Článek
…a já nevěřícně třeštila oči na těch pár řádek: zdejší editorka mi napsala, že někdo žádá o kontakt. To se občas stává. Při spatření jména firmy, kterou bylo telefonní číslo doplněno, jsem ty oči třeštila tak, že jsem si málem přivodila vyhřeznutí oční bulvy! Ruka se mi třásla, vyťukala jsem číslo, hovořila, nevěřila, děsila se, jásala, bědovala, štkala, mumlala a mlela úplné nesmysly. Až jsem si řekla, že bych s ředitelkou nakladatelství měla mluvit distingovaně a vyrovnaně! Jenže to nešlo!
Takže jsme hovor dotáhly do finále, ve kterém jsem jen ječela jako podříznuté sele. Musela si fakt myslet, že jsem totální blázen a jistě litovala dne, kdy jen pouvažovala o něčem takovém! Vždyť ta osoba v telefonu je zcela evidentně nesvéprávná a podzim svého života tráví pod dohledem statného ošetřovatele! Ale co. Nebudu vás unavovat detaily - zkrátka jsem byla oslovena k napsání knihy o českých záhadách. O tom píši ráda a výhoda knihy oproti článkům je, že se mohu více rozepsat. Přátelé, neumíte si moje tehdejší rozpoložení představit!
Jsou takové momenty v životě lidském, kdy se někdo tam nahoře (nebo dole) rozhodne: „Hele, je to depresivní bláznivá fňukna, nemám tu ženskou vůbec rád. Něčím ji musím zaměstnat, ono ji to bědování a vyhrožování NÁM tady nahoru (nebo dolů!) rychle přejde!“ Tak tedy staniž se! Bum! A nastalo období, které vešlo do novodobé historie naší malé rodiny pod šeptem pronášeným zaklínadlem MAMINKA PÍŠE! Jo, maminka psala. Maminka totiž pocítila takovou zodpovědnost za své písemné činy, že v sobě objevila dosud nedotčené hlubiny, ze kterých byly na denní světlo vytahovány různé vlastnosti, o kterých dosud neměla ani ponětí, že jimi oplývá!
Například pečlivost. Cílevědomost. Přesnost. Dokonce i pokora! Mimo vzteku se také objevila plejáda vlastností špatných, to je jasné. A jisté formy psychických poruch. Třeba hodinové (co hodinové, denní!) záseky, při kterých jsem ve fantazii dlela na hřbitovech, v hrobech, v Lidicích, v rakvi, ve společnosti upíra, v zemských hlubinách, v jezerních hlubinách (tam mi pro změnu dělaly společnost SS zombie!). Byla jsem do toho tak zavrtaná jako profesor Šeda do Žlutého ďábla (Já se chci jen zeptat, jestli se podařilo Achmédovi uprchnouti! Já ti dám Achméda!), že jsem přestala vnímat okolí.
V urputné snaze neudělat sebemenší chybičku jsem sázela jednu odpornou hrubku za druhou, až jsem musela přehodnotit svoje „zavrtání se“. Čeho je moc, toho je příliš! Takže znova, pomalu, klídek, pohoda, o nic nejde… Jó, o nic? O všechno! Takže opět znovu, pečlivěji, ale nenechat se tím sežrat. Když jsem našla svoje tempo a míru obluzenosti a dlení mimo realitu, musel se můj manžel obrnit neskutečnou trpělivostí. Psát jsem začala na začátku podzimu a celá tato psací anabáze skončila někdy po Novém roce. Já už to fakt nevím, protože to mám celé v mlze. Nicméně třímat v ruce novotou vonící a krásně zabalené novorozeně (má apartní zavinovačku s křížem a krákajícím havranem, fakt!), to byla satisfakce pro mou morbidní dušičku!
Ale ještě předtím, když jsem dlela v rovech, na popravištích nebo v říční propusti nedaleko Chicaga (no fakt!), byla jsem tak mimo, že manžel říkal mimo zaklínadla Maminka píše! i různé divné věty. A také se tu stávaly divné věci. A chodili tu divní lidé! A jelikož šlo všechno mimo mě, muselo to vypadat fakt jako kdybych se totálně, ale totálně pomátla. Psaní mě pohltilo natolik, že jsem se skutečně stala tichým bláznem, co občas vykřikl nějakou větu, někam odběhl, něco zuřivě hledal… Však posuďte sami!
„Přece nejsem tak blbá!“ křičela jsem tu od notebooku a šustila papíry jako Boba v Létu s kovbojem, když se učil na zkoušky (Dorka, nahoře jsem byl jako já a dole jsem byl jako vůl! A já ty skripta žral! To byla Cecilka…). Manžel si hrál s dcerkou tiše na gauči, protože Maminka píše!, oba vyskočili a zírali na svou matku/manželku, kterak vystřelila od stolu a začala prohrabávat knihovnu. Bác, bác, lítaly knihy mezi lego, které jsem si v ajfru zapíchla do paty. „Co hledáš?“ zašeptal bojácně muž. „Sekerou nebo nožem???“ otočila jsem se na něj a maniakálně mrkala očima. „Já se tě bál. To bylo hrozný! Byla jsi jak Medusa!“ Srovnání s obludou s hady místo vlasů mě rozčílilo!
Nezkameněl, ale já ty Kriminalistické sborníky, které chovám jako památku na svého policejního tatínka, musela najít! Protože jsem chtěla mít všechno pintlich a z ověřených hmatatelných zdrojů, ne z toho, co kdo napíše na netu! „Ale já nevím, jestli měl sekeru nebo nůž!“ volala jsem a zuřivě listovala rozpadajícími se svazky. Našla! Sekeru měl! To bylo radosti! „Tatínku, já chci ven!“ loudila dcerka. „To je nápad. A pryč!“ navlékl dcerku do bundy a vylétli z dosahu šáhnuté ženské, která byla shodou okolností jejich matka/manželka, jako špunty ze šampáňa. A takto to chodilo každý den.
Samozřejmě, pokud jsem nebyla v psacím rauši, plnila jsem své povinnosti, chodila do školky a ze školky, vařila, prala - jen jsem zapomínala. Plná hlava momentálního příběhu, který jsem zrovna sepisovala, mi skutečně zabraňovala fungovat! Já byla cvok! „Jé, hele, kočička!“ ukazovala dcera na naší známou kočičí Madam, která se válela uprostřed silnice. „Ano, Svatopluk začal nejdřív zabíjet žáby a ptáky, a pak kočky! Dík!“ zvolala jsem radostně ke své pětileté nevinné ratolesti, která se tvářila mírně řečeno divně. Aby ne! Maminka píše! jí začalo lézt tak strašně na nervy, že k sobě s tatínkem velice přilnuli. Když bylo po všem, já jim tu vzájemnou souhru opravdu záviděla!
„Kde mám ty čistý ponožky?“ „V rakvi,“ odtušila jsem zcela nepřítomně na manželův nevinný dotaz stran vyprané součásti oděvu, jelikož jsem zrovna psala hádejte o čem. Z dotazu: „Co budeš vařit?“ se po sérii odpovědí typu: „Česnek nepomáhá, uřízli mu hlavu a nasypali do ni mák,“ „Jedla kořínky a bylinky a trávu, také co vyžebrala, třeba ždibec mouky do kapsáře…“ či „Uzené a nasolené maso Židů,“ stala otázka: „BUDEŠ něco vařit?“
Brzy pochopil, že nemelu nesmysly, ale melu z posledního! Statisíce kafí, to si neumíte představit, co já do sebe nalila kofeinu! Vesměs jsem byla jako šestinedělka - takový ten klasický uhoněný mateřský hrneček s nedopitým a studeným kafem, vedle kterého stojí ještě jeden, plnější a teplejší hrnek s kafem - a toto duo doplňuje čerstvě uvařený, vařící a zapomenutý megahrnek „na prst“ turka! Měla jsem hlad, žízeň, nejedla jsem, což jsem řešila prasáckými hody v noci - bílý sex s lednicí, jinak se to nazvat nedá. Z nedostatku tekutin mě bolela hlava, z nočního žraní jsem tloustla.
Na zadku mi vyrostl hrbol, kterému se říká sicflajš, a tuk se rozprostřel jaksi do celého těla. Když jsem konečně někdy v noci padla do postele a usnula neklidným spánkem, vyváděla jsem psí kusy. „Bůh všech těchto hříchů odpustiti nemůže!“ hřímala jsem pateticky ze spaní. Když manžel rozsvítil, otřela jsem si po předchozích hodech zamaštěnou hubu a začala recitovat Otčenáš! A to jsem činila až do rána, kdy jsem se vzbudila - sama, protože muž šel raději od své nebezpečné choti spát do obýváku. O počtu cigaret, které jsem vyhulila, raději distingovaně pomlčím!
Ke konci psaní už jsem nevnímala okolí. Ve chvílích jasné mysli jsem se tulila k dceři a manželovi a slibovala jim, že „bude všechno dobrý, až Maminka dopíše!“ Bylo jim to fuk, chodili ven. Bydlíme v přízemí, takže když se u bytového domu sejde větší skupinka dětí, stává se, že se k nám chodí různě čůrat nebo pro vodu „na vaření“, pro kafe, prostě pro všechno možné. Ale vždy za dohledu dospělé a svéprávné osoby!
Dospělá s svéprávná osoba seděla venku a hrála si s mobilem (manžel), zatímco dospělá a nesvéprávná osoba (já) doma tloukla do kláves. Ostatní svéprávní dospělí hlídali své ratolesti venku před barákem, ale čůrací a občerstvovací místečko bývá u nás (hlavně v létě). Tak se občas stalo, že se v naší kuchyni, kde jsem seděla za stolem, byla pokryta pavučinami, obrůstala jsem mechem a zadek se „zanořil“ do židle tak, že se stal její součástí, ocitl nějaký nezvaný host.
„Teto? Já si du pro šušenky a napít se vody,“ hlásila mi úplně cizí cácorka, která stála před naší otevřenou lednicí a zvědavě načuhovala dovnitř. Já byla zrovna na dně Černého jezera ve společnosti mrtvých příslušníků SS, takže jsem sebou trhla a říkám: „Ty spodní proudy ledovcového jezera jsou tak chladné, že způsobují konzervaci těl!“ „Aha. A máš ty šušenky?“ zpívala holčička. Asi je našla, protože jsem se opět vynořila z Černého jezera, abych se ponořila do tragédie Devíti křížů. A když jsem ty kříže počítala, tak tu projel na odrážedle unudlaný chlapeček, s výskotem se stavěl na hlavu a odrážel ušima.
„V Domašově zase skáče před auta duch mrtvé nevěsty,“ usmála jsem se líbezně na jeho maminku, která si pro kluka přišla. „Hele, není Petra trochu cvok?“ ptala se venku moje kamarádka. „Pink!“ odstřelil manžel nějakého pajduláčka na mobilu (podezírám ho, že tuto hru si stáhl čistě jen kvůli momentální situaci doma a každý z těch zastřelených pidimužíčků jsem byla já) a kývl na souhlas. „Trochu jo, no. Ale to bude dobrý. Snad. Víš, ona to nechce flákat, taková šance, ale je to těžký. Zvlášť ty noční modlitby,“ vrtěl hlavou manžel. Já se teď řehtám na celé kolo, ale musela to pro něj být fakt divná situace! O tom, že má zcvoklou ženu, už si šuškalo celé široké okolí!
Já totiž nezvedla zadek ani když bytem projelo zahnojené šlapací autíčko, ve kterém sedělo asi padesát dětí, moje dcera ho řídila a troubila. Růžový povoz za sebou nechával hotové brázdy z bláta, což v mé choré mysli evokovalo jednu z povídek pánů Š+G: „Co tančíš, když máš na nohou pluhy, ty burane! Copak si dá máma namluvit, že tudy jel omylem traktor s hnojem proti mé vůli?“ „Nevím,“ řekl jsem, „neznám tvou matku, ale neradil bych ti, aby ses smál mým botkám. Ty chodily, když tvůj otec běhal ještě bos!“ Děti výskaly a píšící teta už to nevydržela - a praskla. Smíchy.
Já se vám začala tak řehtat, že dítka popadala z vehiklu na podlahu a moje malá dcerka viděla, že se směju doopravdy: „Maminko?“ (říká mi důsledně maminko, nevím proč, mami ani mámo od ní neuslyším, ale moc se mi to líbí) „Ty píšeš, nebo už nepíšeš?“ otázala se. „Héééh,“ dořehtala jsem se. „Nepíšu. Já mám hotovo!“ došlo mi. „Tatí! MAMINKA UŽ NEPÍŠE!“ vylétla ven. Manžel odstřelil posledního vojáčka (ženskou zcvoklou), a bylo to!
A teď se dejte nějak do kupy, že jo? Já stoupla na váhu, načež jsem se málem… no, radši nic! Začala jsem vařit zdravější jídla, ovšem efekt nulový. Chrchlala jsem tak, že přišla na řadu moje epesní elektronická cigareta (bohužel, byl to jen přechodný stav, ale alespoň už nechrchlám) a turek byl vždy vypit za stavu teplého (po žních k Turkovi!). Pomalu jsem dávala dohromady byt, pár nocí se ještě neslo ve znamení: „Mnohé z nich křtil a jiné oddával!“ či „Z jeskyně! Polomrtvou z jeskyně!“ nebo „Sou mi akorát vašnosto slavný soude!“, přičemž manžel tyto moje noční běsy řešil pořádným zacloumáním.
Text byl odeslán a nastalo takové to období, kdy se nic neděje. Ono se toho dělo dost i bez nějakého psaní, viz všemožné návštěvy zubařů, analgosedace, operace, naše „sexuální“ hrátky před místní vietnamskou večerkou - a tu náhle to přišlo. Kniha vyrazila do světa a dorazila i k nám domů. Tak dovolte zakončit tohle vyprávění o tom, kterak se jedna grafomanka zbláznila, naprosto vypovídající fotografií. Dcera se mě totiž zrovna s naprosto zoufalým výrazem v ksichtíčku ptá: „Maminko, a to budeš zase psát?“ Inu, nevím, děvenko. Protože to abych si rezervovala nějaký polstrovaný pokojíček již dopředu!
Všem přeji krásný den a knihám zdar. Voní, jsou krásné a jsou trvalé. Tak snad jsem se svého životního úkolu zhostila se ctí a tímto s pokorou děkuji všem, že to se mnou vydrželi!
