Článek
Když přijde zubatá
Můj děda má rakovinu plic v pokročilém stádiu. Metastázy všude. Na plicích, na játrech, na ledvinách. Na mozku. Je všude. Víme, že není cesty k uzdravení a že je to konečná stanice.
Je to můj jediný děda. Ten druhý zemřel ještě předtím, než jsem se narodila. Byla jsem jeho první vnouče a myslím, že tomu odpovídal a odpovídá i náš vztah. Nebudu lhát, nebylo to vždycky jednoduché, protože jsme oba neskutečně tvrdohlaví a těžko ustupujeme, a tak jsme se často, hlavně v mé pubertě, potkávali na křižovatce neshod. Ale vždycky se všechno vyřešilo.
Byl tady vždycky. Taková ta jistota, že děda tady prostě je. Že mu můžete zavolat, zajít za ním, napsat mu. Je tady a všechno je v pohodě. A najednou o tuhle životní jistotu pomalu, ale jistě přicházíte. A začnete si uvědomovat, že život je strašně pomíjivý a prchavý a že vlastně nic není samozřejmost.
Když vám před očima projede celý život.
V momentě, kdy jsem se dozvěděla jeho diagnózu a prognózu, mi na hruď padl těžký kámen, který doteď nezmizel a spíše se stále zvětšuje. Nosím ho sebou každý den, celý den a každou noc s ním ulehám a usínám. Pamatuju si, jak mi po zjištění jeho situace projel před očima celý náš společný život. Všechny zážitky. Záblesky z dětství. Všechno. Bylo to jako film, který čeká na konec. Jenže problém je, že já ten konec ještě nechci. Že na něj ještě nejsem připravená. To ale bohužel nikoho a nic nezajímá.
Ve svých skoro 32 letech jsem se zatím se smrtí ve své blízké rodině nesetkala. Tohle bude poprvé. Ačkoliv si myslím, že je to pokaždé jako poprvé. Nedá se na to asi zvyknout.
Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.
Najednou mi dochází, jaké jsem měla v životě štěstí, že jsem tolik let mohla vedle sebe mít dědu, který i přes některé neshody, které mezi námi byly, tu pro mě vždy byl a nikdy mě nenechal ve štychu. Že jsem měla to štěstí, že si užil moje syny, jeho milované vnuky, se kterými roztál a kterým se snažil dát a dopřát všechno.
Měla jsem prostě štěstí. A mám pocit, že jsem si toho občas až nevážila. Nevím.
Jestli ale něco vím, tak to, že až ten den přijde, už to nebude nikdy stejný. Že mi něco bude chybět. Navždycky. Stejně tak, jako budu dědu nosit v sobě. Navždycky.
