Gabriela Vránová: krásná Anča z Chalupářů se hádala s Bohdalovou. Z role učitelky Hajské měla strach

V herectví Gabriely Vránové se snoubily dva extrémy - křehkost, chvílemi až lyrická, nebo naopak frivolnost a temperament. A obojí mělo hodně do sebe. Mnozí ji toužili ochraňovat, přímo si o to rolemi různých plachých a osudem zkoušených žen říkala. Nebo předvedla lehkovážnou, rozjařenou a rozesmátou dívku, která zurčí smíchem, nic si z ničeho nedělá - a tak trochu intrikuje. Mimo filmu skutečně excelovala v Divadle na Vinohradech, které se stalo její domovskou scénou na dlouhých 42 let.

Krásná blondýna, která pocházela ze Slovenska, se zapsala do srdcí diváků nejen úctyhodným počtem rolí, ale také svým specifickým hlasovým projevem. Dabovala například Claudii Cardinale, její přednes slavných básní je zachycen na gramodeskách, působila v rozhlasu a na konzervatoři v Praze dlouhá léta vyučovala herectví. Když začínala svou pedagogickou kariéru, byla jen o pár let starší než její žáci.

Skvělá recitátorka a nadaná herečka však neměla v životě na růžích ustláno. Svůj pohnutý osud označila jako: „hořkosladké klopýtání“. Od dětství zažívala poměrně dramatické situace, její rodině se nevyhnula ani perzekuce ze strany tehdejšího režimu, na což fatálně doplatil její milovaný strýc. Sestra emigrovala, hrozilo, že si Gabriela už ani „neškrtne“ - ale naštěstí se tak nestalo.

Prožila dvě manželství, měla syna, kterým není nikdo jiný, než Honzík z Arabely - dnes již samozřejmě dospělý muž Ondřej Kepka.

Příběh o tom, jak krásná a nadaná Gabriela Vránová klopýtala životem.

Herečka se narodila 27. července 1939 v Novém Mestě nad Váhom. Byla ze čtyř sourozenců, tatínek byl učitel, písmák, básník - což se dozvěděla až o hodně let později. A také to byl pěkný cholerik, jak ho Gabriela popisovala s úsměvem. Mezi otcem a matkou byl rozdíl v původu - ona pocházela z „vyšších kruhů“, z bohaté rodiny, také učitelka, tatínek byl chudý bohém. Protiklady se přitahují, bláznivě se do sebe zamilovali a založili rodinu.

Jenže doba byla zlá. Druhá světová válka začínala, nikdo nevěděl, co se bude dít. A protože se rodina odmítla přihlásit ke Slovenskému štátu, raději se odstěhovali ze Slovenska do Čech, konkrétně do Brna.

Teprve tam zažila Gabriela to pravé dětství. Maminka stěhování těžce nesla, musela se starat o čtyři děti, tatínek neustále nadával, kvůli své povaze se rozčiloval, válka ho ničila a odchod ze Slovenska pro něj byl těžkou ranou. A mělo být ještě hůře. Po válce, když si všichni vydechli, že bude líp, začalo pronásledování od nového režimu. A pronásledována byla i rodina Gabriely Vránové. Ona sama na tuto událost vždy vzpomínala s posvátnou hrůzou.

V roce 1948 jí bylo devět let, rodina pobývala na zabijačce u příbuzných, když náhle přijelo černé auto, muži v černých kabátech, kteří z něj vystoupili, se nikterak nelišili od předchozích německých příslušníků gestapa. Odvezli jejího strýce Aloise, který byl farářem. A neštítili se ani pobrat si maso ze stolu. A odjeli. Alois byl po zatčení agenty StB odsouzen k mnohaletému žaláři.

V roce 2011 byl ve Vranovicích u Brna, za přítomnosti herečky i ostatních příbuzných, odhalen pomník tří mužů z vesnice, kteří padli za oběť komunistické perzekuci. Vránová tam poskytla rozhovor:

Když se chtěla po roce 1989 dozvědět o strýcově případu víc, zjistila, že všechny důležité dokumenty už někdo zničil. A v době strýcova zatčení padl na celou rodinu temný mrak. Jak to tehdy bývalo - vykonstruovaný proces byl pohromou i pro příbuzné.

Gabrielina rodina po uvěznění strýce zažívala krušné časy. Hlavně tatínek. Tento nadaný katolický básník, jehož díla obdivoval i samotný Jan Skácel, byl kvůli bratrovi perzekuován. Ze svého prestižního místa profesora francouzštiny a literatury byl přeřazen - učil dílny. Prý ani moc nezuřil, protože byl manuálně zručný.

A mohl si při ukazování pilování oblouku a zatloukání hřebíků žáčkům pěkně vybít zlost - třískáním do všeho - a zcela legálně! Pak si řekl, že mohl dopadnout daleko, daleko hůře.

Ale celá padesátá léta prožila rodina v neustálém strachu, co se zase stane. Nestalo se naštěstí nic, nic fatálního. Matka dále učila, Gabriela vyrůstala, měla nádherný přednes, kterým se proslavila už na základní škole. Na střední recitovala vlastně pořád. A líbilo se jí, jak matka opravuje písemky, jak je povolání učitelky oddaná. Kdyby tehdy věděla, že jedna její role učitelky vejde do dějin českých seriálů, jak bychom mohli říct s úsměvem!

Mladá dívka nosila hlavu v oblacích. Prý chtěla létat, nebo dělat „něco krásného“. Ale nevěděla co. Pak šla okolo nějaké výlohy, kde byl plakát s termínem zkoušek na JAMU. Gabriela ale věděla (a celá rodina s ní)), že nemá nejmenší šanci se tam dostat. Kádrový posudek měla jak z hororu, všem bylo jasné, že ji čeká „kariéra“ spíše nějaké šatnářky nebo jeřábnice. Nedalo se nic dělat.

Až se objevil další osudový zlom v životě budoucí herečky: "Na JAMU jsem se dostala jenom díky tomu, že tam začal učit bývalý kolega mého otce a moje kádrové posudky, jak se tak říká, „stopil“, vzpomínala Vránová.

A byla skvělá. Herectví naprosto propadla. A všichni propadli jejímu nevšednímu kouzlu a půvabu. Byla skutečně nádherná.

Za svým prvním angažmá putovala v roce 1960 do Ostravy, kde strávila dvě sezóny na jevišti Státního divadla. Právě v Ostravě ji úplnou náhodou zahlédl režisér Václav Krška a okamžitě krásnou Gabrielu obsadil do role vesnické dívky ve filmu Kde řeky mají slunce. Pak hrála již roli hlavní ve známé komedii Hledá se táta. Po angažmá v Ostravě se dostala v roce 1962 do Prahy. Ani tomu sama nevěřila - teprve po letech se Vránová dozvěděla, že na Vinohrady ji dostala Vlasta Chramostová.

Viděla Gabrielu hrát v Ostravě a řekla vedení: „Tu musíte mít. Něco takového vám tady chybí!“. Byla pozvána na zkoušky, usmála se - a byla okamžitě přijata. Ve Vinohradském divadle ztvárnila nádherné role. Za Noru získala divadelní cenu Jaroslava Průchy, z dalších velkých rolí Gabriely Vránové na divadelní scéně můžeme vyjmenovat třeba Antigonu, Maryšu, Markétku ve Faustovi, Julii. Hrála pořád a pořád. I v domácím repertoáru. Dalskabáty, Loupežník, Měsíc nad Řekou.

Postupem let se z dívčích hrdinek vymezila v rolích naprosto typických pro Vránovou - psychologicky propracované postavy různých žen, které čelí tragédii, rozervanosti, neblahému osudu. Ale samozřejmě byla fantastická i jako komediální herečka.

Její filmografie je neuvěřitelně obsáhlá. Jen televizních inscenací byly desítky, role ve filmech a seriálech jsou mnohdy skutečně nezapomenutelné. Můžeme jmenovat například Poklad byzantského kupce, Nahá pastýřka, Markéta Lazarová, Tetinka. Jako učitelka Vaška se objevila v obou filmech Marie Poledňákové „Stolička a Polepšovna“, jak se jim občas říká, Hop - a je tu lidoop, Tažní ptáci, Utopím si ho sám, Noc pastýřů, Pán plamínků, Bekyně mniška.

Gabriela Vránová je však nejvíce známá ze „zlatých časů“ české seriálové tvorby. V seriálech nejvíce uplatnila všechny polohy svého herectví. Můžeme připomenout především čtyři velké seriálové role. Lyrický dívčí půvab zúročila v postavě Lízy Bornové v historickém seriálu Sňatky z rozumu. Zcela odlišnou ženu hrála v F.L. Věkovi - tam byla okouzlující jako lehkomyslná, naivní a intrikující panna Betty.

A role nejpopulárnější - Anička Čiháková ve slavných Chalupářích. Ušlápnutá putička, která se změní v úchvatnou a sebevědomou krasavici (Co je k večeři? Joooo, co si uvaříš, Čiháku!), to bylo něco pro Gabrielu Vránovou. Na natáčení Chalupářů vzpomínala velice často. Hlavně na pitky, které pořádal Sovák, na opilé herce, kteří ji tak trochu v dobrém osahávali, jak se často smála. Na Menšíka, který jen a jen vyprávěl a pil. A také na Jiřinu Bohdalovou, se kterou opravdu nevycházela.

Dokonce se obě dámy měly pohádat, protože se Bohdalové nelíbilo, že Vránová proměnou v krásnou Anču získala větší prostor ve scénáři. Dokonce si měla stěžovat. Gabriela Vránová tvrdila, že ji v roli paní Fuchsové skutečně nechtěla upozadit, jen upozornila scénáristy, že by bylo skvělé „tu novou Anču“ zahrnout do děje a dát jí větší prostor. Když se tak stalo, Jiřina Bohdalová se urazila.

Gabriela Vránová o tom nerada mluvila, nicméně mluvila. Jiřina Bohdalová neustále tvrdí, že to není pravda, tvrdila to i na pohřbu Gabriely Vránové. Jak to celé bylo, to už je vlastně jedno. O zákulisí natáčení Chalupářů totiž kolují hotové legendy. Asi to ví jen ti, co byli u toho. A jelikož jsou vesměs již všichni v hereckém nebi, skutečnost se nikdy nedozvíme.

V roce 1984 vznikl seriál My všichni školou povinní. Pro pamětníky je to záležitost doslova legendární - přesně takhle školy vypadaly, tak to v nich chodilo. Někdo seriálu vytýká příliš pomalé tempo, naivnost, někomu se nelíbí výkony dětských herců - a někomu naopak ano. Co se však každému divákovi vrylo nesmazatelně do paměti, byla „šáhlá“ Hedvika Hajská, učitelka, která se zblázní z malého Olivy. Režisér Ludvík Ráža glosoval tuto roli Gabriely Vránové: „Ta, aby chodila kanálama, jak ji budou diváci nenávidět!“

Z role psychicky labilní kantorky měla nahnáno i sama herečka. „Bála jsem se, že mě uštípou. Bylo to skutečně náročné natáčení, byla jsem zlá…“ Jenže se stal pravý opak. K nesmírnému Gabrielině údivu jí přišly stovky dopisů, což se dalo čekat, jenže pozor - děkovných. Jistě, chodily i hanlivé a nepodepsané, ale těch bylo minimum. A co víc - děkovaly jí samotné učitelky.

„Přišly mi stovky dopisů od učitelek, které kvůli podobně pošramoceným nervům z tohoto snad nejtěžšího zaměstnání, vlastně povolání, doslova utekly a seriál jim pomohl se s traumatem vyrovnat,“ řekla ke své Hedvice Hajské Vránová.

Soukromý život krásné herečky byl poměrně usedlý. Gabriela Vránová byla vdaná dvakrát. První manžel byl stavař, jmenoval se Robert Walló. Seznámila se s ním v divadle, kde něco vyměřoval. Když krásnou blondýnu spatřil, vykoktal jen, že by ji vymaloval. Myslela tedy, že je to nějaký akademický malíř, jenže Robert posléze dodal - šatnu! Po vymalování šatny se vzali. A i když měl Walló po svém boku tehdy snad nejkrásnější a nejžádanější českou herečku, věnoval se spíše stavbám.

Sama Gabriela na prvního manžela vzpomínala vždy jen v dobrém, nicméně dodala: „A tak mi pomáhal, pomáhal, až jsme se vzali. Jenže jsem zjistila, že ho víc zajímají cihly, příručky o stavbách - tak jsme se rozvedli…“

Druhé manželství bylo už to pravé. Středoškolský profesor matematiky Jiří Kepka byl uznávaný hudebník a autor učebnic. Seznámil je jeho bratr, herec Jaroslav Kepka. V roce 1968 se vzali a rok poté se narodil syn Ondřej. Gabriela Vránová dlouho chtěla druhé dítě, zvlášť do ní hučel syn, který chtěl mít sourozence, ale manžel jí prý řekl, že nezvládá jedno, jak by s tím vším, se svou kariérou, zvládala druhé? Gabriela Vránova chtě nechtě musela dát manželovi za pravdu a Ondřej zůstal jedináčkem.

Také bylo Vránové doporučeno, aby si nechala manželovo příjmení. Často si je lidé pletli s jmenovkyní, Alenou. Krásně to glosovala Marie Rosůlková:

Ale Gabriela si ponechala dívčí jméno. V té době navíc měla problémy s rodiči - tatínek kvůli nemoci přišel o nohu. Prý teprve tehdy se zklidnil, do té doby jeho již zmiňované cholerické výbuchy byly na denním pořádku. S protézou se „skamarádil“ natolik dobře, že dokonce sám opravil střechu. A měla následovat další rodinná kalamita - sestra Miriam, o dvacet let mladší než Gabriela, emigrovala.

Pro zajímavost, obě sestry si spolu zahrály matku a dceru ve filmech Dlouhý týden a Dlouhý měsíc. Hrála ve filmu Indiáni Větrova, nebo v seriálu Slovácko sa nesúdí. Pak se Miriam vdala za herce Zdeňka Maryšku a v roce 1982 spolu utekli přes Západní Německo do USA, kde se usadili v San Francisku. Jenže přišlo zklamání, rozčarování - tedy na straně Zdeňka.

Pár se rozvedl a Maryška se po revoluci vrátil do vlasti. Miriam zůstala. Pracovala jako pečovatelka, servírka nebo prodavačka v obchodním domě. Udělala si i kosmetickou licenci, ale hlavně cestovala. Se sestrou byla v neustálém telefonickém kontaktu, Gabriele se však nesmírně stýskalo.

Pak dosud vitální a čilou herečku zradilo zdraví. Znenadání začala krvácet, vypadalo to na nějaké žaludeční problémy. S nevolností ji přijali v nemocnici ve Střešovicích, kde měla kamaráda lékaře. Okamžitě Gabrielu hospitalizoval. Po sérii vyšetření bylo bohužel jasno - úbytek červených krvinek znamenal, že krvácí někam „dovnitř“. Záhy se ukázalo, že toto krvácení bylo kvůli nádoru.

Následovala břišní operace, během které byl zhoubný novotvar odstraněn. Dopadlo to dobře, sama Vránová po propuštění z nemocnice řekla: „Musela jsem kvůli své hospitalizaci zrušit řadu setkání s diváky, což mě mrzí. Chtěla bych jim to vynahradit. Uzdravím se, cítím to,“

Po rekonvalescenci dokonce plánovala návrat na divadelní prkna. Byla plná elánu a odhodlání. Rakovina se však po pár měsících vrátila, herečka začala rychle ztrácet síly a skončila opět v nemocnici. Pro syna to byl obrovský šok, zdrcující zprávě o smrti maminky nemohl uvěřit. „Nechtěl jsem si připustit, že je to naše setkání poslední. Ani ve chvíli, kdy volal lékař, abychom se připravili na nejhorší. Když jsem v noci přijal zprávu o matčině smrti, tak jsem ani nevěděl, co říkám,“ popsal Kepka v knize Magnetický vítr Gabriely Vránové.

Herečka si ještě stihla po telefonu popovídat se sestrou Miriam. 16. června 2018 milovnice klobouků a sběratelka lžiček zemřela na selhání ledvin, ale hlavní vinu na tom nesla samozřejmě rakovina.

Poslední rozloučení s úchvatnou dámou se konalo v Divadle na Vinohradech. Pochována je na Vinohradském hřbitově.

Gabriela Vránová „doklopýtala“ svou krásnou a pohnutou životní cestu ve věku 78 let.

Zdroje:

Gabriela Vránová | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Gabriela Vránová – Wikipedie (wikipedia.org)

Herečka Vránová děkovala za strýce - Břeclavský deník (denik.cz)

Gabriela Vránová o natáčení Chalupářů: Menšík urazil režisérovu ženu! | Ahaonline.cz

Zemřela herecká legenda Gabriela Vránová. Nezabila ji rakovina, ale selhaly ledivny • Společnost / Plus.cz (magazinplus.cz)

Velké trápení plaché Aničky z Chalupářů. Proč Gabriela Vránová tajila první manželství a čím jí přidělává starosti úspěšný syn? Tajnosti slavných | Krajské listy.cz (krajskelisty.cz)