Článek
Rozhodně tady nechci nikterak moralizovat nad celkovým úpadkem lidí, kteří požívají alkohol. Vůbec ne. Sama mám ono pomyslné máslo na hlavě. Jen je to těžké - v naší k alkoholu tolerantní společnosti jsem někdy za bílou vránu. Kamkoliv vlezu a nabídnou mi skleničku, odmítnu a rázem jsem za divnou. „Proč? Jen jednu! To ti neuškodí!“ Klasika. Nebo nejlepší: „Ty jsi nemocná?“ Nebo úplně nejlepší: „Ty jsi těhotná?“ No jo. Kdo nepije, zná to. Jen jednou mi místo všemožného vyptávání a okukování mého břicha (ne, fakt nejsem v tom, jen prostě nepiju, už jsem si za život vypila dost!) jeden pán řekl: „Tak to smekám klobouk!“ To byla živá voda!
Ale co už. Když pominu ničení životů, zdraví, rodin, všeho - to totiž alkohol umí - a když to vyřadím, zbydou trapasy. A ruku na srdce - kdo z vás někdy v opilosti (tedy ten, kdo si občas dá) nezažil nějakou šílenou ostudu. Něco tak epochálního, co by za střízliva nikdy neudělal. Něco tak trapného, že by se po probuzení nejradši zahrabal do země. Něco tak debilního, že si to žádá stroj času. Každý, kdo není úplný abstinent. Bez výjimky. Čest výjimkám!
A pokud to zůstane na bázi trapasů a nezvrhne se to v násilí nebo v ničení rodin, je to někdy opravdová legrace. Člověk se až nestačí divit, jaká šelma v jindy solidních lidech dřímá. Zbaveni zábran dělají takové blbosti, že na to je radost pohledět. Živnou půdou pro naprosté znemožnění člověka bývají třeba vesnické tancovačky.
Většina lidí je ve střízlivém stavu obeznámena s tím, jak je na tom pohybově a po stránce hudebního sluchu. Padesátnici s absolutním hudebním hluchem by ani nenapadlo, aby zazpívala byť jen doma při vaření, protože je to bytost soudná a nemyslí si, že se to ztratí. No neztratí! Jiná věc ovšem nastane, pokud si tato žena, říkejme jí Boženka, dá na vesnické tancovačce pár dvojek červeného a do toho chodí s ostatními na kořalku. Když do sebe naleje litr vína, v různých těch štamprličkách (většinou to u takových decentních dam bývá jablíčko nebo griotka) skoro celou flašku tvrdého, promění se tato dosud velmi zdráhající se a odměřená Boženka ve zbraň hromadného ničení.
Vesnická kapela začne hrát nějakou známou starou hitovku typu Panenka, Montgomery nebo Smutná nevěsta, Boženka už je pěkně pod parou a zvlhne jí dojetím oko, když slyší písně svého mládí. Jenže to nekončívá u slzení a vzpomínání, kdepak. Tyto Boženky jsou dámy, které pod vlivem konají. Bohužel pro ně! „Slysíš to táááto…“ šťouchá do svého napařeného muže, který řeší s kamarády jak to na fotbale minule projeli. „Na todle sme tancovali!“ Táta nereaguje, i Boženka se rozhodne, že doprovodí zpěváka a pomůže mu tahat výšky. Bylo to opravdu, ale opravdu něco strašného.
Sálem se rozlehlo kvílení jako když podřezávají kozu: „MÉÉÉÉÉÉÉÉÉ NAFŠTÍVIIIIIIIL SÁÁÁÁÁÁM KRÁÁÁÁLLLLL MÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ Kytarista se polekal a vypadl z rytmu, klávesista sebou trhnul a všichni se otočili směrem k uši trhajícímu zvuku - ale to jen Boženka zpívala. Vydržela procítěně mečet a kvičet jako podvinče asi hodinu, kdy do sebe lila druhou láhev vína. Pak, když viděla, že ji všichni pozorují, pomyslela si ve své ovíněné hlavě, že jí to jde, když na ni všichni tak koukají (to bezpochyby!) a rozhodla se, že půjde přímo na podium k mikrofonu.
Když se tam tato původně vždy distingovaná a načančaná dáma dohrabala (chvíli i po čtyřech, ty schody, ty schody!), zahulákala do pískajícího mikrofonu: „Nasdááár fšichnííí, já fám něso saspívam!“ Muzikanti jsou zvyklí na všechno, i rozhodli se dopřát Božence její chvilku slávy. „Tu naší! Já vampomužu!“ křičela. „Něco zahrajem, vona si zařve a pak ji dostaneme pryč,“ ucedil klávesák ke zpěvákovi. Spustili tedy onu obligátní Bláznovu ukolébavku. Myslím, že výběr této písně a hlavně názvu nebyl zcela náhodný!
