Článek
Také se vám stává, že se v tramvaji tlačí nějaká babička nebo dědeček ke dveřím a vůbec je nezajímá, že také vystupujete? Vráží do nás, tlačí se, něco si potichu (mnohdy i nahlas) mumlají. Může za to jejich lítost, že to nejlepší už mají za sebou a my to máme teprve před sebou? Možná.
Ilustrační foto
Často slýchám v tramvaji hlasitý hovor přes telefon, do kterého nějaká starší paní nebo pán řve, má to na odposlech a slyší to celá tramvaj. Potom ale nastoupí skupinka mladých, která se hlasitě směje, něco si povídá a pasažéři se už netrpělivě otáčejí a snaží se výrazem dát najevo, že je to obtěžuje. Obě situace otravují asi všechny, bez ohledu na věk. Ale co dává důchodcům právo si stěžovat na „nás mladé“, když jsou to mnohdy vlastně jen pokrytci? A to je jen jeden z mnoha příkladů.
Spousta z nich je totiž bezohledná kolikrát ještě víc než „my mladí“. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě jediné. Důchodce si může dělat co chce, jenom proto, že je starý (podobně, jako si maminky myslí, že můžou všechno, když s sebou mají dítě). Být starý je dnes totiž asi něco, jako být celebrita.
Úcta ke starším nemusí být automatická, měla by to být především úcta k osobě jako takové, k osobě, která je této úcty hodna bez ohledu na její věk.
