Tajemství lazaritů ze švýcarské bažiny

Když člověk žije ve Švýcarsku dostatečně dlouho a počet svíček na narozeninovém dortu začne nebezpečně připomínat táborový oheň, stane se něco zvláštního. Dokonale střižené trávníky a přesné jízdní řády přestanou být jen vyžehlenou kulisou. Člověk se na tu okolní harmonii začne podvědomě ladit tak intenzivně, že ho najednou překvapí, když labutě na Curyšském jezeře plují v nezarovnané formaci.

V určité fázi života pocítí většina z nás touhu vyskočit z uhánějícího rychlíku a vyměnit vysoké ambice za pohodlné bačkory a svatý pokoj – bez ohledu na to, kde žijeme. Švýcarsko má však v tomto ohledu v rukávu obrovský trumf.

Všudypřítomný smysl pro řád a symetrii nás k téhle proměně v podstatě donutí. Úchvatná krajina a pečlivě, s puntičkářskou důkladností, udržované okolí působí jako okamžitý balzám na duši. Což u zdejších astronomických cen supluje nejlevnější terapii.

Člověk tu zkrátka chtě nechtě zpomalí a automaticky se zapne radar na detaily, které kdysi zcela přehlížel. Naše mladé, neustále spěchající já se dřív jen klouzalo po povrchu. Nyní se realita kolem nás otevírá jako kniha a z každého koutu vystupují fascinující zapomenuté příběhy.

Toto procitnutí s sebou přináší i klíčové poznání. Uvědomíme si, že svou duševní pohodu můžeme ovládat pomocí jakési neviditelné páky. Funguje to i ve chvíli, kdy se nešikovný soused odvedle už hodinu marně pokouší roztavit vrtačku o betonovou zeď. Pravdou však zůstává, že zachovat si v takových chvílích chladnou hlavu je disciplína pro extrémně pokročilé. Schopnost selektivní hluchoty je však pro vlastní přežití k nezaplacení.

Naše malé město v kantonu Curych zachvátil hysterický stavební brutalismus. Počet bagrů a jeřábů tu zdatně konkuruje počtu obyvatel a ocelová ramena vysokých monster se stala novým národním ptákem.

Je až k nevíře, jak rychle to jde.

Včera jsme ještě šli kolem idylického domku a dnes na nás z téhož místa zeje jen zaprášená díra v zemi. Ten jeřáb, který u čerstvého kráteru hlídkuje, je tam prý „jen dočasně“ – což je pojem s krajně flexibilní trvanlivostí.

V praxi to znamená, že jakmile utichne jedno staveniště, kolos se jako migrující čáp přestěhuje o dům dál. Než se nadějeme, rázovité staré roubenky s muškáty v oknech mizí a místo nich rostou unifikované betonové krabice.

Estetický zážitek z moderní architektury bývá často natolik sterilní, že pohled do čerstvě vymalované pitevny nabízí v porovnání s ním hřejivý pocit útulného domova.

Žijeme v systému, který má neukojitelnou potřebu zastavět každý travnatý centimetr. V takovém světě je pro zachování zdravého rozumu nezbytné najít bezpečný azyl. Místo, kam developerská ruka ještě nedosáhla, kde se čas měří na prožitky, a ne na kubíky betonu, a kde se člověk může zhluboka nadechnout, aniž by vdechl pytel cementu.

Svoji osvědčenou oázu klidu jsem navštívila i onoho červnového odpoledne. Byl to jeden z těch dní, kdy se slunce rozhodne otestovat statiku alpských ledovců přímo na lidech. Venku panovalo takové vedro, že asfalt tekl proudem a vzduch zhoustl natolik, že se dal spíše krájet než dýchat.

Když už na teploměru dochází stupnice a čísla jsou spíš orientační, vyhledá každý rozumný člověk stín a uzná, že chladivé, prostorné místo uprostřed zeleně je víc osvěžující než koupaliště praskající ve švech pod náporem zpocených lidí natřených faktorem padesát.

Ten úplně nejblahodárnější stín, jaký v mém okolí znám, vrhá už od třináctého století tajuplný kamenný kostel lazaritů v poklidné vesničce Gfenn. Když se narodil, tato země se ještě nazývala Svatá říše římská a do slavné přísahy na louce Rütli, která položila základy Švýcarska, zbývalo ještě několik desítek let. Tehdy se historie psala ručně na pergamen a nikdo netušil, kolik byrokracie a formulářů z toho jednou vznikne.