A Boženka začala opět mečet jako koza. „MÉÉÉŠ MÉÉÉÉ EVEČKÉÉÉ DÉÉÉVNÉÉÉÉ SPÉÉÉÉÉT!“ snažila se chudák i o falzet. To už ji snášel z podia manžel, ale bránila se, bránila. „Nééééééééé! Já nejdu! Já ci spííívááát! Pusť měěě ty ochlasto jeden impotentní! Ty nevěrníku! Já tě s tou nánou mladou viděla na seněěééééé!!!!“ prozradila paní učitelka v jedné větě naprosto vše. Já už ji od té doby nikdy neviděla, prý se odstěhovali. Není divu. Jen pak všichni celá léta spekulovali, kdo mohla být ta mladá nána na seně!
Ještě horší je, když si někdo myslí, že je výborný tanečník a pár rychlých kořalek ho v tomto dojmu ještě utvrdí. Měla jsem tu pochybnou čest jednou tančit s pánem, který přesně tohle splňoval. Pan podnikatel, navenek odměřený a šarmantní, se po pár skleničkách změnil v šimpanze. Uchopil mě na směs lidových písní do svěráku a smýkal mnou po parketě jako bych byla špinavý hadr. Poskakoval jako Pepek Vyskoč, oči se mu rozjížděly na všechny strany a ještě do toho nepříčetně jódloval.
Dvakrát mi podrazil nohy, což komentoval slovy, že JÁ jsem opilá, pletl si ruce s nohama, chvíli lezl po čtyřech, chvíli mě škrtil, dupal mi na nohy, krákal za vlasy, pak tančil sám, absolutně si nebyl vědom, že už nemá partnerku, kterou při otočce odhodil mezi stoly. Když mě přítomní sbírali ze země a vymotávali ze změti židlí, ubrusů a stolů, osočil se, že neumím tancovat, jsem dřevo a radši bude tancovat sám. To učinil. Na stole. Za tleskání škodolibých diváků si svlékl sako, málem se uškrtil na kravatě, pak si sundal košili i tílko. Vlnil se na stole polonahý a jeho bílé břicho poskakovalo do rytmu. A lidi ho hecovali: „Éště, sundej gatě!“
Vážený pan podnikatel, který jezdil v bavoráku a všechny ostatní považoval za poddané, by to opravdu udělal, nebýt toho, že mu podjely nohy a on spadl přímo na parkety. Ale ještě mohli všichni zahlédnout, že má na sobě slipy s kresbou leopardí kožešiny. Pak usnul, museli ho vynést jako dlouhé dříví, nikdy jsem neviděla člověka, který byl živ, ale tuhý jako prkno. Ráno si z toho vůbec nic nepamatoval, takže když prováděl obligátní jogging (sice při tom skoro umřel, ale lid musel vidět, že je ve formě!), při přátelském hulákání kolemjdoucího: „Čau leopardále!“ poněkud zpozorněl.
„Tady je to samý blázen v této obci, Ingrid,“ děl ke své snobské madam, která jeho kulturní vložce přítomna nebyla, neboť se nesnížila k tomu, aby vlezla mezi chudý a prostý lid. Jo. To si vážený pan podnikatel myslel, dokud mu ve firmě, kterou vedl, někdo neukázal škodolibě natočené video s jeho leopardním striptýzem. Také se odstěhoval. Jak je vidět, jsou věci, které někteří lidé prostě nikdy neskousnou. A mohou si akorát tak rvát vlasy a nadávat si: „Proč já to pil! Proč já nezůstal u sodovky!“ To samé si může říkat i ten, kdo udělá takzvaný alkotrapas volací.
Mobilní telefon se totiž stane v rukou opilého člověka zbraní hromadného ničení. Přikláněla bych se k tomu, kdyby před každým vchodem do hospody, diskotéky nebo baru byla kukaň, kde bude někdo vybírat mobilní telefony. Něco jako mobilová šatna. Není totiž nic horšího, než se ráno vzbudit s těžkou kocovinou a vzít do ruky mobil. Při pohledu na poslední volaná čísla a čas volání se střízlivějící zděsí - volal totiž každému, nejlépe okolo třetí čtvrté ráno - a absolutně si nepamatuje, co těm lidem vykládal. Volat pak zpátky a říkat jím zkroušeným hlasem: „Haló, já se omlouvám, ale já asi volal, co…hm…je mi líto, já si to vůbec nepamatuju a nevím, co jsem ti říkal,“ - to je trest.
A také se mimo volání píší SMS a zprávy. Povětšinou bývalým manželům nebo manželkám. Když přistane v pět ráno na noční stolek bývalé partnerky, která už má v posteli nového partnera, zpráva typu: „Tě miljhujhuju ty kráfo,“ nadělá to vesměs velkou paseku. Stejně tak to volání - jednou před lety se jistý kamarád vzbudil po nějakém mejdanu ve vaně. Oblečený, obutý, vyhrabal se ven, chtěl nepozorovaně fouknout a sáhl do bundy pro svůj mobil. „Já se zbláznim, ta mi určitě volala,“ brumlal si a hledal nepřijaté hovory od své ženy. Jistě, měl jich tam deset. A mimo nich také odchozí volání. „Ježišikriste,“ vytřeštil kalné oči nevěřícně a musel se opřít o kandelábr. Od dvou do tří ráno volal třiceti lidem, vesměs příbuzným, a vůbec si nepamatoval, co jim říkal.
