Článek
Říká se, že nejvíce vzpomínek vyvolají vůně. Závan výparu čerstvě posečené louky nám rázem přivolá prázdniny u dědy na venkově, vůně sena zase první dobrodružné nocování na půdě; při přivonění k sušeným bylinkám si pro změnu vybavíte babičku, jak vám nese do rozkvetlé zahrady k snídani čaj spolu s křupavým čerstvým chlebem, namazaným neméně čerstvým zlatavým medem. Ach jo, to byla dobrota!
Nebo stačí slabý vánek známého parfému - a bum, vidíte před sebou svou mámu jako veselou a rozesmátou mladou ženu, která se nad vámi sklání a říká: „Ale to nic není, už nebreč, rozbila sis koleno? Já ti to pofoukám!“ Pitralon zase s jistotou zhmotní holícího se tátu. Najednou zcela plasticky vidíte svého otce, jak stojí napuštěného umyvadla, jazykem si podkládá tváře, šklebí se u toho, štětkou rozmatlává napěněný barbus a kamencem potom oťupkává drobné ranky na tváři. Myslím, že tohle známe asi všichni. Čichová paměť je někdy pěkná potvora. Až strašidelně!
A stejně tak se vám do paměti nesmazatelně vryje nějaká melodie, kterou máte spojenou se situací, co byla ve vašem životě nesmírně důležitá. Když jsem před pár měsíci náhodou narazila na facebookovou anketu o „písničku, která vás zaručeně rozpláče“, s chutí jsem si četla komentáře. Přece každý má tu svou, no jasně! A při pročítání snad tisícovky příspěvků jsem začala zjišťovat, že se ráz ankety pomalu začal měnit.
Po vyjmenování obligátních hřbitovních evergreenů typu Až mě andělé, Jednoho dne se vrátíš, Tam u nebeských bran, Když mě stará matka nebo Ave Maria totiž začali lidé naplno svěřovat své dosud velice tajné a často na deset západů uzamčené vzpomínky, které souvisejí právě s nějakou konkrétní písničkou. A to byste koukali, co najednou všechno „propálili“ naprosto cizím lidem!
„Já pláču u Slzy tvý mámy. Někdo se jí směje, že je až moc prvoplánově smutná. Ale pro mě znamená den, kdy můj syn nastupoval do výkonu trestu. Srazil na přechodu pro chodce paní. Začne to hrát - a já začnu slzet. I když si říkám, že se chovám jako malá, že je to jen písnička. Pro mě není,“ vypsala se ze svého bolu nějaká starší paní. K jejímu příspěvku brzy přibývaly další a další komentáře - a záhy to tam vypadalo jako někde v čekárně u psychologa! U smutečního psychologa, nějak tak! A přesto mi to přišlo svým způsobem moc krásné. Takové lidské!
„Knockin' on Heaven's Door. Ta verze od Guns N' Roses. Sama o sobě je nádherná, ale já ji mám spojenou s telefonátem. Volala mi kamarádka a oznámila mi, že můj bývalý kluk se zabil na motorce. Byla to moje první láska, ta velká, se vším všudy. A když jsem pokládala telefon, z rádia začalo hrát Klepání na nebeskou bránu. Dodnes si myslím, že se se mnou rozloučil. A už ji nemůžu slyšet, protože strašně brečím,“ popisovala mladá žena smutně.
„Nic si z toho nedělejte! To já mám zase zážitek se zvířetem,“ navázal na slečnu s Nebeskou bránou jiný pán, který vyprávěl, jak musel nechat uspat svého čtyřnohého kamaráda: „A když jsem se vracel autem domů od veterináře a nemohl jsem přes slzy ani řídit, z rádia se ozvalo Stoletý stařec! A hluchý pes! Kdo to zpívá, ten Hurikán, no, Janda? Zahulákal to, já se lekl, začal se smát, do toho brečet, prostě starý blázen. Můj Rek byl opravdu hluchý - a co jsem já? Stoletý stařec. Jestli to ještě někdy uslyším, tak se rozbrečím a odvezou mě do blázince,“ doplnil svůj příspěvek několika smajlíky smutný senior.
Podobných historek v souvislosti s momentem odchodu blízkého člověka (nebo psa!) a písničky, která se náhle zjeví z neviditelného éteru, aby truchlícímu zahrála v hlavě a oznámila mu: „Ale já tu jsem pořád. A abys věděl, jak velkou srandu z tebe mám, posílám ti písničku!“, bylo čím dál více! Jako kdyby měl náhle každý potřebu se svěřit se svým životním trápením. To by člověk nevěřil, jak jedna prostá otázka spojí lidi!
„To mi povídejte. Já mám takhle v rovnici mého dědu a Šumaře Bártu. To strašně rád poslouchal, dechovku, vždy v neděli po obědě z rádia. Natáhl se na lavici a pohvizdoval si s Jožkou Černým a Pepíčkem Zímů. Takže když jsem na tancovačce a zahrají Vyšel z vrátek, požehnal se křížem, začnu slzet. Lidi na mě koukají jako na cvoka! Na pohřbu mu pak hráli Na Šumavě je dolina a Teče voda teče. Nemohu to slyšet, hned slzím. Těch pohřbů už bylo. Je to strašné. A vždy jiná písnička,“ vzpomínala vnučka na dědu.
A rázem se ozval další komentující: „To znám. Mám to s kamarádem a Ozzyho Mama, I'm Coming Home. Hráli mu to na pohřbu. A v tu chvíli jsem se podíval na jeho mámu a málem jsem to nevydejchal. A to jsem chlap jako hora. Už to nemůžu slyšet! A stejně tak Máma mi dala na krk klíč. Taky Stín katedrál. A ještě Srdce nehasnou. A Ještě že tě, lásko, mám. Hergot, když to po sobě čtu, je mi hrozně. Já už vymetl pohřbů, co? No jo, to je život. S každým člověkem jedna písnička, u které musím zatnout zuby, abych neronil kroupu!“ napsal energický chlapík, na kterého ihned reagovala další paní, která zmínila Zachraňte koně:
„Pro mě je kůň jako člověk. Ještě víc. A tehdy nám vyhořela stáj. Bylo to příšerné. Běhali jsme v noci, očouzení, naši koníci strašně plakali a my se je snažili zachránit. A najednou se mi to objevilo přímo v hlavě. Úplně to řvalo! Zachraňte koně! To bylo strašné! Jako kdyby mi to tam nahráli přímo oni. Dělej něco! Koukej nás dostat ven! No, dostala jsem je ven, nebojte. Ale dodnes si říkám, co to mělo být!“ přemýšlela chovatelka koní - a debata náhle „ujela“ úplně jiným směrem. Od sladkobolných vzpomínek na pohřby a tragédie sklouzla do veselejšího tónu, i když se týkala pořád vážných témat, to je pravda!
„Jé, požár a písnička! To jsem tu správně!“ přidal se starší muž: „Vyhořel nám dům. Do mrtě a do základů. Stáli jsme s manželkou venku a dívali se na tu spoušť jako ten stařeček ve filmu Hoří má panenko. Šoupněte ho blíž k ohni! To jsme byli přesně my. A co mi projelo hlavou? Bobek! Můj rodný dům. To ještě ušlo, to jsem slzel. Brečel jsem jako želva. Jenže vzápětí mi naskočilo Pojď stoupat jak dým - a já se k nesmírnému údivu hasičů i své manželky rozesmál na celé kolo,“ ulevoval si pán.
A ještě dodal: „Ale hned mi bylo líp, to mi věřte! Myslím, že mi ta písnička vstoupila do hlavy, aby zachránila moje duševní zdraví. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale písní a melodií máme naposlouchaných za celý život tisíce. A někde v hlavě to všechno je - a v pravou chvíli to prostě vyleze! Proč by se to jinak dělo?“ přišel vyhořelec s velice zajímavou myšlenkou. Na řečnickou otázku o záchraně duševního zdraví pomocí známých písniček ihned reagoval mladý otec, který prý dlouho přemýšlel, jestli má vůbec do ankety přispět!
„Vy se mi budete strašně smát. Já to vím. Ale víte, co mě dojímá? Co musím vypnout, i když to teď u nás doma hraje furt? Jede jede mašinka. No jo. Víte proč? Protože když jsem byl u porodu naší dcery, manželka už nemohla. Lékaři se tam radili o kleštích a já nevím o čem všem ještě. A musela ještě tlačit a nemohla. Já tomu moc nerozumím, ale asi to byl poslední pokus. Nenapadlo mě nic lepšího než ji chytit za ruku a jako blbec jí začít prozpěvovat Jede jede mašinka! A teď! Tlač! Rozumíte. Na tu poslední slabiku se do toho opřela. A stal se zázrak, malá byla na světě. A já jsem doživotně za blba, protože si nemůžu pomoct a brečím, protože se mi to všechno vybaví. Obzvlášť na dětských oslavách vypadám jako totální úchylák!“ smál se pan Mašinka.
No vida, tak ono je to vlastně i veselé! A přidávali se další a další. „Na vojně jsem nebrečel, nebo alespoň ne nahlas a viditelně. Ale tak to víte, když si kluci pouštěli Bartošovou a její Dva roky prázdnin, to bylo hrozné. Krásná píseň, to ano. Říkals, já se hned vrátím… Pro nás naprosto tragická. Pro bažanty zvlášť. Dva roky! Ihned potom to zkrátili a pak zrušili. Nebo Penk, Má daleká. Taky jsem jezdil na opušťák, taky jsem se rozešel s holkou. A jak jsme se Žbirkou řvali Už len 22 dní! Prosím, nezabudni! A pak jsme šli domů a dělali bordel… To už si dnes mladí nedovedou představit,“ vzpomínal na vojnu další muž - a k tomu se přidala i řada žen:
„Když byl manžel na vojně, měli jsme svou vlastní, takovou tu tajnou píseň mezi náma. Bylo to Okno mé lásky. Kdo tě hlídá, když ne já. Vzali jsme se, prožili spolu spoustu šťastných let - a teď není. A já chodím od okna k oknu a přesně si vždy vybavím, jak mi zpíval, že okno v přízemí je zavřené i dnes,“ napsala starší paní. „Mám to také tak,“ přidávali se další: „Naše byla Ta dívka u oltáře, co pohled tvůj teď váže… Ne, naše byla Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap!“
A pak už to lítalo. Vdovy a vdovci si vylévali navzájem srdce spolu se seznamem písniček jako třeba Závidím, Drahý můj, Nad stádem koní, Valčíček, Podvod… To byly stovky titulů, opravdu stovky! Nedivím se, moji rodiče měli také tu svou: Blues opuštěný postele od Katapultů. U té se dojímám i já - a když jdu za nimi na hřbitov, tak si ji vždy pobrukuji. Táta měl též pár svých osobních brečících favoritů: Frankie Dlouhán (to v souvislosti s nějakým jeho kamarádem, co se zabil v autě), Za tú horú za vysokú a Sedí sokol na Javori (Jmenoval se Sokol) a Zlatovlásko, krásko, kdo ví, co bude dál (u té umřela moje maminka).
Máma milovala lidovky a chodské, takže „bečíla“ třeba u Už ji vedou, divči bledou, ale nejvíce ji k slzám doháněla jedna, kterou jsme měly společnou. Já ji také miluji, ač moje brečící „bestofka“ je V Betlémě od Extrabandu (a ještě Poslední zvonění a Do lesíčka na čekanou, protože miluju Krále Šumavy, no!). Ale tu maminčinu mám také v hlavě a nemůžu ji slyšet v kuse. Jsou to Zelený hájové.
Ten nápěv je tak křišťálově čistý, slova jsou nesmírně dojemná - a celkově je to hotový trhač srdcí. Však si to poslechněte! A když bydlíte u hřbitova, nelze před ní uniknout. Vyprovází tady na věčnost hodně lidí. Máme zde ještě ty pravé vesnické pohřby s průvodem od kostela, živou muzikou a zpěvačkami. A vždy, když slyším to táhlé …zeelenýý háájové byjvaly ste vy moje byjvaly ste mýho srdce potěšení… íčko už dlouhyj čas neslyšíl sem ptáčka hlas na vobloze se hukázal smutnyj čas (jo, zpíváme to chodsky), poskočí mi srdíčko.
A proč to píšu? Protože si myslím, že je důležité, aby se lidé za slzy nestyděli. A klidně to pustili ven. Ne nadarmo to příroda tak pěkně zařídila - lehký a dojímavý pláč prostě a jednoduše uleví. Zalije duši. „Vláha padá do nitra a rosí srdce, které osvěženě znovu tluče a omládne tak, že jásá a švitoří vstříc dalším dnům,“ jak poněkud pateticky opsala lidský pláč paní Javořická. Ale není to právě to, co v dnešní šílené době všichni potřebujeme? Na chvíli se zastavit, poslechnout si písničku, kterou nosíme hluboko v duši spolu s drahou tváří nebo krásnou chvílí. Zastavit se, vypnout, poslouchat, nechat se hýčkat vzpomínkou a přemýšlet o chvílích, kdy nám bylo krásně. A říct si, že to třeba nebude tak zlý. Že třeba bude zase dobře. Že se na vobloze nehukáže smutnyj čas. Že třeba bude i líp. Já tomu věřím.
A co vy? Jaká je ta vaše? Svěříte se?
