkrásnější dar. Dokáže proměnit ten spalující sluneční žár v mírnou, chladivou záři, ze které člověk neoslepne. A tento konejšivý odlesk se pak může stát věrným přítelem všem, kteří zrovna nemají kapacitu na rekordní výkony.

I když v cestě stojí husté koruny stromů a ostré větve životních překážek, toto jemné světlo si mezi nimi vždycky najde malou skulinu, kterou prokukuje na náš balkón. Nekřičí na nás, neoslepuje nás dálkovými reflektory, nepoučuje nás o správném životním stylu ani nám nevnucuje biopotraviny. Jen skromně, krok za krokem, ukazuje cestu skrze ten nejtemnější les.

Jenže člověk, který zrovna přistál na absolutním dně, si může oprávněně povzdechnout: „To zní hezky. Tak jsem se podíval na měsíc. Zapálil jsem si u toho vonnou tyčinku, zhluboka se nadechl a co teď? Ráno zazvoní budík, složenky za elektřinu se samy nezaplatí a v práci mě čeká šéf idiot – jenže mně už je to vlastně úplně jedno. Nemám sílu řešit ani jeho, ani zbytek světa.“

A je to naprosto pochopitelné. Měsíční světlo není žádný kouzelník Žito. Netahá z klobouku králíky věčného optimismu, nelepí zlomená srdce vteřinovým lepidlem a ani nikoho neprobudí zpátky k životu lousknutím prstu. Ale sílu má, i když není tak okázalá.

S ním je totiž ta tma prostě jen o něco méně černá. Neudělá za unaveného člověka těžký první krok z postele. Ale dává mu nevtíravou naději, že ten krok má smysl udělat. I kdyby šlo jen o to, dojít do kuchyně pro kafe.

Když se podíváme na Měsíc, vidíme jeho krátery, šrámy a temná místa. A přesto je krásný. Nikdo po něm nechce, aby byl každý den dokonale kulatý. Chápeme, že má své fáze. Někdy je ho plný dům a jindy se schová do novoluní a není vidět vůbec. Nikdo na něj kvůli tomu nekřičí, nikdo mu neposílá upomínkové dopisy, že zanedbává svou svítivost. Prostě víme, že tam někde ve tmě odpočívá a vrátí se, až nastane jeho čas.

Proč to samé nedovolíme sobě?

Nemusíme pořád zběsile zářit jako letní poledne. Nemusíme každou minutu produkovat stoprocentní výkon, abychom obhájili svou existenci na téhle planetě. Někdy stačí přepnout na ten vesmírný pohotovostní režim. Dovolit si ubývat. Dovolit si nesvítit. Být na chvíli jen tím jizvami posetým Měsícem, který trpělivě čeká, až ta nejhustší tma přejde.

Vyčerpaná duše mívá s měsícem společnou ještě jednu věc. Buď v té své tmě zůstane doopravdy osamocená, nebo se tak cítí – což je často ještě o chlup horší, protože i mezi lidmi má člověk pocit, že mluví cizím jazykem.

Jenže ani Měsíc nemá na obloze vedle sebe žádné záložní těleso, které by ho po nocích poplácávalo po zádech a povzbuzovalo. Přesto tam nahoře visí už pár miliard let a dělá si svou práci. A zvládá to i bez drahých motivačních seminářů a bez certifikátu „Zářič roku“.

Když zrovna nemáme nikoho vedle sebe, zkusme se někdy v noci jen podívat z okna. To klidné stříbrné světlo sice nevyřeší naše problémy, nepůjde za nás k zubaři ani nevrátí čas. Ale bude tam. Zadarmo a spolehlivě. Dopadne na parapet, balkon nebo střechu protějšího domu. A nebude po nás na oplátku chtít vůbec nic. Žádné lajky, žádná sdílení, žádné ujištění, že jsme dostatečně spirituální. Skutečná podpora nemusí nijak oslňovat. Často zkrátka stačí, když prostě jen někdo stojí nablízku.

Až ta noc pomine – a ona pomine, protože žádný měsíční nov netrvá věčně a ranní slunce vždycky vyjde - pak to budeme možná zase my, kdo bude oním oddaným Měsícem, schopným s hlubokým respektem šířit světlo dál.

Pro někoho, kdo zrovna ztrácí pevnou půdu pod nohama. Pro někoho, kdo zrovna potřebuje vidět aspoň malý kousek cesty skrz ty husté a pichlavé větve reality. Aby mohl na hladině lidského bytí znovu bezpečně rozkvést, a aby ve zdraví přečkal každé smutné a pochmurné období „mezi úžinami“.