A co teď? Jako trestanec povzdychl a začal volat na všechna čísla, které v nějakém rauši vytáčel. „Už se balíme!“ říkali jedni. „Kája už kupuje jízdenku na vlak!“ „Sice jsi mě probudil, ale mám natankováno a jedu…“ Kam? Kam jedou? Co jsem to provedl? Co jsem říkal? rval si zbytek vlasů. Pak po chvíli zmateného dohadování mu došlo, že v nějakém ajfru všechny pozval na oslavu manželčiných padesátin. Do kterých jí zbývaly tři roky. Po ochladnutí prvotních uražených vášní pozvaných lidiček se dozvěděl, že mluvil velmi kultivovaně a ani trochu opile. No jo. Stane se.
Horší by bylo, kdyby si toho nevšiml a přijela mu domů horda padesáti lidí s dárky pro jeho ještě ne padesátiletou ženu k padesátinám! To by nepřežil zcela jistě a já bych se jí ani nedivila. Z jiného soudku jsou alkotrapasy firemní. Tam jde o kejhák, výpověď a holou existenci! Co je proti tomu padesát naštvaných lidí s dárkovým košem!
Hutnou půdou těchto excesů jsou firemní víkendy na budování týmu, který se spíše rozpadne. Nebo vánoční večírky. Znáte to. Váš šéf je uznávanou autoritou. Bojíte se ho, zdravíte ho div ne úklonou až k zemi a slovem: „služebníček“. Vše se změní, když se na firemním večírku trochu nalejete. Nezřídka se stává, že si dá zaměstnanec pár panáků na kuráž a: „Du se troššiččku pobavit s šéfem, dyť je to taky jenom člofěk, že jooo… Tak mě nechte, du…“ osopí se na pár kolegů, kteří mu v tom chtějí zabránit. Postaví se pak před šéfa a řekne mu: „Hele, Karle, dyť co. Já sem šlověk, ty si šlověk, tak se napi a dělej, vole, ne? Tě mam rat. Si vofrafdu dobrej éééh chlap…“ bouchne „nejvyššího“ laškovně do zad zaměstnanec.
V tomto konkrétním případě byl šéf uznalý, věděl, že se zaměstnanec nalil a neví co říká, tak mu jen tak blahosklonně pokynul a rozhodl se indispozici svého podřízeného neřešit. Ne nadlouho. Průšvih nastal poté, co mu zaměstnanec brumlavě mezi hlty sdělil: „Se ti musim přiznat…“ „Buď zticha!“ syčela na něj varovně kolegyně. „Ále, dyť je Kája kamaráát, mu to musim žírtct…“ přitáhl si dosud usmívajícího se šéfa k sobě za klopy obleku: „Já spim s tvou starou, vole!“
Jistě si dovedete živě představit, jak to dopadlo. Já ne, mně se to naštěstí nestalo. Ale onen opilý pán letěl, že mu byly „futra malý“. Tak pozor na večírky! A také na historky z vojny aneb já byl málem generálem!
Když se totiž sejde v hospodě větší počet mužského plemene okolo padesáti, pětapadesáti let, tak se začnou přetřásat historky z vojny. Jenže pánové, kteří vojnu zažili, vždy zapomenou na to špatné, nejprve se vzpomíná na věci legrační, ale se stoupajícím počtem piv začnou přehánět. A přehání tak strašně, že Baron Prášil a jeho let na dělové kouli na Měsíc je proti tomu večerníčkem pro batolátka. Všichni samozřejmě byli největší sígrové u praporu. Všichni byli postrachem velitelů. Všichni byli nejhorší hajzlíci u roty.
Trumfují se navzájem počtem dní v base, počtem průšvihů a vrchol byl, když jeden řekl, že u tankistů zničil Téčko najetím na minu, že vyskákali v poslední chvíli a střepina zasáhla velícího důstojníka do tváře a od té doby se mu říkalo Pejrak. I začala jsem se nemístně chechtat, to prostě nešlo. A druhý opilec se káravě podíval a řekl mi: „Se mu nesměj. Co ty votom víš. Já byl velitel na ponorce!“ Po tomto prohlášení i ostřílení Prášilové zůstali nevěřícně civět. „Na ponorce, jo?“ Franta do sebe vyklopil velkýho ruma a nevěděl, co má dělat. Nemohl jim říct: „Odpusťte mi to, pánové, ale já jsem úplně blbej! A nevím, jak se z toho vymotat!“
Aby si dle svého zachoval alespoň zdání soudnosti, tak důležitě sdělil: „Na tajný. Na tajný ponorce. Na Lipně.“ Nastalo naprosté ticho, protože na to nikdo neměl co říct. To nešlo. A už to nikdy nemohl vzít zpátky. Nikdy. Už navždy zůstal velitelem ponorky na Lipně.
Tak to u alkotrapasů chodí. Tak pozor, ať se nestane něco podobného i vám! A třeba někdy příště o dalších. Přeji hezký den!
