Hlavní obsah
Umění a zábava

Utrpení moderního hrdiny

Foto: Petra Gajewska

Akrobat mezi velkými myšlenkami a malým displejem

Novodobé technologie poskytují nevídaný komfort, přesto se střet lidského intelektu s dotykovým displejem chytrého telefonu často mění v nerovný boj.

Článek

Osud se s oblibou vyžívá v té nejabsurdnější ironii. Deseti prsty píšu na klávesnici tak bleskově a bezchybně, že bych bez nadsázky konkurovala automatickému tiskařskému lisu. Není divu, v ekonomické škole nás kdysi vycepovali k tomu, abychom neomylně a bez dívání bušili do psacího stroje v rytmu kulometné palby.

Pro mladší ročníky, které již spatřily světlo světa s tabletem v kolébce, považuji za nutné uvést krátké vysvětlení: klasický psací stroj je takový evoluční mezičlánek mezi husím brkem a dotykovým displejem.

Jedná se o přístroj, který vyžadoval nejen fyzickou zručnost, ale i jistou míru smíření s tím, že chyby se neřeší tlačítkem „zpět“, nýbrž drobnou osobní krizí a korekčním papírem.

Technický pokrok však občas mívá škodolibý smysl pro humor. Bez varování člověka vrátí zpátky na začátek, jako by se všechno předchozí úsilí nikdy nekonalo. A tak dnes celou mou literární tvorbu oddře jeden jediný, statečný pravý ukazováček, který nese veškerou tu tíhu sám, bez nároku na dovolenou i bez možnosti stávky.

Anatomie překlepu

Moje představivost chrlí nápady takovou rychlostí, že je sotva stíhám zachytávat. Přepadají mě kdykoli a kdekoli, takže je musím okamžitě zaznamenat, než se opět odeberou do věčných lovišť promarněné geniality.

Bohužel do procesu vstupuje technologie, která se rozhodla, že to nebude tak jednoduché. Na jedné straně stojí divoký proud myšlenek, na druhé hladká klávesnice telefonu s přesvědčením, že ví lépe než já, co chci napsat. Mezi nimi na tom malém skleněném jevišti balancuje můj nebojácný akrobat a snaží se zachránit alespoň torzo inspirace. Už od prvních vteřin je jasné, že nejde o souboj rovnocenných soupeřů.

Gejzír slovních obratů tryská závratnou rychlostí, ale ten můj nešťastník se na tom kluzkém skle chová jako bruslař-amatér, kterého poprvé v životě vyhnali na čerstvě zamrzlý rybník. Autokorekci mám z principu vypnutou, neboť některé její návrhy jsou tak kreativní a odvážné, že by se za ně nemusel stydět ani autor experimentální poezie po několika sklenkách calvadosu.

Veškerá odpovědnost tak leží výhradně na bedrech mého srdnatého bojovníka. A ten v tom zběsilém tempu chybuje prakticky nepřetržitě. Stačí, aby se na lesklém displeji minul o pouhý milimetr, a z ambiciózní literární úvahy se během zlomku sekundy stane nekompromisní šifra.

Záhadné „dfghjkl“, které se mi při psaní neustále vkrádá do textu, je zřejmě jakési lingvistické zaklínadlo, jehož účel mi zatím zůstává utajen. Je pozoruhodné, s jakou urputností se tato skupina písmen dožaduje pozornosti, přestože za celou dobu své existence nepřispěla k významu jediné věty.

Tyto spontánně vznikající výrazy navíc nesplňují ani ty nejzákladnější jazykové standardy. Nenáleží k žádnému známému slovnímu druhu, neřídí se gramatickými pravidly a pokusit se je interpretovat je čistý intelektuální masochismus. Přesto se do textu derou s neochvějným sebevědomím člověka, který sice vůbec netuší, o čem je řeč, ale zato má potřebu se ke všemu vyjádřit.

Typografický Armagedon

Skutečné softwarové peklo nastává ve chvíli, kdy se pokusím do české věty psané zleva doprava propašovat slovo z jazyka, který se píše zprava doleva. V tom okamžiku moderní technologie definitivně kapitulují a rezignují na jakoukoli snahu předstírat kompetenci.

Kurzor zešílí. Začne zběsile přeskakovat z jednoho konce řádku na druhý. Interpunkce se odhodlaně přesune na opačnou stranu věty a odmítá se vrátit. Závorky, uvozovky a vykřičníky se v tomto prostředí chovají jako členové odborové organizace na schůzi, která se zvrhla už při schvalování programu. Nikdo nikoho neposlouchá, nikdo neví, kde má sedět, a každý se postaví tam, kde může nejefektivněji škodit.

Blikající čárka v takovém mixu už není užitečný nástroj, nýbrž neřízená střela. Člověk chce umazat překlep, ale ten zákeřný element se zničehonic rozhodne, že má zrovna „pravicovou orientaci“, a začne požírat hotový text z úplně opačného konce, než by napovídala logika, i základní pud sebezáchovy. Je fascinující, jak přesně kurzor ví, kam nechci kliknout.

