Článek
Pokud už máte na onom pomyslném druhém břehu někoho blízkého, možná ty chvíle znáte. Stačí maličkost. Závan heřmánkové vůně, kterou používala máma, písničku, kterou miloval táta, chuť hašlerky, kterou vám dávala babička. A prásk. Vzpomínka jako živá se vynoří v představivosti, aby vás zasáhla a uštědřila ránu přímo na solar. Někdy jsou dny, kdy jste smířeni a říkáte: „Asi to tak mělo být!“ nebo „Ještě, že se toho nedožil!“ případně „Alespoň netrpěla.“
A pak přijde chvíle, kdy se to na vás obrazně řečeno navalí, okamžitě si je vybavíte, začnete brečet i po letech, až se i okolí ptá: „Proč už je proboha nenecháš spát!“ No já bych moc ráda! Ale copak za to můžu, že si na ně vždy musím vzpomenout?
V mém konkrétním případě se jedná o rodiče. Už jsem o nich zde psala mnohokrát. Odešli relativně mladí, velice náhle, já tu zůstala sama jako kůl v plotě se zlomeným srdcem a vymodlenou dcerou v břiše. Ani té se nedočkali. A tak ten život nějak pytlíkuji a říkám si přesně ty věty, které jsem uvedla. Jenže! Podzim, ač ho miluji, ráda se procházím v šustícím listí a mlhách, jsem i v toto roční období narozená, mi přivádí ony živé vzpomínky. Inu, dušičky. To je naměkko snad každý. Co mi zbývá, než si to celé nějak odfňukat a zavázat v sobě do úhledného balíčku s nápisem: „Nedotýkat se, bolí!“
Však se to píše na náhrobcích - Nezemřel, kdo žije v srdcích živých. Takže vlastně žijí a hotovo. Jo! To si mohu říkat do nekonečna a vždy mě zaskočí právě takové ty náhle se vynořivší živé vzpomínky. Kdekoliv, kdykoliv. A stačí k tomu maličkost. Těžko se pak poroučí pláči. Vnímám pohledy lidí, kteří si říkají: „Ona tady brečí, ta je divná!“ a mám sto chutí jim nakopat zadek. Jsou to moje vzpomínky, můj pláč a moji rodiče, takže vážení, můj vnitřní prostor! Nesahat!
Ale nikdy bych si nemyslela, že rodiče přijdou ve chvíli, kdy uvidím svou dceru s lampionem. U nás se totiž včera konal lampionový průvod. Dcerka tady natěšená lítala s lucerničkou, ve které je žárovka a baterky, protože ač jsem se snažila jak chtěla, normální lampion u Vietnamců na poslední chvíli neseženete, že. Prostě jsem zapomněla jít do nějakého papírnictví v okresním městě.
Ale proč ne, čarodějnická lucerna na klacku účel splní možná ještě lépe než ty lampiony z mého dětství, které… PRÁSK! vynořila se vzpomínka, zůstala jsem zatuhlá s jednou nohou opunčochovanou a druhou bosou. Sedla jsem si na vanu, dala jsem hlavu do dlaní a slzy dojetí a smíchu mi kapaly po tváři. Přišel totiž táta.
Pamatujete si na lampiony z dětství? Z krepáku, většinou oranžové, které se jako harmonika vysunuly, když na dno vložila svíčka. Krásně hořely, smála jsem se nahlas. Protože manipulace s tím byla fakt zajímavá. Buď se to povedlo a svítil, nebo se to nepovedlo, blafl jasným plamenem a bylo po lampionu. Kdo tento instrument někdy v těch osmdesátkách devadesátkách měl, jistě si vzpomene. A já si vzpomněla na celý ten večer. Mlha, stmívalo se, pouliční lampy na pražském sídlišti se začaly s charakteristickým bzučením rozsvěcet. Stádo natěšených dětiček s identickým lampionem se vzrušeně dívalo do tmy a čekalo, kdy už to začne.
Ony i lampionové průvody v Praze měly své kouzlo, nemyslete! Dítěti je úplně jedno, kde se to odehrává, magický mihotavý plamínek svíčky je všude stejný. Cítila jsem kouř z cigarety, aha, táta si zapálil. „Půjč to sem,“ ozval se jeho nezaměnitelný hlas. Podala jsem mu lampion, on si dal do pusy zapálené cigáro, aby měl obě ruce volné, čímž se mu na čele utvořila vráska. S důvěrou jsem se dívala, jak se v jeho velkých dlaních zjevila svíčka a zachrastily sirky. „A teď se dívej. To se nám povede,“ ucedil směrem k řevu asi čtyřletého chlapečka, který byl úplně nepříčetný, protože jemu táta lampion na první dobrou zapálil.
„To je blbec!“ řehtal se tiše táta a spiklenecky mi do ucha šeptal: „Já ho znám ze schůzí, jednou rozkousl propisku, víš, jak jí mají lidi občas mezi zubama, když se někde nudí, tak on do ní kousl a musel na pohotovost, protože si vyrobil v jazyku díru na tři štychy, vůl!“ smál se táta a já se smála taky, i když jsem nevěděla co jsou štychy a proč někdo požírá propisky. „Tááák,“ škrtl táta, zakryl důvěrně známým gestem ruku se sirkou proti větru a zapálil svíčku. Tu dal do lampionu, vysunul ho a mohli jsme vyrazit.
Jak já byla v ten den šťastná! Já si to doteď naprosto do detailů pamatuji. Malá, ale zároveň už velká holka jde magickým večerem s kouzelným lampionem v bezpečném doprovodu svého táty.
Achjo, řvala jsem tu a řvala, brečela a brečela. „Hele, tak my jdeme, kde jsi?“ zaťukal na koupelnu manžel, otevřel, uviděl moje slzy a bylo mu to hned jasné. „Aha. Tak my půjdeme napřed…“ pokývl. Ani se na nic neptal, on tyhle moje chvíle zná. Nechtěla jsem kazit dceři její lampionovou premiéru, protože když brečím já, tak se vesměs rozbrečí časem taky, zvlášť, když neumím odpovědět na otázku „Proč brečíš? Tebe něco bolí?“ Jo, princezno, to bys koukala, co umí maminky bolet. Buď ráda, že tohle ještě neznáš a užívej si ten krátký nejkrásnější čas naprosté nevinnosti a nevědomosti!
Nicméně mi to nedalo. A tátovi taky ne. „Hele, obleč se, půjdeme se na ně podívat,“ řekl, já se oblékla a vyrazili jsme do chladné noci. Táta mlčel, zapálil si, pod nohama mu křoupalo listí. A zase jsme šli spolu. Malá velká holka šla magickým večerem v bezpečném doprovodu svého mrtvého táty. „Která je ta naše?“ zeptal se, když jsme se postavili za roh a sledovali houf rozsvícených trpaslíků, kteří nadšeně povykovali a mávali světýlky. „Tamta,“ ukázala jsem na čepici s bambulí. „Hezká holka. Je k nám podobná.“
Mlčela jsem a slzy jako hrachy kapaly přes límec kabátu až na zem. „Ty dnešní lampiony stojí za…“ mávl rukou táta, „Pamatuješ na ty oranžový?“ To víš, že pamatuju, táto, vzlykala jsem nahlas a schovávala se za stromem, aby mě nikdo neviděl. Moje chvilka s tátou je jen moje. „Tak já musím zase jít. Máma už čeká. Rád jsem tě viděl,“ zašeptal táta a byl pryč. Zůstal po něm jen závan cigaretového kouře, můj pláč a slzy dojetí.
Když jsem došla domů, bylo mi najednou fajn. Protože jsem na chvíli byla zase malá velká holka, která šla magickým večerem v bezpečném doprovodu svého táty. A vy, až budete příště vzpomínat na své drahé zesnulé, nebojte se „pustit to ven“. Mluvte s nimi, dělejte, že je to úplně normální věc. Moc vás to očistí a bude vám líp. A věřte na magické noci, kdy se může stát všechno.
Pěkný dušičkový čas všem a hodně sil těm, kteří zažívají těžké časy. Bude líp, člověk musí věřit. I na zázraky.
