Článek
Talentu měla na rozdávání, sršela jakousi vnitřní jiskrou, která fascinovala davy obdivovatelů a obdivovatelek. Nikdy se netajila tím, že muži to mají lehčí, a pro své emancipované názory byla ikonou feministek. Za to však ráda nebyla. Feministky považovala za „baby“ a lásku k mužům dávala najevo neustále. Kouzlo osobnosti, kterým tato žena oplývala, bylo mimořádné. Energická a rtuťovitá herečka na sebe okamžitě strhla veškerou pozornost. Kamkoliv vešla, tam jí bylo okamžitě plno.
Annie v roce 1960 - mladá kráska zářila ještě s delšími vlasy
Jakoby v sobě měla nějakou vnitřní sílu, která ji neustále popoháněla kupředu. Ikonický chlapecký účes a „žitánka“, ležérně zavěšená v koutku úst -to byla její poznávací znamení. Její herecký talent byl skutečně mimořádný. A žila naplno a s ničím si příliš nelámala hlavu. Herecké kolegy zčásti popuzovala a zčásti do ní byli beznadějně zamilovaní. Alain Delon ji nenáviděl, románek prý naopak prožila s Lousiem de Funèsem.
Tolikrát jsem padla na hubu, rozbila si ji, ale pokaždé jsem se nad to povznesla, protože svoboda, pro kterou jsem se rozhodla, mi to umožňovala
V soukromém životě razila heslo „žij a nech žít.“ Tolerovala nevěry svého manžela a u sebe je pokládala za naprosto normální věc. Po létech hvězdné slávy však přišel pád na dno. Soukromý život se jí rozsypal pod rukama a ke slovu přišly i drogy. A věc nejhorší - hořký a smutný epilog milované herečky - Alzheimerova nemoc.
Život plný peripetií i osudových lásek, selhání, hvězdné slávy i krachu - život „něžného kuřete“ Annie Girardot.
Annie Girardot v roce 1970 - už s ikonickým chlapeckým účesem
Snad hezké dětství - kdyby neodešel tatínek. Kam? To se neví. Zemřel? Možná.
Narodila se v Paříži v desátém pařížském obvodu 25. října 1931 jako Annie Suzanne Girardot. Spolu se starším bratrem Jeanem vyrůstala v harmonické rodině. Matka Felicia Noële Raymonde Girardot byla zdravotní sestrou, otec Jean Francois Girardot byl řemeslník a po večerech se věnoval malířství. Annie byla pravou Pařížankou -od dětství znala celé město, všechny jeho uličky i zákoutí a s bratrem podnikala dobrodružné výpravy.
Když byly dívce čtyři roky, otec rodinu opustil. Prý zemřel, alespoň tak to později tvrdila. Ale traduje se, že Annie vytěsnila to, že táta jednoduše odešel od rodiny k jiné ženě. A raději říkala, že zemřel. Jaká verze je pravdivá, nevíme. Annie později mluvila pouze o mamince, kterou velmi milovala. Neúplná rodina za války války pobývala u známých v Normandii, kde prožila invazi Spojenců. Annie dokonce byla nepřímým svědkem vylodění vojáků, když byla s bratrem na procházce.
Ve slavném snímku Rocco a jeho bratři se sešla s Alainem Delonem
Matka se vrátila do Paříže jen s Jeanem, Annie ponechala v péči známých - byl to podivný pár bezdětných lékařů, kteří se v dívce viděli a dokonce si ji chtěli ponechat. To však matka rázně zavrhla a vzala si Annie zpět.
Sestřička v šantánu
Už jako malé dítě obdivovala tehdejší hvězdy stříbrného plátna. S bratrem často proklouzli do kina a Annie slavné hollywoodské herečky doslova hltala. Taktéž divadlo. Na Montmartru stávala před šantány a kabarety a dívala se, jak dovnitř proudí davy nastrojených diváků i hereček. Po základní škole tedy předstoupila před maminku a řekla, že chce být herečkou. Matka jí však dala podmínku - nejprve školu. Annie si tedy vybrala studium ošetřovatelství v Caen. Již v šestnácti letech se stala porodní asistentkou. Při prvním porodu omdlela, jak pak vzpomínala:
Byla jsem tam jako stafáž, naprosto k ničemu. Rodička rodila, já omdlela takovým způsobem, že jsem porazila nástroje, sestry, lékaře a ještě jsem rodičce skoro zlomila nohu. Zatímco mě křísil všechen personál, jen tak mimochodem se tam narodil chlapec.
Pak už samozřejmě neomdlévala, naopak, vrozená pečlivost po matce Annie zajistila, že se stala velmi ráznou a samostatnou porodní asistentkou. Jenže divadlo ji nikdy nepřestalo lákat. Takže zatímco ve dne pomáhala na svět miminkům a těšila rodičky, po večerech už začínala vystupovat. Při práci nejdříve navštěvovala dramatické kurzy, začínala vystupovat v provinčních divadelních scénách.
Se svým budoucím manželem Renatem Salvatorim
Později vystudovala herectví na nejslavnější pařížské konzervatoři Conservatoire national supérieur d'art dramatique. Absolvovala úspěšně a s mnoha poctami. Po studiu vystřídala řadu divadel. Na jevišti se potkala třeba se svým vrstevníkem Jean-Paulem Belmondem i mnohem starším Jeanem Maraisem.
Comédie Française - já tou herečkou budu! Ale nejdřív se ostříháš.
V roce 1954 Annie Girardot přijala angažmá v tehdy nejslavnějším divadle Comédie Française. Okamžitě si energické krásky všiml Jean Cocteau, který v té době platil v Paříži za nejslavnějšího impresária, bohéma, estéta, dramatika a režiséra. Byl také životním partnerem a velkou láskou Jeana Maraise. Cocteau spatřil v mladé ženě talent, stejně jako před lety právě v Jeanu Maraisovi.
Je to nejzajímavější herečka poválečné éry
Cocteau Annie doslova zbožňoval a obsadil ji do hlavní role ve své hře Psací stroj. Jen s jedním se nemohl smířit - s jejími vlasy. Měla polodlouhé, zkreplé a nepoddajné. Ženy si tehdy vlasy ničily napalováním různými rozžhavenými želízky a vlasy měla doslova jako „koudel“. Cocteau už to jednoho dne nevydržel a přímo z jeviště ji odtáhl do blízkého kadeřnického salónu. Rozkaz zněl jasně - ostříhat nakrátko.
Girardot později vzpomínala, že plakala, ale neodvážila se svému patronovi jakkoliv odporovat. Z klučičího účesu byla Annie zprvu v rozpacích, ale nakonec mu zůstala věrná celý život a stal se jejím poznávacím znamením.
Jean Cocteau se svým životním partnerem, hercem Jeanem Maraisem
Ve druhé polovině 50. let měla tolik nabídek na filmování, že divadlo opustila. Příslušníci takzvané nové herecké vlny ji vzápětí začali osočovat, že svým průměrným talentem zabírá místo talentům opravdovým. Byl z toho velký skandál, například François Truffaut ji osobním dopisem vyzval, aby se od komerční produkce distancovala. Vyčetl Annie, že „skutečně talentované“ hvězdy nemohou hrát, když všechny role opanovala ona. A dokonce ji nevybíravě „požádal“, aby se vrátila k divadlu, kde dle něj „je vaše pravé místo.“
Rocco a jeho bratři - start kariéry a svatba
Annie nad tímto jen pohodila hlavou a vzdorovitě hrála dál. A víc a víc. Po boku Jeana Gabina se objevila v kriminálce Le Rouge est mis (1957) a opět s ním ve slavné sérii o Maigretovi, konkrétně v díle Maigret klade past (1957). To už byla velice populární a slavná role na talentovanou a charismatickou herečku čekala.
V roce 1960 si ji vyhlédl režisér Luchino Visconti a po boku Alaina Delona a Renata Salvatoriho ji obsadil do svého filmu Rocco a jeho bratři. Role prostitutky Nadi, která se zmítá mezi dvěma muži, Annie definitivně zařadila mezi hereckou špičku. Navíc se zamilovala do Salvatoriho, s nímž se objevila ještě v několika dalších filmech.
S Alainem Delonem v přelomovém snímku Rocco a jeho bratři
Annie po úspěchu filmu Rocco a jeho bratři šla z role do role. Namátkou: Francouzka a láska, Amours célèbres, Smog nebo Nevítaný dědic. V roce 1962 se Annie Girardot a Renato Salvatori berou. Za šest měsíců po svatbě se jim narodila jediná dcera, Giulia. Následovalo období, které sama Girardot označovala jako „italské“ - pendlovala mezi Paříží a Římem, v Miláně žila s manželem a dcerou a neustále přejížděla na různá natáčení do obou zemí.
Já jsem necestovala, ať jsem jela kamkoli, vracela jsem se domů
V italské produkci také zářila a nebylo snad člověka, který by Annie Girardot neměl rád. V 70. letech dvacátého století byla dokonce jedinou herečkou, která dostávala pouze a výhradně hlavní role. Střídala dramatický a komediální žánr, její doménou se staly emancipované ženy, které různým způsobem bojují proti nástrahám života. Filmy jako: Umřít pro lásku, Prožít si své peklo, či Černý talár pro vraha jí zajistily přízeň kritiky i úctu publika. V roce 1975 získala Césara za postavu lékařky, jež bojuje se zákeřnou nemocí v Bertucelliho Nejcennější, co mám.
S Renatem ve filmu Rocco a jeho bratři
Právě film Prožít si své peklo (1977) odhalilo možnosti herectví Annie Girardot doslova až na dřeň. Příběh ženy, která pátrá po únosci své dcery a nakonec to skončí tak, jak to skončí, vyvolal v divácích doslova mrazení. Mistrně zahraný part zoufalé matky zajistil respekt k talentu Annie Girardot doslova u všech.
Hlavní role, postava matky, které unesou dítě, je hratelná. Ale jen jednou herečkou. Nikdo, zdá se, neumí beze slov zahrát pohled plný poznání, žalu a hrůzy tak, jak to předvádí Annie Girardot.
Nevěrný a nevěrná
Brzy po svatbě zjistila, že ji Renato podvádí. Plačící milenka dokonce přišla až ke dveřím jejich bytu, kde Annie prosila, aby manžela opustila. Annie se zachovala více než velkoryse - když může on, tak můžu taky. Muži o krásnou herečku usilovali neustále, ale kvůli manželovi odolávala, teď již neměla proč. A začala Renata podvádět také.
S manželem Renatem Salvatorim v roce 1974
Zní to až neuvěřitelně, ale milovali se pořád a nevěry na obou stranách byly spíše jakýmsi kořením jejich vztahu. Její neuspořádaný soukromý život mnohým vadil, ale Annie se tím příliš netrápila. Girardot se dokonce v jednom rozhovoru nechala slyšet:
Samozřejmě že výlučného postavení se u mě těšil můj muž, i když měl spoustu bokovek. Ale co si budeme povídat – já taky. Víte, měli bychom se vždy milovat tak, jako bychom se viděli naposledy.
Při natáčení dramatu Žít a užít (1967) navázala vztah s režisérem Claudem Lelouchem, později dokonce řekla, že teprve tímto filmem začala její skutečná herecká kariéra. V 70. letech se jejím partnerem stal herec Bernard Fresson. Přesto se nikdy nerozvedla. Renata milovala do poslední chvíle. V roce 1988 zemřel na cirhózu jater. Prožili spolu prý naplněný život, vraceli se k sobě a hlavním tmelem jejich vztahu byla samozřejmě milovaná dcera Giulia.
Alain Delon v Rocco a jeho bratři
Pár facek od Delona
Alain Delon byl velkým kamarádem Renata Salvatoriho. Oba muži se spolu přátelili a Delon byl v otázce nevěr samozřejmě, jak to tak bývá, na straně svého přítele. Považoval Annie za „děvku“ a pranic ho nezajímalo, že Renato svou ženu podvádí také. Vzájemná nevraživost mezi Alainem Delonem a Annie Girardot vygradovala v roce 1973, kdy spolu natáčeli mysteriózní thriller Léčba šokem.
Delon se s Annie pohádal ještě před natáčením. Dokonce chtěl roli odmítnout, když zjistil, že hlavní ženský part hraje právě ona. Režisér však celý konflikt urovnal. Nebo si to alespoň myslel. Profesionálové přece musí nechat svoje osobní spory stranou. Při natáčení scény, kdy má Delon udeřit Girardot do obličeje, se oba „rádoby usmíření“ herci domluvili, že rána do tváře bude jen naoko.
Delon měl zvláštní smysl pro čest. Muž si podle něho mohl užívat žen, ale žena měla patřit pouze jedinému muži. Mstil se mi tak za to, že jsem opustila Renata, jeho velkého kamaráda. Pěkně mi zmaloval obličej. Já pak viděla doslova rudě, ani nevím, že jsem držela nůž, to mi řekli až potom.
Jenže Delon asi v tu chvíli sečetl všechny Anniiny hříchy na jednu hromadu a vyťal jí obrovskou facku. Girardot nevěřila svým očím, zvláště, když se klapka několikrát opakovala a Delon ji fackoval opravdu naostro a s čím dál větším gustem.
