Článek
Filmoví historici a fandové se dlouhá léta zajímají, jak je možné, že herec s nepříliš atraktivní vizáží a rolemi popletených prosťáčků z venkova se stal jednou z nejvýraznějších osobností francouzského filmu 20. století. Jen ve francouzských kinech vidělo jeho filmy 180 miliónů diváků, odehrál přes šedesát hlavních a vedlejších rolí.
Bourvil měl obrovský komediální talent a všestranné nadání. Byl muzikální, uměl na harmoniku či lesní roh. Na nástroje se naučil hrát úplně sám. Zpíval a tančil. Byl velice inteligentní a jeho všeobecný přehled nepřestával udivovat každého, kdo se s ním potkal. Na plátně působil vždy, jak kdyby neuměl do pěti počítat, ale opak byl pravdou - byl schopen vést dlouhé rozhovory o dějinách, filozofii, náboženství, válkách, historických postavách, politice i přírodě.
Vášnivý čtenář zúročil vše, co se dozvěděl z knih, protože jeho vzdělání samotné bylo nevalné.
Bourvil v civilu
Soukromý život skromného herce byl také zajímavý - s milovanou Jeanne, se kterou zůstal až do své předčasné smrti, neměli v jednu chvíli vůbec nic. Bydleli v plesnivé místnůstce bez vody, tepla i záchodu na půdě rozpadajícího se domu. S rodinou si dali načas, ale přesto se Bourvil dočkal dětí - dvou synů.
Sekundoval legendárním hercům, až se pomalu sám stal legendou. Nebyl snad nikdo, kdo by ho neměl rád. Bodrý popleta s dobrým srdcem, všestranný umělec, muzikant a hvězda nejen francouzského filmu - Bourvil.
Pohrobek André
Bourvil se narodil 27. července 1917 v městečku Prétot-Vicquemare v Normandii jako André Robert Zacharie Raimbourg. Otec Albert Raimbourg (1889-1917) padl v samém závěru první světové války. Nešťastná matka Eugénie (1891-1970) porodila chlapečka pouhých několik týdnů poté, co přišla zpráva o smrti jejího manžela a nastávajícího otce. Sama Eugénie později na porod syna vzpomínala jako na hořkosladký - slzy štěstí střídaly slzy zoufalství.
Ovdovělá matka dvou synů - André měl ještě staršího bratra Reného - najednou po smrti živitele rodiny zůstala bez prostředků. Nezbývalo jí nic jiného, než se přestěhovat s oběma kluky zpět k rodičům do vesnice Bourville, která byla nedaleko. A tam potkala svého dalšího manžela.
Bourvil s Michele Morgan 1958
Provdat se musela, rodiče ji odmítli živit. Marcel Menard byl farmář, Eugénie se mu líbila, slovo dalo slovo a vzali se. Otčím oba hochy přijal velmi vlídně a Bourvil na něj v pozdější době rád vzpomínal. Do rodiny přibyl ještě jeden syn - Marcel.
Já nechci být farmářem, chci studovat! Máš smůlu, nemáme peníze
Andrému byl nalinkován život, měl farmařit po boku otčíma. Jenže to se mu vůbec nelíbilo. Ve škole vynikal a profesoři upozorňovali matku na jeho nevšední inteligenci a obrovský hudební talent. Doporučili, aby šel André dál, nejlépe po lyceu na konzervatoř. Ve škole totiž André bavil spolužáky i učitele svými komickými výstupy, hrál na několik nástrojů (housle, harmonika, mandolína, klavír). Navíc velice dobře zpíval.
Bylo mi deset či dvanáct, kdy mě začaly fascinovat poněkud frivolnější písně, ale učitel mě vždycky přísně pokáral: Kdepak, takové věci zpívat! Otčím i matka si přáli, abych si našel seriózní zaměstnání. A tak jsem se v patnácti začal učit pekařem. To bylo dílo. Co já tam všechno zničil, zmotal, to se nedá ani vypovědět. Mistr pekař neměl daleko k tomu, aby mě utopil v kádi s těstem.
