Článek
Když jsem někdy před rokem a půl zveřejnila svůj první článek zde, byl to spíše legrační pokus stárnoucí nahluchlé ženy v domácnosti, která vlastní jednu ratolest, manžela, spoustu mindráků, smysl pro černý humor a lásku k literatuře, historii a češtině vůbec. Za laskavé podpory editorů, kteří mě měli (a mají) určitě plné zuby, jelikož jsem nechápala vůbec, ale vůůůůbec nic, se mi podařilo začít sekat jeden článek za druhým jako Baťa cvičky.
Když se teď dívám na statistiku, přijde mi to samotné zcela neuvěřitelné, s totální pokorou se skláním před číslem 19 796 789 přečtení. Rozumíte tomu? Já ne. Téměř dvacet milionů přečtení mých „slintů a blábolů“ (o tom později!) mě naplňuje hrdostí, ale také velkou zodpovědností, skromností a ohromením z toho, že moje články skutečně někdo čte. Když jsem s tím vším začínala, chtěla jsem být hlavně všeobecná, psát o všem. Humor, herci, kriminální případy, historie, tragédie, zajímavosti…
A hlavně si neurvat ostudu, nevymýšlet si, necpat se do věcí, kterým nerozumím. Což souvisí s tím, že jsem se rozhodla od začátku publikovat pod svým vlastním jménem (razím tezi, že za anonym se schovává jen člověk, který má co skrývat, což nebudí důvěryhodnost) a se svou fotografií. Jo! To jsem si dala!!! Kdybych bývala věděla, že se do toho opřu takovým způsobem, až budu zveřejňovat v průměru jeden sáhodlouhý text obden či denně, raději bych zvolila pseudonym! Třeba Alžbětina Prknářová aka Haha-Bimbi nebo Josefka z chaloupky. Nebo Sedmá z Devíti.
Protože, víte, když jdete se svou kůží na trh, měli byste čekat také jisté následky vašeho konání v netovém prostoru. Nebála jsem se, protože se mi ani nesnilo o tom, že bych dosáhla něčeho takového. Jsem pyšná na některé svoje články, jsem pyšná na svoje čtenáře, jsem pyšná na to, že mohu psát. Baví mě to. (Povolání? Uhlobaron. To musí být zajímavé povolání - mě to baví!). Pyšný je na mě i manžel. Ale zákon akce a reakce je neúprosný - začnete se potýkat s určitou formou kritické popularity. A teď co s tím. Já nevím! Já jsem úplně obyčejná ženská!
Nikdy mi nikdo neřekl „Jsi dobrá!“. Nikdo mi nikdy neřekl „Jsi ubohej hloupej pisálek!“ Teď mi to říkají. Obojí. A někdy i hůř. Přiznám se, že se dosud plně nejsem schopna vyrovnat s vlnou zášti a nenávisti, která v internetovém světě prostě je. A nejsem schopna se vyrovnat ani s vlnou empatie, pochval a někdy neuvěřitelných poklon, které mě rozbrečí, ležím tu a říkám si: „Tak přece jsi něco dokázala…“, aby mě vzápětí zase někdo srazil na kolena další záštiplnou větou. „A co jsi čekala?“ otáží se mnozí. No rozhodně jsem nečekala, že mě budou poznávat lidé na ulici! Fakt! Já koukala jako blázen!
„Já tě čtu!“ usmála se na mě jednou paní z místní pošty. Dodnes vím, jak jsem se cestou vznášela a s dementním úsměvem zdravila poněkud vyděšeně se tvářící spoluobčany. „Brý dééén… Jééé, dobrý dééééén!“ cvrlikala jsem na všechny strany jako totální blázen. „Nedávno TAM U VÁS na tom webu nějaká ….. psala, že kadeřnice bere sto tisíc a ani se nezapotí!“ otřela si zpocené čelo moje kadeřnice, když mi odbarvovala šedivé vlasy (což trvá čím dál déle a obávám se, že během pár měsíců to vzdám a stanu se Lesanou vařící za úplňku oměj, hadí žluč a rozemletého netopýra), „Napiš, že to není pravda… Co si to tam lidi vymýšlejí za blbiny! Fakt, napiš to!“ trvala na tom.
Má pravdu. Lidi si skutečně vymýšlejí blbiny, ale já nejsem žalobce ani soudce! „To je její (tedy - toho anonymního autora) věc, že se takhle ztrapňuje…“ uvedla jsem to na pravou míru a rozhodně nebudu také uvádět na pravou míru ničí články. To je každého věc, zdali se rozhodne jet na vlně pochybných výplodů! „Jsem zakopla, tady je to samá díra!“ hlásila mi starší paní v čekárně u lékaře, kde seděla celá pomlácená. „Napiš to! Že je to tu samá díra!“ prohodila jen tak mezi řečí. No jasně, živě to vidím! Článek s nadpisem Samá díra! To by bylo! Nakonec jsme se tomu zasmály, ale tohle poznávání mojí dosud neviditelné osoby mě nepřestává fascinovat!
Samozřejmě, v naší obci se to dá svým způsobem možná čekat, známe se tady. Ale když to je ve velkém městě… „Počkejte?“ vyhrkla prodavačka v hračkářství v Klatovech, kde dcera vyloudila obludnou „česací“ hlavu Elsy z Frozen (přísahám, že je živá, poulí očima a zcela jistě nás jedné noci ukouše k smrti, to jste neviděli, hračka jako z hororu!), prohlížela si mě, pak si znovu prohlédla jméno na platební kartě a začala se smát: „Jééé, nejste vy ta, co píšete ty články o rakvích a pohřbech a exhumacích a mrtvolách?“ Já jsem čekala co bude. Jestli se velice půvabná a upravená paní ve středních letech začne rozčilovat, že jsem morbidní… „Ehm,“ ševelila jsem jen rozpačitě.
Ale asi jsem jí kápla do noty, protože mi začala dávat tipy na různé vraždy a náhrobky v celém Klatovsku a okolí. Div mi neuvařila kafe, dokonce mi i napsala na papír nějaké nápady, a já opravdu napsala článek o Velharticích i Klatovské Madoně. „Dobrý den, vy jste…“ řekla sestřička na plzeňské zubní klinice. „No jo, to je vona!“ děl manžel hrdě, přitáhl mě majetnicky k sobě a já se rozbrečela dojetím, načež slečna zařvala do zázemí: „Hankoooo!!! Je tady ta baba, co si rozšlápla protézu, máš ty votisky hotový???!“ Tak jasně!!! A doufám tímto, že se ona baba dočkala nové protézy, protože já tam byla jen coby doprovod a chrup mám dosud kupodivu vlastní!
Ještě větší legrace je po někom loudit souhlas ke zveřejnění fotky, která je vesměs pro text klíčová. Už jsem měla „na drátě“ hodného faráře, vzteklého faráře a senilního faráře (hotová svatá trojice!), Arcibiskupství, Pražský Hrad, knihovny, kanceláře obecních úřadů… Fotky jsou všeobecně největším oříškem, protože si jen tak nesmíte z netu „ukradnout“ co se vám zlíbí. Tak musím žadonit. Vždy jsou ale lidé vstřícní (no - téměř vždy), dokonce i nějaký opilec z Olomouce, kterého jsem naháněla telefonem po třech hospodách (bylo by fakt jednodušší sednout do auta, jet přes celou republiku a ten mrňavej křížek uprostřed lesa si vyfotit sama!), ale dobrý! Souhlas dal! Sice asi nevěděl k čemu, ale dal! Pak mluvte s lidmi, se kterými nemáte v reálu nic společného, někdy je to fakt síla. Z jednoho pána se vyklubal příznivec teorie plochozemě a tajně mi šeptal: „My to spolu všechno zveřejníme! Já dodám důkazy!“ Určitě!!!
Troufám si říct, že na tom všem je nejkrásnější okruh těch čtenářů, kteří mi rozumí. Kteří jsou na stejné notě jako já. Kteří mají smysl pro humor. Kteří chápou, že se neberu vážně. Kteří jsou schopni u mě vyvolat úžas, úsměv, slzy dojetí. Kteří si v diskusi pokecají. Když vám někdo napíše, že jste česká Betty MacDonald, upadli byste také na zem? Já ano. Když jsem to přečetla, úplně jsem se rozklepala! Takové krásné momenty přináší tohle psaní. Pak jsou momenty neméně krásné a šokující. Když si vás někdo cíleně vyhledá a nabídne něco, o čem se vám nikdy ani nesnilo.
To moje „něco“ je momentálně v sazbě a připravuje se obálka. Nebo podle fotky pátrají a pátrají, najdou, a jen vám napíší, že jste dobrá. Nebo vám nabídnou práci. Nebo vás osloví s nápadem na článek. Nejsem schopná to pochopit, ale děje se to. Pak jsou momenty méně krásné, což jsou divní lidé, kteří také cíleně hledají podle fotky a nemohu se jich pak zbavit. I to se děje a opět to nejsem schopná pochopit. Obyčejná ženská má najednou vlastního otravu a slídila? Má. A několik. A fakt nevím co s tím!
Diskuse pod články, to je také fenomén, který by stál za hlubší prozkoumání. „Tak si je zavři, když ti vadí, že ti píší hnusné věci!“ nabízí se opět řešení. Jenže - když to zveřejním, proč bych byla srab a diskusi zavřela? Je to prostor pro moje zlepšení, pro argumenty věcné; několikrát se mi stalo, že lidé opravili chybu, za kterou bych si nejradši nafackovala, dali mi velice potřebný odkaz, doplnili nesrovnalost… Toto spojení v reálném čase je neuvěřitelně prospěšné, je to pro mě důkaz toho, že se text někam posunuje a lidé pomáhají. Ovšem - s čím se nesmířím nikdy - je ona bezbřehá nenávist. Ono je to těžké.
„Vykašli se na to, hoď to za hlavu!“ radila mi kamarádka. No jo, já bych ráda! Ale když jsem jí vyjmenovala, co vše jsem se o sobě dozvěděla, tak sama uznala, že to jednoduše nejde. Však posuďte sami: Vrať se k plotně, Máš IQ tykve, Pisálku, Nulo, Kolik to sype? (když se povede dobrý měsíc, tak to jde, řečeno s úsměvem!), Bláboly, Slinty, Zas jedna, co si myslí, že je chytrá, Idiot, Umělá inteligence, Tragédka, Morbidní husa, Lžeš! Kecáš! Bojíš se! Plagiátor, Kompilátor, Jsi nechutná! Váš smysl pro humor je odporný! Ženská blbá, Co se do toho pleteš, když o tom víš kulový? Absolventka zvláštní školy, Tupá nána, Tak jsi se vyzvracela, co tam máš dál? Všem by se ulevilo, kdybys umřela! A to je jen malý výběr, to nejhorší napsat nemohu. Fakt, to nejde!
A co teď s tím? Jsem si vědoma toho, že tyto výkřiky plně reflektují rozložení celé naší společnosti, různorodost povah, inteligencí, sociálních vazeb a prostředí. To je sice hezké, ale ruku na srdce, vás by to nešokovalo? Mě tedy ano - zprvu. Teď se člověk po těch měsících jaksi obrní - ale někdy to nejde. Někdy je to tak zoufalé, že nevím, jestli to ten dotyčný myslí vážně nebo… Zcela se vyhýbám politice, ale v aktuální situaci, kdy je česká společnost rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, se i pod naprosto nevinným článečkem objeví: Jsi proruskej šváb, jsi protiruskej šváb, jsi ukrofilní šváb, jsi ukrofobní šváb! Jsem hmyz všeho druhu! Bzzzzzz! Achjo.
„Nereaguj na to, neodepisuj jim,“ radí mnozí, když neodolám a prostě napíšu někomu svůj názor, což se rovná onomu házení hrachu na zeď. Nenávist plodí zase jen nenávist. Neberte to jako stěžování si, jen konstatování faktu. I s tím se amatéři musí potýkat. Protože věřte nebo ne, některým lidem nedochází, že jsem skutečný amatér, který píše ve svém volném čase po práci, pro radost. Jsem prostě onen pisálek a nestydím se za to. Nemám za co.
1600 lidí, co mě sleduje, je takový závazek, že toho mám plnou hlavu. Jsem poctěná, hrdá, pokorná, dojatá, a cítím se - rozervaně. Abych měla pořád o čem psát. Aby se to líbilo. Abych se nestřelila do vlastní nohy. Abych měla další témata. Aby byli editoři i nadále shovívaví k mému remcání a vyptávání. Abych se nestala otravnou a neznechutila se lidem.
Skromné shrnutí čtrnácti měsíců publikování na Médiu, které mi hodně dalo, ale také hodně vzalo. Získala jsem sebejistotu, ale ztratila iluze. Získala jsem spousty nových přátel a možností, ale ztratila jsem nervy (občas). Neumím být „salámista“, ale budu se snažit. Jo, a rozhodně nejsem umělou inteligencí! Už jen to, že si to někdo myslí, mě uvádí v bujaré veselí!
Chci Vám všem z hloubi srdce poděkovat za přízeň a budu se snažit psát co nejzajímavěji a nadále se zlepšovat. Protože pořád je co zlepšovat!
Takže vše zlé je pro něco dobré! Přeji všem hezký večer!