Nakonec to temperamentní herečka nevydržela a lidově řečeno jí „ruply nervy“. Scéna se natáčela v kuchyni, popadla největší nůž, který se tam válel a vrhla se na Delona jako smyslů zbavená. Celý štáb je musel od sebe odtrhávat.
Annie byla temperamentní. Někdy až moc
Něžné kuře
Annie Girardot se rozhodla dát si pauzu od silných hrdinek srdcervoucích psychologických filmů a od emancipovaných silných žen v thrillerech. Chtěla ukázat, že je hlavně také komediální herečkou. A podařilo se jí opět naprosto přetrumfnout všechny kritiky, kteří o jejím talentu neustále pochybovali.
Spolupráci navázala s Philippem Noiretem, se kterým natočila čtyři filmy, z nichž dva jsou opravdu velice povedené a slavné. V roce 1971 točí s Noiretem komedii Stará panna, kde excelovala v roli Muriel, další rok pak duo opačných charakterů (energická dáma x potrhlý muž středního věku) natáčí komedii Mandarínka.
Ale nejvíce se proslavily dva filmy, které miluje i české publikum - Něžné kuře (1978) a Ukradli torzo Jupitera (1980). Energická a temperamentní komisařka Lisa a roztržitý (a neustále hladový) profesor řečtiny Lemercier v nezapomenutelném podání obou herců baví dodnes.
Philippe Noiret
Můj Louis, moje láska
Ve stejné době vznikla ještě jedna podobná komedie. V Jeden hot a druhý čehý režiséra Clauda Zidiho jí ve stvoření neslučitelného páru pomáhal Louis de Funès. Půvabná komedie o bohatém továrníkovi, který z nedostatku místa zničí manželce celý dům (a skleník), slavila velký úspěch. Annie v roli Bernadette, která si nenechá nic líbit a jde proti manželovi i ve volbách, naprosto excelovala.
S výjimkou Claude Gensac byla Annie Girardot jediná, která se nenechala zastínit temperamentem cholerického Louise. Annie byla každopádně jednou z mála, kdo o neurotickém a nevrlém herci vždy hovořil s láskou. Dokonce se šuškalo, že mezi nimi byl skutečný milostný vztah. To přiživila sama Annie, když o de Funèsovi ve svých pamětech napsala:
Můj Louisi, moje životní lásko, ztělesněná laskavosti, milovat tě budu navždy
Je nepochybně těžké si představit nerváka a cholerika Louise de Funèse jako nějakého svůdníka a lamače ženských srdcí. Ale nejvíce klamou tělem právě ti, do kterých byste to nikdy neřekli. Ostatně Louis de Funès se zamiloval při natáčení četnické série do Claude Gensac. Ale nikdy jí to neřekl, prozradil to až jeho přítel Michel Galabru.
Těžko si ho lze představit jako lamače ženských srdcí, ale „tichá voda břehy mele…“
Krach za krachem
V osmdesátých letech se herečce začal profesní i soukromý život tak trochu bortit. Odmítala hlavní role a objevovala se spíše ve vedlejších. Úspěšný byl televizní film Poslední noc Marie Stuartovny (1981), či kriminálka Černá listina (1984), jinak je toto období ve znamení útlumu kariéry Annie Girardot.
Rozjela svůj soukromý projekt. Zamilovala se do režiséra a producenta Boba Decouta, který ji přemluvil, aby investovala a provozovala s ním divadlo Casino de Paris. Po několika sezonách však ambiciózní scéna zkrachovala a Annie přišla o velkou část majetku. Během kariéry nashromáždila spoustu nemovitostí, které po tomto krachu musela odprodat, aby nezůstala na ulici. A také to znamenalo konec vztahu s Decoutem.
A aby toho nebylo málo, její milovaná dcera Giulia propadla drogám. Vymetala divoké pařížské večírky, při kterých tekl alkohol proudem, vracela se domů opilá a pak zfetovaná. Ve velkém začala užívat kokain a Annie Girardot po sérii krachů a také po smrti manžela Renata zkusila drogu také. A ač se říká, že to zkusila jen kvůli dceři, aby věděla, proč to bere, je smutnou pravdou, že pak si Girardot dávala občas lajnu kokainu pro náladu skoro až do konce života.
Annie Girardot přebírá Cézara
Annie se ocitla na jakési životní křižovatce. Najednou nevěděla kudy kam. Dcera se sice uklidnila, ale herečce už nechodily nabídky na role, měla málo peněz a po doslovném krachu vztahu s Decoutem začala mužům nedůvěřovat. Ona, která celý život řešila problémy s nadhledem, chlapsky a s humorem, se stáhla do ústraní.
