Článek
Na Facebooku je dobré to, že můžete sledovat životní osudy svých dávných kamarádek a známých. Někdy mě baví nahlížet jen tak na jejich profilové stránky a dívat se, jak jim rostou děti, kde bydlí, kam je zavál čas a jak vypadají. Někomu je to jedno, já si však tato dětská kamarádství docela hýčkám - i když na dálku. Ráda si s nimi povídám a vracíme se do dětství a mládí, které jsme strávili v Praze. Proč ne. Jednou jsem zabrousila na profil Anety, která se mnou chodila do jedné třídy pražské základky. Byl tam na fotce pes, jezevčík.
Nedalo mi to a napsala jsem jí: „Bettyna číslo čtyři nebo…?“ „Pět!“ zněla okamžitá odpověď. „Vždyť víš. Pes jedině jezevčík a jedině Bettyna! Pamatuješ si na Bettynu číslo jedna? To bylo tehdy strašný, viď…“ Pamatovala jsem si, aby ne. Jsou věci, na které se zapomenout nedá. A okamžitě jsem se v mysli nějakým paprskometem přenesla do onoho sychravého podzimního dne před X lety, kdy jsem se proti své vůli stala psím Cháronem, který převážel jezevčici na druhý břeh.
Na sídlišti Dědina, které je maličké, jsme se tehdy znali úplně všichni. Anetina máma byla letuška, měla ji asi v šestnácti letech, rozhodla se, že si dítě nechá, pak si udělala kurs, dceru nechala v péči babičky a začala létat po světě, až tam zůstala. Někde. Nevím kde, o tom ona nemluvila. Žily si s babičkou v bytě dva plus káká (jako jsme měli i my s rodiči) a společnost jim dělala černohnědá psí slečna Bettynka. Jezevčice. Babička špatně chodila, měla nemocné kyčle, Aneta po základce nastoupila na střední a babička s holí a s věrným psem se stala koloritem sídliště.
Venčila v pravidelné časy, potkávala se často s mým tátou, který měl toho pejska docela rád - jinak všechny malé psy považoval za „smetáky“ a bál se jich, protože jednou mu jeden ratlík prokousl botu. Betty byla úžasná. Když paničku bolely klouby více než jindy čili vzala si hole dvě, zpomalila tempo, netáhla, pozorovala ji, jestli může tam a tam, kam až dojde, bylo opravdu dojemné to pozorovat. Pak jsem se odstěhovala a jezdila do Prahy na víkendy nebo na dovolené. S Anetou jsme se občas potkaly, šlo spíše o náhodná setkání než cílené vyhledávání kontaktu. Až jednou…
Šla jsem zrovna s mámou na nákup, byl čtvrtek, když najednou Aneta vyběhla z protějšího vchodu a v ruce nesla něco zabaleného v dece. Tiskla to k prsům jako novorozeně, což si myslela i moje máma: „Ona má dítě?“ vytřeštila oči. Vypadalo to tak. Že nese dítě, nemocné dítě, protože brečela. Za ní se vybelhala babička, která měla tvář zbrázděnou šíleným žalem.
Změnila se z dobrotivé stařenky na úplně zhroucenou trosku. Máma upustila tašky a běžela k nim v domnění, že se fakt jedná o nějakého novorozence nebo… Ono to tak skutečně vypadalo! Aneta nás uviděla a bylo znát, jak nesmírně se jí ulevilo, že je tu někdo známý.
„Petro, pomoz mi,“ poodhrnula kostkovanou deku, ze které vykoukla packa a kulaté Bettynčiny oči, které byly smutné, zoufalé a prosebné. Koukla jsem na pejska a bylo mi to jasné - je zle, je nemocná. Nejhorší byl ale pohled na babičku. Opírala se o prosklené dveře, třásla se po celém těle drmolila hlasem, který jsem u ní ještě nikdy neslyšela: „Ona mi umře, holčička, ráno se nepostavila na nohy, co já si bez ní počnu. Paní Jano, já umřu taky,“ Máma se snažila, ale jak utěšíte starou paní, které umírá věrný pes? Nijak. „Třeba to nebude tak zlý. Kam s ní jdete?“ ptala se. Aneta vrtěla hlavou a brečela: „Já volala na Petřiny, ale musím ji tam nějak dostat…“
Tehdy byl veterinář opravdu jen na Petřinách, poblíž tuším ještě na Řepích. „A to ji tam potáhneš autobusem?“ mrkla jsem už se slzou v oku na psa, který tiše kňučel. „Jezevčíci jsou nízko, mají krátké nožičky, tak občas nastydnou na vaječníky nebo ledviny nebo tak,“ mlela máma a podpírala babičku, která už ale VĚDĚLA. Bylo jí to jasné. Každý, kdo měl psa, to pozná. „Musím autobusem, pojedeš se mnou, viď,“ vzlykla Aneta. S mámou jsme se na sebe podívaly a máma pokývla.
