Chopinovo srdce naložené v koňaku ukradli nacisté, před Rusy je skladatelova sestra ukryla pod sukní

Středa 16. října 1849, place Vendôme č. 12, Paříž. Ve slunném a krásném apartmá v samém srdci francouzské metropole panuje v devět hodin ráno naprosté ticho, které občas přeruší jen sípavý nádech ležící zhroucené postavy. Geniální polský skladatel a klavírista Fryderyk Chopin je na kost vyhublý, jeho zsinalá tvář se obrací ke slunci, kašle a nemůže popadnout dech. „Pojď ke mně. Sedni si,“ vztáhne ruku po černě oděné ženě, která chodí po špičkách a utírá si uslzené oči kapesníčkem.

„Mám přání. Musíš mi je splnit,“ osloví Chopin svou dvaačtyřicetiletou sestru Ludwiku Jędrzejewicz. Ta usedne k bratrovi a vezme ho za ruku. „Umírám, vím to. Ne, nevymluvíš mi to. Blížím se ke konci cesty. Víš, jak jsem se vždy bál, že se probudím v rakvi?“ šeptá Chopin z posledních sil. Ludwika přikývne. Tato bratrova obava je spíše posedlostí, dnes by to psychologové označili za tafofobii: chorobný strach z pohřbení zaživa. Fryderyk tímto panickým stavem trpí od dětství; tehdy někde zaslechl, že se podobný případ stal.

Nyní prosí sestru: „Nech mé srdce vyjmout a odvez je do Polska!“ Ludwika sáhne bratrovi na čelo: „Máš horečku, nevíš co mluvíš,“ přikládá mu obklady. Fryderyk se však ze všech sil brání. Musí jí to říct, musí mít jistotu! „Ludwiko!“ Mezi záchvaty úporného kašle zvrací, přesto dokáže sestru požádat, aby zavolala jeho přítele, patologa Jeana Cruveilhiera. Když se lékař záhy dostaví, je mu jasné, že Chopin umírá. Teprve devětatřicetiletý polský génius neváží ani 40 kilogramů, zvrací, dusí se, krvácí z úst…

„Jeane. Splňte mi poslední přání. Musíte provést mojí pitvu. Musíte se ujistit, že budu opravdu mrtev. Že se mi moje noční můra nevyplní. A vím, že pohřben budu zde, v Paříži, mám to naplánované. Moje drahá rodná země mi tolik chybí - vyjměte mi srdce. Dostaňte je do Varšavy, ať je tam kus mého těla. Kus mě! Nevíte, co mi je. Sám jste to říkal. Co mám za nemoc? Je to tuberkulóza? Zjistí se to někdy? Třeba k tomu pomůže moje srdce!“ šeptá chroptivě Fryderyk Chopin. „Připravme se,“ pokývne lékař k Ludwice. U smrtelné postele se shromáždí i přátelé slavného skladatele, Poláci i Francouzi.

„Sbohem, moji milí. Jsem tak nešťastný, že vás opouštím!“ řekne jim umírající muž. Poslední věty hudebního génia, který blouznil z horeček a zemřel několik minut před druhou hodinou ranní ve čtvrtek 17. října 1849, údajně zněla: Už nemohu dál. Země mě zadusí. Matko, moje ubohá hlava, moje hlava, Ježíš Maria Josef, zachraňte mě! Konečně jsem volný! (verze o posledních slovech se liší v závislosti na dostupných pramenech, pozn. aut.)

A co jeho srdce? Bylo také volné, jak si přál? Dostalo se do Polska? Dostalo. Ale anabáze to byla vskutku nevídaná.

Neuvěřitelný příběh Chopinova srdce.

Fryderyk Franciszek Chopin (francouzsky Frédéric François Chopin) se narodil buď 22. února nebo 1. března 1810 (zmatky v matričních zápisech) v obci Żelazowa Wola v tehdejším Varšavském knížectví. Otec se jmenoval Mikołaj (Nicolas), Francouz, který emigroval do Polska ve věku 16 let. Byl vojákem a vychovatelem a při svém působení v rodině hrabat Skarbků se seznámil s Justynou Krzyżanowskou.

Mikołaj se do velice krásné dívky zamiloval, následovala svatba v bazilice v  Brochówě a brzy přišla na svět dcera Ludwika. Fryderyk byl jediným mužským potomkem rodiny, po něm se narodily ještě dvě dcery - Isabella a Emilia. Celá Chopinova rodina byla velmi muzikální. Otec hrál na housle a flétnu, matka na klavír - díky rodičům se tak Fryderyk brzy seznámil s hudbou v mnoha jejích formách.

