Článek
Kde se v člověku bere bestie? Už se s tím budoucí vrah narodí, nebo jde zčásti o vrozené predispozice, které propuknou kvůli neutěšenému rodinnému prostředí, týrání nebo lhostejností rodičů, či posměchu okolí? Nebo je sériový vrah prostě jen psychopat, který vraždí, protože oplývá absencí jakýchkoliv citů, empatie nebo soucitu? Vhled do myslí těchto lidí je někdy skutečně zarážející a mrazí nejen z jejich odporných činů, ale také z toho, co byli nuceni zažít jako děti či dospívající.
Ed Kemper patří mezi americké sériové vrahy, které (i když se to špatně říká) měli vyšetřovatelé docela rádi. Je totiž velice inteligentní, společenský a dožívá svůj život ve vězení, kde ho navštěvují novináři a vedou s ním dlouhé rozhovory. Protože kdyby člověk nevěděl, co spáchal, byl by to prostě vzdělaný, sečtělý a svým způsobem okouzlující člověk.
Stal se dokonce hrdinou kriminálního seriálu Mindhunters, který je velice povedený a respektuje všechny dobové reálie i celou realitu „honby“ na sériové vrahy. Kemper v něm vystupuje jako poradce. Sice nehraje sám sebe, ale četl scénář a štábu přidal spoustu poměrně vysoce kvalifikovaných postřehů.
Jak se mohlo stát, že z vysokého, velice chytrého kluka, vyrostlo monstrum, které mimo náhodných obětí vyvraždilo prakticky celou svou rodinu?
Příběh Eda Kempera - geniálního obra, který nedal nikomu žádnou šanci a udal sám sebe.
Taková hodná maminka…
Edmund Emil Kemper III. se narodil 18. prosince 1948 v Burbanku v Kalifornii. Zdálo by se, že jako prostřední ze tří dětí a jediný syn v rodině bude mít post jakéhosi mazánka. Přece jen - chlapeček, otcova pýcha… Nic takového se nestalo, naopak. Sestry Susan Hughey a Allyn Lee si užívaly rodičovské přízně, Ed trpěl a nevěděl proč. Už od narození. Po těžkém porodu (novorozenec vážil přes šest kilo!) ho matka zcela odmítla. Nechtěla ho krmit, přebalovat, nechtěla ho vlastně ani vidět.
Otec Edmund Emil Kemper II. byl válečný veterán z druhé světové války a byl v manželství neuvěřitelně nešťastný. Manželka a matka jeho dětí Clarnell Elizabeth Stage Kemper byla totiž příšerná osoba. Neustále manžela ponižovala a hádala se s ním. Alkoholička, která mu vmetla i ty nejintimnější věci na veřejnosti, byla obávaná v celém Burbanku. Ale k dcerám se kupodivu chovala hezky. Sotva se Ed narodil, zacílila svou nenávist na něj. Už jako malé mimino ho týrala, nechávala hladem, upírala mu spánek, různě ho pohazovala po domě jako nějaký předmět.
Záštiplná a zlá Clarnell se předháněla v tom, jak manžela i syna co nejvíce ponížit. Vyjadřovala se pohrdavě o manželových sexuálních schopnostech, shazovala jeho práci, dehonestovala ho úplně celého. Pošlapala v něm celou jeho osobnost. Výstupy byly na denním pořádku, dokonce mu sem tam i jednu vrazila. Dívky se tátovi smály, jak mu to ta máma dává. Ed starší se dokonce nechal později slyšet, že to co zažil za války, se ani zdaleka nemůže rovnat životu s tou příšernou ženskou.
Matčino týrání se zaměřilo i na syna. Sotva začal rozum brát, pociťoval neustálé ponižování od osoby, která mu měla být nejblíže. Navíc neustále rostl, ve čtyřech letech byl o dvě hlavy vyšší než ostatní děti. Matka mu říkala, že je monstrum, které je všechny sežere, odpírala mu jídlo, spánek, fyzicky ho trestala, ale její hlavní zbraní byla slova. Malý Ed byl označen snad všemi nadávkami, které existují. Clarnell ho tak nenáviděla, že mu upírala i spánek v domě - nemohla ho ani vidět, takže spal ve sklepě na holé podlaze.
Člověk se musí ptát, kdo zde byl v tomto případě tou opravdovou bestií. Učitelky ve školce a později na základní škole upozorňovaly rodiče, že malý Ed je vysoce inteligentní chlapec. A to skutečně vysoce. Doporučily změřit jeho IQ, což otec udělal, a ve dvou testech mu vyšlo ohromující číslo - Ed Kemper měl IQ 136, resp. 141 (což má asi 0,2 procenta lidí v populaci). Leč Clarnell to bylo úplně jedno, naopak, měla další záminku k tomu, aby se synovi posmívala. A na Eda čekala další rána. Jeho otec, se kterým vždy proti zlé matce „držel basu“, oznámil, že od ní konečně odchází. Edovi bylo devět let.
Tatínku, nenechávej mě tu s ní!
Ještě před desátým rokem dosáhl Edmund výšky neuvěřitelných 186 cm a neustále rostl. Matka se mu smála o to víc. Plachý Ed utíkal před spolužáky, kteří se mu posmívali, doma se mu smály sestry, matka mu neřekla nikdy nic hezkého. Na otci přímo lpěl a on se ho občas také zastal, i když si to od hrozivé manželky náležitě schytal. A nyní se sbalil a rodinu opustil. Usídlil se ve Van Nuys v Kalifornii a vzal sebou Allyn Lee. Ed zůstal s týrající matkou a neméně týrající sestrou sám.
Kolem jeho desátého roku se vše zhoršilo. Vyslechl několikrát telefonické rozhovory matky s přítelkyněmi, kde o svém synovi Clarnell mluvila výhradně jako „o tom děsivém kreténovi, který je ještě horší, než jeho otec, nemůžu se na toho buzeranta ani podívat“ a syn jí byl „fyzicky odporný natolik, že se na něj bojím i sáhnout, přísahám ti, Saro, že jsem se o něj otřela a naskákala mi hnusná vyrážka“.
Také neustále přesvědčovala Eda staršího, aby si „ten vřed na svém penisu“ vzal k sobě. Ed Kemper si zažíval opravdové peklo a jeho vražedná jízda se rozjela. A jak to tak bývá - svůj vztek a frustraci si vybíjel nejdříve na věcech, pak na bytostech, které cítí bolest - drobných domácích zvířatech.
Kočičky, panenky a sestřička
Předehra k jeho neuvěřitelnému vražednému běsnění začala při hrách se sestrou. Nebyly to hry sexuálního rázu, jak bychom mohli předpokládat. Naopak. Susan byla bratrem požádána, aby ho pevně svazovala a hráli si na plynovou komoru či elektrické křeslo. Popraveným byl vždy Ed a Susan tuto hru hrála s gustem, bavilo ji bratrovi přivádět bolest, dusit ho k zalknutí a dokonce Ed vyrobil přístroj, který dával slabé elektrošoky.
Pouštění proudu do chlapce byla přítomna i matka Clarnell, která svými slovy: „Dostala takový záchvat smíchu, když se tam ten retard svíjel, že jsem se málem počůrala!“ Taková rodinná idylka.
Clarnell z důvodu vysokého nájmu prodala dům v Burbanku a našla si bydlení v Montaně. Zde se neúplná rodina usídlila ve městě Helena, které se mělo stát novým domovem Eda Kempera.
Ed stále rostl a z her se sestrou nebylo nic. Matka je zakázala v domnění, že by Susan mohl znásilnit. Také ho natrvalo odstěhovala do sklepa - ze stejného důvodu - bála se, aby na sestru nevztáhl v noci ruku, kdyby spali v jednom pokoji. Ed Kemper začal proto krást sestře panenky a provozovat s nimi obskurní rituály. Trhal jim hlavy, které nabodával na židle a skoby po bytě, zapaloval je, svazoval, vypíchával jim oči.
To už se ho Susan začala bát. Nemotorný kolohnát, který vypadal, jak kdyby neuměl do pěti počítat, měl občas v očích záblesk opravdového šílenství, které bylo ještě znásobené tím, že byl chytrý. A to skutečně chytrý. Ve škole dosahoval ohromujících výsledků. Ale i tam pro něj bylo peklo - jeho růst byl zatím nezastavitelný a začal také přibírat na váze.
Třídní učitelku nenáviděl tak, že si napsal, že kdyby se ho měla dotknout, tak ji zabije. Začalo mu vadit, že je na něj někdo hodný, hned za tím viděl obraznou kudlu v zádech. A pak objevil, jaké potěšení mu působí vybít si vše na bezbranných tvorech - kočkách. Rodinnou kočku, kterou dosud míjel bez povšimnutí, zaživa vykuchal a pohřbil. Pak tělíčko zvířátka vykopal - prý byl zvědavý, jak se za těch pár dní v zemi změnila a jestli ji opravdu pohřbil zaživa, jak moc se snažila dostat ven.
Kočku schoval ve sklepě a fascinovaně pozoroval, jak se mění tlením. Matku upozornil až zápach, který ale nejprve pokládala za osobní pach svého syna a řešila to tím, že mu do sklepa vylila vodu s tím, aby se „smradlavý šmejd“ pořádně umyl, protože „se jí dělá na blití, když ho cítí“.
Nikdo mě nechce…
Pak objevila zdroj zápachu a poprvé se zděsila. Vedle kočky totiž byla celá sbírka drobných živočichů - ptáci, myši, krtci - v různých stádiích rozporcování a někteří bohužel ještě živí s důmyslnými mučícími nástroji různě po tělech. Ed Kemper přišel domů ze školy a bylo mu jasné, že je zle - otočil se ve dveřích a utekl. Za otcem. Jenže tam zjistili, že otec má novou manželku, že má dokonce malého bratra.
Na svého syna hleděl Ed starší s úžasem, smíšeným se strachem. Obrovský mladík neprošel žádnými dveřmi, byl prostě gigantický. Mladá paní Kemperová odmítla s tímhle podivínem sdílet jednu místnost, takže ho otec poslal zpět.
Ve třinácti letech se Edův růst zastavil na neuvěřitelných 210 (některé zdroje uvádějí 206) centimetrech. Clarnell pila čím dál více. Dnes se uvádí, že trpěla hraniční poruchou osobnosti, ovšem v té době to nikdo nemohl vědět. Blížily se Vánoce, při kterých bylo vše ještě daleko horší - matka pila na žal a narážky a ponižování se stupňovaly. Proto se jen tiše zeptal, jestli může strávit Vánoce u otce. Opilá Clarnell kupodivu souhlasila, co souhlasila, ona zajásala, že se konečně toho „smradlavýho skunka“ zbaví alespoň o Vánocích.
Ed zaklepal v Kalifornii na dveře vánočně vyzdobeného domu, ale otec ho ani nepustil dál. Zalapal zděšeně po dechu, když syna spatřil a vyjekl hrůzou. Přes dva metry vysoký rozložitý obr s mohutným akné po obličeji, krku i zádech, s nejlevnějšími brýlemi na trhu, vypadal skutečně děsivě - a uboze. Ed mladší si toho byl vědom, nesmíme zapomenout, jak nesmírně chytrý byl. Tohle vše se jako mozaika skládalo jedno k druhému, až to vygradovalo tak, jak to vygradovalo.
Milá babičko. Tečka.
Zaskočený otec nevěděl, co má dělat, manželka v pozadí ječela hrůzou a Ed si uvědomoval svou neskutečnou ubohost. Nakonec ho pozvali jen do kuchyně a Kemper otec zatelefonoval svým rodičům, aby si „na chvíli“ vzali chlapce k sobě. Opona k hrůznému představení se zvedla a nebylo úniku zpět.
Na farmě, či spíše ranči v podhůří Sierry Nevady na silnici 224, asi dvě míle západně od města North Fork byl Ed Kemper naprosto ztracený. Nenáviděl to tam. Prarodiče ještě nebyli z nejhorších, chovali se k němu jak nejlépe mohli. Ale po všech ústrcích viděl obrovský čtrnáctiletý kluk ve všem jen léčky a čekal, kdy přijde rána.
Prarodiče tvrdě dřeli a obra Eda využívali jako pracovní sílu. Jenže on byl nemehlo. Babička si myslela, že je to „takové dobrotisko“, bojí se i slepici zabít - asi by koukala, kdyby viděla svého vnuka, jak večer ve stodole řeže zaživa hlavu králíkovi nebo rozdupává čerstvě vylíhnutá kuřata.
Dědovi se to celé přestávalo líbit. Prapodivný vnuk mu nešel pod vousy a dával to náležitě najevo. Kemper později vzpomínal (velice rád o všem sáhodlouze debatoval a debatuje s vyšetřovateli dosud), že Edmund Emil Kemper I. byl „senilní dědek“ a babička Maude Matilde Hughey Kemper „chtěla všechny muže vykleštit, baba zlá jedovatá“.
27. srpna 1964, ve věku 15 let, se Ed Kemper se svou babičkou pohádal v kuchyni. A to tak, že hodně. Rozzuřeně vyběhl ven, popadl pušku a jednou ranou střelil Maude do hlavy. A ještě dvakrát do zad. Měla jen tiše zasténat: „Ach, už ty ptáky nestřílejte“.
Poté si sedl vedle mrtvoly ke kuchyňskému stolu a čekal na dědečka. Když slyšel přijíždět auto, vyšel ven a zastřelil ho. Pak zavolal své matce. Clarnell nevěřila svým uším a vykoktala jen, aby zavolal policii. Tak to udělal a čekal, až pro něj přijedou.
Po svém zatčení Kemper řekl, že „jen chtěl vidět, jaké to je zabít babičku“, a vypověděl, že zabil svého dědečka, aby nemusel zjistit, že jeho žena je mrtvá, protože by byl na Kempera naštvaný za to, co udělal. Psychiatr Donald Lunde, který s Kemperem dělal rozhovor v dospělosti, napsal: „Svým způsobem pomstil odmítnutí svého otce i své matky.“
Já nejsem blázen. Vlastně jsem. A chci být policista!
Kemperovy zločiny byly považovány za nepochopitelné pro 15letého chlapce a soudní psychiatři mu diagnostikovali paranoidní schizofrenii. Byl poslán do státní nemocnice Atascadero, zařízení s maximální ostrahou, kde jsou umístěni duševně nemocní trestanci.
Jenže psychiatři a sociální pracovníci v Atascadero nesouhlasili s diagnózami soudních psychiatrů. V jejich zprávách se uvádí, že Kemper nevykazoval „žádné zasahování do myšlení, žádné projevy bludů nebo halucinací a žádné známky bizarního myšlení“. Také si všimli, že je inteligentní a introspektivní a znovu mu změřili IQ. To dosáhlo 136, při opakovaném testu 145 bodů.
Kemperovi byla diagnostikována jen porucha osobnosti a byl označen jako pasivně agresivní typ. Kemper svou chytrostí a obratností v rozhovorech získal přízeň všech, i psychiatrů. Byl vzorný vězeň a dosáhl dokonce toho, že mohl hlídat ostatní. Nebyl nikdy označen za psychopata ani sociopata, naopak, hrál tak dobře empatii vůči ostatním vězňům, že zmátl i zkušené lékaře a manipuloval jimi.
(…) myslel bych si, že máme co do činění s velmi dobře přizpůsobeným mladým mužem, který měl iniciativu, inteligenci a který netrpěl žádnými psychiatrickými chorobami (…) nevidím žádný psychiatrický důvod k tomu, abych ho považoval za nebezpečného sobě nebo kterémukoli členu společnosti a považoval bych za rozumné trvalé vymazání jeho záznamů o mladistvých. Hodně štěstí, mladý muži!
18. prosince 1969, v den svých 21. narozenin, byl Kemper podmínečně propuštěn z Atascadera do péče své matky Clarnell, která se předtím znovu vdala, přijala příjmení Strandberg a později se znovu rozvedla. Clarnell poté bydlela v Aptos v Kalifornii. Kemper docházel na sezení a dokázal, že je zcela příčetný, rehabilitovaný a dosáhl vymazání svých záznamů. Vražda dědy a babičky mu prostě prošla.
V souladu s podmínkami podmínečného propuštění navštěvoval Ed Kemper komunitní vysokou školu a tam se také odlišoval. Zatímco většina lidí kolem něj byli hippies s dlouhými vlasy opovrhující autoritou, Edovým nejvroucnějším přáním bylo stát se policistou. Kromě minimálních požadavků na výšku měla státní policie i požadavky na maximální výšku, kvůli čemuž byl Ed se svojí enormní výškou pokaždé odmítnut.
Aby zmírnil své zklamání, koupil si motorku, na níž si jako policista alespoň připadal. Mezitím si vedl velmi dobře ve studiích.
Mami, proč mě tak nenávidíš?
Ale opět začalo napadání od matky. Podruhé rozvedená Clarnell si syna - vraha svého tchána a tchyně - nějaký čas bázlivě nevšímala, jenže pak zase začala pít a začalo to nanovo. Ponižování, nadávání, verbální útoky, pomlouvala syna a jeho hygienu, vysmívala se jeho výšce, nemotornosti, hanila jeho penis, o všem ráda hovořila s přítelkyněmi a Ed to vše opět slyšel.
Nejlépe mu bylo mezi policisty v jednom baru v Santa Cruz. Dovedl si naklonit ostřílené muže zákona a dozvěděl se od podnapilých policistů spousty podrobností o vedení vyšetřování, což mu později pomáhalo nějakou dobu zakrývat vlastní zločiny. Známí policisté mu dokonce dali docela láskyplnou přezdívku - Big Ed - Velký Ed.
Kemper byl docela šťastný. Dařilo se mu, dostal zaměstnání jako dálniční hlídka při policejním oddělení. Jezdil v autě po dálnici a nahlašoval hlídkám podezřelá vozidla. Dokonce se zasnoubil - se studentkou střední školy, jejíž jméno nebylo na přání rodičů zveřejněno, chodil celý rok a byl dle svých slov „nejspokojenější v životě“. Jenže rodiče dívky se dozvěděli přes jednoho známého, že Ed „seděl“. A když se dozvěděli, že jejich budoucí zeť chladnokrevně popravil své prarodiče, byl konec lásce i zasnoubení.
Před zoufalým hromotlukem museli dokonce utíkat a stěhovat se, Kemper je vždy našel a prosil. Muselo to být naprosto strašidelné. A pak Kemperovi hráblo a nastala jeho spanilá vraždící jízda. Ta však byla vlastně ničím proti tomu, co měl nachystáno na svou drahou, milovanou matku.
Za svého působení u dálniční hlídky si všiml, kolik mladých dívek stopuje. A vlastně jsou jaksi - bezprizorní. Když nastoupí do auta, obrazně i doslova řečeno zmizí ze světa. Začala v něm bujet fantazie o stopařkách - co by se stalo, kdyby si jednu naložil a udělal si s ní co chtěl. Kdo by ji postrádal? A už nebylo cesty zpět, Ed si zakoupil potřebné věci jako lano, nože, provazy, igelit - a začal se projíždět.
Smrt stopařek na americký způsob…
Mezi květnem 1972 a dubnem 1973 zabil Kemper osm lidí. Sbíral studentky, které stopovaly, a bral je do odlehlých oblastí, kde je střílel, bodal, dusil nebo škrtil. Poté odnesl jejich těla zpět do svého domu, kde jim usekl hlavu, provedl orální styk na jejich useknutých hlavách, s těly měl pohlavní styk a pak je rozřezal.
Je velice divné, že se dívky nebály nastoupit do auta k takovému podivínovi - Kemper ke své výšce ještě šíleně přibral a jizvy po akné zakrýval silnými brýlemi a mohutným vousem. Asi byla jiná doba a děvčata byla ráda, že se svezou.
Kemper na svoje „spanilé vražedné jízdy“ vyrážel vždy, když se pohádal s matkou. Nutil ji totiž, aby mu představila nějaké dcery svých přítelkyň, ale ta vždy pohrdavě odmítla s tím, že „to by to s tebou chytily, ty stvůro..“ Všichni psychiatři jsou zajedno v tom, že na obětech si kompenzoval touhu po zabití vlastní matky. Ed Kemper zabíjel různě, ale modus operandi byl vždy stejný. Zastavil, aby svezl stopařku, odvezl ji na odlehlé místo, kde dívku buď uškrtil holýma rukama, případně provazem.
Fantazie o hlavách - tak to víte, byly trochu jako trofej. Víte, hlava je místo, kde je všechno, mozek, oči, ústa. To je ten člověk. Pamatuji si, jak mi jako dítěti říkali, že uříznete hlavu a tělo zemře. Tělo není nic poté, co je hlava uříznuta … No, to není tak docela pravda, v dívčím těle bez hlavy toho ještě zůstalo hodně, to jste měli vidět.
Občas používal nůž, kterým jim prořízl hrdlo. Tělo odvezl domů, kde je rozřezal, hlavu oddělil, aby si s ní pak krátil své volné chvíle. Znásilnil je buď ještě živé, nebo spíše mrtvé - líbilo se mu víc, když byly „povolnější“. Sadistický nekrofil se nezastavil před ničím, ani před uchováváním ostatků a hlav v lednici nebo ve skříních a podobně.
Když mu se mu trofeje přestaly líbit, naložil s nimi různě. Některé volně poházel do divočiny a blízkých hor, některé alespoň náznakem pohřbil. Hlavu jedné nebožačky zakopal na zahradě domu své matky a umístil ji tak, aby oči (či spíše to, co z očí zbylo) nasměroval přímo do oken matčiny ložnice.
Velice se mu líbilo pomyšlení na to, co by tomu matka řekla. Když začalo být jasné, že ve městě řádí vrah, protože mizely studentky, bylo dívkám doporučeno, aby sedaly do aut, které mají nálepku univerzity. Kemper nelenil a jednu takovou nálepku si sehnal.
Mary Ann Pesce, Anita Luchessa, Aiko Koo, Cindy Schall, Rosalind Thorpe a Allison Liu - mladé studentky, které nasedly do auta Eda Kempera a už se nikdy nevrátily domů. Některé části jejich těl nebyly nikdy nalezeny. O tom, co s nimi Kemper všechno dělal, bylo napsáno velmi mnoho a některé věci jsou natolik otřesné, že jen pouhé čtení popisů těchto aktivit způsobí slabším povahám docela slušný šok.
Kdo by chtěl ke Kemperovi vědět všechno, lze vše snadno nalézt. Ale to nejlepší (ironicky, samozřejmě) si Ed Kemper přichystal pro svou matku.
Terč na šipky
Clarnell Strandberg nikdy Edmunda nejspíše z vražd, které se odehrávaly v okolí, nepodezírala, stejně tak by ji ani omylem nenapadlo, že by se jednou z jeho obětí mohla stát i ona. Ale o Velikonočním víkendu se Edmund Kemper rozhodl, že nastal čas i pro ni. Čekal celou noc ve svém pokoji, zatímco Clarnell spala. V 5:15 ráno vstal, vzal z kuchyně kladivo a vyrazil do její ložnice. Udeřil ji jen jednou, ale velmi silně, načež jí prořízl hrdlo. Během minuty ji zabil a odřízl ji hlavu, přičemž vyjmul její hrtan.
Pokusil se ho rozdrtit v drtiči na odpadky, ale nešlo mu to, pevná část vyletěla několikrát z drtiče zpět do kuchyně, což později glosoval tím, že mu to přišlo velice příhodné - celý život musel poslouchat její ponižování a i po smrti se toho odmítala vzdát. Měl orální sex s její hlavou a pak jí vystavil na polici. Dobrou hodinu se bavil tím, že do hlavy házel šipky. Jak strašná nenávist vůči matce ho musela sžírat, to si asi nikdo neumí představit.
Po této kratochvíli nacpal bezhlavé tělo Clarnell do skříně a přemýšlel. Došlo mu, že udělal velkou botu - když ji najdou, bude jasné, že to udělal on. Takže ho napadlo, že zabije ještě jednu její přítelkyni, přičemž pak bude dělat překvapeného a zdrceného. A všem namluví, že pořádaly večírky, na které si zvaly podivné muže za účelem sexu a jeden z těchto večírků se prostě zvrtl. Zavolal Saru Hallet, nejlepší kamarádku matky. Že ji matka zve na večeři. Když kolem páté odpoledne dorazila, už na ní čekal. Uškrtil ji šátkem a měl styk se Sařinou mrtvolou.
Poté zpanikařil podruhé, protože verze o krvavém večírku - tomu by nikdo neuvěřil. Tak se rozhodl, že se alespoň nevzdá bez boje. V jeho podání měl být ten boj útěkem. Nacpal Saru do skříně vedle matky, uklidil všechnu krev, nechal vzkaz pro policii, nadopoval se kofeinovými tabletami (při své neuvěřitelné výšce a váze jich během pár hodin spolkl přes 150!) a vydal se na cestu autem, která měřila přes 1600 kilometrů.
Bez jediné zastávky dojel až do Puebla. A nic. Nikdo ho nepronásledoval, nehonil, nikde nikdo. A to ho dle jeho pozdějších slov tak rozčílilo! On je přece ten slavný univerzitní řezník, on zabil matku, měli ho honit, měl se s velkou slávou zabít v autě nebo policii dlouhé hodiny ujíždět, takový excelentní řidič!
Přijeďte si pro mě! Kam? Já nevím…
Vztek v něm kvasil tak, že se při spatření osamocené telefonní budky rozhodl k bezprecedentnímu činu - zavolal na policii a sám sebe udal. Zavolal na policejní oddělení v Santa Cruz, kde pár policistů znal a začal svůj maraton doznání. Potřeboval několik pokusů, než mu policisté uvěřili, že se nejedná o žert. Poté jim musel pomoci, aby ho vůbec našli, protože sám vůbec nevěděl, kde je.
Když byl vzat do vazby, skupina vyšetřovatelů byla poslána ze Santa Cruz, aby ověřila pravdivost jeho výroků. Edmund se bezostyšně a se všemi podrobnostmi přiznal a ukázal, kde jsou části těl dívek.
Následoval ostře sledovaný soud s obrem, který vypadal, jak kdyby neuměl do pěti počítat, ale bylo to monstrum. Velice chytré monstrum. U soudu se probíraly i detaily kanibalismu. Ed Kemper se dokonce teatrálně zhroutil a pokusil se podříznout si žíly kuličkovým perem. Chtěl to uhrát „na hlavu“, předstíral, že je paranoidní schizofrenik (poměrně úspěšně, část lékařů mu to uvěřila), ale porota ne.
Radila se pouze pět hodin a jednohlasně shledala Eda Kempera vinným z vražd prvního stupně. Žádala trest smrti, ale díky moratoriu na definitivní tresty v Kalifornii dostal několik doživotních trestů ve věznici s maximální ostrahou ve Vacaville.
Kemper zůstává mezi běžnou populací ve vězení a je považován za vzorného vězně. Měl na starosti plánování schůzek ostatních vězňů s psychiatry a byl zručným řemeslníkem. Byl také plodným vypravěčem audioknih pro charitativní program, který připravoval materiál pro zrakově postižené. Dokonce se seznámil s Charlesem Mansonem a pomáhal psychiatrům s jeho posudkem.
Ve vězení je nejlíp!
Edmund Emil Kemper III. zůstává za mřížemi dodnes. Je si vědom, že jeho propuštění by mělo za následky katastrofu. V roce 2017 mu bylo zamítnuto podmínečné propuštění a na další má nárok letos . Je ale jasné, že ho nepustí, on sám v rozhovoru uvedl, že s tím počítá. Asi si nikdo nevezme „na triko“ pustit Kempera ven.
Odkaz v populární kultuře je jako u všech sériových vrahů velký. O Kemperovi vznikají dokumenty, podcasty, již zmiňovaný seriál Mindhunters, navštěvují ho reportéři, kterým dává s radostí sáhodlouhé rozhovory. Dostává kvanta, doslova pytle dopisů. A milostných také. Jsou mezi nimi i nabídky k sňatku nebo nahé fotografie.
Každý lidský tvor má své místo na planetě. Ed Kemper má své místo ve vězení. Za otřesné věci, které spáchal, si nezaslouží nic jiného. Jen - člověk se musí ptát, kam by vedla jeho cesta, nebýt jeho děsivého rodinného zázemí, matky, ponižování, týrání. Udělal by to i bez toho? Nebo by svou obrovskou inteligenci nasměroval někam jinam?
Vhled do mysli sériových vrahů může být skutečně fascinující. A navíc naprostý oříšek, se kterým si neví rady ani renomovaní psychiatři. Zkrátka dodnes nikdo vlastně neví, co je Ed Kemper zač. A snad je skutečně lépe nevědět.
prameny:
Ed Kemper - dokument Prima Zoom
Časopis Security - Zrůdy a kanibalové
Časopis Enigma speciál
Časopis Epocha
Encyklopedie sériových vrahů