Jak jsem si myslela, že umím jezdit na koni, aneb reportáž psaná na uzdě

Jako dítko jsem trpěla k ušlechtilému čtyřnohému zvířeti fixací až nezdravou. Měla jsem (a mám) fantazii bujnou, ba až přebujelou a v mojí hlavě se odehrávaly příběhy, které se stávaly vlastně mojí součástí. Vždy jsem se v mysli přesunula někam, kde jsem cválala prérií po boku Old Shatterhanda, nebo jsem dokonce vlastnila hřebčinec Moritzburg. Tento hřebčinec jsem nikdy neviděla, stal se prostě součástí mých fantaskních představ.

Vlastnila jsem totiž obrovskou sbírku pohledů koní, kde vzadu byl vždy uveden autor a plemeno. Většina pohlednic z tohoto období byla vzadu označena „foto ze státního hřebčince Moritzburg, NDR“. Ten název mi evokoval vše, co bylo s koňmi spojené.

Když jsem byla ve svém Moritzburgu, rodiče na sebe za mými zády vrhali pohledy znepokojené, ba až vyděšené. Usoudili, že pokud se mi nemá rozjet nějaká duševní porucha, je načase přesedlat z koní fantaskních na živé a zkoušeli mě přihlásit do jezdeckého oddílu. Jenže jsem byla ještě moc malá.

Ale nějakým zázrakem jsem navázala blízký styk (pozor, čistě přátelský, bylo mi asi deset!) s klukem, který bydlel na statku a mimo jiného živého tvorstva tam chovali též dvojici huculů a jednoho haflinga. To bylo ono, to byl Moritzburg jak vyšitý! Co jsme se najezdili, ta svoboda - bez sedla, v lese, vyjížďky bez pravidel, trhání divokých ostružin přímo z koně, neuvěřitelně romantické plavení, jízda za tmy s baterkou při úplňku, vše s puncem nádherného dobrodružství a voňavých prázdnin plných nostalgie a koňských koblížků. Byly to nejkrásnější chvíle mého života a těch šestero prázdnin u babi a dědy pokládám dodnes za vrchol mého dětství.

No a pak návrat do reality. Puberta, jiné zájmy. Už jsem nebyla v Moritzburgu, ale na punkovém koncertě, dloooouhé roky jsem na Moritzburg zapomněla - tam to musí vypadat, koně nikdo nekrmil, achjo. Pak svatba, těhotenství, dcera, zlobení, šílení, starostí nad hlavu, až najednou mi blesklo hlavou - potřebuji okamžitě, hned teď do Moritzburgu, nebo se zblázním. Prostě mě chytla toulavá a musela jsem si vyčistit hlavu, než mi pod návalem starostí exploduje.

A jak se nejlépe čistí hlava. Utéct z dosahu malých upatlaných ručiček do dosahu velkých zvědavých nozder, klapajících kopyt a moudrých očí. Půjdu na koně! Tak!

Můj asi pátý bratranec (jsme tady všichni příbuzní a skutečně je to jak říkal Štěpán Šafránek ve filmech o Básnících - poznáme až podle kroje, jestli nejsme z přízně) vlastní dva noriky. To je takové to plemeno tažné, krásné, puntíkované a mohutné. A svéhlavé. Mně už to bylo všechno jedno, domluvila jsem si termín a vyrazila „na koně“. Přece se nedají zapomenout moje huculské prázdniny, ani Moritzburg, možná i ten Old Shatterhand se objeví.

Vystrojena v legíny, děravé tričko a vysoké boty značky Mustang jsem vystoupila z auta a radostně hopkala na místo dění. To bude paráda!!! Těšila jsem se jak novicka na vysvěcení a vůbec mi nedošlo, že bych se vlastně měla trochu bát. Kdepak. Moritzburg se vrátil v plné kráse a já už nevládla zdravým rozumem.

Když se mě majitel koně odvážil zeptat, zdali jsem někdy jezdila, zpěvně jsem odvětila: „No jasně, to se ví, prosímtě!“ Jak snadno člověk zapomíná, jak snadno v hlavě přepíše realitu za naprostou smyšlenku! Poté jsem znejistěla a říkám: „No. Jako jezdila jsem. Asi do šestnácti. Na huculech. Ale hodně. Hm.“ Majitel koní se odmlčel a pak řekl: „To je jako s jízdou na kole, to se nezapomíná. Na kole jezdit umíš, ne?“ optal se raději. No jasně že umím, co si to o mně myslí, zahudrovala jsem v duchu. „No tak jo,“ mávl rukou a doprovodil mě ke koním.

Když jsem vhopkala na dvůr usedlosti a viděla připravené a nasedlané koníky, zmocnila se mě euforie. Byla jsem v Moritzburgu. Jako motýlek jsem poletovala od jednoho koně ke druhému a zpět k prvnímu. Drby drby mezi ouškama, „Ty ši ale hodnáá, no hodnáá, budliky budliky!“, diblíkovala jsem jako totální blázen. Kůň si mě prohlížel a řekl: „Aha. Cvok. Dneska povezu cvoka. To se mám na co těšit…“

„Dobrá, pojede s tebou Ratolest“, děl bratranec a přišla Ratolest. Velice mladá, velice milá a velice vyježděná. Mám pocit, že Ratolest se na koni již narodila a je schopna jet cvalem ve stoji na hlavě zaháknutá za uši a ještě si u toho číst nebo dělat domácí úkoly. Došly jsme spolu k Vozidlu (moje kobylka) a Přibližovadlu (její valášek).

První zádrhel mého putování nastal při samotném nasedání na Vozidlo. V mých obskurních představách jsem se ladně vyhoupla do sedla jako Váňa na Železníka u Popplerova skoku. Však jsem byla schopná na huculku nasedat bez sedla, pouze s malým rozběhem a ze země, proboha, tak s nohou ve třmenu to musím zvládnout. V televizi to vypadá tak jednoduše a co teprve v Moritzburgu! Hm…

Zřejmě se mi za ty roky změnilo těžiště. Asi. Jinak se to vysvětlit nedá. Ani se nedá vysvětlit to, že mě na Vozidlo stěhovali jako piano dva urostlí muži, Ratolest a kolemjdoucí pár na procházce. Sotva jsem z jedné strany dopadla jako pytel brambor do sedla, řítila jsem se k zemi jako žok ze strany druhé. Tato seance se opakovala asi padesátkrát a když už jsem si připadala mimo jiné jako rozbité přesýpací hodiny, povedlo se. JÁ JSEM SEDĚLA NA KONI!!!

Jééé, to byla paráda. Vítej, Moritzburgu! Ratolest se na mě chvíli dívala a pak udělala něco jako salto a najednou prostě seděla na svém Přibližovadle. Musela jsem si promnout oči, protože to bylo jako z animáčů - jak je vždy něco tak zrychlené, že za sebou dotyčná postavička zanechává jen obláček kouře a fíííí, je v prachu. Tak to byla Ratolest. Po ujištění, že moje Vozidlo je kobylka hodná a je zvyklá na blbce, co neumí jezdit (sic!), jsem se rozhodla, že celé tohle dobrodružství zruším. V zájmu zachování zdraví a pojízdnosti Vozidla mě začal svírat strach, který jsem v Moritzburgu nikdy neměla.

Leč kostky byly vrženy. Ratolest pobídla Přibližovadlo a moje Vozidlo se houpavě rozjelo. Srdce mi bouchalo jako splašené a říkala jsem si: „Přece nejsi takový pačmák, vždyť si vzpomeň, na huculech to šlo jak po másle!“ Kdeže loňské, ba předloňské sněhy jsou! Snažila jsem se udržet stabilitu a netahat příliš za uzdu. Nějaký instinkt z pravěku se probudil v mé těžce zkoušené mysli a dobrý! Prvních pár kroků, to je nádhera, to je taková nádhera! Přibližovadlo šlo vpředu, moje Vozidlo se drželo těsně za zadkem Přibližovadla. Jely jsme po vesnici a bylo to úžasné.

A znáte ten pocit, kdy jste doslova a do písmene „na koni“ a všichni, které potkáte, na vás obdivně a s notnou dávkou závisti čumí? Tak to bylo pro mé momentální rozpoložení jako živá voda. Měla jsem výraz asi jako Droběna na plese, když nesla prince v náručí, takové to „pchachááá!“. No jo, ale pýcha vždy předchází pád. Volným krokem, to se to jelo. Vjely jsme s Ratolestí do lesa, kde vše tehdy na začátku léta vonělo a bzučelo a šumělo a mihotalo. Byla jsem opojena a zase jsem byla movitou majitelkou Moritzburgu a nejlepší jezdkyní na celém světě. Dokud se Vozidlo nezastavilo.

Snažila jsem se vydolovat z paměti, jak se pobízí kůň, který nechce jít, ale vytanul mi na mysli pouze „jmenuju se Gentán a jsem z Montarži“ a jeho „Tohle je kůň, kterej má hlad, ííííhaháá!“ Ratolest obrátila Přibližovadlo a přijela k naší stojící dvojici. „Hm. To je blbý. Teď se ani nehne. Ona je taková tvrdohlavá,“ pokrčila rameny. „Leda bys slezla a chvíli ji vedla. Ale jak se dostaneš pak nahoru, to teda nevím,“ rozhihňala se. Já seděla a hleděla do korun stromů, jak se přes ně mihotá sluníčko a přemítala, jestli se dá spát na koni, případně pokud kůň ulehne, zavalí mi levou nebo pravou nohu?

Vozidlo se ani nehnulo, začalo okusovat nějaké zelené výhonky v lesním příkopu a tvářilo se nadmíru spokojeně. Když jsme stály asi deset minut, Ratolest usoudila, že zřejmě vlastním papíry na hlavu a hodlám v lese přenocovat. „Pobídni ji. Nejde. Tak couvni…“ Jak se couvá? Vybavil se mi pouze Otík Rákosník, když panu Pávkovi ukazoval a přesně tak jsem si také připadala a určitě tak i vypadala. Zurück! blesklo mi najednou hlavou to pravé slovo. „Curýk, curýýýýk, CURYYYYK!“ hulákala jsem jako Pepin v pivovaru. Vozidlo na mě otočilo hlavu a s přežvykováním řeklo: „Co na mě řveš, ty krávo blbá!?“ Přísahám, řeklo! A udělalo tedy krok vzad.

Tak jsme zase vyjely. Ratolest se potutelně usmívala, protože zřejmě takové pako ještě nikdy nedoprovázela. Ale šlo to. Opět jsem se teleportovala do Moritzburgu a užívala si krásy lesa. Dokud se Vozidlo nerozhodlo, že to stačí. A rozhodlo se jít domů. Co jít. Běžet.

Na toto jsem připravena nebyla. Klus i cval znám pouze „naboso“, bez sedla. Zmítala jsem se jako chobotnice, ze které dolují inkoust, moje údy lítaly sem tam, nohy chvíli nad hlavou, chvíli pod koněm, ruce se křečovitě držely hřívy a Vozidlo utíkalo. Ratolest s Přibližovadlem cválala za mou a přesně jak jsem říkala - stála u toho na hlavě, luštila křížovku a ještě spala. Pro ni to byl prostě přirozený pohyb, pro mě hrůza hrůz.

„Vysedávej!“ zkoušela na mě křičet pár instrukcí, leč já byla ráda, že udržím moč, natož abych vysedávala. Ruce okolo krku koně, helma se mi smekla z hlavy, ve velice zajímavé jezdecké pozici „letem plavmo“ jsem se zoufale snažila o jedno - udržet se v sedle. A když spadnu, tak alespoň udržet si zbytek důstojnosti a nespadnout třeba do kravince, neboť jsme letěly přes pastvinu. Nějaká kupka sena kdyby se našla, tak bych zkusila seskočit… nebo voda. Takový rybníček… Byla jsem ochotna se katapultovat kamkoliv. Tohle byl Moritzburg v troskách, vybombardovaný jako Drážďany.

„Já se zabiju!“ blesklo mi hlavou a čekala jsem, jestli mi hlavou také prolétne celý život. Neprolétl, zato jsem měla pořád jednu a tutéž myšlenku. Na kus masa. Stejk médium. S tatarkou. Nevím, co to mělo být. Asi odměna? Za svou blbost? Když na tom neumíš, tak na to nelez! slyšela jsem v hlavě inženýrku tříbarevnou Gábinu Tejfarovou ze Slunce sena.

No jo, ale na to už bylo pozdě. Vozidlo dolétlo do základního tábora, u sudu s vodou se zastavilo a já zcela neslavně sjela bokem dolů jako ožralý pavouk ze zdi. Posbírala jsem své údy, poděkovala a po čtyřech si to zamířila k manželovi, který se opíral o auto a smál se v předklonu jako Konopníková, když Škopková srazila doktora ze žebříku. „Ještě fotku, prosím fotku!“ řehtal se. Abych mu nezkazila legraci, připotácela jsem se zpět k Vozidlu, ale jelikož jsem měla takové mžitky před očima, spletla jsem si ho s Přibližovadlem a cvak - selfíčko hotové.

Doma jsem si objednala stejk médium s hranolkama a tatarkou. A víte co - ač mě bolelo druhý den celé tělo natolik, že jsem nemohla vstát z postele, rozhodla jsem se, že se to naučím alespoň do té míry, abych ze sebe neudělala blbce. Jelikož je opakování matkou moudrosti, nakonec jsme to s Ratolestí nějak vypilovaly. Nyní chodím do svého reálného Moritzburgu, jak čas dovolí, a jde to. A je to krásné.

Nejkrásnější je to ve sněhu a v zimě. Nejsem sice Popelkou a necválám, ale o klus se pokusím a kupodivu - Vozidlo mě vzalo na milost a prý mě má rádo. Já jeho (ji) taky a moc. Chvíle, které strávím v sedle koně jsou nádherné. Miluji to. A ač je to klišé, je pravdivé - Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Důrazně se pod to podepisuji. A všem, co máte chmury v hlavě, zkuste to. Je to jiný svět, lepší, čistý a krásný.

Tak ať Vám koně jdou!

Děkuji majiteli koní za svolení k použití jejich fotografií.