Je to jako hrát digitální skořápky. Kurzor záhadně zmizí, vzápětí se zlomyslně objeví o tři slova dál a nakonec jako bonus přehodí závorku na samý začátek, aby to vypadalo, že neumím pořádně napsat ani jednoduchou větu „Máma má mísu“.

Pokus o formátování dvou různých směrů písma na jednom řádku připomíná snahu uřídit splašené spřežení, kde každý kůň cválá na jinou světovou stranu.

Každý, kdo si tímto typografickým Armagedonem prošel, dobře ví, že kurzor se v takové situaci mění v nástroj rafinovaného psychologického mučení. Objevuje se tam, kde není potřeba, mizí ve chvíli, kdy by byl užitečný, a veškerou svou energii věnuje tomu, aby uživatel nikdy nezískal ani přibližnou představu o tom, co se bude dít v následující vteřině.

A korunu tomu nasadí moment, kdy to jedno jediné cizokrajné slovo získá nad řádkem absolutní nadvládu, celý ten zbytek v latince bez milosti odlifruje doprava a tím ho definitivně pohřbí. V tu chvíli se z autora stává ideální kandidát na psychiatrickou péči.

O umění trpělivosti

Často mám pocit, že mnohem více času než samotné tvorbě věnuji hysterickému mačkání té malé mazací šipky. Můj literární proces pak připomíná tanec svatého Víta. Tři písmena vpřed. Čtyři smazat. Jedno s vypětím všech sil zachránit. Po deseti minutách usilovné práce tak na obrazovce slavnostně přibude přibližně půl věty. Za předpokladu, že se mezitím kurzor nerozhodne zahájit další ofenzivu.

Napsat pár stručných zpráv na WhatsAppu není v dnešní době žádný kumšt. Jenže stvořit tímto způsobem čtyřsetstránkovou knihu, to už představuje opravdovou výzvu na pomezí adrenalinového sportu a lehkého sebepoškozování. Když mám v hlavě rozjetý košatý děj, hluboké metafory a propracovanou psychologii postav, je přímo tragické, že celou tuhle literární lavinu musí do světa na sílu protlačit jeden upocený dělník na pravé ruce. Je to podobné, jako kdyby stavbu katedrály dostal na starost jeden muž vybavený čajovou lžičkou a vrozenou dávkou optimismu.

Samozřejmě existují i sofistikovanější zařízení jako laptop nebo stolní počítač s pohodlnou klávesnicí, které tento pracovní proces zvládnou bez problémů. Jenže život občas nenabízí ideální podmínky, ale spíš improvizovaný provozní režim, kde je chytrý telefon jediným dostupným spolupracovníkem, editorem i tiskovou mluvčí v jednom.

Rychlopis dvoupalcové generace

Když občas sleduji dnešní mládež, propadám mírné existenciální nejistotě. Drží ty své placky obouruč a jejich palce kmitají po skle takovou rychlostí, že by jim záviděl i samotný Paganini. Zručnost, s jakou ovládají dotykové displeje, se pohybuje někde na pomezí lidské anatomie a jevu, který věda zatím nepojmenovala.

Zvláštní kapitolu pak tvoří mladé dívky, u nichž se otevírá fascinující pole moderní antropologie. Jejich akrylové drápy, se kterými by průměrně zdatný lesní tvor vyhrabal prostorné nory během několika minut, jsou v přímém rozporu s jakoukoliv dotykovou plochou. Přesto se zdá, že evoluce v tomto případě nezůstala stát stranou. Byla spíše kreativně reinterpretována.

Polštářky prstů totiž zjevně přestaly být primárním nástrojem interakce a ustoupily do role spíše pasivních přihlížejících. Hlavní práci přebírají ostré nehty, boční hrany a přesně nacvičené mikroúdery, které by si nezadaly s drobnou perkusní sekcí. Občas to celé připomíná hejno datlů na plechové střeše.

Pohled na okolní svět navíc jasně dokazuje, že dvoupalcový režim už nevratně zachvátil většinu lidstva. Člověk si pak se svým jedním ukazováčkem připadá jako podvyživený středověký mnich, který za svitu lojové svíčky a za stálého odříkávání kajícných modliteb lopotně přepisuje celou Bibli.

Někdy se na ten svůj prst podívám a je mi ho upřímně líto. Je spocený, unavený a prokazatelně mu hrozí syndrom karpálního tunelu dřív, než stihnu dopsat úvodní perex. Zasloužil by si lázně v Poděbradech, ranní masáž vonnými oleji a minimálně státní vyznamenání za zásluhy o českou literaturu v exilu.

Jenže čas nečeká, nápady neberou konce a můj věrný sluha musí dál převážet jednu myšlenku za druhou jako poslední přívozník na rozvodněné řece. Pro dnešek mu ale uděluji volno. Rozhodla jsem se mu projevit vděčnost. Přívoz je uzavřen, divoký proud myšlenek zůstává bez spojení.

Na protějším břehu se už sice začínají hromadit čekající věty, ale další kapitola bude muset chvíli počkat. Pokud se mi tedy rychle nepodaří vycvičit levý prostředníček nebo neseženu nějakého toho trpělivého středověkého mnicha.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám