Článek
Předem podotýkám, že nelétáme do padesátihvězdičkového hotelového komplexu někde u moře. Naše dovolená (pokud se to tak dá nazvat) probíhá ve staré dřevěné chatě, která pamatuje Klementa Gottwalda a je natřená načerno, takže se v noci mění na akumulační kamna. Dcera jí říká Domeček. Ale Domeček prošel renovací, je tam splachovací záchod, vana, teplá voda, dvojvařič, rozdrolená terasa, co víc si přát? Tento srub stojí na naprosté samotě, kde není nic. Slovy NIC.
Pár minut chůze od Domečku je pláž jedné naší nádherné a velké přehrady, kde je krásné koupání, dvě hospody a obchod s potravinami a smíšeným zbožím, jak zní oficiální a hrdý vývěsní štít, ale mají tam jen a pouze nafukovací kruhy. Nic jiného. Ač jsme tam byli ráno, v poledne i večer, nikdy tam neměli nic jiného, než kruhy. Asi nějaká místní specialita. Do této díry (a to nyní nemyslím nijak namyšleně, já to tam mám moc ráda, pouhé konstatování faktu) jsme jeli „cu furt“ s autem natřískaným až po motor. Ono není divu. Takových krámů, to si neumíte představit. Vlastně asi umíte, pokud trávíte tři týdny v chatě na místě, kde lišky dávají dobrou noc.
Balila jsem doma, co mi přišlo pod ruku, dcera mi potají přihazovala do tašek neuvěřitelné množství různých nesmyslných hraček, které tam nutně musí mít, protože… proto. Tak jsem je zase potají vynášela, ale jen ty blbé hračky zabraly půl vozu. Není to od našeho bydliště zase tak moc daleko, Česko je malá země, ale zase to nebylo tak blízko, abychom se na otočku pro něco vraceli. Ehm.
Tak jo. Přijeli jsme, naplnili lednici (hlavně pivem), a protože jsem zcela a naprosto odmítla trávit „volné“ dny vařením, bylo domluveno, že budeme chodit na polední menu. Krásné to bylo. „Domeček!“ vřískala dcera, servala ze sebe pásy, vylétla z auta jako špunt ze šampáňa a do večera jsme ji neviděli. Kolem Domečku totiž není nic, jen louka a stromy, v dáli jezdí vlak. Takže se jala objevovat. Já se jala vybalovat a manžel se po „zprovoznění“ chaty rozhodl, že se stane neviditelným a zavřel se do slunečníku, který jsme také táhli s sebou. A to doslova, usedl, vzal pivo a zaklapl se do něj, což mi nejdříve přišlo k smíchu, ale pak už moc ne, protože já tu mám takový práce a von si klidně… No, znáte to.
Plnila jsem skříně oblečením, dceřino, tááák, jeho dvě trička a kraťasy, což byla celá manželova garderoba, moje šatičky visely v řadě, paráda, už to máááám! Prázdné tašky jsem naházela do kufru a zpocená až na místě, kde záda přestávají mít slušné místo, jsem se rozhodla pro sprchu. Tak sbírám ručník, šaty, kalhotky… A hergot. A sakra! A ještě další nadávky! Viděl někdy někdo něco takového? Hlavně, že táhnu i vonnou svíčku, která váží snad tři kila, a kterou nesmím v dřevěné chatě pálit, ale nevezmu si kalhotky!
„Ježišmarjááá!“ zavyla jsem jako šakal a volala manžela. „Co je?“ ozvalo se ze slunečníku žalostně v předtuše další drobné opravy, vyhnání pavouka, nebo hledání dcery, která visela na stromě jako opice. „Já si doma zapomněla kalhotky,“ zašeptala jsem. A už jsem jasně viděla, jak si celé tři týdny přepírám v ruce ty jedny, které jsem měla na sobě. „Chachachaááá,“ rozřehtal se slunečník, protože už měl v sobě dvě piva a bylo mu jasné, že ho nepoženu na otočku domů pro spodní prádlo. Snažil se být dokonce vtipný. Místo aby mě politoval a vyjádřil nad touto tragédií, kterou pochopí zase jen žena, účast, začal mi vyprávět, jak: „To já tehdy na vojně (čundru, montáži) neměl…“
Jindy jeho historky z vojny poslouchám ráda, protože jak to tak bývá, muži zapomínají na to špatné a sypou pak z rukávu příhody pouze vtipné, ale nyní mi to bylo úplně jedno. „Jako co mám dělat? Tohle přece nejde, mám akorát plavky (no, plavky, spodní díl vypadal jako sešitý ze tří tkaniček) a jedny, co mám na sobě. To nejde prostě!“ bědovala jsem. Skutečně jsem nehodlala chodit naostro jako nějaká pornoherečka, pro mě je to prostě základ. „Půjč si moje!“ řehtal se manžel, který byl stále zaklapnutý. Komunikace se slunečníkem mě přestala bavit, navíc jeho trenýrky na způsob Škopka ze Slunce sena bych si mohla dát leda tak na hlavu jako mokrý hadr, který jsem skutečně potřebovala.
„Jdi do toho krámu, jak mají jenom kruhy,“ nabídl mi další možnost a z pod plachty se ozvalo zasyčení otevírané plechovky gambáče. „Do kruhárny nejdu!“ odsekla jsem. „Pochybuju, že mají kalhotky, leda by mi je ten ožralej prodavač vystříhal z kruhů!“ odmávla jsem jeho snahu nesnahu. No jo, ale co mám dělat. Pro ženské je tohle věc, přes kterou vlak nejede, tedy pro některé méně odvážné, že. Vlak! Projíždí tudy vlak! Že bych naskočila a nechala se dovézt někam, kde mají kalhotky? V dochodové vzdálenosti nebylo prostě nic. Jen voda a voda a voda a voda a voda.
„Můžeš jet parníkem!“ navrhl slunečník další možnost přepravy do většího města, kde se dal předpokládat výskyt obchodů s širším sortimentem než plastové nafukovací kruhy. Parník! No živě jsem se viděla! Já pojedu parníkem tři hodiny pro kalhotky. A vrátím se asi jak? „Na šlapadle!“ odvětilo paraple drze a ssssssstttt, další zasyčení. Ten byl v pohodě! On věděl, že nikam tenhle den nepojede, že jo.
Pak přišla špinavá dcera, hodila jsem ji do vany a vyprávěla celou tu kalhotkovou katastrofu. Malá opice nejdříve běžela zkontrolovat, zdali ty svoje má, když zjistila, že má, s dojemným gestem mi podávala své maličkaté růžové spoďárky s prasátkem Peppinou. „Na, moje si půjč!“ Začala jsem dojetím štkát, ta je hodná! A hele, co kdybych zde jedny nastřihla, druhé tady, svázala je dohromady… Dcera evidentně četla myšlenky, protože mi je zase vytrhla a nasáčkovala se do slunečníku, odkud se neslo dvojhlasné chichotání. Ať si trhnou nohou! Kdy jede ten blbej parník? Mobil byl k ničemu, pro signál se muselo pochodovat sem tam, holub na střeše terasy mi vnukl další nápad - abych ho vyslala k nám, sousedka má klíče, jistě by mi po něm kalhotky poslala!
Holub byl telepatem též, protože přísahám vám, smál se mi do ksichtu a upustil „bobík“, jak začala ječet drzá dcera.
Nic, jdeme spát. Tedy my dvě, slunečník hodlal zřejmě na terase nocovat. A ráno jsme místo k vodě vyrazili na obskurní okružní jízdu po všech možných vesnicích a krámech, abych zakoupila kalhotky. Klepete si na čelo, že jo, proč jste nejeli do nejbližšího velkého města! No samozřejmě, že jsme jeli. Ale nedá vám to, když projíždíte nějakou vesnicí, kde je vietnamská večerka, tak tam zastavíte, protože Vietnamci mívají skutečně všechno. Naši i kalhotky. Tamní je občas měli, občas neměli, jeden neměl nic jiného než chlast.
A ti, kteří kalhotky měli, mi nabídli stan, ve kterém by se ztratila i Škopková, dále pánské boxerky, o kterých jsem přemýšlela, než jsem spatřila obrovskou díru v místě zadního otvoru - asi nějaká specialita, vytentujete se bez svlékání! Tak to ne. Vlezla jsem do Jednoty, do Coopu, kde unuděné prodavačky odháněly mouchy a mě. Můj dotaz: „Prosím vás, máte spodní kalhotky?“ je uváděl v bujaré veselí. Já se picnu! Chodila jsem od krámu ke krámu, až jsme dorazili do onoho většího města, jehož historie je slavná a známá a má moc krásné náměstí. A nemají tam kalhotky.
Oblejlzala jsem všechny přilehlé krámy jako fetišistka, moje posedlost musela být vidět na první pohled. „Paní chce kalhotky!“ volala nějaká dáma „dozadu“ v obchodě s textilem, kde se dalo spodní prádlo předpokládat. „Kalhotky?“ ozvalo se užasle za plentou. Jako bych sháněla ježčí kůži a myší plášť! Bylo to neuvěřitelné, fakt! A i když mi to nebudete věřit, to je jasné, skutečně NIKDE NIKDO neměl kalhotky. Jak u blbejch, cedila jsem vztekle mezi zuby, zatímco manžel s dcerou opodál lízali zmrzlinu, spokojeni, oblečeni v čistém spodním prádle a svrchním oděvu.
Jeli jsme dál, když jsem na zahradě jednoho domu zahlédla na sušáku vzorně nakolíčkované a vyvoněné kalhotky. „Jéééé…“ „Ať tě to ani nenapadne!“ ozvalo se od volantu. Vida, další telepat! Lidl! Před námi se objevil Lidl! „Hej, hurá, Esmara, přece v Lidlu MUSÍ mít kalhotky!“ hopkala jsem blaženě ke vchodu. Měli. Ale jaké! To vám byl model! Bledě zelené, vyblité, barvy typu kafebraundozelena, a velice zjevně z umělé hmoty, protože smrděly spáleninou. Podobný smrad vyluzovaly v devadesátkách kazeťáky od Vietnamců, když se začaly pálit.
„Co to je?“ smál se i manžel, protože tyto spodní kalhotky sice měly být asi sexy a byly opatřené i krajkou, leč musela jsem je v ruce silou ohnout, abych je nakonec postavila na regál. A ty kalhotky tam prostě stály. „Já si to vyfotím,“ řval smíchy. „Maminko, tyhle kup!“ řehtala se i opice. „Leda jako stoličku nebo pás cudnosti. JÁ CHCI KALHOTKY!!!“ zařvala jsem frustrovaně, až se celý Lidl zastavil a všichni se ohlédli. To bylo strašný!
No, nebudu vás nudit dál. Takhle to pokračovalo celý den. S malou přestávkou v restauraci s honosným názvem Excellent, kde vše bylo excelentní. Až na mě, protože jsem seděla v již dvakráte přepraném a usušeném spodním modelu na pohodlné židli jako fakír. Manžel se najedl a měl dobrou náladu, kterou předtím fakt neměl. On totiž dostal kalhotkovou horečku také a lezl do všech možných krámů, kde sháněl kalhotky jako skutečný uslintaný úchylák. Což vyvrcholilo tím, že je žádal v hračkářství a posléze v železářství, odkud ho vyprovodil nějaký nabušený svalovec zpět na ulici. Oznámil mi: „Hele, tak já vás odvezu do Domečku a pojedu na otočku domů a přivezu ti je. Tohle je fakt prča, tohle jsem nečekal.“
Tak jo. Jeli jsme do Domečku, ale vrtalo mu to hlavou, takže to vzal úplně jinou trasou než předtím. Kopírovali jsme břehy přehrady. V jedné větší vsi si manžel všiml starého kulturáku. Asi víte, co mám na mysli - socialistický realismus v praxi, betonová kostka s otřískaným nápisem K..TUR.Í DÚ., bývalo v nich kino, restaurace, společenský sál, obchody. S hlavou plnou kalhotek (viděla jsem živě před očima buben pračky, který se otáčel, pěnil, bublal, voněl a v něm klokotalo sto spoďárů) jsem si začala prozpěvovat jednu punkovou od V.T. Marvin: „Kde tady máte kulturáááák, my tady dneska máme hráááát…“, když tam manžel zabočil a zastavil.
„Co jako, co blbneš?“ dopraly mi v hlavě kalhotky, které jsem musela přece vyndat a pověsit! „Něco jsem zahlídl, počkej…“ vystoupil s dcerou z auta a šli někam za roh. Já v mysli věšela jeden voňavý kousek drobného prádélka vedle druhého, ale nenechali mě, dcera přilítla a honem, pojď! „Sakra, mně to neuschne!“ hrabala jsem se z vozu a následovala hopkající opičku směr kturídů.
Sotva jsem vlezla dovnitř, ocitla jsem se v kalhotkovém ráji. Jinak se to nedá popsat. Nedá se to ani slovy nikterak vyjádřit! Kam oko dohlédlo, byly zástupy srovnaného spodního prádla všech barev, druhů a velikostí. Byla jsem vteřinu od toho, abych do nich skočila šipku a začala se tam se sténáním blaženě válet. Já byla schopná udělat ještě něco horšího! Mého amoku si všimla paní prodavačka, na kterou jsem jako sjetá začala překotně mluvit: „Sem nadovolený áááá jezdímesemtamjako …éééh… semzapomnělakalhotky a vyjemáteajájekoupim…“ blekotala jsem prodavačce přímo do vytřeštěných očí.
Já vám přísahám, že jsem ji OBJALA a DALA PUSU. A začala jsem motýlkovat, čili poletovat v rauši sem tam a házela jsem si hromady gaťek do košíku. „Dost, stop!“ snažil se manžel, ale mně to bylo jedno. „Zavři se do paraplete, já mám kalhotky!!!“ tančila jsem. Dcera si nakonec také jedny vybrala. Asi. Protože jsem zbytek dovolené strávila kontrolováním stavu zásob, kterých mám nyní tak - ať nežeru - do konce života? Ehm.
A když jsme jeli zpátky do Domečku (já vzadu v náručí chovala kalhotky jako nedonošeného novorozence, přičemž mě dcera pozorovala s velice, ale velice vážným výrazem), zjistili jsme, že právě v té vesnici přes ulici je kemp. A v tom kempu byla zastávka onoho parníku.
Takže pro příště, až za rok zase vyrazím naostro (a já vyrazím, to se vsaďte), pojedu na nákup spodního prádla stylově. Parníkem. Stanu se maskotem paroplavební společnosti!
A až budete balit na dovolenou, dávejte si bacha. Vše lze nahradit, ovšem šít si někde za svitu petrolejky spodky z utěrek, to není představa skvěle strávené a zasloužené dovči! Pěkný den!