Chodím kolem toho starobylého svatostánku každý den, už je jako můj dávný přítel. Znám ho romanticky zasněžený, když od něj sáňkují děti, i v podzimním dešti, kdy se kolem něj snáší zlatavé listí. A vidím ho i dnes, v tom letním parnu, kdy se zdá, že z těch sluncem vyprahlých zdí přímo prýští pot času.

Stojí zde na mírném návrší jako moudrý svědek, který během dlouhých století pochopil, že, ačkoliv lidská hloupost přetrvává, odolné zdi neporazí. Žádný nudný beton, žádný šedý minimalismus. Masivní, hrubě otesané kamenné stěny, které pamatují doby, kdy se toxické vztahy neřešily na terapiích, ale udatným soubojem na meče.

Sedla jsem si na lavičku, nechala se pohltit uklidňujícím výhledem na pohádkovou krajinu a na vzdálené vrcholky hor a po chvíli zavřela oči. Bylo jednadvacátého června – magické datum letního slunovratu, kdy se den láme do nejdelšího večera v roce a horký vzduch voní čerstvě posekanou trávou. Byla jsem unavená a okolní svět pomalu ztrácel ostré hrany. Přesně ten stav, kdy ještě nespíme, ale v hlavě se nám už začne promítat jiný film.

Myslela jsem na to, že celá tahle nádherná přírodní rezervace byla původně jen bezútěšný, bohem zapomenutý močál. Nekonečná, zrádná břečka plná komárů, kde stačil jeden špatný krok a člověk zahučel po pás do studeného bahna, ze kterého už nebylo návratu.

Najednou dřevěná lavička nepatrně vrzla. Otevřela jsem jedno oko. Vedle mě seděl stařík. V ruce svíral elegantní vycházkovou hůl s vyřezávanou rukojetí, na hlavě měl lehký plátěný klobouk a zpod něj se na mě dívaly ty nejlaskavější modré oči, jaké jsem kdy viděla. Celá jeho bytost vyzařovala starosvětský mír, jen jeho prsty byly podivně pokřivené a zbytnělé, jako by pamatovaly těžkou zkoušku z úplně jiných časů.

„Krásně tu je, viďte?“ promluvil pomalým, srdečným tónem. Vyprostila jsem se z polospánku a pohlédla na něj. Jeho sametový hlas měl v sobě takové přitažlivé kouzlo, že by byl hřích dál podřimovat. Siesta se mi v mžiku rozplynula, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem lákavý závan tajemství.

Stařík se lehce opřel o svou hůl, přejel palcem po jejím oblém zakončení a na moment se odmlčel, jako by v paměti listoval starou kronikou.

„Bývalo tu poněkud živěji,“ usmál se a kývl směrem k pokojné krajině před námi. „Hlavně tady dole v bažinách. Víte, lidstvo má jednu svéráznou vlastnost. Vezme biblický příběh, který měl být původně jen hlubokým podobenstvím, a během pár století mu vybuduje jméno, naverbuje armádu a nasadí na to úředního šimla.“

Zadívala jsem se na něj pozorněji. Tohle očividně nebylo běžné sousedské klábosení o počasí.

„V evangeliu se vypráví o Lazarovi – chudákovi, kterému psi lízali rány,“ pokračoval klidně. „Jenže středověk si s metaforami moc nehrál. Když už alegorická postava dostala jméno, bylo jen otázkou času, kdy získá i vlastní erb, meč a mezinárodní organizaci. A tak se z chudáka Lazara stal patron zkušených malomocných křižáků, kteří sekali Saracény na kusy.“

„To je známý příběh,“ poznamenala jsem. „Ani slavným bojovníkům se tehdy ve Svaté zemi nevyhnula pandemie malomocenství. A proto vznikl specializovaný špitál pro marody v brnění.“

Stařík se spokojeně usmál, jako by měl radost, že jeho posluchačka dává pozor.