Už jako dítě projevoval zázračný talent: první skladby složil v pěti letech a jako sedmiletý už koncertoval. Jenže byl velice křehký. Chopin měl snad všechny dětské nemoci, které existují, několikrát málem zemřel. Od útlého věku trpěl úporným kašlem, který přicházel ve vlnách - měsíc byl klid, další měsíc nemohl malý Fryderyk ani vstát z postele, jak to s ním trhalo. Byl také až extrémně slabý, bledý a neduživý. Špatně jedl, často zvracel, průjmy už ani nikdo neřešil. Matka nad synem lomila rukama, lékaři ale nevěděli, co s ním mají dělat.

Ruku v ruce s docela tristním zdravotním stavem šla i povaha malého Chopina: čím víc byl nemocný, tím víc se uzavíral do sebe. Fryderyk byl i v dospělosti introvertní, uzavřený, citlivý, melancholický… Genialita si vybrala svou daň, jak bychom mohli říct! Navenek působil velice nenápadně - měřil jen 165 cm, v dospělosti vážil pouze kolem 45 kilogramů. Přesto měl obrovské kouzlo osobnosti. Když usedl ke klavíru, ženy omdlévaly: Chopin měl modré oči, které se mu při hraní podle četných svědectví rozsvítily jako lucerny. S pronikavýma očima kontrastovala mléčně bílá pleť, rudé rty, husté vlnité vlasy. Inu, klasický prototyp umělce!

Fryderyk Chopin studoval na Varšavské konzervatoři, ale jeho tvorba i povaha byly natolik výjimečné, že mu Polsko začalo být malé. V roce 1830 opustil devatenáctiletý umělec Varšavu, nejprve cestoval po Německu a Rakousku, až nakonec zakotvil v Paříži. A do smrti si to vyčítal - v Polsku totiž vypuklo tzv. Listopadové povstání proti ruské nadvládě. Po jeho potlačení následovaly obrovské a tvrdé represe.

Chopin, stejně jako mnoho dalších Poláků z řad intelektuálů a umělců, musel zůstat v exilu. Druhým domovem se mu stala Paříž, ale nemožnost návratu do rodné vlasti citlivého a křehkého Chopina nesmírně zasáhla. Našel si sice spoustu přátel (Liszt, Delacroix, Mickiewicz, Hein), ale stal se ještě více zadumaným a rozervaným - což paradoxně jeho tajemné a záhadné kouzlo osobnosti ještě více posílilo.

Fryderyk Chopin měl také velice noblesní chování. Náruživý kuřák se sice vyhýbal alkoholu, ale potrpěl si na jisté zženštilé způsoby: měl jemná gesta, pečoval o své ruce - což se samozřejmě dá u klavíristy předpokládat, jenže někdy to bylo dle jeho přátel až k smíchu. Například si pudroval rukavičky, které nesundával ani v noci. Chopin miloval parfémy, drahé a ženské vůně. Oblékal se s pečlivostí až netypickou pro muže - tohle vše zavdalo podnět k povídačkám o jeho nevyhraněné sexualitě. Fryderyk Chopin to s ženami neuměl. Obklopoval se spíše pánskou společností, nikdy se neoženil, neměl děti.

„Utrpěl tvrdou citovou ránu. Jeho raný vztah s Marií Wodzińskou ho navždy poznamenal. Nešťastný Chopin polskou šlechtičnu miloval, ale její rodina byla tvrdě proti - museli se rozejít. Všeobecně se předpokládá, že Wodzińská byla Chopinovou první sexuální partnerkou, upnul se na ni a odmítnutí ho psychicky tak zasáhlo, že se nervově zhroutil. Pár dalších vztahů měl, ale nejbouřlivější a nejvíce popisovaný byl jeho románek s George Sandovou,“ popisuje Ingrid Burling na platformě Quora. Pro zajímavost, s Marií se Chopin seznámil v Mariánských lázních - v naší zemi ostatně pobýval velice rád a poměrně často.

George Sandová (vl. jménem Aurore Dupin) byla Chopinova osudová láska. Tato slavná persona (nejen) své doby byla emancipovaná feministka, nosila mužské oblečení, kouřila doutníky… Tehdejší společnost z George šílela, Chopina ale o šest let starší svérázná žena zcela uchvátila. Tvořili skutečně nesourodý pár, lidé se jim vysmívali, ale jim to bylo jedno. Temperamentní Sandová se však melancholického skladatele nabažila - prý jí Chopin nestačil, což si můžeme vyložit všelijak.