Bohužel, prostá rodina to považovala za pouhé plané řeči. Neměli peníze, aby mohli chlapce vydržovat na škole. Dali mu tedy na výběr buď farmaření, nebo pekařina. André si ze dvou zel vybral to menší a vyučil se pekařem. Jenže mu to nešlo. Vzpomínal vždy s šibalským úsměvem, jak skoro dohnal mistra pekaře k šílenství. Neustále do něčeho narážel, shazoval, pálil, mistr ho označil za kopyto a pohromu.
Bourvil s Andreou Parisy 1967
Budu jako Lucien. Ale změním si jméno.
Jeho bratranec, Lucien Rainbourg, působil v Paříži a živil se jako lidový zpěvák, muzikant, komik, jak bychom dnes řekli - bavič. Vystupoval v kabaretech a různých estrádách. Byl velice populární a André se rozhodl, že bude jeho příkladu následovat. Změnil si jméno, aby se nepletlo s jeho slavnějším bratrancem a od té doby vystupoval a působil výhradně jako Bourvil.
Plakátek, který zval na vystoupení začínajícího komika
Pseudonym převzal na počest vesnice, ve které žil jeho milovaný otčím. Ten tuto poctu později, když se André stal slavným, oplakal.
Já mám tu smůlu, víte, já totiž už od narození vypadám jako starej dědek. Nic mezi tím. Dítě dědek, jinoch dědek, dospělý dědek. Všichni moji kolegové byli zamlada ohromní fešáci, mladíci. Já vypadal jak dědek i v peřince.
Bourvil se stěhuje do Paříže, kde začal sklízet první úspěchy. Stylizoval se do role venkovského prosťáčka, vlasy měl rozcuchané, o pět čísel větší pytlovité oblečení. Doprovázel své komické výstupy a vtipy zpěvem a hrou na hudební nástroje. Se svým komickým číslem objížděl kabarety a hudební kavárny, většinou na předměstí Paříže. Ale stával se vyhledávaným a lidé si o „tom chlapovi, co všechno poplete a vypadá jako starej dědek“ začali vyprávět.
Ve dvaceti letech v roce 1937 se nechal odvést do armády. Dobrovolně. Protože mu jeho vystupování moc nevynášelo a ocitl se na jakési životní křižovatce. V armádě působil ve vojenských divadlech a ve vojenské kapele. Tehdy si říkal Andrel, podle svého vzoru, kabaretního umělce Fernandela.
Hrál snad na všechny hudební nástroje…
Hrál na trumpetu při defilé a nástupech. Do bojů druhé světové války ale Bourvil nezasáhl, protože jeho pluk byl demobilizován. Možná můžeme říct - naštěstí. Je otázkou, co by Bourvil vyvedl při bojích s nepřítelem. V té době se také poprvé mihnul před kamerou v roličce vědce v jedné z úvodních scén filmu Hvězdné plavby (Croisières sidérales, 1941).
Já jsem instalatér. Ale prosím vás, nikdy mě nevolejte. Nebo vám zbořím dům.
Další jeho profesní zastávkou byl rozhlas, s harmonikářem Étiennem Lorinem hráli a zpívali. Také Étienne zhudebnil první písňové texty Bourvila. Jenže peněz měl málo, takže si vydělával jako instalatér. V tomto řemesle doslova a do písmene exceloval - ovšemže v tom záporném slova smyslu. Později to okomentoval slovy:
Škody, které jsem v tomto delikátním zaměstnání způsobil, se vyrovnají škodám, které v roce 1910 napáchala v Paříži velká povodeň.
Pokud se někomu v Paříži ucpal záchod nebo praskla vodovodní trubka a přišel to „opravit“ Bourvil, mohl se nebohý majitel bytu těšit na hotovou katastrofu. Komik zničil naprosto vše na co sáhl. Kolikrát musel z bytů a domů sprintem utéct. Za jeho zády, na nichž poskakovala instalatérská brašna s vercajkem, se řinul gejzír vody, v horším případě splašek, někdy ho rozzuřený majitel bytu honil po ulicích a házel po něm věci.