„Přesně tak. Postavili tu nejbizarnější vojensko-řeholní jednotku středověku. V době křížových výprav se totiž v Jeruzalémě zrodil opravdový fenomén. Řád svatého Lazara vznikl původně jako charitativní bratrstvo pečující o nemocné, ale role se rychle proměnila a šlapalo to nekompromisně. Pokud u prestižních templářů nebo johanitů nějaký rytíř onemocněl leprou, musel povinně přestoupit právě k lazaritům, přijmout mnišské sliby, obléknout plášť se zeleným křížem a starat se o své trpící spolubratry. Meč a zbroj jim zůstaly. Vzniklo tak zvláštní společenství bojovných mnichů, kteří se starali jeden o druhého, a když bylo třeba, dokázali z nemocničního lůžka vstoupit přímo do bitevní vřavy.“

Lehce opět poklepal holí o zem, jako by v té své pomyslné knize otočil další list. Já se pohodlněji opřela do chladivého zázemí lavičky a mlčky poslouchala. Stařík se spiklenecky pousmál.

„V tom tehdy spočívala velmi rafinovaná válečná strategie,“ pokračoval. „Představte si rytíře na bojišti, který už kvůli své nevyléčitelné nemoci nemá co ztratit. Taková psychologická výhoda dělala na bitevním poli hotové divy. Když proti vám stojí vojsko složené z chlapů, kteří už jsou jednou nohou v hrobě, přestanete si hrát na hrdiny. Nepřítel před nimi neutíkal ze strachu z jejich početné přesily, ale z obyčejné hrůzy, že z nich v té tlačenici něco upadne.“

Otřásla jsem se.

„Pak křížové výpravy skončily,“ vyprávěl stařík dál, „křesťané Svatou zemi ztratili a ti přeživší, kteří zůstali na okraji společnosti, se museli někam uchýlit. Jenže Evropa z nich měla pramalou radost, protože místo zlata přivezli jen dosti nakažlivý suvenýr. Nikdo tyhle vysloužilé hrdiny doma nechtěl.“

Hltala jsem každé jeho slovo, nasávala tu hutnou atmosféru a v hlavě se mi míchal horký prach Judské pouště se svěží švýcarskou zelení.

„A jak se dostali zrovna sem?“

„Za vším hledejte nadšeného turistu,“ uculil se šibalsky stařík zpod klobouku. „V našem případě to byl fojt Rudolf z Rapperswilu. V roce 1217 se vrátil z Jeruzaléma plný dojmů, rozhlédl se po svém panství, uviděl tuhle nejbeznadějnější oblast široko daleko a řekl si: ‚Tady by se dala vybudovat skromná alpská komanda pro malomocné.´ A lazaritský klášter byl na světě.“

„Počkejte,“ vyhrkla jsem překvapeně. „Chcete říct, že Rudolf sbalil v Jeruzalémském království partu tamních malomocných mnichů a dovezl je na ozdravný pobyt do helvétského rákosí?“

Stařík vybuchl upřímným smíchem. „Kdepak, žádní hosté z dalekých krajů! Rudolf tehdy na svou už pátou křižáckou výpravu samozřejmě neodjel sám, naverboval rytíře a sedláky ze svých vlastních hradů a vesnic kolem Curyšského jezera. Pak se s ním vrátil sbor zmlácených místních rodáků.“

„Pátou?“ vykulila jsem oči. „Koukám, že fojt Rudolf nedokázal sedět doma na zadku a do Svaté země jezdil jako na chalupu.“

Stařík se pobaveně zašklebil a uznale pokýval hlavou. „Trefa! Rudolf byl náruživý sběratel zážitků. V Rapperswilu ho to nebavilo, tak raději jezdil větrat brnění na Blízký východ.“

„A jak ti nejhůř nakažení tu strastiplnou cestu zpátky přežili?“ zeptala jsem se.

Stařík si zamyšleně prohlížel své dlaně.

„Nepřežili,“ pokrčil rameny. „Spousta z nich zůstala na lodích nebo v horských průsmycích. Ti, co dorazili domů, sice přežili, ale nákazu si přivezli v krvi. A tady se s nimi nikdo nepáral. Jakmile se u někoho objevila první podezřelá skvrna na kůži, šel okamžitě do izolace sem do Gfennu. Právě za těmito zdmi pak tito veteráni dožívali, když už jen strašidelně chroptěli a chyběla jim polovina prstů. Místo horkého jeruzalémského písku dostali za odměnu ledovou slatinu, mračna krvelačných komárů a revma.“

Z jeho tónu mi přeběhl mráz po zádech a těch mužů mi bylo upřímně líto. Bojovali za svou víru a přežili peklo křížových výprav, jen aby je rodná vlast bez milosti vyvrhla a nechala zemřít v zapomenuté bažině.