Své k tomu řekly i děti George Sandové, které „nedomrlého“ hudebního génia nenáviděly - hlavně dcera Solange, která se Fryderykovi otevřeně vysmívala. Bouřlivý rozchod v roce 1847 byl pro Chopina bolestivý a přispěl k jeho tělesnému i duševnímu úpadku. Inu, kam čert nemůže… Chopin pak ještě cestoval, vyučoval, stýkal se s přáteli, pozval k sobě sestru Ludwiku, ale jeho život se nachýlil ke konci. Nyní se vracíme do 17. října 1849, kdy jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob zemřel. Co bylo příčinou jeho smrti - o tom se i o mnoho let později odborníci jen dohadovali - tehdy se předpokládalo, že skonal na tuberkulózu.

Mrtvý Chopin byl převezen do patologického ústavu, kde se měl Jean Cruveilhier postarat o jeho poslední přání: přesvědčit se, že je prokazatelně a nade vší pochybnost mrtev! „O tom, že bude pohřbený zaživa, mluvil i psal celý život. Velmi se zajímal o morbidní případy těchto děsivých pohřbů, kdy někdo někdy našel mrtvolu s ulámanými nehty… Měl o tom noční můry. Popisoval, jak chce být probodený, rozřezaný, aby mu třeba i hlavu uřízli jako nějakému upírovi, jen aby se neprobudil v rakvi!“ popisuje Ingrid.

Jean Cruveilhier zubožené Chopinovo tělo rozpitval. A splnil mu i největší přání: během pitvy vyňal jeho srdce a ponořil ho do alkoholu - odborníci odhadují, že jde o koňak. 30. října 1849 byl předčasně zesnulý hudební génius pochován na slavném pařížském hřbitově Père-Lachaise. Jean za pomoci přátel poté orgán i s alkoholem přelil do křišťálové baňky, kterou hermeticky uzavřel. Tato nádobka byla umístěna do ozdobné dřevěné schránky - jde o ebenovou „krabičku“ v podobě šperkovnice, na které je vyřezaný kříž.

Po pohřbu Fryderyka Chopina se Ludwika začala chystat na svou misi. Propašovat srdce svého bratra přes všechny hraniční kontroly do Polska - to byl velký risk. Ludwika Jędrzejewicz se na začátku ledna 1850 v doprovodu své dcery vydala na cestu vlakem do Polska. Chopin byl byl známý odpůrce ruského režimu, symbol exilového vlastenectví. Jeho hudba měla často vlastenecké a protiruské podtóny, což z něj dělalo nežádoucí osobnost v očích ruských úřadů. Pokud by carská cenzura zjistila, že jeho sestra do Rusy okupované Varšavy přiváží srdce „politicky nevhodného“ skladatele, mohla být považována za nositelku rebelantského symbolu.

Hrozilo jí zatčení, srdci hrozilo zneuctění od Rusů, kteří byli schopni orgán zničit nebo znesvětit. Ludwika to věděla - přesto statečně cestu podstoupila. Svědectví o ní podal Igor Boelza, sovětský hudební historik: „V malé dubové schráně. Tam vložili její přátelé Fryderykovo srdce. Krabičku utěsnili dokola cupaninou, aby dřevo nenaráželo do dřeva. Nesměl se ozvat jediný zvuk. Ludwika využila rozměrné sukně u svých cestovních šatů, pomohl i zimní plášť s kožišinou. Schránu si upevnila pod spodní prádlo (pod spodničku) přímo na tělo, na stehno. Takto pronesla srdce svého bratra přes celní kontrolu na rakouských hranicích,“ popisuje Igor.

Nejhůře bylo, když ji zastavili ruští pohraniční agenti už na polském území. Sestra nepřítele byla samozřejmě důkladně prohledána - či spíše měla být. Historici si myslí, že svou roli v úspěšném propašování srdce sehrála Ludwičina dcera, která vědomě strhla veškerou pozornost Rusů na sebe, dostala hysterický záchvat, zkrátka byla „nápadná a podezřelá“ - a mezitím Ludwika proklouzla Rusům přímo pod nosem. Spíše pod spodničkou! Chopinovo srdce dorazilo do Varšavy. Přání bylo splněno. Kdyby ale skladatel věděl, že budou jeho srdce doslova a do písmene „tahat jako medvěda“ po všech možných i nemožných místech (a lidech), možná by si to vše rozmyslel!

Fryderykova maminka vzácnou relikvii umístila v Ludwičině domě na prádelník a chodila se k ní modlit. Rodina Kalasantyových (přátelé a důvěrníci Chopinových) ale matičku přemluvila, aby srdce odevzdala církvi: orgán byl převezen do varšavského kostela Svatého Kříže. Jenže duchovenstvo usoudilo, že Chopin není hoden, aby jeho relikvie byla někde v chrámu vystavena na odiv, neboť není světcem. Církevní představitelé vzali schránu a šup! Strčili srdce do katakomb mezi povalující se staré kosti a rozbité rakve.

Když Chopinův tělesný pozůstatek našel v roce 1878  novinář Adam Pług, napsal: „Leželo na páchnoucím a vlhkém smetišti odhozené v nějaké krabici. Vůbec jsem netušil, co držím v ruce, pak jsem si všiml, co to je. Nebylo nijak označené, bylo povalené na bok. Všichni věděli, že tady někde je. Našel jsem srdce našeho génia, ten pocit byl neuvěřitelný a dojemný. Když jsem ho nesl, zakopl jsem o harampádí, asi rakev nebo nějakou nohu. Málem jsem ho rozbil,“ líčil Adam a okamžitě o svém nálezu informoval své nadřízené v redakci varšavských novin.

A církev už musela něco dělat, protože se šeptem zvedala vlna nevole proti takto neuctivému zacházení. „Co vám kdy udělal?“ ptali se věřící, „Je to nelidské! Náš národní poklad a vy s ním zacházíte jako s odpadky!“ 1. března 1879 bylo srdce zazděno v prvním pilíři, který byl obrácen k velké lodi kostela. Vše bylo přísně utajeno kvůli obavě ze zásahu carských úřadů. A konečně bylo Chopinovo srdce také vysvěceno a dostalo svou první pamětní tabuli, na které byl vytesán biblický verš: Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Ruské úřady nakonec se skřípěním zubů památník v kostele povolili.

Ale srdce nemělo mít klid. V roce 1939 německá armáda dobyla Varšavu a z Chopina se stal opět nežádoucí muž. Byla zakázána představení jeho hudby, zničen památník… Při Varšavském povstání (1944) byl také částečně pobořen a nacisty dobyt kostel Svatého Kříže. Uvnitř raboval německý kněz Schulze, který si všiml netradiční relikvie a zajásal: „Chopinovo srdce, to se bude líbit Bach-Zelewskému!“ usoudil. A to byla pravda. Brutální velitel SS, generál Erich von dem Bach-Zelewski byl vášnivý sběratel (spíše zloděj) podobných kuriózních předmětů. Důstojník SS Heinz Reinefarth vytloukl zazděné srdce z pobořeného pilíře a odvezl jej Bach-Zelewskému.

„No to je krása,“ rozplýval se generál, postavil nádobku s lidským orgánem na čestné místo ve svém kabinetu kuriozit, jak říkal své sbírce nakradených předmětů. Jenže dlouho se na Chopinovo srdce dívat nechodil. Když se vše chýlilo ke konci a Němcům teklo do bot, rozhodl se ke „gestu lidskosti“ - a srdce s velkou pompou milostivě vrátil do rukou Poláků. Dokonce si k tomu přivolal filmový štáb, který měl zaznamenat, jak je Zelewski hodný - chtěl si napravit reputaci, protože byl skutečnou zrůdou. A jako kdyby se na to nemohl odněkud z jiných sfér dívat ani sám Chopin, sotva vzali Esesáci do rukou kameru a reflektor, zčistajasna je technika zradila. A nenatočili nic.

Pomocný varšavský biskup Antoni Szlagowski, který měl srdce z rukou Zelewského převzít, později konstatoval: „Díky Bohu. Tentokrát ti barbaři při své propagandě neuspěli!“ Ale pořád se musel krotit, pořád zde byla německá armáda, která byla čím dál zběsilejší. Srdce bylo za doprovodu německých vojáků na motorkách převezeno do kostela svaté Hedviky v Milanówku. „No jo, co je nám to platné, že je srdce u nás,“ drbal si hlavu starý kněz. „Stejně o něm vědí. Už utíkají a berou si všechno, co má nějakou cenu. Oni ho ukradnou zase. No nic, požádám profesora Antoniewicze, aby ho schoval. A když přijdou, budu dělat senilního hlupáka,“ usoudil farář.