Bourvil na toto své instalatérské období s vervou a oblibou vzpomínal a dával tyto historky k dobru při natáčeních svých slavných filmů.
S Jeanem Gabinem v Benátkách, 1956
Říkal jsem Gabinovi - jednou, to jsem šel k takové rodině, zrovna večeřeli, spořádaně, ve svátečních šatech. A já vedle v koupelně tropil opravu jejich rodinného trůnu. Můžu jen říct, že rodinná večeře nedopadla nejlépe, všude bylo… A Gabin mě tím svým hlubokým hlasem, s výrazem šlechtice, co zrovna blahosklonně promlouvá k poddaným, přerušil a řekl - Drž už o těch hovnech hubu!
Hraju samé kretény!
V roce 1943 se Bourvil oženil s o rok mladší Jeanne Lefrique. S touto ženou zůstal až do své předčasné smrti. Velice toužili po dětech, ale jejich bytová a finanční situace byla neúnosná. Bydleli na periferii v sedmipatrové barabizně v maličkatém bytě bez vody a topení. Na záchod museli chodit až do přízemí, kde byla latrina.
Hlavní rozvoj jeho herecké kariéry nastal po roce 1945. Francouzská kinematografie tehdy tápala a hledala nové typy hrdinů. Tvůrci si vzpomněli na Bourvila, který v dalších šesti letech natočil 11 filmů a vyhoupl se mezi vycházející hvězdy. Po válce běžný francouzský divák hledal v kině hrdinu z masa a kostí.
To přesně splňoval Bourvil, s nímž se diváci v kinech snadno a rádi ztotožnili. Jeho parketou se staly komediálně laděné postavy, často poněkud jednoduchého, až přihlouplého charakteru, vždy ale velice milé a lidské. Diváci ho milovali, ale sám Bourvil byl o dost kritičtější:
Většinou hraju samé kretény, kteří se s větším nebo menším úspěchem potýkají s problémy běžného člověka.
Bourvil
V soukromí byl ovšem kultivovaným gentlemanem a mimo jiné proslul obdivuhodným přehledem. Dobře zvládal i cizí jazyky a například anglicky mluvil tak dobře, že později některé své filmy pro distribuci v Británii a Spojených státech daboval v angličtině. Ač postavou malý (měřil 170 cm), rozhledem a inteligencí převyšoval leckteré kolegy. U nás je Bourvil nejvíce spojen s hlasem Jiřího Brudera, ale mimo něj ho daboval například Jaromír Meduna nebo Lubomír Lipský.
A už filmuji a můžeme si založit rodinu!
Po úspěšných poválečných letech, kdy točil filmy, které jsou u nás málo známé, se v roce 1950 objevil ve filmu Miquette a její matka, Muž, který prochází zdí (1951), v komedii, kde hrál mentálně zaostalého majitele statku Le Trou normand (1952). Dále jsme ho mohli vidět v adaptaci Tří mušketýrů (1953), v komediálním dramatu Si Versailles m'était conté (1954), v komedii Poisson d'avril (1954), či ve slavném filmu Husaři (1955).
Nabídky na filmování se jen hrnuly a Bourvil si konečně vydělal peníze. Po deseti letech konečně mohl opustit nuzný podkrovní byt v sedmém patře bez výtahu a přestěhovat se do vlastního. S manželkou také mohl konečně přivést na svět vytoužené potomky. Nejprve se jim narodil Dominique (*1950) a potom Philippe (*1953). A oba synové jsou opravdu vydaření - Dominique, který vystudoval práva, se stal se politikem. Philippe je profesorem na pařížské Sorbonně.
