26 zaživa pohřbených dětí: únos školního autobusu v Chowchille vešel do dějin kriminalistiky

Rengstorff House byl jedním z prvních domů v Mountain View v Kalifornii. Viktoriánský skvost patřil prominentovi, který provozoval trajektovou dopravu, nesmírně zbohatl a nádherný dům se stal jeho miláčkem. Po smrti majitele Henryho Rengestorffa dům chátral, až ho v roce 1976 koupili tři přátelé. Zbohatlický synek Frederick Newhall Woods IV., jehož bohatý papá vlastnil kamenolom, a dva bratři, James a Richard Schoenfeldovi.

Mladíci (všem bylo od 22-24 let) se rozhodli, že dům zvelebí a budou v něm bydlet, aby „všem ukázali“, že žijí ve velkolepém sídle a patří k horním deseti tisícům, jak se tak říká. Schoenfeldovi spoléhali na Woodse, že zafinancuje opravu chátrajícího příbytku, jenže onen zmiňovaný papá Nickerson Woods III. měl průšvihů svého syna plné zuby a utáhl mu pomyslný kohoutek. Zastavení přívodu peněz zastavilo i rekonstrukci na domě, což všechny tři muže pěkně naštvalo.

„Potřebujeme ještě 60 000 dolarů,“ spočítal Woods. „Tak to dohromady nedáme ani náhodou, leda tak vykrást banku,“ ucedil James, který měl velice pestrou kriminální minulost jako drobný zlodějíček. „Nebo?“ zamyslel se Richard, „Co je nejdražší na světě?“ položil řečnickou otázku. DĚTI. A zrodil se neuvěřitelný, s ironií řečeno odvážný a také amatérský plán únosu, při kterém málem přišlo o život dvacet šest dětí.

Pokud vám následující popis celého případu něco připomene, pravděpodobně jste viděli nějaký kriminální seriál, kde byl díl inspirovaný Chowchillou. Nebo celý film. Nebo dokument. Nebo knihu. Nebo píseň. Protože celá tato obskurní událost inspirovala nespočet umělců, scénáristů, spisovatelů. Ono není divu. Případ Chowchilla.

Psal se 15. červenec roku 1976, kdy se dvacet šest školáků ve věku od pěti do čtrnácti let vracelo z koupání v malebném jezírku Chowchilla Fairgrounds. Idylka amerických dětí ze základní školy Dairyland Elementary School však skončila onoho slunného dne kolem šestnácté hodiny odpolední na pusté silnici kousek od města Chowchilla. Řidič školního autobusu, 55letý svérázný a velice oblíbený Frank Edward „Ed“ Ray si hvízdal, děti zpívaly a překřikovaly se, když náhle autobus zastavil. Ed totiž spatřil uprostřed silnice dodávku s otevřeným motorem, nad kterým se skláněl muž. Když zaslechl přijíždějící školní autobus, v mezinárodním gestu sepjal ruce a naznačil, že potřebuje pomoc.

Ed byl chlapík, který každému vždy pomohl. Šlápl proto na brzdu, vyklonil se z okénka a chtěl se zeptat, co se stalo. V tu chvíli se muž otočil a Ed zjistil, že má přes obličej nataženou punčochu a v ruce zbraň. „Bylo pozdě, nemohl jsem dát zpátečku a ujet. Oni měli zbraně,“ popisoval pak při výslechu. Z dodávky vyskákali další dva muži, vtrhli do autobusu, jeden zahnal Eda Raye dozadu mezi vyděšené děti a mířil na ně puškou. Druhý sedl za volant a třetí následoval unesený žlutý školní autobus v „rozbité“ dodávce.

Dojeli do Bereda Slough, kde bylo mělké rameno řeky Chowchilla. Autobus sjel riskantně ze srázu přímo do hustého houští, kde, světe div se, čekala schovaná druhá dodávka. Obě, jak ona „porouchaná“ ze silnice, tak tato ukrytá, byly důmyslně upraveny. Zadní okna byla natřena černou barvou, uvnitř měly zvukotěsné obložení, vozy byly přeměněny na klec, kde panovala absolutní tma. Divoce rostoucí rostliny, které byly větší než autobus, žluté nápadné vozidlo zcela schovaly. Únosci hnali vyděšené děti ven z autobusu do obou dodávek. Ed Ray jim (ne poprvé) nabízel, ať si vezmou jeho a děti pustí. Statečný muž ale dostal ránu pažbou a celá skupina ječících dětí byla nahnána do dvou tmavých pastí - dodávek.

Puberťáci drželi v náručí malé děti, konejšili je, jenže při zaprásknutí dveří se ocitli v naprosté tmě a začali řvát strachy také. Celých jedenáct hodin strávily děti v malém tmavém prostoru bez čerstvého vzduchu, toalet a vody. Uvnitř mohlo být přes čtyřicet stupňů, začaly se projevovat první známky klaustrofobie a hysterie, kterou se Ed ve „své“ dodávce snažil krotit, „Nemohl jsem se rozdvojit. Pořád jsem si říkal, co se asi děje v té druhé…“ kroutil hlavou při výslechu statečný řidič. Když se únosci vrátili, děti si myslely, že je konec. Jenže mělo být mnohem, mnohem, ale mnohem hůř.

Únosci čekali na tmu, nastartovali dodávky plné vyděšených dětí a odvezli je do štěrkového lomu v Livermore, cca 160 km daleko od místa únosu. Bylo časné ráno 16. července, když se otevřely dveře dodávek a oslepené děti mžouraly do ranního slunce. Tři muži opět zakukleni v punčochách se zbraní v ruce je donutili napsat svá jména na krabičku od hamburgeru, kam každé dítě vložilo kus svého oděvu nebo nějaký šperk, korálky, náušnice, hodinky. „To aby rodiče věděli, že je to od vás,“ smál se cynicky Fred Woods, když rozklepané a plačící děti psaly svá jména, každé na „svou“ krabičku.

A pak všichni zalapali po dechu, když viděli, co jim povedené trio nachystalo. Na zemi byl úzký poklop, ze kterého trčel žebřík. „Dovnitř!“ řvali bratři James a Richard. „To přece nemyslíte vážně!“ snažil se opět Ed. „Dolů!“ zněl štěkavý rozkaz. Povedená trojice si totiž velice „mákla“. Pod zemí byl zcela zakopaný přívěs náklaďáku, na jehož schování muži pracovali téměř týden. Kamenolom patřil onomu papá Woodsovi, ale v létě tam neprobíhaly žádné práce, únosci měli tudíž spoustu času a prostoru. Bezesporu heroický výkon, který by byl v jiné situaci opravdu obdivuhodný. Ne však v této.

Děti slézaly po žebříku dolů do prostoru, který byl jako z pekla. Přívěs byl přeměněn na jakýsi bunkr s matracemi a toaletou v podobě bedny s kulatou dírou, bylo tam i jídlo a voda. Jakmile slezlo dolů poslední dítě, únosci vytáhli žebřík, zakryli poklop těžkým kusem plechu a navrch ještě dali dvě obrovské průmyslové baterie. Pak vzali lopaty a zahladili jakékoliv stopy po tom, že se pod zemí skrývá obrovský tahač plný vyděšených dětí. Šestadvaceti zaživa pohřbených dětí a řidiče, který věděl, že je musí nějak dostat ven.

Záchod byl záhy plný, Ed Ray se snažil unesené děti povzbuzovat, ale bylo to marné. Není divu. Malé děti úplně šílely, což řetězově „nakazilo“ i ty starší. Jídlo okamžitě došlo, bylo tam pár hamburgerů, ale nikoho nenapadlo nechat si něco na horší časy (což je velice nešťastná formulace), a situace se stávala kritickou. Malé děti propadly naprostému děsu, tloukly hlavou o stěny návěsu, pomočily se, pokálely. A navíc se přestaly točit zabudované větráky. Jednoduše se vybily baterie, které James Schoenfeld zapomněl zkontrolovat.

Bez přívodu čerstvého kyslíku se vzduch v zakopaném návěsu okamžitě zkazil, děti začaly hromadně zvracet, protože čpavý zápach moči byl všude. Vypukla panika. „V tu chvíli jsem si říkala - a je to, teď tady umřeme. Udusíme se. Všichni řvali, i když starší říkali, ať neřvou, že spotřebovávají vzduch, nic platné. Neumíte si to představit. Dokonce jsme se i rvali navzájem, bili jsme se, lezli jeden přes druhého. Ta nejmenší holčička si vyřvala hlasivky, jen se třásla,“ přiznala Carrejo Labendeira. Peklo v zemi ale mělo mít svůj konec. Díky duchapřítomnosti Eda Raye.

Ed Ray se po marném pokusu o utišení „svých“ dětí začal raději rozhlížet po interiéru celého obskurního bunkru. Přivolal si na pomoc čtrnáctiletého Michaela Marshalla, který byl známý jako tichý a nemluvný kluk, nicméně byl nesmírně inteligentní. S Edem prozkoumával zavřený poklop, přivolal dalšího vrstevníka, který měl pro změnu svaly a vysokou postavu. „Hele, to by šlo,“ domluvili se kluci s Edem. Natahali matrace z celého přívěsu, naskládali je na sebe a Michael vylezl nahoru k ústí poklopu. Jenže jestli se to mělo povést, museli se ujistit, že venku nikdo není.

Dlouhou dobu nebylo slyšet žádné dupání ani kroky nad hlavou, které tlumeně ale přece duněly zasypaným prostorem. Starší děti uklidnily mladší, až zavládlo naprosté ticho. Všichni poslouchali. Nic. „Zkusíme to, zkus to, zvedni to!“ řekl tiše Ed. Michael s pomocí druhého kluka zkoušel nadzvednout víko poklopu, ale nešlo to. V tu chvíli se k nim přidali další starší kluci, vylezli na matrace a začali hrabat. Zoufalá snaha se vyplatila. Víko se nadzvedlo, Ray je zaklínil kusem látky a vznikl otvor, kterým se vyšplhal ven Michael. Když křikl, že: „Dobrý, nejsou tu!“, podával mu Ed Ray ven jedno dítě za druhým. Konečně byli všichni venku. Skupina zubožených a zoufalých dětí se dala do pohybu, následovala Eda jako svého spasitele.

Nahoře nad lomem stál dům, odkud vyšel starší muž. Při zahlédnutí přízračného zástupu se zarazil a rázem to celé pochopil: „Celý svět vás hledá!“ vykřikl a zavolal policii. Obratem přijela hlídka a šerif okresu Alameda odvezl oběti do věznice Santa Rita, nejbližšího zařízení se zdravotnickým personálem. Vězeňští lékaři děti ošetřili a dali jim jídlo a vodu, zatímco policisté zaznamenávali výpovědi a popisy únosců. Oběti byly poté odvezeny zpět ke svým rodinám do Chowchilly. Ed si vzpomněl na poznávací značku jedné z dodávek. Pomalu padala klec i nad trojicí únosců. Už bylo načase.

Po zakopání dětí šli pachatelé k Woodsovi domů, odkud se snažili zavolat na policii se žádostí o výkupné (chtěli pět milionů dolarů). Jenže linky byly zcela zahlceny zoufalými rodiči, kteří volali pořád dokola, jestli už našli jejich děti. Bratři Schoenfeldovi si řekli, že si půjdou odpočinout a zkusí to později. Usnuli. Po probuzení zapnul Woods televizi, kde už běžela reportáž a rozhovory se zachráněnými dětmi. Únosci nemohli pochopit, že se oběti dostaly ven. Dokonce se i poprali, byli úplně pomlácení. Cloumala jimi strašná zuřivost, navíc věděli, že musí pryč.

Útěk se však nezdařil, jak jinak. Trio výtečníků se podrazilo navzájem, Woods měl připravené falešné doklady, které mu James ukradl, tomu je ukradl Richard a demonstrativně je spálil… Jedno se kupilo na druhé, až ztratili tolik času, že jim FBI klepala na dveře. A to doslova. Jméno majitele lomu, onoho tatínka Woodse, totiž „vyplivlo“ dalšího Woodse, synka, který měl za sebou pár drobných trestných činů, a hlavně - byla na něj napsána ona dodávka, na jejíž značku si vzpomněl Ed. Pak už to šlo rychle a do týdne seděli všichni tři pachatelé za mřížemi a čekali na soud.

Neustále však vinu popírali, byl z nich znechucen i jejich právník. „Jsou to šílení mamonáři, jdou jen po penězích, přitom jsou ze zajištěných rodin. Chamtivci odporní!“ nechal se dokonce slyšet advokát. Nastal soud, kde je lidé div nelynčovali. Není divu. James Schoenfeld později uvedl, že navzdory tomu, že pocházeli z bohatých rodin, on i Woods byli hluboce zadluženi: „Potřebovali jsme více obětí, abychom získali několik milionů a vybrali jsme si děti, protože děti jsou drahocenné. Stát by za ně byl ochoten zaplatit výkupné. A nebrání se. Jsou zranitelní. Bude jim to vadit.“

Všichni tři dostali doživotí bez možnosti propuštění. Jenže. Už jsou všichni venku. Po sérii odvolání (bylo jich přes třicet) právní systém udolali a za pomoci dobrých právníků byli postupně propuštěni na svobodu. Poslední byl Woods v roce 2022. „Zločin století“, jak tomuto šílenému podniku přezdívala média, si vyžádal strašné utrpení. Pozdější studie ukázala, že oběti trpí panickými záchvaty a nočními můrami. Mnozí z nich trpí iracionálním strachem z temnoty, aut, ale i silného větru. Většina z nich má známky posttraumatické poruchy, někteří už jsou po smrti - spáchali sebevraždu.

Jeden ze zaživa pohřbených chlapců se stal vrahem - zastřelil japonského turistu, kterého ve své paranoie považoval za „jednoho z nich“. Duševní nemoci postihly asi třetinu dětí, drogy jich bere pětina. Pár chlapců skončilo ve vězení za domácí násilí: „Uplatňovali manipulativní vzorce chování vůči jiným,“ uvedla psychiatrička Lenore Terr pro CBS News. Ed Ray zemřel 17. května 2012 jako opravdový hrdina. Děti ho často navštěvovaly, dokonce se jeho narozeniny staly Dnem Edwarda Raye a je po něm pojmenováno školní hřiště. Nenápadný hrdina zachránil šestadvacet dětí a nikdy za to nic nechtěl.

Rodiny obětí se však soudily, až vysoudily trochu peněz, ale v porovnání s utrpením při únosu to byla jen kapka v moři. Woods z vězení naproti tomu nesmírně zbohatl, třikrát se tam oženil a vedl neuvěřitelných 21 podniků. Je na svobodě, ve vatě a pod jinou identitou. Vinu na zničených životech unesených dětí si zřejmě vůbec nepřipouští. Po obou bratrech se také slehla zem.

Chowchilla vešla do dějin zločinu jako jeden z nepropracovanějších a zároveň nejzpackanějších únosů, který způsobil bolest a trauma tolika lidem a jejich rodinám, že je to až neuvěřitelné. A pachatelé zbohatli a jsou na svobodě. Spravedlnost je někdy opravdu slepá.

Zpracováno podle: The Chowchilla Abductors | Criminal Minds Wiki | Fandom, 1976 Chowchilla kidnapping - Wikipedia, 26 zaživa pohřbených dětí – RF-Hobby.cz, Zločin století: Únosci před 40 lety pohřbili zaživa 26 dětí i s řidičem autobusu | Reflex.cz