Článek
Rozhodla jsem se zareagovat na článek o pokrytectví důchodců.
Rodiče mě vychovali k úctě ke stáří. V pubertě jsem z toho neměla vůbec rozum a babičky a dědu (už jsem měla jen jednoho, druhý zemřel ve svých 48 letech) jsem absolutně neposlouchala. Bylo mi tehdy celkově otravné trávit s nimi čas a poslouchat jejich pro mě tehdy „pitomé“ vzpomínání na staré zlaté časy. Nějakých rodinných návštěv a oslav jsem se zúčastňovala pouze z povinnosti a s jistým pocitem utrpení - inu, pubertální tele.
Postupem doby jsem přijala fakt, že jsou staří a mají nárok na své vrtochy. Měla jsem je všechny moc ráda. A když odešli, upřímně jsem truchlila, hlavně pro dědečka, který byl nesmírně vzácnou osobností a odešel v požehnaném věku 90 let - ještě měsíc před smrtí na své oslavě devadesátin tancoval. Samozřejmě je mi jasné, že moje osobní vzpomínky nemusí nikoho zajímat, ani se tu nehodlám nijak dojímat, chci jen reagovat na záplavu těch článků - konkrétně na tento.
Co je to vlastně důchodce - v dnešní době už nepoznáme opravdovou starou babičku, jaké byly k vidění na vesnicích - to byly skutečné panímámy, které se těšily úctě celé rodiny a často v rodině měly rozhodující slovo, stejně tak i dědečkové - pantátové. Dnes? V době různých plastických operací a možností „omlazení“ není výjimkou taková krásně upravená paní, které byste tipovali maximálně padesát a ono je jí ve skutečnosti třeba pětasedmdesát. Všechno se nějak změnilo, posunulo - i onen „typický důchodce“, kterého si představíme jako nerudného pána, co mlátí berlí malé děti - až na výjimky už ho často nepotkáte.
Důchodci můžou vypadat otravně, prát se v Kauflandu o poslední plato vajíček ve slevě, prudit své děti neustálými historkami o zlatých starých časech. Mohou nesnášet „mladé“, strkat se v MHD, řvát na poště, předbíhat u doktora. Mohou vyvolávat konflikty, koukat úkosem na děti a pouštět televizi na nejvyšší hlasitost. To všechno mohou a taky to dělají. Ale víme PROČ jsou takoví? (Opět zdůrazňuji, čest výjimkám). Myslím si, že je to ze strachu. I my budeme jednou staří a budeme se bát, co s námi bude.
Tělo dosluhuje, dostaví se nemoci, člověk, který byl vždy zvyklý se starat sám o sebe, najednou nemůže. Je odkázán na pomoc druhých, děti se na něj můžou vykašlat, trpí nedostatkem financí, začíná ho všechno prostě a jednoduše štvát. A říká si - tak kvůli tomuhle jsem celý život pracoval, vychovával děti, stavěl barák - atd atd, doplňte si sami - abych nakonec skončil takhle? Skoro nemohoucí, starý, bez tváře, neviditelný. Mám strach, že to bude čím dál horší a ono bude. A víte co udělám? Já se tomu vzepřu. A vzepřu se tomu tím, že budu zlej. Na všechny. A nerudnej zlej dědek. A pokrytecká stará bába. Protože se bojím. A vy, „mladí“, vy se jednou budete bát taky.
Já to vidím takhle. Je to prostě strach. Jistě, jsou osoby, které znepříjemňovali ostatním život po celou svou existenci a v důchodu v tom pokračují vesele dál. Líbí se jim to, prudit a hádat se a odkazovat na to: „Já jsem starej a mám na to právo.“ Stáří není žádná zásluha. Ale mládí taky ne.
Zkuste se postavit na jejich místo a vžít se do jejich pocitů. Ti lidé mají za sebou podstatnou část života, ve které se jim mohlo stát naprosto cokoli. Mají za sebou zkušenosti, které my si třeba ani neumíme představit. A teď zestárli. A mají pocit, že jsou už k ničemu. Tak jsou zlí. A já k nim mám úctu, k tomu co dokázali, co prožili, protože ten život před x lety nebyl lehký pro nikoho - mám úctu k šedinám a mám úctu k jejich strachu.
Můj děda jako puberťák schovával v lese v uprchlé vězně z pochodu smrti. Nosil jim jídlo, které mu prababička tajně schovávala do uzlíčku a ten jinoch na konci války chodil kolem německých hlídek , ale přesto vyhublým kostrám v pruhovaných hadrech ten chleba, máslo a slaninu přinesl. Bál se? Samozřejmě. Ale byl tak statečný, že to ovlivnilo celý jeho další život, osud a povahu.
Moje babička ve svých dvanácti letech na Štědrý den našla svou maminku mrtvou - vykrvácela pod stromečkem při porodu. Babička přišla domů s kaprem a našla maminku v louži krve mezi ozdobami a dárky a vedle mrtvé se choulilo malé miminko - její sestra. Babička tu sestru vychovala. Musela dospět strašně rychle. A tahle rána ovlivnila celý její další osud a život a povahu.
Zkuste si představit, že každý ten nerudný a pokrytecký důchodce byl člověk. Ne jen škatulka. Ne jen vrásčitý uřvaný zlý dědek nebo nerudná zapšklá bába. Byli a jsou to lidé, kteří něco zažili. A jestli má mít někdo nárok na strach a nárok na jisté pokrytectví, jak píše článek a jistou nerudnost, tak je to zcela v pořádku. A kdybyste někdy skutečně poslouchali, myslím tím SKUTEČNĚ POSLOUCHALI jejich vyprávění, jejich životní příběhy, jejich osudy, jejich obavy, tak byste se na to dívali jinak.
Protože i vy budete jednou staří. My všichni. A nastupující generace nás bude nesnášet stejně jako ty generace předešlé. Protože jsou mladí a mají vše před sebou a nemají strach. A je jen na nás, jestli z nich vychováme slušné lidi, kteří budou mít úctu k šedinám našim.