Pyšný táta
Zasloužená kariéra bývalého kabaretiéra, který třel bídu s nouzí, stoupala výše a výše a diváci ho v jeho popletených rolích opravdu milovali. A nejen diváci. Herečtí kolegové, kteří mimo plac prosluli svou nesnášenlivostí, měli kupodivu Bourvila rádi. Jeho bodrý a humorný projev, připomínající našeho Felixe Holzmanna, se jim prostě líbil.
A líbilo se jim i to, že v soukromí to byl skutečně kultivovaný, rozumný a hodný člověk s obrovským přehledem, se kterým se dalo mluvit vlastně o všem. A nehádal se a nerozčiloval se, jako někteří legendární francouzští herci. Ač na plátně působil jako hloupý naiva, v reálu si dovedl zjednat respekt.
Já už jsem hvězda?
Bourvilova hvězda dále stoupala, zahrál si s Jeanem Gabinem, Alainem Delonem i Jeanem Maraisem. Nebyl ale jen jakýmsi hloupým sekundantem slavnějších hvězd. V postavě pašeráka Marcela Martina ve filmu Napříč Paříží (La traversée de Paris, 1956) byl partnerem Jeana Gabina a tato role vynesla Bourvilovi Volpiho pohár za nejlepší herecký výkon na festivalu v Benátkách.
Nesmrtelná dvojice komiků
Nejvíce si ale sedl s Louisem de Funèsem. Spojení rtuťovitého nerváka se zpomaleným Bourvilem diváci milovali. Bourvil byl také jedním z mála herců, kteří dokázali s Funèsem vyjít i v soukromí. Setkali se sice již při práci na komedii Aprílový žert (Poisson d'avril, 1954), tady byl ale Funès zatím jen figurkářem, zatímco Bourvil již hvězdou.
Režisér Gerárd Oury vycítil, že spojením těchto dvou protikladných charakterů by mohlo vzniknout něco úžasného. A také vzniklo.
Smolař, Velký flám a Velký šéf
Komedie Smolař (1965) skončila famózním úspěchem a jen ve francouzských kinech ji vidělo 12 milionů diváků. Funèsova manželka Jeanne však komplikovala celé natáčení svým neustálým lamentováním, že Louis je upozaděn na úkor Bourvila. A že Bourvil má třikrát větší honorář. Oury i oba herci rozčílenou manželku uklidňovali - Bourvil byl v té době již hvězdou, zatímco de Funès měl za sebou zatím „pouze“ první díl Četníků a Fantomase. Mezinárodní sláva jej zatím čekala.
Zato v úžasné válečné komedii Velký flám (1966) již byli partnery rovnocennými. Velký flám je vůbec výjimečný film. Jako první v historii světové kinematografie pojal téma druhé světové války humorným pohledem. Příběh dirigenta a malíře pokojů, kteří jsou proti své vůli vtaženi do záchrany anglických letců, vznikl v pohodové atmosféře a všichni herci si natáčení vysloveně užívali. Na filmu je to opravdu znát.
Dýně a vojenský náklaďák - Velký flám
Bourvil svůj part dojemného a zamilovaného malíře pokojů, který se stane nečekaným hrdinou, zahrál úžasně. A de Funès svého rtuťovitého a vzteklého dirigenta „Herr Kapellmeistera“ snad ještě lépe. Dvojice se doplňovala báječně a spousta dialogů vznikala improvizací obou pánů.
Například rozhovor o malých botách a následná výměna nebyla ve scénáři. Vše oba pánové spontánně vymysleli, stejně tak závěrečný „posed“ de Funèse na ramenou Bourvila, kde jsou oba v německých uniformách, je také výsledkem improvizace.
Mezitím stoupl Funèsův kredit, takže tady již měli i rovnocenné postavení v ohodnocení a oba si odnesli shodný honorář ve výši jednoho miliónu franků. Velký flám byl nevídaným kasovním trhákem. Ve francouzských kinech jej vidělo přes 17 miliónů diváků. V celonárodní anketě v roce 2000 se Velký flám stal bezkonkurenčně nejlepším filmem v dějinách francouzské kinematografie.