„Takže to byli právě oni, kdo svýma pochroumanýma rukama začal tyhle močály vysušovat a měnit v pevnou půdu?“

„Ano, ti, kteří ještě udrželi rýč a sekyru, kopali odvodňovací příkopy, aby získali kousek suché země na pěstování jídla,“ přikývl. „A pak to trvalo celá staletí drsné dřiny, než se z toho nehostinného kouta stala ta úchvatná krajina, kterou zde vidíme dnes.“

„Neposedný batůžkář s mečem Rudolf nevědomky už tenkrát založil tradici, která se udržela dodnes,“ poznamenala jsem suše. „Jen se tomu tehdy říkalo boží skutek a dnes developerský potenciál.“

„Ano, je to tak!“ zasmál se stařík. „On viděl tenhle neúrodný, neprosperující kus země, prohlásil, že zde vybuduje špitál pro odvržené, a rázem z bezcenné močálové plochy udělal prestižní parcelu, na kterou mohl čerpat církevní odpustky a daňové úlevy.“

Přikývla jsem. „Historie se holt nemění, jen papežské odpustky vystřídaly federální dotace.“

Stařík se potutelně usmál, spokojeně poklepal svou vyřezávanou hůlčičkou o zem a urovnal si klobouk na hlavě. „Přesně tak, děvče. Přesně tak.“

„Odsud to sice není vidět,“ ukázal pak holí směrem za roh chrámu, „ale tam na severní straně kdysi býval vysoko ve zdi speciální vchod, do kterého vedl dřevěný můstek přímo z vedlejšího kláštera. Tenkrát toto spojení plnilo nelítostnou hygienickou funkci. Ve středověku nic nebylo jen tak pro parádu – všechno mělo svůj přísný, funkční systém. Dnes by se tomu možná řeklo učeně ‚architektonická epidemiologie‘. Tehdy to byla prostě každodenní praxe.“

„Čistá středověká bezcitnost?“ hádala jsem.

„Čistý selský rozum,“ pokýval stařík hlavou. „Zdraví mniši nahoře na galeriích kostela celebrovali mše a kšeftovali s odpustky, zatímco nakažení bratři dole v izolaci obstarávali zahradu, modlili se v přízemí a ošetřovali se navzájem, dokud to šlo.

Byla to řehole tvrdá jako švýcarská žula, ale ti naši kluci aspoň měli střechu nad hlavou a teplou kaši.“

V duchu jsem žasla nad tou ledovou logistikou. Tehdejší církevní podnikání mělo k nějakému milosrdenství hodně daleko. Žádný lidský soucit, jen stoprocentní efektivita. Bílé rukavičky se tenkrát skutečně nenosily.

„Jenže čas si s tím nakonec udělal to svoje,“ pokračoval stařík a zvedl oči k obloze. „Když malomocenství z Evropy v patnáctém století definitivně zmizelo, švýcarský smysl pro řád stál před nečekaným dilematem: co dělat s prázdnými budovami v zapadlém kraji. Lidstvo má zkrátka pozoruhodný talent – když mu zmizí problém, hrozně nerado ruší rozpočet, který byl na jeho odstranění schválen. A tak se z rytířského špitálu stala komunita řádových sester lazaritek.“

Naklonil se ke mně o něco blíž a ztišil hlas, jako by mi chtěl svěřit rodinné tajemství. „Víte, tyto mladé dámy, dcery z bohatých curyšských rodin, měly své, řekněme, mimořádně živé období. Místní prameny o tom mluví s typickou švýcarskou opatrností jako o ‚nepořádcích‘ a ‚morálním úpadku‘.“

Pousmála jsem se. „Což v překladu znamená, že ty holky tady dělaly tak nepředstavitelný bordel, že z toho místní puritáni dostávali osypky.“

„To skutečně dělaly!“ zajiskřilo mu v očích. „Představte si to – dvě desítky mladých, znuděných holek zavřených v močálech, k tomu několik pomocníků obojího pohlaví a spousta volného času. Církevní vrchnost z toho chytala infarkt, takže na ně jednoho dne poslala přísného komtura Johannese Schwarbera. Ten zavedl tvrdé domácí vězení a nucené práce. A právě za trest v téhle izolaci vznikaly věci, které dnes obdivujeme. Především ty slavné fresky uvnitř. Schwarber je nechal namalovat jako výchovný, nápravný projekt, aby ty holky konečně zaměstnal něčím svatým. Je fascinující, že to, co dnes vznešeně nazýváme kulturním dědictvím, přišlo na svět jen jako vedlejší produkt toho, že někdo potřeboval umravnit bandu rozjívených jeptišek.“

„To dává smysl. Proto na ně poslali ekonoma a ne biskupa,“ rýpla jsem si. „Biskup by jim hříchy za pár otčenášů odpustil, ale účetní neodpustí ani haléř.“

Staříkovi pobaveně cukly koutky.

„Do puntíku přesně! Církevní vrchnost tehdy dostala větší strach o řádovou pokladnu než o jejich duše. Když se totiž mladé šlechtičny začaly na samotě nudit, peníze na špitál mizely neznámo kam. A tak na ně poslali toho curyšského drába a ten jim bez milosti zabavil klíče od kasy.“

Stařík si povzdechl, ale srdečně, bez stopy hořkosti.

„A pak přišla v šestnáctém století reformace. S ní dorazil nový, praktický věk, který si na nějaké vizuální kudrlinky moc nepotrpěl a z tohoto svatého místa se stala prachobyčejná venkovská stodola a sklad zrní. Veškerá ta sakrální krása uvnitř kostela tehdy zmizela pod tlustou vrstvou bílého vápna. A přímo sem, kde se dřív křižáci modlili za spásu duše, nahnali krávy.“

„To myslíte vážně?!“ vytřeštila jsem oči.

„Bohužel ano. Celé generace tu švýcarské stračeny líně přežvykovaly slámu, otíraly si hřbety o gotické sloupy a přímo nad jejich hlavami odpočívaly malby svatých. Dlouhé desítky let nikdo netušil, jaké barevné poselství se pod tou chladnou bílou zdí vlastně skrývá.“

Mírně se pousmál a v pohledu se mu objevila čistá, klukovská nostalgie.

„Bizarní,“ utrousila jsem. „Kdyby ty krávy tenkrát tušily, pod jakými duchovními obrazy stojí, dost možná by úctou zvýšily dojivost. Každopádně mám strach se zeptat, co se stalo ze zbytku kláštera.“

„Vedlejší budova konventu se po reformaci proměnila v zájezdní hostinec, kam se po nocích tajně sjížděla omladina ze všech okolních vesnic na divoké tancovačky. Krčma tu úspěšně fungovala dál, než ji vystřídal běžný selský život. Jenže v první polovině devatenáctého století zkázu starého klášterního traktu dokonali lehkomyslní čeledíni. Pokuřovali na seníku dýmky tak neopatrně, až celé křídlo lehlo popelem za jedinou noc.“

„S plameny je to tady v Gfennu vůbec podivný příběh,“ vyprávěl dál stařík a zadíval se do koruny stromu vedle nás. „Ten areál vyhořel hned třikrát, ale osud to spravedlivě střídal. V roce 1444 lehl popelem klášter i kostel ve válce se Schwyzary. V roce 1828 oheň zničil jen dům vedle, když v něm zrovna sídlila ta vyhlášená krčma, ale samotnou svatyni ušetřil. No a v roce 1956 to bylo přesně naopak, tehdy vzplanul jen kostel, zrovna když ho koupilo město.“

Otočila jsem se k němu s úsměvem a prohodila: „Koukám, že na mokré místo v bažinách je tu mimořádně vznětlivá půda.“

Pak mi ale v hlavě sepnulo a vytřeštila jsem na něj oči: „Počkejte… a ty fresky? Ty všechny ty pohromy přežily?!“

Můj soused na lavičce pobaveně cukl koutky.

„Přežily,“ přikývnul vlídně. „Ty trosky tehdy musely nejdřív pořádně shořet, aby se pod vším tím nánosem staré omítky a harampádí ty malby vůbec objevily. Někdy zkrátka musíte nechat věci lehnout popelem, aby se ukázalo to nejkrásnější, co celá staletí spalo. A na původních základech pak vyrostlo to dnešní stavení, a samotný kostel do té doby sloužil jako obyčejný kravín.“

„To je neuvěřitelný paradox,“ hlesla jsem.

Stařík se pevně opřel o svou hůl. „Máte pravdu. Zneuctili to pro praktický užitek, ale díky téhle venkovské izolaci ty drahocenné fresky všechno přečkaly. Až v polovině dvacátého století se začalo postupně odkrývat, co tu po nás zbylo. Jenže minulost se nikdy neodkrývá celá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vždycky si z ní vezmeme jen to, co jsme schopni unést.“

„Po nás?“ zopakovala jsem si ta slova v duchu a v mžiku mě zamrazilo. Než jsem však stihla tu podivnou formulaci jakkoli zpracovat, stařík jen lišácky s mrknutím přikývl, jako by mi četl myšlenky.

„A tak je to i s námi,“ navázala jsem nahlas. „Sami sebe pod všemi těmi nánosy moderního světa odkrýváme jen těžko.“

„Správně,“ usmál se vlídně. „A raději zahlcujeme svět přebytečným balastem vlastního bytí a překrýváme věci, které mají skutečnou hodnotu, protože nedokážeme být přítomní tomu, co nás přesahuje.“

Stařík se měkce pousmál a pohladil mě laskavým pohledem.

„Víte, tahle svatá místa mají zvláštní moc – jako by na ně byl zub času krátký,“ prohodil s lehkým pobavením v hlase. „Dávají nám všem lekci z pokory. To, co bylo vybudováno z opravdové víry a pevného kamene, nakonec přetrvá všechno – reformaci, krávy i plameny z čeledínských dýmek. Jen pokaždé promlouvá k jiné generaci.

Když se pak podívám na ty vaše moderní skleněné paláce, nevidím v nich nic než pýchu. Jsou to jen nablýskaná zrcadla. Navenek hází chladné odlesky, jako naleštěná zbroj, ale uvnitř v nich chybí život. Za pár desítek let se promění v prach a ani pes po nich neštěkne.“

Zavřela jsem oči a nechala to v sobě pomalu doznít. Jeho břitká pravda mě osvěžila jako chladivý závan větru v tomto letním parnu.

„Mluvíte mi z duše,“ špitla jsem s víčky stále zavřenými. Spíš než souhlas to byla čistá úleva. Úleva, že můj vnitřní kompas, který se poslední dobou při pohledu na všechen ten okolní shon tak splašeně točí, nelže. Ne vše, co se tváří jako správný směr, jím skutečně je.

Když jsem víčka znovu zvedla, abych mu přikývla, místo vedle mě už zelo prázdnotou. Všechno kolem vypadalo stejně jako předtím – horký vzduch, rozkvetlé louky, zpěv ptáků i ty vzdálené vrcholky hor. Jen u nohou mi najednou ležel malý, zelený lístek, který svým tvarem až podezřele připomínal řádový kříž.

Bylo jednadvacátého června, čas letního slunovratu, kdy země prý otevírá svá tajemství.

Byl to jen chvilkový úpal z přehřátí, nebo nějaký prastarý strážce tohoto místa jednou za rok vylézá ze stínů, aby zjistil, co nového jsme stihli zvrtat? Možná se dokonce objevil sám fojt Rudolf, se vší svou elegancí, aby prohodil pár slov s jinou lidskou bytostí. Kdo ví? Z tohoto magického momentu mě tvrdě vytrhla až bolestná realita v podobě ostrého štípance na lýtku.

Zvedla jsem se a pomalu obešla celou zadní část kostela. Na severní stěně jsem je uviděla. Ty dveře, ze kterých dnes vedou venkovní schody dolů a hned naproti nim stojí rozlehlý obytný dům. Dřevěný můstek, o kterém stařík vyprávěl, musel vést přesně odsud, do protějšího patra toho původního kláštera. Ten sice kdysi lehl popelem, ale základy měl tak pevné, že z nich lidé mají užitek dodnes a vaří nad nimi svou ranní kávu.

Přelétla jsem pohledem drsnou mozaiku z malých kamínků, ve které jako by stále pulzoval tep generací před námi. Minulost neleží mrtvá v učebnicích, nýbrž žije dál v energii toho místa. A naše existence v kontextu dějin se jeví tak směšně pomíjivá, že je bláhové brát sám sebe příliš vážně.

Ti středověcí nešťastníci odsouzení k pomalému umírání v bažině tu nakonec našli oporu jen jeden v druhém. Protože věděli, že z krutého osudu sice nebylo cesty ven, ale lidské teplo se dá vykřesat i na tom nejbeznadějnějším místě.

Poškrábala jsem si lehce zarudlé lýtko. Místní komáři, jak se zdá, tu dodnes s otravnou loajalitou drží stráž a neúnavně pokračují v tradici svých předků.