Nejbizarnější duševní poruchy, které stvořila lidská mysl: žádost o amputaci, škrtící ruka i zombie

Tento článek si v žádném případě neklade za cíl jakkoliv se vysmívat duševním chorobám, které jsou ve své podstatě ještě horší než nemoci fyzické, protože člověk trpí a neví proč a léčba a stanovení diagnózy nemocí duše bývá obvykle mnohem složitější než u nemocí těla. Jsou ovšem duševní nemoci, které se vymykají naprosto všemu a jsou zcela mimo jakékoli psychiatrické tabulky. Jsou velice vzácné a pacient, který jimi trpí, je obvykle na svou diagnózu sám.

Provázejí je příznaky, které jsou opravdu těžko uvěřitelné a jakoby je vymyslel scénárista hororu. Nicméně jsou to diagnózy klasifikované, popsané v odborné literatuře a vyskytující se. Pojďme se podívat na nejbizarnější a nejděsivější psychické poruchy, kterými by rozhodně nikdo trpět nechtěl.

Capgrasův syndrom

Představte si, že se jednoho krásného rána probudíte a shledáte, že váš manžel, vaše děti či vaši rodiče jsou vyměněni za identicky vypadající i chovající se dvojníky. Že je to nesmysl? Bohužel, není. Capgrasův syndrom (známý též jako „iluze dvojníka“) byl poprvé popsán v roce 1923. Francouzský psychiatr Joseph Capgras publikuje článek o jisté paní „M“, která si stěžovala na to, že její manžel a lidé kolem ní jsou zastoupeni dvojníky.

Podrobnějšího prozkoumání a klasifikace se syndrom dočkal až v osmdesátých letech. Příznaky Capgrasova syndromu jsou fascinující. Postižený se domnívá, že člen rodiny nebo blízký přítel byl nahrazen identickou kopií. Připouští, že člověk vypadá, chová se a mluví jako jejich milovaný, ale odmítá věřit, že je to opravdu on. Obvykle se nemocný zaměří na jednu osobu z blízkého okolí, ne na víc. Toho pak považuje za vyměněného dvojníka, identickou kopii či robota.

Dotyčný může nabýt dojmu, že vidí dvojníka i při pohledu na sebe samého do zrcadla. V některých případech může být postižený dále přesvědčen, že i neživé předměty jako například kniha, postel nebo lustr byly nahrazeny jejich přesnými kopiemi. Pacient může považovat i domácí zvíře, kočku, psa, za vyměněného dvojníka.

Příčinou této vzácné psychické poruchy může být vyšší věk, poranění mozku, migréna i nadužívání ketaminu. Dále se objevuje jako přidružený příznak při paranoidní schizofrenii, demenci, parkinsonově chorobě a nádorovém onemocnění mozku. Někdy jsou však všechna onemocnění vyloučena a pacient Capgrasem přesto trpí. Léčba spočívá hlavně v terapii, kdy se terapeut snaží nemocnému jeho blud vymluvit na základě předkládání četných důkazů o jeho iluzi. Farmakologicky lze podat s větším úspěchem antipsychotika, ovšem jsou i případy, kdy se pacient nikdy neuzdraví a jeho blud přetrvává. Jaký je pak dopad na kvalitu života pacienta si raději nechceme představovat.

Syndrom Alenky v říši divů

Jdete po ulici a najednou si všimnete, že všechny domy, auta, lidé, lavičky, stromy - jsou menší. A menší a stále se zmenšují. Jen vy jste stejně vysoký jako dosud a připadáte si jako Gulliver v Liliputánii. Nebo naopak - všechny předměty ve vašem bytě, nábytek, nádobí, lampy - vše je najednou obrovské a vy jen nevěřícně koukáte se zvednutou hlavou do výšky na obrovský lustr. Syndrom Alenky v říši divů je častější, než by si kdo myslel, ale neméně fascinující. Co za ním může stát?

Jak už název napovídá, syndrom získal své pojmenování podle názvu světoznámého románu amerického spisovatele Lewise Carrolla, poruchu pak poprvé popsal psychiatr John Todd v roce 1955. Stejně jako když Alenka vyrostla a všechno kolem se pro ni stalo příliš malým, i pro pacienty se zdá být vše příliš malé nebo velké. Odborně se tomu říká mikropsie a makropsie. Nemocný má zkreslené vnímání okolního světa, zvuků, i sám sebe. I když mu připadá, že jde rychle, ve skutečnosti se plouží, ale jemu přijde rychlost jeho chůze zcela normální. Žije v doslova bláznivém světě, kde se vše zdá být malé nebo velké.

Co syndrom způsobuje není jasné, vědci se domnívají, že jej vyvolává neobvyklá elektrická aktivita v mozku, často provází silné migrény a trpí jím uživatelé psychotropních látek. Jeden pacient popsal co se mu děje takto: „je to jako být na tripu LSD, ale bez euforie.“ Častý je výskyt Alenčina syndromu také u malých dětí a časem s věkem odezní. Léčba jako taková neexistuje, příznaky vesměs časem vymizí úplně samy, nebo se vrací například s další atakou migrény či po požití dalších drog. Asi si neumíme představit reálný svět, kde je vše menší či větší a naše vnímání je naprosto zkresleno a nikdo s tím neumí nic dělat. Bohužel ani psychiatři.

Boantrofie

Tato diagnóza může působit na první pohled vymyšleně. Člověk postižený touto poruchou si myslí, že je kráva, vůl nebo jiný dobytek, a začíná se tak i chovat. Vydává stejné zvuky jako zvíře, o kterém je přesvědčen, že se do něj personifikoval, a pase se na trávě. Jakkoliv nám to může připadat jako pohádka, lidé, trpící touto duševní chorobou, se skutečně považují za zvíře - za zvíře turovité, za domácí dobytek. Podobou poruchou je lykantrofie, při které se nemocný domnívá, že se mění ve vlka, psa nebo vlkodlaka.

Nejznámějším pacientem s boantrofií byl novobabylonský král Nebukadnesar II., který podle Starého Zákona přišel o zdravý rozum, sedm let žil jako divoké zvíře. Pásl se s krávami na pastvinách, běhal se stádem a nedařilo se jej odchytit. Později přišel a žádal, aby byl poražen a sněden. Význační psychologové Carl Gustav Jung a Sigmund Freud se domnívali, že za tuto poruchu může hypnotismus nebo sugesce, často také zmiňovali sny, které se na začátku tohoto onemocnění pacientům zdály.

Novodobý případ boantrofie je zmíněn u 34 letého výzkumníka, který údajně studoval v Alpách místní divoké kozy. Žil mezi nimi týden a po týdnu byl kolegou raději snesen do údolí, když ho našel, jak místo sepisování zápisků spolu se stádem žvýká trávu. Boantrofii nelze zaměňovat za jistou formu sexuální úchylky typu zoofilie nebo „hraní si“ na koně, tzv. „pony play“. Boantrofie je skutečné ztotožnění se s dobytkem. Léčba probíhá formou psychoterapie a „odtržení“ od stáda. Jakkoli se to může zdát neskutečné, lidé s touto prapodivnou diagnózou skutečně existují.

Cotardův syndrom

Bezesporu nejděsivější duševní nemocí z tohoto spektra je Cotardův syndrom. Poprvé tento syndrom zaznamenal v roce 1880 psycholog Jules Cotard. Oč jde? Pacienti s touto duševní poruchou si myslí, že jsou mrtví. Odtud také pochází další označení této nemoci: „Syndrom chodící mrtvoly“. Pacienti trpí bludem, že neexistují nebo nemají krev proudící v těle. Často tvrdí, že jim chybí vnitřní orgány (jako např. mozek, plíce, játra). Pokusům o racionální vysvětlení, že jsou ve skutečnosti živí, nevěří.

Pacienti nepociťují hlad a odmítají potravu. Někteří cítí i pach mrtvého těla. Nepoznávají svou tvář, nemají zájem o sociální aktivity, jsou paranoidní, zanedbávají osobní hygienu. Je u nich časté sebepoškozování a sebevraždy, i když ty jsou spíše považovány za „nehody“, protože „jsem mrtvý, tak proč bych nemohl skočit ze střechy“. Jejich argumenty jsou naprosto iracionální a často také umírají vyhladověním a celkovým minerálovým rozvratem organismu - jsou mrtví, tak nepotřebují jíst ani pít.

Psycholog Jules Cotard jako první popsal případ své pacientky z roku 1880. Pacientka byla přesvědčena, že ji chybí některé orgány a zcela postrádá trávící soustavu. Tvrdila také, že díky tomu nemusí jíst, je prokletá a nikdy nemůže zemřít - což potvrzuje, že u některých pacientů se objeví opačný efekt - tvrdí, že jsou nesmrtelní. Studie prokazují, že toto onemocnění se ve větší míře vyskytuje u starších pacientů trpících depresemi, schizofrenií, bipolární poruchou a mozkovým nádorem. Toto onemocnění bylo definitivně uznáno platným v roce 2010 a má kódové označení F22.

Cotardův syndrom je velmi vzácné a závažné onemocnění. Po včasné diagnóze a zahájení léčby ale pacienti velmi dobře reagují na předepsanou léčbu i léky. Léčba se většinou zahajuje předepsáním antidepresiv, antipsychotik, stabilizátorů nálady. Pokud pacient na farmakologickou léčbu nereaguje, používá se metoda elektrokonvulzivní terapie (ECT). Pacient je v celkové anestezii, kdy mu krátký puls elektrického proudu projde mozkem. Představa, že trpíte touto duševní poruchou je ve své podstatě nesnesitelná a pacienti, kteří „Cotarda“ přežili, vzpomínají, že si vlastně z období své „zombie“ pouti skoro nic nepamatují. Asi je to milosrdné.

Apotemnofilie

Maminka vám jistě po vašem narození počítala, jestli máte všech deset prstů na rukou, deset na nohou, dvě nohy a dvě ruce - nic se nevyrovná tomu, když máte všechno na svém místě. Pokud ovšem trpíte duševní nemocí zvanou Apotemnofilie, plný počet končetin ve vás budí takové znechucení nad sebou samým a hnus z toho, že vám „přebývá“ něco málo končetin, že se vydáte k lékaři a naléhavě žádáte amputaci. Tato duševní nemoc může leckomu připadat jak z říše science fiction, ovšem opak je pravdou. Je to pro některé nebožáky tvrdá realita.

Při této obskurní poruše (nazývá se také porucha tělesné integrity) vyjadřují jinak zdraví a racionální jedinci touhu po amputaci jedné končetiny nebo více končetin. Pokud jim lékař (ve 100 % případů) nevyhoví, snaží se alespoň vypadat jako po amputaci. Například ruku si zmáčknou v lokti a přilepí paži k ruce pevnou lepicí páskou a nosí volný podvázaný rukáv, takže to vypadá, že paže zcela chybí.

Žádný soudný lékař při smyslech amputaci zdravé končetiny neprovede a pacientům úlitba v podobě „neviditelné“ ruky či nohy přestane stačit. A stává se to, v čem právě tkví zákeřnost této duševní nemoci - pacienti se snaží si končetinu odstranit sami. Buď si způsobí zranění, které schválně nechají bez ošetření, doslova si „sypou sůl do ran“, do rány lijí různé roztoky kyselin, ředidlo, benzín, nemrznoucí směs. Pomazávají si všemožnou špínou a fekáliemi otevřenou ránu, aby co nejvíce zhnisala a oni se své vytoužené amputace dočkali. Nebo sáhnou k radikálnějšímu řešení, které se přímo nabízí - sáhnou po motorové pile sami. Právě toto bývá častou příčinou úmrtí, duševně nemocný vykrvácí, nebo po ztrátě krve upadne do šoku. Jsou popsány případy, kdy se vyhledali dva pacienti s apotemnofilií a provedli si amputace navzájem.

Osoby, které začnou trpět tímto bludem o amputacích, jsou často sexuálně frustrovaní jedinci se sklony k depresím a se sebevražednými myšlenkami. Často v začátcích sní o sexuálním styku s osobami s amputovanou částí těla, až tato obsese přeroste v plné propuknutí nemoci. Většinou je tendence zbavit se levé končetiny (příčina je porucha pravého mozkového laloku, dráhy mezi mozkem a končetinami se kříží) - nejčastěji levé nohy nad kolenem. Bez výjimky všichni pacienti s „dokonanou“ amputací sdělují, že se po odstranění končetiny „konečně cítili šťastně a naplněně“. Což je paradox na druhou, když jim vlastně bylo z těla něco vzato. Léčba se řeší terapií a nasazením uklidňujících léků, ovšem nebývá vůbec úspěšná, dokud pacient své amputace nedosáhne. Teprve poté je možno říci, že byl vyléčen. Kolik takto nešťastných lidí asi chodí po světě?

Syndrom cizí ruky

Sedíte v práci na velice důležité poradě. Sedíte vedle velkého šéfa a snažíte se působit jako vzorný inteligentní a nejlepší pracovník na světě. Najednou však vaše ruka vystřelí, sevře se v pěst a příšernou ranou praští vašeho šéfa do nosu. Nemáte ani ponětí co se stalo. Vítejte ve světě nemoci zvané syndrom cizí ruky.

Člověk s touto nemocí nemá kontrolu nad pohybem ruky. Manipuluje tedy někdy s věcmi bez vlastní vůle a někdy dokonce musí používat zdravou ruku k zastavení pohybu. V některých případech je chování ruky vůči jejímu majiteli značně agresivní, štípe ho, škrábe, bije. Pacient nemá možnost vůlí svou ruku ovlivnit. Je znám případ, kdy ruka svého nositele škrtila až do bezvědomí. Proč se toto nemocným „cizí rukou“ děje? Za poruchu může poškození určité části mozku, někdy vlivem mozkové mrtvice či mozkového nádoru. Objevuje se i u pacientů s demencí a alzheimerem. Někdy se však příčina nezjistí nikdy.

Léčba jako taková neexistuje. Doporučuje se spíše odvedení pozornosti od neovladatelné ruky, například ruku „zaměstnat“ mačkáním míčku nebo trháním papíru. Ale nepomáhá to vždy, někdy si nešťastní pacienti ruku lámou, aby byla pevně fixována v sádře. Psychiatr Robert Wendell dokonce vyrábí na míru jakési „fixační schránky“. Jsou podobné fixačním dlahám a po nasazení drží ruku pevně u těla, takže nemůže dotyčného štípat, nebo obtěžovat osoby v jeho okolí. Neumíme si ani představit, jaký život to musí být - každou minutu se bát co provede vaše vlastní ruka.

Koro

Muž se probudí z děsivého snu - zdálo se mu, že mu byl uřezán penis. Sen však neskončí s probuzením, pokračuje dál. Muž má neobytný pocit, že se jeho penis zmenšuje a zmenšuje. Propuká u něj Koro - duševní porucha, kulturně specifická hlavně pro oblast Asie. U žen se porucha vyskytuje jen ojediněle a je tak častá spíše u mužů. Čeho se bojí pacient s Koro?

Pacienti věří, že se jim jejich penis zanořuje do břišní dutiny a až zmizí úplně, dojde ke smrti. Stav příšerné úzkosti doprovází třesy, zmatení a nafialovělá barva kůže, přerývavé dýchaní při úzkostných stavech končí často mdlobou. Muž si neustále přeměřuje penis a je zcela racionálně přesvědčen, že se penis zmenšuje a zanořuje do břicha. Někdy je situace tak vyhrocená, že po pár nocích bez spánku, kdy si hlídá penis, musí hlídat manželka i ostatní příbuzní, aby se pacient mohl vyspat. Je ale neustále buzen noční můrou, že o penis zcela přišel. Ve dne se za přirození neustále drží. Číňané např. fixují penis dřevěnými kolíky.

Tato duševní choroba byla známa už ve středověku, kdy se z myšlenky „krádeže penisu“ obviňovaly čarodějnice. Jako spouštěč Kora bývá označován neuspokojivý či bolestivý sexuální styk, obavy ze selhání při souloži, opakovaná předčasná ejakulace. Lidová léčba může mít podobu posilování afrodisiaky, chemická pak nasazením léků na uklidnění a zbavení muže iracionálního strachu ze smrti po zanoření penisu do břicha. Pro pány jistě hrozné čtení, že?

Disociativní fuga

Prožijete trauma a vydáte se na cestu. Kam? Nevíte. Protože si to nepamatujete. Disociativní fuga je vzácné psychiatrické onemocnění, kterému předchází trauma, většinou v podobě katastrofy, silného náhlého šoku. Pacient se vydá na dlouhou cestu, většinou do míst, ke kterým ho váže nějaké silné emocionální pouto. Ale mohou to být i cíle zcela nahodilé. Pacient vypadá na první pohled normálně, běžně, při smyslech. Cestuje s určitým záměrem, chová se jako běžný cestující, dbá o sebe, zachovává hygienu, jen si po skončení fugy z cesty vůbec nic nepamatuje. Často také mívá velké problémy vzpomenout si na svou pravou identitu.

Blízcí příbuzní začnou pacienta pohřešovat, hledá ho policie, často ho nacházejí stovky kilometrů daleko od domova a on si vůbec nepamatuje, jak se tam dostal a proč odjel. Přitom působí zcela normálním dojmem. Známý případ je pacientka z Norska, která utrpěla trauma při požáru svého domu. Zcela racionálně si vybrala peníze, koupila nové oblečení, sbalila se, odcestovala do Španělska, kde se usadila pod jiným jménem (později se zjistilo, že si podvědomě dala jméno postavy ze své oblíbené knihy). Nechala se zaměstnat, na okolí působila spořádaným a rozumným dojmem. Mezitím ji její rodina v Norsku považovala za pohřešovanou, vyhlásila pátrání, vystupovala v televizi s naléhavou prosbou případnému únosci, vypisovala odměny za její nalezení. Až ji někdo ve Španělsku poznal. Rodina si pro ni jela a nešťastná pacientka vůbec nevěděla, kdo jsou ti lidé, kteří ji tak mohutně objímají. Pak si začala vzpomínat - amnézie u fugy odezní po skončení „výletu“. Ze své cesty si nepamatovala vůbec nic. Ani nebyla schopna vysvětlit, proč zrovna Španělsko.

Člověk trpící fugou je schopný ujít tisíce kilometrů i pěšky, aniž by si pamatoval, proč se na cestu vydal a kam jde. Ročně takto zmizí stovky lidí. Vždy tomu předchází určité trauma, takže léčba je terapie, která pacientovi pomůže trauma zpracovat. Ale tyto „útěky do nikam“ jsou fascinující pro svou racionalitu. V hlavě nemocného se prostě utvoří nový spoj, který mu přidělí novou identitu a nové místo, kde bude žít. A zkrátka jde. Co vše se ještě může skrývat v zákoutích naší mysli?

Ačkoli jsou některé abnormality na první pohled úsměvné, vždy se jedná o omezení a v některých případech mohou být až nebezpečné. Proto je třeba k těmto chorobám přistupovat s respektem.

Duševní choroby provázejí lidstvo od počátku věků a jejich výčet by vydal na celou knihu. Exkurze po nejbizarnějších nemocech duše je sice zajímavá, ale asi nikdo z nás by nechtěl být v kůži těchto pacientů. Snad se brzy dočkají adekvátní léčby a výskyt těchto extrémních poruch bude co nejmenší a k pacientům milosrdnější.

zdroje:

wikipedia.org

psychiatrická skripta

10 bizarních psychických poruch a syndromů: Pojídání lidí, mizející genitálie nebo Alenka v říši divů | REFRESHER.cz

Nejděsivější psychické poruchy: Syndrom oživlé mrtvoly, iluze zmenšujícího se penisu, touha po amputaci zdravých končetin a další podivnosti - Expres FM

Neobvyklé duševní poruchy: Některé jsou jako z hororu! | Rehabilitace.info