Ještě malá chvilka slávy…
V roce 1995 ji režisér Claude Lelouch vrátil na výsluní rolí chamtivé krčmářky Thénardierové v Hugových Bídnících, za niž dostala druhého Césara, třetího potom měla za panovačnou matku v Hanekeho Pianistce (2001). Objevila se také v titulu Utajený (2006). Naposledy se objevila ve filmu Christian (2007).
Kromě filmu pokračovala v práci na divadelních jevištích, za svou roli ve hře Marie Marguerite získala v roce 2002 prestižní Molièrovu cenu, která jí byla v témže roce udělena i za celoživotní práci pro divadlo. V té době sbírala ocenění za celoživotní práci pro film po celé Evropě.
Jako host se zúčastnila řady mezinárodních festivalů a v roce 2000 obdržela Řád čestné legie. Od francouzského ministerstva kultury získala již v roce 1975 Řád umění a literatury.
V Cannes v roce 2000
Vřelý vztah k Česku a „nejlepší ženská na světě“ - Věra Galatíková
Nebývale intenzivní vztah měla Girardot k naší zemi, kam často a zjevně ráda přijížděla. Dlužno dodat, že o zprostředkování jejího umění se staral geniální dabing jejího hlasu Věrou Galatíkovou. Při poslechu hlasu Věry Galatíkové se Annie nechala slyšet, že to musí být nejlepší ženská na světě.
V říjnu 1993 točila v Praze a v Plzni seriál z vězeňského prostředí, o rok později ve zdejších exteriérech cyklus Jeanne. V roce 2000 byla hostem Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, kde dostala cenu za celoživotní dílo. V červnu 2003 uvedla v pražském Švandově divadle Athaydovo monodrama Madame Marguerita a o den později reprízu v rámci královéhradeckého mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů.
Se včerejškem je amen, nad zítřkem visí otazník. Jsem volná, připravená na všechno, co přijde. Balím si kufr a čekám na znamení odjezdu. Na klapku, na zvednutí opony…
Věra Galatíková - byla Annie i fyzicky hodně podobná
Já vůbec nevím, kdo jsem…
Strašlivá zkouška však na Annie Girardot teprve čekala. Šlo to všechno plíživě a pomalu. V roce 2000 poprvé při vystoupení v divadle zapomněla text písně, kterou zpívala snad tisíckrát. Tehdy to ještě obrátila v humor, ale podobné věci se jí začínaly dít častěji. Sice ještě pracovala, ale asi v roce 2004 začala být situace neúnosná.
Annie začala být zlá, náladová, zmatená, se všemi se hádala, nepoznávala blízké. I když se ji Giulia snažila udržet co nejdelší dobu doma a nechtěla maminku nikam dávat, bohužel, Alzheimerova nemoc u Annie Girardot propukla v plné síle.
Pojmenovali po ní nejen ulice
Byla naprosto učebnicovým příkladem nemocných touto příšernou chorobou. Ztrácela se, chodila zmateně ven v županu, několikrát málem podpálila byt. Hrůznou ironií osudu je, že stejnou nemocí trpěl i její starší bratr Jean.
Odešla klidně. Máma a já jsme byli u ní. I Jean.
Rodina její nemoc tajila. Sama Annie se jednou nechala slyšet, že kdyby byla ke stáru dementní, tak ve chvíli jasného okna by spáchala sebevraždu. Nemoc ji připravila o všechny vzpomínky. Nevěděla jak se jmenuje. Když Annie zkusili pustit některý z jejích filmů, řekla jen, že se jí ta paní nelíbí. Poslední měsíce svého života strávila v sanatoriu, a opět ironií osudu - v jednom pokoji se svým bratrem.
Zemřela poklidně 28. února 2011 v sanatoriu v Paříži ve věku 79 let.
Pohřeb Annie Girardot
Její pohřeb se stal masovou událostí a na hřbitov Père Lachaise slavnou herečku vyprovodilo na tisíce fanoušků a osobností z kulturní i politické scény.
Životní příběh Annie Girardot, emancipované a hrdé legendy, která si s životem pohrávala s lehkostí, až si nakonec život pohrál s ní - a s nebývalou krutostí. Smrt byla vysvobozením. Ale její filmy nikdy nezestárnou a s nimi ani ona.
Něžné kuře Annie Girardot - 25. říjen 1931 - 28. únor 2011
prameny:
