Článek
Blanche Monnier (1849–1913) byla krásná, vzdělaná a chytrá dívka z Poitiers. Pocházela z velmi vážené a bohaté rodiny s vazbou na aristokratické kruhy. Její matka madam Louise Monnier byla veleváženou členkou vysoké společnosti, která se angažovala v charitativní společnosti pro podporu svobodných matek a byla patronkou a nezištnou mecenáškou sirotků a dětí z chudobince. Za svou práci získala dokonce několik ocenění a ve Francii byla tato dáma známa jako noblesní osobnost s velkým srdcem. O otci Charlesovi se mnoho neví, zemřel v roce 1882. Jakou hrál roli v temném osudu své dcery, o tom se prameny nezmiňují. Hlavní slovo v rodině měla matka. Je možné, že dělal vše, co mu nařídila, byť se navenek choval jako hlava rodiny.
Rodina Monnierů si po léta udržovala renomé a popularitu mezi tehdejší francouzskou smetánkou. Syn Marcel byl úspěšný právník a dcera Blanche byla chloubou madame Louisy. Krasavice s odpovídajícím vzděláním, pokorná, skromná a počestná, jak se tehdy od dívek z nejvyšší společnosti očekávalo, byla jednou z nejlepších partií ve Francii své doby. Zdálo se, že se narodila na šťastné planetě - dokud se nezamilovala.
Je starý, nemá titul a nemá nárok na penzi. Nikdy si ho nevezmeš!
Její láska však vykvetla k nevhodnému muži a to se v tehdejší francouzské smetánce netolerovalo. Toleroval se výběr životního partnera rodiči, nejlépe matkou, vyvolený musel být bohatý s postavením nejlépe aristokratickým. Blanche se však zamilovala do staršího chudého právníka, který neměl postavení, budoucnost ani peníze. Živořil z případů chudých zlodějíčků, které obhajoval na své náklady a jeho pokladna zela prázdnotou. Nebyl ani státním úředníkem, takže neměl zajištěnou penzi. Možná tento jeho altruismus okouzlil Blanche a ta se poprvé ve svém mladém životě matce vzepřela.
Dosud plachá a poslušná dívka ve svých pětadvaceti letech oznámila otřesené madam Louise, že si právníka hodlá vzít a že se z nich již stali milenci. Matka zuřila. Zbila neposlušnou dceru a zatahala za nitky, aby byl dívčin milý vypovězen z Poitiers. Blanche však v sobě objevila něco nového - vzdor. Odmítla se svého vyvoleného vzdát. Krásná dívka se matce proměnila před očima, byla chladná a neústupná.
Madam Louisa toho měla právě dost. Oznámila dceři, že i když je již „poskvrněná“, její hanbu se pokusí utajit, ale podobný výstřelek jí nikdy nedovolí a ať se s mužem přestane okamžitě stýkat. Milenci si i přes přísný zákaz našli k sobě cestu, právník, který mezitím musel přesídlit se svou skromnou a chudou kanceláří z Poitiers kamsi na venkov, Blanche navštěvoval nadále a scházeli se i v hostincích a senících. Blanche byla prostě zamilovaná a nijak se matkou nedala zlomit. Probudila se v ní pýcha, kterou v ní matka od narození pěstovala, aby se považovala za vyvolenou a toto vše se obrátilo proti madam Louise. Ta se rozhodla k radikálnímu kroku.
Zamknu tě na půdě, dokud toho chudáka nepustíš z hlavy!
Tehdy pětadvacetiletá Blanche byla matkou a bratrem zavřena v malé místnosti na půdě sídla rodiny Monnierů. Matka jí oznámila, že až si v hlavně udělá pořádek a opustí myšlenku na sňatek se svou láskou, pustí ji ven. Blanche se však zatvrdila a na každou další matčinu otázku odpovídala slovem „Ne.“ Bratr ji pravidelně v jejím půdním vězení bil a na příkaz matky ji týral a odpíral ji jídlo a vodu. Blanche odmítala. Snad už tehdy díky hladu a týrání pozbývala zdravý rozum a zbyl jen vzdor.
Co se dělo poté, jaké zvraty v Louisině mysli, jaká rozhodnutí zapříčinila to, co následovalo, se už asi nedozvíme. Matka za několik měsíců oznámila zvědavému okolí, že Blanche odjela za studiem a bydlí u příbuzných, což v té době a v této společenské vrstvě nebylo nic zvláštního - dívky odjížděly „na zkušenou“ studovat hru na klavír, tanec, společenské způsoby, výuku jazyků a rodinnou výchovu, aby se připravily na případný rodiči a společností posvěcený a schválený sňatek. Nikdo se tedy nad „zmizením“ Blanche nepozastavoval. Jakoby se nad ní zavřela voda. Osud krásné a hrdé Blanche byl zpečetěn.
Fotografie domu Monnierů na Rue de la Visitation 21
Anonymní dopis
Po nějaké době Blanche prostě zmizela a už se nevrátila. Matka i bratr naoko truchlili a dali najevo, že nechtějí o „smrti“ Blanche mluvit. Okolí a smetánka to přijali s tím, že nebudou rozedírat zřejmě strašně tragickou událost. Spekulovalo se, že Blanche spadla z koně, nebo že zemřela na tehdy hojně rozšířenou tuberkulózu, ostatně nebyla by jediná mladá dívka, která této nemoci podlehla.
V květnu roku 1901 obdržela pařížská policejní prokuratura anonymní dopis, ve kterém stálo:
„Musím vás informovat o vážné věci. Mluvím o staré panně, která je zamčená v domě paní Monnierové, napůl vyhladovělá a žijící ve vlastní špíně. Prosím v zájmu tohoto nebohého tvora, kterým tato osoba je, abyste podnikli kroky k její záchraně.“
Nikdy nebylo zjištěno, kdo anonymní dopis poslal. Buď některý ze členů služebnictva, spekulovalo se i o bratrovi Marcelovi, kterému se mohlo sestry zželet. Nebo to byl někdo ze sousedů. Bylo totiž smutným faktem, že sousedé prý věděli o dívčině uvěznění a často slýchali z podkroví domu šílený křik. Domnívali se ale, že je bláznivá a rodina ji pro její vlastní dobro izolovala v domě. Tehdy to byla běžná praxe bohatších rodin, pokud některý z členů jevil známky duševní choroby, považovalo se to za skvrnu na rodinné cti a čistém štítu a nemocný nešťastník byl izolován v rodinném sídle. Najatá ošetřovatelka pečovala o jeho potřeby a dělalo se to hlavně proto, aby duševně nemocný neskončil v blázinci. Ústavy pro choromyslné měly v té době oprávněně příšernou pověst, nemocní nebyli nijak léčeni, pouze uvazováni a pomalu umírali. Ve starých rodinných sídlech lze mnohdy nejen ve Francii nalézt právě takový izolovaný pokoj stranou od pokojů členů rodiny, kde duševně nemocný dlel. V té době to bylo zcela normální a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Madame Louise Mannier, která pro dceru připravila naprosté peklo
K záchraně Blanche nemuselo vůbec dojít, protože rodina byla považována za počestnou a policejní prefekt si myslel, že zřejmě jde o právě takový případ duševně nemocného příbuzného. Přesto se rozhodl anonym prověřit a vyslal do domu Monnierů policejní a četnickou patrolu.
La Séquestrée de Poitiers
Přivolaná patrola vešla do domu a narazila na zakřiknutou služebnou. Na otázku, jestli je pravda, že tu někoho schovávají, se žena rozplakala a utekla. Možná právě ona napsala anonymní dopis. Policisté pokračovali s prohlídkou domu a vystoupali do nejvyššího patra, kde si povšimli zamčených dveří v podkroví. Na dveřích visel bytelný zámek a dveře byly opatřeny ještě čtyřmi zástrčkami, které chránily menší zámky. K podezřelým dveřím byl přivolán kovář, který zámky uštípl. Po otevření dveří policisty doslova porazil neskutečný zápach. Jeden z nich později vypověděl, že tři statní policisté se okamžitě pozvraceli ještě než vůbec vešli dovnitř.
V pokoji se jim zjevil výjev jako z gotického hororu. Na posteli v naprosté tmě leželo něco pod prostěradlem. Dva policisté strhli těžký napůl shnilý koberec, který zakrýval okno, a to rozbili. Dovnitř se po pětadvaceti letech podívalo slunce. Z postele strhli prostěradlo a objevili podvyživenou ženu ležící ve zbytcích jídla a mezi výkaly, která s pevně zavřenýma očima nastavovala vyhublou tvář světlu. Ležela na plesnivém slamníku v potrhané a shnilé košili s pološíleným výrazem a pětadvacet let nestříhanými vlasy. Vážila pouhých 24 kilogramů.
První fotografie z nalezení Blanche Monnier. Je neuvěřitelné, že vůbec přežila
Policejní důstojník do výpovědního protokolu uvedl:
Ta nešťastná žena ležela kompletně nahá na shnilé matraci. Vpředu měla navléklou relativně čistou, ale plesnivou košili, zadní část těla byla nahá. Záda měla plna boláků a otevřených zhnisaných ran, ve kterých se kroutila klubka červů. Pokoj se hemžil hejny much, viděli jsme i šváby, na obličeji se jí shlukovaly houfy štěnic a vší, byla tím vším pokryta. Mezi krustou odpadků jsme zahlédli tři nebo čtyři obrovské krysy. Celá podlaha i část stěny byla pokryta silnou vrstvou výkalů. Exkrementy měla nebohá také po těle i kolem úst. Zápach byl tak strašný, že se v této místnosti, v tomto pekle, nedalo zůstat déle než pár okamžiků.
Matka Luisa byla okamžitě zatčena, stejně tak i její syn. Matka se ke všemu doznala a po 15 dnech ve vězení ji při výslechu ranila mrtvice a na místě zemřela. Bratr tvrdil, že sestra měla možnost kdykoli odejít a dveře měla otevřené. Trval na tom, že toto uvěznění byla její volba. Byl odsouzen k 15 měsícům žaláře, ale po odvolání byl všech obvinění zproštěn. Tehdejší zákony totiž nevyžadovaly od občanů pomoc jiné osobě a nikdo neměl ze zákona jakoukoli ohlašovací povinnost.
Před domem Monnierů se po záchraně Blanche shromáždily stovky zvědavců a naštvaných sousedů. Pojmenovali ji la Séquestrée de Poitiers (Zavřená žena z Poitiers) a toto označení už Blanche zůstalo. Padesátiletá žena byla okamžitě převezena do nemocnice. Ve chvíli, kdy před domem uviděla po čtvrt století sluneční světlo a nadechla se čerstvého vzduchu, řekla slabým hlasem: „To je ale tak příjemné, býti zase jednou venku…“ To, že vůbec promluvila, se rovnalo malému zázraku. V péči sester v nemocnici byla tehdejší krasavice klidná a šťastná. Později nabrala na váze a podařilo se jí i pár krátkými větami komunikovat.
Blanche v roce 1902 - musela být ostříhána dohola, přesto trvalo přes rok, než byla zbavena všech parazitů na svém těle
Hluboké trauma ji však samozřejmě poznamenalo a žádný zázrak vyléčení se nekonal. Trpěla koprofágií (pojídání výkalů), měla epileptické záchvaty, záchvaty zuřivosti a po letech naprosté temnoty byla poloslepá. Ve chvílích, kdy měla „jasnou“ chvilku, si však pamatovala okolnosti svého uvěznění, i to, že to udělala její matka. Vypovídala policistům, co vše zažila, dozvěděla se, že její milý zemřel v roce 1885. Po tomto sdělení prý jen tiše plakala a pohroužila se do melancholie. Jak silná a hrdá musela Blanche být, když i po 25 letech totálního pekla a izolace z rukou své vlastní matky vypovídala, vzpomínala si, dokonce se i smála a ráda si nechávala předčítat od sester, co je ve světě nového.
Zbytek svého života prožila v psychiatrické léčebně v péči řádových sester v sanatoriu v Blois. Zemřela dvanáct let po svém osvobození z pekla na zemi, které ji připravila její vlastní matka.
Příběh Blanche Monnier zaujal spoustu tvůrců dokumentárních filmů a samozřejmě i hororů. Poprvé jej popsal slavný spisovatel André Gide. Její utrpení není ve Francii zapomenuto, o „Zavřené ženě z Poitiers“ se mluví dodnes, protože tento případ neměl ve Francii a nejen ve Francii obdoby.
Zdroje:
Wikipedia.org
kabinetkuriozit.eu
dokument The Tragic Story of Blanche Monnier: The Woman Kept in a Dark Room for 25 Years