My jsme se dorozumívaly beze slov, takže jsem věděla, co mi chce říct: „Asi budeš muset. Já tomu sice nerozumím, psa jsme nikdy neměli, ale tohle vypadá blbě. Nemůžeš ji nechat samotnou a já tady s paní Jandovou počkám,“ šuměly éterem máminy nevyslovené myšlenky přímo do mojí hlavy. Za chvíli to pojede, měla jsem ještě v hlavě všechny časy odjezdů autobusů, protože tehdy se z Dědiny do centra jinak dostat nedalo než busem. Co jezdilo na Petřiny, netuším. 225? 108? 119? To je jedno. Zcela neočekávaně jsem tedy po boku kamarádky vyrazila na dobrodružství, ze kterého bych se nejraději vyzula, ale nešlo to.
Navíc Betty byla těžká, z deky se smýkala, převzala jsem od Anety balík - a bylo mi to jasné. Mrtvá váha. Rozumíte. Těžkla, natahovala se. Jen oči, ty zoufalé psí oči měly v sobě ještě jiskru života. Já se na ni nemohla vůbec dívat. A přesto jsem musela. Anet plakala: „Jako je mi jasný, že ji zpátky nepřivezeme. Tohle babičku porazí. To ji úplně zničí!“ To jo. To mi bylo jasné také.
Byla to cesta smrti. Pes těžce dýchal, deka se nepohnula, Bettynka jen občas otevřela tlamu, vykulila oči. V autobuse tiráda pokračovala: „Včera začala tahat nohy za sebou. Ona už je stará, vždyť ji má asi patnáct let? Špatně čůrala, já to babičce říkala, ale kdepak ta. Ta si furt vede svou, že umřou obě spolu…“ mávala rukama Aneta.
Představila jsem si, co teď stará paní prožívá a bylo mi z toho všeho zle. Od autobusu jsme běžely do ordinace, v čekárně nikdo nebyl. Chtěla jsem Anetě Bettynku dát, ale ona mě odstrčila: „Prosím tě, ne, já to nezvládnu. Prosím tě, tohle ne!“ sedla si na lavici a brečela. Já tohle moc nechápala, žádné zvíře mi nikdy neumřelo, pokud nepočítám anduláka Pepíka, který žil velice dlouhou, pak ho klepla pepka, spadl z bidla a bylo po něm. Tyhle trýznivé chvíle jsem neznala. No, tak jsem to poznala. Poodhrnula jsem deku a Bettynka na mě upřela ty zhasínající oči.
Dívaly jsme se na sebe, já, pro ni cizí ženská, ona, která umírala a chyběla jí její panička. „No, neboj,“ šeptala jsem k horkému třesoucímu se psímu tělíčku. Co taky říct. To bude dobrý? Nebo: To nebude dobrý, ale bude to rychlý? Byla jsem (a jsem dodnes) přesvědčená, že mi zcela rozuměla. Jak jsme se dostaly k veterinářově stolu, to vůbec nevím. Byl to mladý muž, vybalil ji z deky, natáhl na vyšetřovací plochu a zavrtěl hlavou. Aneta mu plačtivě sdělila, jak je Betty stará, co se jí stalo, že nemůže na nohy, lékař zase zavrtěl hlavou.
„Tak to uděláme, nebudeme ji trápit.“ díval se na mě. „Já nejsem majitelka, já takové rozhodnutí udělat nemůžu,“ brečela jsem už taky. No ale co mi zbývalo. Kamarádka byla nepoužitelná, vyběhla z ordinace a nechala nás tam. „Tak ji držte,“ pokynul mi veterinář. Jak se drží umírající pes? Nebo drží se vůbec? Když se nemůže hýbat? Nebo to myslel jinak, že ji mám držet za packu, až půjde na druhý břeh? Asi jo.