Klapka a helma z filmu Velký flám v muzeu Louise de Funése
V roce 1968 se v kinech objevila půvabná komedie Velký šéf, kde pro změnu Bourvil sekundoval Jeanu-Paulu Belmondovi. Bourvilův Anatol, parťák uprchlého zlodějíčka Arthura, byl fenomenální. Scéna útěku z vězení či neustálé popichování Anatola dovolilo rozehrát Bourvilovo herectví naplno - a bylo civilnější, než v ostatních komediích.
Nehrál tam retardovaného troubu nebo popletu s obrovskou smůlou - role Anatola se Bourvilovi líbila. Belmondo i „muž s velkým mozkem“ David Niven později řekli, že si Bourvil tento film ukradl pro sebe a měli pravdu.
Velký šéf David Niven
Z bohaté filmografie Bourvila můžeme vybrat ještě například:
Napříč Paříží (1956), Un drôle de dimanche (1958), Le miroir a deux faces (1958), Bídníci (1958), Le Chemin des écoliers (1959), Hrbáč (1959), Všechno zlato světa (1961), Radosti velkoměsta (1961), Nejdelší den (1962), Un drôle de paroissien (1963), The Dirty Game (1965), Les Grandes gueules (1965), Cvokové (1968), Na řvoucích strojích do Monte Carla (1969), Osudový kruh (1970), L'Étalon (1970), Atlantský val (1970)
Vážná nemoc a strastiplné odcházení
V době natáčení Velkého flámu začal Bourvil pociťovat zdravotní problémy. V roce 1967 dostal herec zdrcující zprávu. Lékaři zjistili, že trpí Kahlerovým syndromem, což je druh obzvláště zhoubné leukémie. Před Bourvilem bylo několik posledních let života. Rozhodl se je využít naplno.
Natáčel jeden film za druhým a v roce 1969 se dočkal i opravdové dramatické role. Ve filmu Vánoční strom si zahrál otce těžce nemocného syna. Vlastní zkušenost s nevyléčitelnou chorobou mu v tomto ohledu jistě pomohla, takže kritici žasli nad jeho výkonem.
Pamětní deska slavného komika
23. září 1970 zemřel ve svém letním sídle v Montainville na předměstí Paříže ve věku pouhých 53 let, obklopen manželkou a syny. Jeho matka Eugenie ho přežila o měsíc.
Tohle není spravedlivé!
Pochován je na hřbitově v Montainville. Jeho manželka Jeanne se už nikdy nevdala. Ani nechtěla. Tvrdila, že když s ním prožila všechny ty roky bídy i slávy, prožije s ním i roky, co jí zbývají. Smutnou shodou okolností je, že zemřela u jeho hrobu.
V roce 1986 jela jako vždy autem položit kytici na hřbitov a před bránou autem ťukla do jiného auta. Myslela si, že se jí nic nestalo, vystoupila, prohlédla auto, prošla bránou a pár metrů od hrobu svého manžela se sesunula mrtvá k zemi s kytičkou v ruce.
Hrob Bourvila a jeho milované manželky
Byl to sice malý náraz, ale uhodila se hlavou do volantu a prasklo ji aneurysma, o kterém nikdo nevěděl. Manžela Bourvila přežila o 16 let.
Předčasná smrt všestranného herce, komika s mimořádným talentem, chytrého a inteligentního člověka a nadaného muzikanta tehdy zasáhla celou Francii. Lidé se podivovali jeho houževnatosti a statečnosti. Protože doslova a do písmene natáčel o jako o život, i když věděl, že je smrtelně nemocný. Po jeho skonu do kin přišly hned tři jeho filmy.
Bourvil
Vrozená skromnost, obdivuhodný talent a nesmírná statečnost - tak na komika vzpomínaly tehdejší hvězdy francouzské kinematografie. A populární je dodnes.
Nesmrtelný Bourvil - 27. července 1917 - 23. září 1970
prameny:
