Článek
Já už za svůj život zažila ledacos. I telefonické omyly. O nich jsem zde už několikrát psala, například o nejlepším telegramu na světě, který moje maminka přijímala na poště a který zněl: NEJEZDĚTE. BABIČKA NEUMŘELA. DĚDA SE SPLETL. Dobrý, ne? Dokonce ještě jako malá holčička pamatuji dobu, kdy se volalo „meziměsto“ z hovoren na poště! Když o tom tak přemýšlím, jsem asi už fakt stará!
„Nikdy není člověk dost starej na to, aby si utrhl příšernou ostudu. S tím věk nemá nic společnýho. Trapasy chodí ke všem. Hlavně ke mně,“ brblal vždy můj táta, kdy se mu něco mírně řečeno podělalo a skončilo to průšvihem transkontinentálních rozměrů - hlavně v souvislosti s jeho nejdražší tchyní, takto mojí babičkou! S věkem tedy pravděpodobně nesouvisí ani průšvih pro mě zcela neznámého pána, který mi telefonoval. A zrušil své dceři svatbu!
Cizí čísla na mobilu beru i neberu. Neberu je, když nemám náladu. Vím, že jsou všichni doma v klidu; ti, co umřeli, jsou už mrtví, rozumíte… Není žádný očekávaný poplach s katastrofou, nikdo není v nemocnici nebo netančí na sudu s dynamitem. Nechci si povídat se zoufalými dealery všeho možného, protože jsem na ně milá a vadí mi, jak hrozně se snaží. Jednou se mi jedna paní, co zkoumala, čím se holím (jako vážně, nějaký průzkum Gillette!), rozbrečela do telefonu.
„Bůůůů!“ štkala, jako kdyby jí umřel křeček, „Vy jste hodnááááá… Víte, mě už dneska 18 krát poslali do… Já už nemůůžu!“ kvílela, když jsem jí jednoduše řekla, že obdivuju její práci, protože já bych se psychicky zhroutila. Ale nějak se živit musíme! Neberu hovory z Irska, Ukrajiny nebo Holandska, občas se přece jen podívám do té aplikace „Kdo mi volal“ nebo jak se to jmenuje a uchovávám si tím své duševní zdraví. No ale občas nějaký telefon čekáte.
„Já se vám ozvu. Vaše číslo mám.“ stálo v nesmírně důležitém mailu (nedopadlo to, ale co už!), takže jsem s sebou svůj aparátek přenášela jak kočka koťata; mobil se se mnou koupal, byl na záchodě, byl venku kouřit, byl omylem vložen do myčky a vzápětí zachráněn, protože začal zvonit! Neznámý číslo! Jo! Blbá jsem, do myčky, uuuuf, blesklo mi hlavou (nedávno jsem tam nacpala šlehač a zachránilo jej jen to, že mi k zavření myčky překážela šňůra!), prohrábla jsem si vlasy a dívala se na zvonící telefon jako tele na svatý obrázek. To bude ono!
Na displeji blikalo devítimístné mobilní číslo, vydechla jsem a ťukla na příslušné zelené kolečko. A následoval hovor, který zde snad doslova přepíšu, protože se z toho nemůžu vzpamatovat!
Já: (dychtivě) „Prosím, Pavlíčková!“
Pán: (funění) „Fffff… Tady Novák. Tak helejte, jak jsme se domlouvali, tak těch hostů bude místo padesáti sedum.“
Já: (zmateně) „Cože? Tedy… Prosím?“
Pán: (vzteklý ryk) „No cože prosim? Jak cože prosím? Přece to tam máte v sešitě!“
Já: (opět zmateně) „Nemám nic v sešitě. V jakém sešitě?“ (To abych si založil zvláštní sešit!)
Pán: (papiňákové syčení, únik páry ušima) „Co to… Melete… Úroveň! Tak poslouchejte. Já, máma, ženich, nevěsta, dva svědci a ta jeho pošahaná matka… Takže sedm… Nikdo jinej nepřijede. Je vám to jasný!“ (Že se vemete, že se nevemete…)
Já: (smích klokotá v hrdle) „Promiňte, to bude asi nějaký omyl!“
Pán: (posupný vzteklý smích) „Jakej omyl?“ (Já ti dam omyl, až ti bude kožlík malej, ty… Jeď, Natašo!)
Já: (smířlivě) „Asi voláte na špatné číslo, asi jste se spletl, tady je soukromý byt!“ (Doktore, dejte mi nějaký prášky, já ho pořád slyším!)
Tu frázi „soukromý byt“ používal můj táta velice často a důležitě. Protože v éře pevných linek a podvojných paralelek byly telefonické omyly neustálé. Snad ještě častější, než když se člověk dovolal tam, kam měl! Ale tahle konverzace byla čím dál zajímavější. A bylo mi zcela jasné, že na druhém konci pomyslného drátu je člověk, který slova Omyl, Ne, Nejde to, Jsem cizí člověk a podobně jaksi neslyší. Je hluchý ke všemu. Bude si mlít svoje.
A při mojí plastické představivosti mi začaly nabíhat hlášky ze všech možných českých filmů - které uvádím v závorce, abyste si nemysleli, že to jsou nějaké výkřiky a už mi z toho všeho hráblo definitivně - a začala jsem se nebezpečně usmívat. Reálně hrozilo, že vybuchnu smíchy. Ale také jsem to musela neznámému cholerikovi vysvětlit, protože šlo zcela evidentně o věc nesmírné důležitou - o svatbu, že jo? Pošahaná matka ženichova mi také dávala nápovědu, že se jedná o otce nevěsty, který je vzteky zcela bez sebe! A vskutku netradiční hovor pokračoval vesele dál:
Pán: (rozzuřeně) „Jakej byt? Já volam tam jak máme tu svatbu, mordyjé Klatovy!“ (Žádnej byt, tečka, žádná svatba, tečka, vrátím se, až počasí dovolí, Gustav!)
Já: (vesele) „Vy jste z Klatov? Mordyjé Klatovy, tak nadává jen Klatovák. To jsme skoro sousedi. Já vám chci jen říct, že došlo k omylu…“ (Podle klobouku soudím, že jsme na Chodsku! Huž je to ták! Hrom haby do toho huhodíl!)
Pán: (zmateně): „Co to melete, ženská?“ (Dyž holt melu, tak melu!)
Já: (vytočeně) „Já nemelu. Snažím se vám vysvětlit, že jste se dovolal někam úplně jinam! Krucinál už!“ (Jak to, že nemelete? My meleme!)
Pán: (chrastivě) „Haló! Halooooo!“ (Haló! U telefonu pan Ducháček. Je tam pan šéf? Takovej co vypadá jako vopice, jak mu říkáme Tarzan!)
Já: (s tichým smíškem): „Asi už to konečně vypadlo. Já vám řikám, že jste si spletl číslo. Budete mít průšvih, já nejsem žádná restaurace!“ (Nudlé? Restaurace U nudlé!)
Pán: (řev, sténání) „Vono to vypadlo. Haló? Restaurace? No sláva! Znova. Z tý jejich famílie přijede jen ta pošahaná matka, takže sedum. Ne. Vosum. Eště harmonikář. A dirigent. Devět! Mordyjé Klatovy!“ (Acht! Vosum, můj milej zlatej německej!)
Já: (maniakálně) „Hahaha! Harmonikář a dirigent!“ (Páni muzikanti, kvapík!)
Pán: (nevidí, neslyší, nemyslí a mele) „…a to menjů, co jsem vobjednával, tak to taky neplatí už. Padesát porcí týdletý královský svíčkový? Ruším. Já to ruším! Prostě uděláte smaženej sejra. A prosimvás, můžeme si teda přinýst vlastní chlast a jednohubky?“ (Já to rušim! Všecko rušim!)
Já: (zoufale) „Naposledy opakuju, JE TO OMYL. Nejsem žádná hospoda, jsem soukromý byt!“ (Děti, rozlučte se s bytem! Ahoj byte!)
Pán: (mele a mele) „…protože víte co, dyž si holka chce zničit život a bere si nýmanda s pošahanou matkou, nebudem s tím dělat žádný výdaje. Nebudeme se peněžit. Stejně je do roka rozvod. Jo, tak prosimvás. Ten smažák taky zrušte, my si uděláme topinky. Chleba si přineseme. Bůůůůů! Frrrrrr! Až jsem z toho rýmu dostal, mordyjé Klatovy. Já bych do toho kop!“ (Tendle fůnus je můj hrob!)
Já: (nezmohla jsem se na slovo)
Pán: (rozhodně, čistě a jasně) „Nebo víte co? Zrušte to. Ruším celou pitomou svatbu. CELÝ TO ZRUŠTE. My to uděláme doma. Lepší vostuda doma v obejváku s topinkama - než padesát porcí svíčkový pro toho blba a jeho pošahanou matku. Dyž si chce holka zkazit život, tak to nemusí vědět nikdo. Rozumíme? Nazdar!“ (Blanko, ty voníš! Jo, čim? Topinkama!).
Bum! A bylo to. Práskl s telefonem. A já tu stála a nestačila jsem se divit. Takže pravděpodobně o víkendu bude v někde v obýváku na Klatovsku svatba. Malá svatba. Velice malá. V nějaké hospodě tamtéž budou chystat salonek, padesát míst, padesát porcí svíčkové, živě jsem viděla ty vějíře knedlíků, šlehačku, brusinky… A pan Novák, jak mu budeme říkat, jim to celý zrušil. Jenže nezrušil, takže to tam všechno bude čekat, kysnout, korat, zprvu natěšené úsměvy personálu se s ubývajícím časem stanou též nakyslými, tváře jim okorají, průšvih jak vrata…
„A já zase musím něco řešit. Zase! To už je moc!“ zařvala jsem frustrovaně na dceřina plyšového medvěda, kterého tu pohodila, když jsme jeli na pohotovost se zvrtnutým kotníkem, což byla taková ostuda, že o tom snad nenapíšu! Medvěd se na mě výsměšně zubil. „Tak mu zavolej zpátky,“ zabrumlal. „To vím i bez tebe!“ odsekla jsem přechytralému Míšovi (Ty se tu hádáš s křeslem! A já jsem tajtrlik? Za prvně nevim, co to je, druhak mě to uráží!), povzdychla si a klepla na zpětné volání pana Nováka.
To jsem si dala. Víte sami, že s některými lidmi se jednoduše domluvit nedá. Jsou „zabejčený na věky věkův ámen“, jak říkala moje babička. Tolik mordyjé Klatovy jsem ještě neslyšela (už tam chybělo jen babiččino Marneči slavenyj!), další sprostá slova, kakofonie sprostých slov, až najednou došlo k zázraku: po - ma - lič - ku po - le - houč - ku mu to začínalo docházet, o čemž svědčil jeho nesmělý dotaz: „Vy nejste restaurační zařízení!?“ Heuréka!
„No, nejsem. Já jen, spletl jste se, prostě zavolejte do té restaurace!“ Vzteklý pán se začal ještě víc vztekat, ječel něco na „mámu“, která mu přinesla nějaký notýsek a on zjistil, že přehodil poslední dvě číslice v mobilu, který vlastnila provozní tajuplné hospody. „No jo. To jsou pane věci! To jsem tomu dal. Málem. Mordyjé Klatovy!“ rděl se zavilý otec nevěsty. Dokonce se omluvil a já si dovolila popřát novomanželům hodně štěstí! Ten řval! „Jak hodně štěstí! To byste ho musela vidět! A matku má pošahanou, víte, co dělá?“
„Nevím. A je mi to jedno!“ rozhodla jsem se rychle ukončit celou obskurní debatu, která se hrozila zvrhnout ve spontánní pozvání na svatbu, něco na způsob: „Přijďte si je prohlídnout sama!“ No co! Alespoň bych se nacpala topinkama, které už jsem mimochodem neměla ani nepamatuju!
Pan Novák mi sdělil: „Krade. Vodnesla nám z domu skleničku a ruličku hajzlpapíru. Já ji viděl. A to je jůdr! Copak má právnice zapotřebí krást hajzlpapír na zásnubách? Viděla ste to někdy? Co není přibitý, to vodnese. A maluje si vobočí šikmo nahoru na čelo, takže vypadá jako Morávková v Ordinaci. Nebudí důvěru, nebudí!“ rozčiloval se pan Novák, zatímco já se začala strašně chechtat. Pravidelný divák Ordinace v Růžové zahradě si všiml už legendárních „střech“ Dany Morávkové!
Nečekaná známost s Novákovýma mi zlepšila náladu, kterou mám poslední dobou na bodě mrazu. A tak si říkám - je pondělí, na víkend plány nemáme, co kdybychom si udělali malý výlet? Nějakou brašnu vzít, kabát s falešnou kapsou, do šosu prázdnou flašku s hadičkou a vloudit se na svatbu jako Fešák Hubert? Alespoň bych si prohlédla JUDr. Kleptomanku, která jde po toaletním papíru!
Tak pozor na neznámá čísla, harmonikáře s dirigentem a pošahané matky!
Pěkný den!
