Holčička ve studni: dramatický boj o život Jess McClure sledoval celý svět. V úzké šachtě si zpívala

„Je to jako v hollywoodském trháku, jenže to sakra skutečné. Na to vás nepřipraví nikdo,“ uplivl si zpocený a ztrhaný hasič, který zrovna procházel kolem kordonu televizních dodávek a štábů, zaparkovaných po celém městě Midland ve státě Texas. Psal se 14. říjen 1987. A zraky všech se upíraly na malou díru v zemi. O děvčátku ve studni věděl v USA rázem naprosto každý. A kdyby jen tam. Agentury z Kanady nebo z Evropy poslaly novináře a kameramany na dvorek paní Jamie Moore také.

Vše sledoval i tehdejší prezident Ronald Reagan, který seděl u televizoru jako přikovaný. A nejen on. Miliony lidí se zatajeným dechem sledovali, jak se záchranáři nepřetržitě a s nesmírným nasazením snaží vyprostit malou holčičku živou. Záchranné práce trvaly více než dva dny. Celý incident se stal obrovským příběhem, který ovlivnil i populární kulturu. Malé Jess se začalo říkat „Baby Jessica“, někdy „Naše Jessica“, skládaly se o ní písně a skutečný a dramatický příběh dal vzniknout i několika filmům.

Co se vlastně stalo na malé zahradě v Texasu?

Šestiletá holčička seděla u televize, když vysílali dokument o dětech, které se ocitly v nějaké mezní situaci. Chlapec, co byl tři dny sám na moři, dívenka, zapadlá v jeskyni, když šla s tatínkem na výlet a zvědavě se šla podívat na tu zajímavou díru ve skále. A pak tam byla malá holčička, která uvízla v potrubí na zadním dvorku své tety. Dívající se děvčátko se otázalo matky: „Chudák malá, a zachránili ji?“ Reba McClure se rozbrečela, objala svou dceru a řekla: „Vidíš, podívej… To jsi totiž ty.“ Tak se Jess o všem dozvěděla. Z televize.

Její životní pouť začala 26. března 1986. Midland ve státě Texas bylo vzkvétající město, které nesmírně bohatlo z ropy. Stěhovaly se sem celé rodiny v předtuše snadného získání pracovního místa a domu. Jedním z oněch novodobých pionýrů byl i mladičký manželský pár, ještě skoro puberťáci, kterým se stal onen „malér“ - Reba „Cissy“ McClure a Lewis „Chip“ McClure se vzít museli, aby se očekávaný potomek narodil v úplné rodině. Přestěhovali se do Texasu poblíž Rebiny sestry Jamie. Neměli sice moc peněz, ale dcerku Jessicu milovali a snažili se jí připravit hezké dětství.

Osmnáct měsíců bylo vše „bez závad“ - usměvavé a zvídavé děvčátko jim dělalo samou radost. Teta Jamie provozovala školku, takže Jess byla často u ní. Reba sestře pomáhala s hlídáním dětí. Jenže nastal 14. říjen 1987. Jak se říká u nás: „kde sranda končí, průser začíná“, stačilo pár vteřin a stal se ohromný malér. A vlastně nikdo dodnes neví, jak k němu mohlo dojít. Na zadním dvorku Jamie Moore byla studna, kterou ona sama zakryla velice těžkým kamenem, právě pro bezpečnost dětí i zvířat. „Náhoda je blbec,“ říkala si, když valila těžký kulatý balvan, aby překryla úzký tunýlek na spad dešťové vody, který byl hluboký téměř sedm metrů.

Jak se kámen dostal v onen osudný říjnový den pryč, to se nikdy nepodařilo zjistit ani vyšetřovatelům a detektivům. Zkrátka byl odvalen a zející díra přilákala malou Jessicu, která se batolila opodál. Stačila vteřina nepozornosti od Reby i Jamie (zvonil telefon a obě čekaly důležitý hovor, běžely tudíž do domu ho zvednout) a holčička byla pryč. Matka ji začala postrádat, myslela si, že si hraje s dětmi, obě ženy prohledávaly celý dětský koutek, dům, zahradu, verandu. Pak ženy slyšely tlumené výkřiky a napadlo je podívat se do potrubí v zemi.

Samotná studna měřila 8 palců v průměru (20,32 cm) a vedla dolů asi 22 stop (6,7 metrů). A tam, úplně na dně, bylo možno zahlédnout dětské bosé chodidlo. Jessica totiž vězela v rouře s jednou nohou dole a druhou měla NAD HLAVOU. Právě kvůli této šílené poloze jakéhosi „rozštěpu“ tam mohla uvíznout - malá holčička byla zaklíněná a nešlo vůbec nic dělat, ač se obě ženy snažily. Okamžitě byla zavolána linka 911.

„Cože se to stalo? Tam spadla kočka, ne? Nebo veverka. Ženské, nespletly jste se? Tam se žádné dítě nemůže vejít…“ řekl udivený policista, který přijel na místo jako první. Jenže byl rychle vyveden z omylu. Jessica, která byla zticha, najednou začala nahlas zpívat ústřední melodii z pohádky Medvídek Pů. „To je ono, Jess, zpívej, zpívej!“ vykřikla matka. A právě ono zpívání se stalo při záchraně malé holčičky naprosto klíčové. Jistě, byla maličká, ale dalo se s ní už nějakým způsobem dorozumět. Přesně k tomu sloužila ona melodie, kterou si broukala. Při zaslechnutí písničky policista jadrně zaklel a uvědomil si, že tohle bude mnohem větší „průser“, než si kdo kdy dovedl představit.

Okamžitě zalarmoval kolegy, hasiče, záchranáře. Těžká technika se začala sjíždět na dvorek Jamie Moore. Původně všichni doufali, že osmnáctiměsíční dítě prostě a jednoduše vytáhnou, že to nebude nic těžkého, Jessicu smyčkou čapnou za onu nohu nad hlavou a vytáhnou ven. Jenže hasiči si rychle uvědomili, že tohle bude mnohem, ale mnohem těžší. Šachta byla nesmírně úzká a její sklon nedával žádnou šanci na vyproštění „horem“. Všichni museli dát hlavy dohromady a vymyslet plán na záchranu děvčátka, které v této šokové pozici skutečně nemohlo dlouho vydržet.

Jeden z hasičů si lehl nad ústí šachty a s Jess komunikoval: „Maličká, bolí tě něco?“ „Hm…“ „Vydrž, my tě vytáhneme!“ „Tak jo…“ „A co máš nejradši?“ „Maminku…“ „Maminka je tady vedle mě, chceš, aby ti něco řekla?“ „Aby zpívala…“ Reba tedy zpívala, Jess se přidala. „Jess, vždy, když na tebe zavolám, tak zazpíváš toho Medvídka Pů, domluveno?“ Shromáždění lidé začali tleskat, když skutečně začala zpívat. Jenže to byl teprve začátek všeho. Jessicu čekalo dlouhých šedesát hodin, ve kterých se mohlo stát naprosto všechno. Na místo se sjeli odborníci ze všech možných odvětví. Hlavně těžaři a dělníci z ropných vrtů. Začali zuřivě kreslit různá schémata, inženýři počítali, zpravodajské dodávky se sjížděly rychlostí blesku - a Jessica zpívala.

„Musí co nejrychleji ven a nesmíme ji dále ohrozit. Bude se vrtat tunel. Tunel rovnoběžný s tím, kde je nyní Jessica McClure. Pak se k ní prokopeme,“ poskytl první rozhovor velitel záchranářů. Dělníci se dali do práce. „Jess? Teď uslyšíš pěkný rachot, ale neboj se, to si pro tebe jdeme dolů!“ volal na ni hasič. Ticho. „O můj bože, žije? Ona nežije?“ začala řvát Reba. Jako kouzlem se do naprostého ticha začala opět linout dětská písnička z Medvídka Pů. Zatím uplynulo pět hodin a dívčin hlas byl stále ještě silný. Lidé opět tleskali a plakali, jak to při těchto dramatech chodí, ale tohle nebyl film. Všichni byli jako „nastřeleni“ - hnala je touha dostat malou holku ven.

Vykopání paralelního tunelu trvalo šest hodin, což byl vlastně parádní čas ve srovnání s tím, co následovalo. Když se dolů spustil těžař s veškerým vybavením na prokopání spojnice - horizontálního příčného tunelu - k šachtě, kde vězela Jess, zjistil, že je všechno špatně.

„Je tady skála! Nejde to!“ řval nahoru. Frustrovaní záchranáři nevěděli, co mají dělat. A na místo se stále sjížděli další a další, odborníci, inženýři, těžaři. Zkoušelo se vše možné. Záchranářské sbíječky byly nedostatečné, protože jednak byly slabé na mohutnou skálu, jednak byly navrženy na vrtání směrem dolů, ne vodorovně. Pak dorazil důlní inženýr, který byl opravdová „klasa“ ve svém oboru.

Shromáždil kolem sebe tým záchranářů, zdravotníků, dělníků, hasičů, začalo se zuřivě dohadovat a vysvětlovat, aby tým použil relativně novou technologii - řezání vodním paprskem (průmyslový nástroj schopný řezat širokou škálu materiálů pomocí extrémně vysokotlakého proudu vody nebo směsi vody a abrazivní látky). „Jess? Miláčku? My už si pro tebe jdeme!“ řval unavený „mluvčí“, který se odmítal od úzké roury hnout. Jessica sice ještě zpívala, ale velice tiše. Dehydratace, únava, šok, zranění, zdravotníci zdrceně vrtěli hlavou - tohle nedá. Tohle přece nedá, brečeli otrlí chlapi. Po 45 hodinách byl příčný tunel skálou konečně proražen.

Když dělník navrtal Jessičino vězení, nastalo naprosté ticho. „Vidím tě, jsi tam!“ křičel shora hasič na záchranáře dole. „Jsem, ale ona… Já nevím, jestli…“ „To neeeee!“ dávali si všichni hlavu do dlaní. Bylo totiž naprosté ticho. Novináři sklopili kamery, tady už nebylo asi co řešit. A do této zoufalé situace a žalostného ticha se ozvalo tichoučké: „Na na náá ta da da nááá…“ „Jessico!!!“ zařvali všichni, brečelo se štěstím, zatímco unavená a vyčerpaná holčička ve svém vězení nezapomněla. Zpívala. Nebo se o to pokoušela.

Jak to při vypjatých situacích bývá, na scéně se objevili i nečekaní hrdinové. Například drobný muž, Ron Short, který byl „obyčejný“ pokrývač, se vetřel mezi debatující hasiče a záchranáře a řekl jim: „Já pro ni vlezu.“ „Ale to nezvládnete, jste laik, nemáte zkušenosti!“ Ron zavrtěl hlavou: „Poslouchejte. Já se narodil bez klíčních kostí. Jsem schopný zbortit si ramena, jsem jako vrták, skutečně se protáhnu kamkoliv…“ Ron Short trpěl vrozenou vadou, která se nazývá Kleidokraniální dysostóza (CCD), při které jsou klíční kosti obvykle buď špatně vyvinuté, nebo chybí, což umožňuje přiblížit ramena k sobě. Tým jeho nabídku zvažoval, ale nakonec se objevil hrdina dne - Robert O'Donnell, hbitý a mrštný záchranář.

Vnikl do tunelu, kde se mu podařilo chytit Jessicu za „spodní“ nohu, opatrně ji stáhnout dolů, průlezem ji v náručí přenést do vedlejšího tunelu (v jednu chvíli ji nesl v zubech jako kotě, zakousl se do zbytků jejího oblečení a posunoval ji ústy přes kamení). Robert předal zuboženou Jess záchranáři. Nastal takový živý provaz - tělíčko maličké holčičky bylo předáváno z ruky do ruky, postupně byla obalena dekou, až ji záchranář přenesl k čekající sanitce.

Právě v ten moment vznikla ona ikonická fotografie Scotta Shawa, který za pohotovou zpravodajskou fotku získal Pulitzerovu cenu. Jessica McClure byla po šedesáti hodinách venku. Ale zdaleka neměla vyhráno. Sanitka s ní jela strašidelnou rychlostí do nemocnice, před vozem jely policejní motorky, auto s majáky, kolonu doprovázely novinářské dodávky, které se před nemocnicí utábořily.

16. října 1987 se konečně dostala lékařům „na stůl“. Rozsah poškození drobného dětského těla byl tragický. V jednu chvíli byla amputace její nohy věcí zcela jistou, už se připravovaly nástroje. Jess totiž kvůli oné vyvýšené pozici nohy nad hlavou po dobu 58 a půl hodiny ztratila v končetině průtok krve. Opět se ale objevil někdo osvícený, kterého napadlo dostat holčičku do hyperbarické komory. Utrápená Jessica, které se po podání léků na bolest, výživy, tekutin a kapačky sice nesmírně ulevilo, musela absolvovat „ponor“ v komoře, který okysličil její krev a nohu se podařilo zachránit.

Bohužel jeden prst ne, do něj se dala gangréna a palec musel pryč. Měla také otevřenou ránu na hlavě, jak se její čelo otíralo o plášť studny. Podstoupila během jednoho roku patnáct operací různého druhu. Ale dalo by se říct, že vyvázla vlastně bez úhony. Dá se to považovat za naprostý zázrak.

Jessica s rodiči byli pozváni do Bílého domu, účastnili se různých rozhovorů, dokumentů, aby se v roce 1990 Reba s manželem rozvedla. Nesnesla už další mediální pozornost, ve které se její manžel prý „koupal“. Navíc jí neustále vyčítal, že Jess neuhlídala. V tom měl asi pravdu, ale kdo a jak odvalil kulatý obrovský kámen, to se nezjistilo nikdy. Dokonce byl ve hře i pokus o vraždu dcery/neteře, rodina byla prověřována, vláčena bahnem, z národních hrdinů se stali vyvrhelové (i když jen na chvíli) a uprostřed všeho byla Jessica, která do svých šesti let vlastně nevěděla vůbec nic.

U muže, který ji vynesl v zubech, se rozvinula posttraumatická stresová porucha. Robert O'Donnell, do té doby úplně normální, silný, zdravý chlap s pevnými nervy, začal mít neuvěřitelně zlé sny. Každý den měl noční můru, která končila tím, že na konci šachty nalezl Jess mrtvou, v rozkladu, místo ní tam byla kočka, všemožné myšlenky a zrůdnosti ho začaly pronásledovat i za bílého dne.

Hrdina, který byl oslavován, skončil v péči psychiatra. A bohužel, v roce 1995 vzal pistoli a střelil se do hlavy. Jeho sebevražda otřásla naprosto každým, kdo pamatoval záchranu Jessicy McClure. Je vidět, že i dobré věci mohou zanechat v duši člověka neuvěřitelně špatný šrám.

Jessica zůstala v Midlandu, chodila na střední, kde se seznámila s Danielem Moralesem. Stala se z ní mladá paní Jessica McClure Morales. V současné době mají manželé dvě děti, syna Simona a dceru Sheyenne. Když bylo Jess v roce 2011 25 let, obdržela svěřenecký fond. V něm byly dary lidí z celého světa, kterým nebyl osud malé holčičky ze studny lhostejný. Morales ho použila na koupi domu (který se nachází tři kilometry od oné studny) a na školné pro své děti. Po třiceti letech dala svůj první rozhovor časopisu People.

Její příběh byl zmíněn v různých písních a televizních pořadech (Simpsonovi) a v roce 1989 byl natočen televizní film s názvem The Rescue of Jessica McClure.

Pro Američany však tato žena zůstane už navždy jako „Baby Jess, dítě nás všech“

Zpracováno podle:

The Heart-Stopping Rescue of Baby Jessica McClure - page 1 of 6 - History By Day, Baby Jessica 30 Years Later: ‚My Life Is a Miracle‘ (people.com), It’s been 36 years since Midland’s ‚Baby Jessica‘ was rescued: Here’s a look back | Yourbasin, Rescue of Jessica McClure - Wikipedia, Jessica McClure Morales – Wikipedie (wikipedia.org), Pád do studny: 18měsíční Jessica McClure strávila pod zemí 56 hodin – Lifee.cz