Článek
Jakékoliv postižení je těžké. Je to těžké břemeno, které si, jako rodiče takových dětí, neseme na ramenou a poneseme si ho až do konce života. To břemeno, je samo o sobě náročné a jsou situace, kdy nám to není vůbec ulehčováno, ba naopak.
Lítost vs. nadávky
Můj starší syn je autista s mentálním postižením. Na první pohled vypadá jako naprosto zdravý chlapec. Světlé vlásky, modré oči, upřímný úsměv. Nikdo by neřekl, že může být něco špatně. Možná si maximálně tak všimnete, že nemluví, a když už něco řekne, tak to většinou nedává smysl, nebo je to slovo. K tomu se připojí třepání rukama, a občasné pohledy ze zvláštního úhlu. Ano. Takový je. Když je všechno v pořádku. Jenže náš syn umí být také velmi hlasitý a snadno se podráždí. Snažíme se fungovat jako každá jiná rodina. Syna socializovat, učit ho sociálním dovednostem, protože věříme, a za ty roky i víme, že to má smysl a že to jde. Ale není každý den posvícení a občas se to nepovede a syna na veřejnosti doběhne záchvat. Meltdown.
Meltdown (afektivní zhroucení), kdy dochází k „roztavení“ ovládacích mechanismů. Projevy jsou podobné tantru. Meltdown může provázet také křik, pláč, agrese či sebepoškozování. Meltdown způsobí přetížení centrální nervové soustavy. Podněty, které jedince zahltí, mohou být smyslové, sociální, kognitivní nebo emocionální povahy. Meltdown se může spustit během okamžiku, v řádu několika minut. Často se však přetížení u člověka hromadí i několik dnů, než k propuknutí meltdownu dojde. Pak stačí malý podnět, aby k meltdownu došlo, poslední kapka dopadne a dojde k přelití pomyslné nádoby.
Dneska už víme, jak meltdownu většinou předejít, případně jak postupovat, pokud už k němu dojde. Můžete si být jisti, že i pro nás, pro rodiče, je to v tu chvíli velmi náročná chvíle, kdy se primárně soustředíme na dítě, které nevnímá svět, potřebuje naši pomoc, a slova plná zloby a odsouzení od kolemjdoucích jsou to poslední, co v tu chvíli potřebujeme. Naprosto chápu, že je to událost, která budí rozruch, ale opravdu není nutné, abyste k takovému člověku a dítěti přišli, a začali mu nutit své rozumy, nebo ještě hůř, ho urážet a slovně napadat. S tím vším mám zkušenost. Bohužel. Ale za ta léta už mám hroší kůži a snažím se si z toho nic nedělat.
Pokud v takovou chvíli řeknete, že je dítě postižené, kolikrát si vyslechnete, že ale vypadá přeci úplně normálně, a že potřebuje jen na zadek, že jste špatný rodič, že je to vaší benevolentní výchovou a že takový handicap je výmluva. Nikdo nevidí postižení. Dítě přeci chodí, vidí, slyší, tak co by mělo být špatně? A pokud je tedy psychicky nemocné, má být přeci zavřené. Někde. Podle některých.
Když pak naopak na ulici vidíte dítě, které má viditelný fyzický handicap, naopak si všimnete soucitných pohledů, které jsou plné lítosti, podpory, či smutku. Pokud by takový rodič od vás potřeboval pomoc, například s invalidním vozíkem, jistě mu pomůžete. A rádi.
Proč tedy máme pocit, že na ty děti, které ten handicap nemají zřetelný můžeme být zlí? A na jejich rodiče?
Nechci v žádném případě rozporovat, kdo to má těžší, nebo horší.
To vůbec, není to můj styl a nemám to ráda. Jen chci říct, že my, rodiny s psychicky postiženými dětmi, jsme tady taky. A taky máme city, které se dají snadno ranit, přitom to není vůbec nutné. Žádná máma nechce na ulici, od cizích lidí poslouchat, že má za dítě reta*da, deme*ta, nebo nevychovaného spratka. Žádná. Každou mámu tahle slova bolí, protože v tu chvíli si zase o něco víc uvědomí, že je její dítě jiné a že to nebude mít v životě lehké.
Nepotřebuji slova obdivu, poklony, nebo potlesk. Stačilo by alespoň trochu pochopení a respektu. Naše děti nejsou neviditelné a jsou tady. Kdy společnost tuhle skutečnost přijme?
Zdroj:
Zdroj: https://autismport.cz/o-autistickem-spektru/detail/afekty-k-zivotu-patri-u-lidi-s-pas-ale-mnohem-casteji