Srdce zase putovalo pryč - tentokrát stálo na klavíru v obydlí onoho profesora Antoniewicze. Za chvíli následoval další přesun - Chopinova relikvie byla snad každý večer v jiném domě. Občané si ho předávali jako štafetový kolík a v bohulibém úmyslu jej schovávali před drancujícími Němci. Srdce bylo ve špajzu, ve sklepě, v prádelně, ve skříni, ve chlévě pod senem, na půdě… Pak si ho vzal opět arcibiskup Szlagowski, který ho měl postavené ve speciální „rakvičce“ na klavíru v jeho soukromé kapli až do října 1945. 

Po osvobození následoval slavný návrat Chopinova srdce do Varšavy. Při přípravách na transport byla relikvie poprvé prozkoumána. Ne otevřena a vyjmuta - to nebyla nikdy - ale šlo o jistou kontrolu stavu srdce přes stěnu nádobky.

Zpráva popisuje: „(…) Ve víku je zapuštěn stříbrný talíř ve tvaru srdce s vyrytým nápisem obsahujícím data narození a úmrtí Fryderyka Chopina. Tato krabice je obklopena olověnými deskami pro ochranu před vlhkostí. Uvnitř této krabice je velká křišťálová nádoba, ve které je v průhledném alkoholu dokonale uchované Chopinovo srdce. Zarážející je velikost srdce, na osobu jeho výšky je to nezměrně velké! Pravděpodobně pod vlivem srdečních chorob, které kromě tuberkulózy přispěly především k Chopinově předčasné smrti…“

17. října 1945, v den 96. výročí smrti Fryderyka Chopina, se jeho srdce vydalo na snad už poslední cestu. Trasu automobilu lemovaly davy lidí s prapory, vůz jel symbolicky ze Żelazowé Woly po klikaté 90 kilometrů dlouhé trase do Varšavy. „Toto srdce poprvé tlouklo před 135 lety v nedaleké Żelazowé Wole a brzy začalo tlouct živěji za zvuku lidové písně znějící z rolnických chatrčí. Stejná rolnická, mazurská píseň, tisíckrát zesílená Chopinovým srdcem a géniem, se již rozléhala po celé Evropě a dnes, 96 let poté, co toto srdce přestalo bít – zní po celém světě a svědčí o nesmrtelných hodnotách naší písně, naší kultury a našeho národa,“ zněl uvítací proslov.

Srdce bylo poté vráceno na sloup pod Chopinovou bustou, kterou vytvořil sochař Andrzej Pruszyński. Sotva orgán došel klidu (ač je toto slovní spojení poněkud netypické!), začaly se ozývat slovutné lékařské instituce, které žádaly o vydání srdce Fryderyka Chopina k prozkoumání. Všichni chtěli vědět, na co velikán světové hudby vlastně zemřel - mimo tuberkulózy se zmiňuje například i cystická fibróza nebo genetická nemoc.

To však církev odmítala, zamítla i žádost o analýzu DNA v roce 2008. Ale v roce 2014 polská vláda konečně posvětila „vyšetření pohledem“ - jakékoliv zásahy dovnitř schrány či samotného srdce jsou přísně zakázány. 14. dubna 2014 bylo srdce opatrně vyjmuto ze zdi a nastala přísně tajná vizuální prohlídka. O ní se veřejnost dozvěděla až za tři roky později, když tým lékařů publikoval své závěry.

„Ochablé a masivně nalité srdce vypadalo, jako by bylo odstraněno „francouzskou metodou“ – vytažením a přerušením aorty a plicní tepny. Povrch srdce má matný vzhled a je pokryt jemným, bělavým, masivním fibrilárním povlakem. Pozorujeme hemoragické výpotky a tři malé bílo-skleněné uzlíky. Dospěli jsme k závěru, že Chopin trpěl perikarditidou (zánět osrdečníku), kterou způsobila tuberkulóza.“

Skonal tedy polský geniální skladatel na tuberkulózu, respektive její komplikace? I o tom se zase pochybuje. Polská vláda dostává na stůl další a další žádosti o prohlídku orgánu, jehož záhada lidem prostě nedá spát. Na vše bylo uvaleno přísné moratorium - další vyšetření srdce proběhne až v roce 2064. Tečka.

Pravděpodobně se tedy mnoho z nás již nedozví, co bylo příčinou smrti Fryderyka Chopina, muže, který zřejmě vůbec netušil, co se strhne, když mu jeho blízcí splní poslední přání - aby jeho srdce odpočívalo v milované rodné zemi!

Zpracováno podle: Quora, Srdce Fryderyka Chopina, Epocha Plus, Novinky.cz, Český rozhlas, Fryderyk Chopin, Poslední slova slavných