Článek
Několikrát jsem zde psala, jak to bylo s mými rodiči. Krátce - zemřeli relativně mladí, bez předchozí nemoci, náhle. Máma usnula a už se neprobudila. Z čista jasna obrovské prááááásk, šok, který dodnes nemohu pobrat, natož nějak pochopit. Táta ji následoval za poměrně krátký čas - nemohl bez ní být. Masivní infarkt. To jsem zrovna byla těhotná, jedináček, sama, kůl v plotě byl proti mně společenský tvor. Musela jsem posbírat všechny zbytky vůle, zamknout to všechno někam dovnitř a nepustit ven.
Jo, to byla chyba. Protože jsem je oba patřičně neodtruchlila, vrací se mi to teď jako bumerang. Ale co už. Stalo se, život jde dál, říkáte? No, samozřejmě, jde. Zvláště když tu musím být pro dceru. Občas se mi také dějí takové divné věci, kdy zřetelně cítím, že jsou oba u mě. Na něco myslím, vzápětí se ono „něco“ projeví. Žádná duchařina, jen takové náznaky, které pochopím zase jenom já. Období jara je krásné, ale jsem ráda, že mám za sebou právě Velikonoce, protože právě v tomhle krásném jarním čase se „to“ všechno stalo.
Navíc se k tomu ironickým osudem přimotaly ještě jejich narozeniny, svátky a již zmiňované „smrtozeniny“, jak já tomu říkám. Co mi zbývá než to nějak přetrpět, odnést s dcerkou na hrob zlatý déšť, šeřík, co já vím. Šeřík ne, tátovi smrděl. Ale mámě zase voněl, tak aby se mi tam ještě nepohádali!
Dcerka chodí do školky a poslední dobou se hodně rozpovídala (hurá, už bylo na čase). A také začala více přemýšlet o věcech, které dříve vůbec neřešila. Ona má babičku a dědu - rodiče manžela, kteří mají svůj věk, dcera je miluje, oni ji. A také ví, že má „babičku a dědečka z nebíčka“. Zpíváme jejich fotce každý večer před spaním, takové ty blbosti, rituály, nebo nevím, jak to nazvat. A okolo Vánoc přišla s tím, že pro Evičku byla ve školce babička - a pro ni nepřijde nikdy žádná babička. Já nevěděla, co mám na to říct. Jedna babička je nemocná a nemůže chodit, druhá babička je v nebíčku?
Netušila jsem, jak to „nebíčko“ vysvětlit. Nenapadlo mě nic lepšího, než jí nakecat, že babička a děda bydlí na té svítící věži s Ježíškem. Abyste rozuměli - máme tady velký kostel s velkou věží, ve které přes noc a ráno za tmy svítí světlo. A že chodí Ježíšek, to je přece jasné (podotýkám, bylo to o Vánocích). Takže jsem každé ráno jako blbec mávala na věž kostela Ježíškovi, mámě a tátovi. Ehm.
Sotva bylo po Vánocích, mávalo se už jen dědovi a babičce, jenže pro změnu pro Emilka začal chodit dědeček. Po obědě. Takže zase kolo ptaní, kde tedy je děda? S babičkou v nebíčku, odpovídala jsem už nervózně, protože já opravdu netušila, jak jí to mám vysvětlit, vždyť je ještě malá. Řekla jsem jí tedy, že ji mají hrozně moc rádi, že je mrzí, že je nikdy neuvidí, ale pořád ji hlídají. Prostě že nejsou vidět, ale jsou s námi. A že na ně klidně může mluvit. A také jsem jí řekla, že když přijdu pro ni do školky, určitě tam stojí buď děda nebo babička. Jen nejsou vidět.
Týýýý jo, vytřeštila oči dcera. Neviditelný prarodiče, slyšela jsem živě její myšlenky, ty nikdo nemá. To jsem si dala. Od té chvíle k nim mluví. Asi je to jen období, já jsem za to ráda, než plně pochopí význam toho, že UŽ NEJSOU, ať si s nimi klidně mluví. Jenže problém je v tom, že ona je ANI NIKDY NEPOZNALA. Takže jsou to naprosto abstraktní pojmy. Zná je jen z fotky. Včera jsem ji načapala, jak v chodbě mluví do domovního telefonu. Ona dělá, že telefonuje, to jo, ale poprvé telefonovala s babičkou z nebíčka. Fakt, povídala jí, jak jde v pondělí do školky, tak jooo, hm… jojo. Ahoooj! Já civěla s otevřenou pusou, ten telefon jsem jí vyrvala z ruky, dala si ho k uchu a fakt, fakt jsem chvíli čekala, že mi máma řekne: „heleeee, dej mi ji ještě!“
A v tu chvíli jsem si na tu šílenou hádku vzpomněla. Znáte takovou tu vzpomínku, která vás naprosto zasáhne, vybavíte si znenadání naprosto všechno, včetně detailů? Tak to bylo ono. Bylo mi asi šestnáct let, byla jsem příšerná. Příšerná, naprosto odporná puberťačka, punkerka, která pořád chtěla s někým bojovat a nejvíc bojovala sama se sebou, jenže to tehdy ještě nevěděla, tak bojovala s rodiči. A právě jednou vlastně vůbec nevím kvůli čemu jsme se s mámou pohádaly tak, že nastalo období snad měsíčního mlčení, pláče, zákazů, porušování zákazů, scén…
Vím, že mi táta dal první facku, dodnes vidím ty jeho oči, když si uvědomil, co udělal. A já podotýkám, že jsem si ji plně zasloužila, řekla jsem mámě, že ji nenávidím, horší věci, bylo to strašné, co vše jsem jí řvala do obličeje. Naprostá, ale naprostá kráva jsem byla. A vůbec si nevybavím, PROČ jsem tak vyváděla. Zřejmě mi něco nechtěla dovolit. Zřezala bych sama sebe, kdyby to bylo něco platné, fakt. A uvědomila jsem si, že po té hádce jsme si mámou psaly dopisy. Mezi sebou. Protože jsme na sebe nemluvily, tak jsme si psaly.
A nebyly to jen dopisy typu „Máš hlad?“ „Vem si něco z lednice“ „Nemám“ „Nechci“ „Tak si trhni nohou…“ Byly to skutečné dopisy. Sakryš, proletělo mi hlavou, vždyť je tady někde musím mít! Začala jsem hrabat v kupě papírů, která po nich zbyla, je toho fakt hodně, samé šanony se vším možným, jednou to budu muset probrat, ale nedokopala jsem se k tomu. A našla jsem to. V takové obálce to máma měla oddělené, protože to pro ni asi bylo velice důležité.
Klekla jsem si na kolena a na zemi to všechno přečetla. Málem mi to urvalo srdce. Nejdřív omluvy, vysvětlování - z mé strany - pochopení, přijetí - ze strany mámy. A pak už jen samé legrácky, tajná slova, která jsme měly mezi sebou, věci, kterým jsme rozuměly jen my dvě. A úplně na konci těch všech papírů, které byly úplně prokapané od mých slz (to se tak někdy přihodí…), jsem našla její dopis, krátký, který jsem možná tehdy četla, ale neřešila ho. A jak jsem v úvodu psala o těch věcech, co se mi občas dějí, to ono „něco“, které přesně zapadne do situace, kterou prožívám, tak jsem to zase držela v ruce.
Fakt nevím, jak je tohle možné a není to zdaleka poprvé! Není to nikterak strašidelné, jen to prostě udělá vždy „cvak“ a zacvakne to přesně do míst, která chci zaplnit a nevím jak. Tak mi táta nebo máma vždy „pomůžou“. Protože tam v tom dopise maminčiným vypsaným písmem mimo jiné stojí přesně to, co jsem potřebovala v tu danou chvíli slyšet (číst, poradit, vědět!). Já to ponechám bez komentáře, protože se mi stejně nedostává slov. A navíc už všechno vím! Vím, že když jsem úplně víte kde, když se mi stejská, když řvu a brečím a proklínám je, že mě tu nechali, oni se ukáží. Třeba takto:
...víš, až budeš mít jednou svoje děti, tak to všechno pochopíš. A budeš jen koukat, jak rostou před očima. Jestli se toho dožiju, tak se těším, škodolibě!, jak tě budu zachraňovat, když si tvá pubertální dcera nabarví vlasy na zeleno! A kdybych náááhodou už nebyla (protože mě oba brzo s tátou přivedete do hrobu!!!), tak budu stejně pořád u tebe. To si nenechám ujít ani jako mrtvá, to mi věř! Javor? Koukat, jak si vedeš. A povedeš si dobře. Všechno bude dobrý, slibuju. A taky se budu dívat, jestli máš umytý okna, což mi připomíná, že musím jít umejt ty pitomý okna, než se táta vrátí z práce…
Tak já asi radši půjdu umýt okna… Hezký den.