Hladila jsem fenku po hlavě, kapaly mi slzy, dívala jsem se jí do očí. Při vpichu injekce se ani nepohnula. Hladila jsem ji dál a pozorovala přes závoj slz její oči. Zhasínaly. Opravdu, vyhasínal život, nikdy jsem nic takového neviděla a doufám, že už nikdy neuvidím, říkala jsem si v duchu (viděla, ještě dvakrát u svých koček).
A bylo to. Spásonosná injekce ukončila život jednoho malého sídlištního pejska, který pro svou paní znamenal všechno na světě. Nechaly jsme ji tam, zaplatily nějaký poplatek a vracely se domů. Musel to být pohled - dvě mladé ženské, uřvané, vyděšené, vyklepané, s prázdnýma rukama. Aneta onu psí deku vztekle vyhodila ještě před zastávkou do popelnice. „Já se bojím jít domů. Babička… Ona mi vynadá, že jsem ji nezachránila,“ vzlykala. A také vynadala. Byla už doma a vyhlížela oknem. Když jsme se dostaly do jejího zorného úhlu, bylo vidět, jak trhla hlavou. Odjížděly jsme tři, vracíme se dvě.
Paní Jandová začala zuřivě vrtět hlavou. „No já jdu.“ poplácala mě kamarádka a se sklopenou hlavou se loudala do vchodu. Otřeseně jsem chvíli stála a čekala na mámu, velice správně jsem předpokládala, že maminka starou paní nenechala samotnou. Co se tam dělo, to mi máma neřekla. Ale měla stopy slz po celé tváři. Byl to strašný večer, pořád se mi to promítalo v hlavě. Pak mě napadlo, že bych mohla nějak pomoct. Maně jsem si vzpomněla na vyprávění o Duhovém mostě, které jsem předtím náhodou četla, a tak se mi líbilo, že jsem si ho opsala.
Měli jsme v té době s manželem první kočku a zajímalo mě vše o zvířatech. A povídání o Duhovém mostě mě úplně porazilo na kolena. Měla jsem to uložené v mailu, dlouho trvalo připojit se na rodičovský starý počítač, ale povedlo se. I tiskárna se rozjela. „Já jen skočím k Anetě ještě,“ houkla jsem na rodiče, kteří už leželi u televize, popadla papír a pelášila do tmavé noci. U Jandových se svítilo, vchod byl nezamčený, vydupala jsem dvoje schody a zazvonila u bytu. Otevřela Aneta, dala jsem jí papír: „Dej to přečíst babičce… Třeba jí to pomůže.“ „Petro?“ volala na mě ještě do tmavé chodby. „Děkuji.“ „Bylo mi ctí,“ řekla jsem a myslela to vážně.
Pak jsem dlouho nic nevěděla, až při dalším pobytu u rodičů jsme na sebe zamávaly z oken našich protilehlých paneláků. Aneta najednou zazvonila a poděkovala: „Musím ti říct, že ten Duhovej most babičce moc pomohl. Podívej,“ smála se a ukazovala z okna mého pokoje. Venku stála babička. S jednou holí. U nohou se jí motalo malé černé klubíčko. „Bettyna číslo dvě.“ zubila se kamarádka.
Babička sice nechtěla o dalším psovi ani slyšet, na vnučku i na mě byla strašně naštvaná, že jsme Betty nepřivezly i mrtvou, aby ji pohřbila (zřejmě někde na chodníku), ale pak sama požádala o štěně. Že jestli je to povídání o Duhovém mostě pravda, tak si ji Betty první najde sama a určitě jí to odpustí.
A o čem že to pořád mluvím? Mnozí to znáte. Je to text, který už koluje dlouhé roky po celém netovém prostoru. Je krásný. Koho čeká podobné rozhodnutí, ze kterého není návratu, možná mu bude vzpruhou, možná ne. Ale já tomu pevně věřím. Že ti naši čtyřnozí kamarádi na nás budou čekat. Smutné vzpomínání, pravda. Ale i to je život.
Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází k Duhovému mostu. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce, kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí. Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý, tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená - až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila. Hrají si a běhají spolu, ale pak přijde den, kdy se jeden z nich náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji; překvapený výraz se mění na výraz nezměrného štěstí a radosti. Ty a tvůj kamarád jste spolu. Otevřeš náruč. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí, jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce. Pak přes Duhový most přejdete. Spolu. A nikdy se už nerozejdete.
