Článek
Je to asi měsíc, co se mi začalo pravidelně zdát o růžích. Ty sny byly nejdřív krásné, pugéty růží, zahrada růží, Ordinace v růžové zahradě (to už méně), aby se měnily na sny stále zlověstnější. Noční můry o Růžence, kterou nikdo nezachránil, takže obrostla trním a umřela, noční můry o Růženě Šlemrové, která mě v černobílém snu píchala lorňonem do očí, nebo stačil obyčejný sen o růži, která mi rostla z nosu. Už blbnu, usoudila jsem, a není divu! Já mám naloženo, že by to stačilo na deset životů. Ale co ty růže?
Jelikož se asi nejednalo o podvědomou žádost o romantiku, což bych po tolika letech manželství fakt už nečekala (no!), vzala jsem snář, abych se dozvěděla, co se mi moje přiblblé podvědomí tedy snaží říct, protože ty sny se nedaly dál snášet. Vyndám snář po babičce, který byl vedle kuchařky. Ta slítla na zem a rozevřela se na straně s receptem na růžičkovou kapustu (blééé). „Ježišmarjá!“ zavyla jsem jako šakal a rázem mi to celé došlo. Básnička, ty náno hloupá, jak jsi mohla zapomenout, peskovala jsem se a tloukla se do hlavy jako Rain Man.
Asi někdy v březnu mi totiž volala dávná kamarádka, ještě ze ZŠ. Má tři děti, je úspěšná cukrářka a v životě nepřečetla nic. Nikdy. Jsou takové typy. Ale zase je šikovná na něco jiného. Na všech srazech nás oblažovala vyprávěním o jejích dortech, které prokládala plejádou tajných šifer, jinak se to nazvat nedá. Její diskrétní sdělení typu: pípá mi Pavlova, brambora vytekla nebo musím vyndat koule, to je jen slabý odvar. Ale zase se jí daří, to všechna čest. Její synkové jsou povedení, ačkoliv jim říká ten chytrej, ten hodnej a… Ondra. K tomu asi přívlastek nemá, ale nevadí. A právě tento Ondra souvisel s onou růží v mé hlavě.
Lucie si totiž ještě pamatovala, že jsem schopná na povel složit cokoliv, co se rýmuje. Bejvávalo, samozřejmě, to byl ještě mozek mladý a nezatížený. A nezblblý a nebyl plný životních zážitků. A tato Lucie mě v onom telefonu požádala: „Prosím tě, můžeš složit Ondrovi básničku, kterou přednese učitelce na takové besídce?“ Jééé, rozzářila jsem se. Konečně po mně někdo chce něco hezkého, ne umýt nádobí, utřít nudli nebo napsat smuteční řeč. Básnička! Pro paní učitelku, proč ne? Lucii pípal větrník, tak jsem chvíli čekala, až se opět chopila telefonu a řekla: „Víš, Ondra si to potřebuje vše vyžehlit, je to pro Růžičkovou…“ „Ona ještě žije???“ vylítlo ze mě naprosto nepřístojně.
Panebože, paní učitelka Růžičková, to byl postrach, když jsme vycházeli ze základky, bylo jí asi 40! „Ona ještě učí!“ vyvedla mě z omylu Lucie. „A jde do důchodu, konečně se všichni dočkali, ehm. Ale víš, ona nevycházela s Ondrou, no. A tak jako aby se nějak důstojně rozloučili, tak nás napadlo, aby tu básničku, kterou TY složíš, přednesl on. Aby tam nebyly ty tlaky a taková pachuť. On fakt, fakt zlobil. A ona fakt byla úplně šílená. Drcne mi krém. Pár žloutků. Pachuť!“ doplnila tajné šifry. Že já souhlasila. No není divu, že jsem na to úplně zapomněla, to byl určitý obranný mechanismus.
Tahle paní byla naprostý šílenec, měla takový ten vysoký ječák, dávala nám klíčema za ucho (vždy měla v ruce těžký svazek klíčů), po revoluci se přešaltovala na zdatnou předsedkyni OF, okamžitě se také začala učit anglicky (někteří žáčci byli tak dvacet osm lekcí PŘED NÍ), však rozumíte. Kdo takovou „pančelkusoušku“ zažil, ten pochopí. A teď jí budu skládat básničku. Navíc se jmenuje Milena Růžičková - a teď to zkus nějak zrýmovat, že jo. (Jméno je lehce pozměněno, ale rámcově zůstává stejné, rozumíte…)
Napadlo mě nějakou rýmovánku najít a opsat (například Polednici, což by zcela sedělo), ale iracionální strach z této pančelky opanoval zcela nekompromisně celou mou bytost. Vrátila jsem se v čase a živě viděla její plnovous (Byla jedna Milena, v ledném bydlela hradu, kol pás měla z jíní setkaný a sněhobílou bradu), chemlonové papuče s bambulí, došlo mi, že by to určitě poznala a Ondra by měl průšvih ještě v poslední vteřině. A tlačil mě čas! Bojovala jsem s touhou se na to vykašlat a vymluvit se například na pobyt v psychiatrické léčebně, ale, víte, slíbila jsem to. To, že jsem zapomněla, je čistě mou věcí, Lucie a její sražený krém za to nemohou. To já. Já já já jenom já! A už to začínalo. Protože! Když jsem v časovém presu, začnu blbnout.
Do hlavy se mi nastěhují naprosté pitomosti, vesměs v podobě toho, co konkrétně nestíhám. V případě básně pro pí uč to byly texty písní. Moje paměť dolovala dávno zapomenuté punkové pecky, rock, metal, Landu, lidovky, dechovky, na co si jen vzpomenete. Takže moje hlava hučela jako úl, neustále jsem přemýšlela nad Milenou a Růžičkovou. Byla jsem jak Neználek - slunce žblunce. V lese se nese se. V lese se třese se (to byl pan Hrušínský, ale co už!) Tak to pojmout punkově - Milena se zase vrátí, klaun nás neopustí! Hm… Nebo - Milena jede tmou, bílej meč má nad hlavou…(Danieli, fakt, ale fakt promiň!). Další blbost souvisela také s Landou, to už jsem si zpívala nahlas V rubáši peláší mýmu náručí vstříc… Milena z naší ulice! - manžel se na mě podíval velice, ale velice divně.
Vzápětí mi začaly hlavou hučet další nesmysly. Absolutní rým, díky Cimrmane, díky! Paní učitelka Růžičková, jmenuje se Růžičková. Naše stará Milena tříská děti klíčema. Nebo na to jít poeticky: Růůůžová pěna, Milena orosenááá! Nebo rockovou klasikou? Milena u oltáře co pohled tvůj teď váže… (Promiň, Aleši!). Nebo říznou lidovkou? Kdyby ty Mileny nebyly, tak už jsem dneska měl tři vily, u každé růžovou zahradu! Jé! Je tam růžová! (Promiň, Pepíčku). Milena, jedině Milena, měla by slyšet píseň mou… (promiň, Waldemare!).
Pak jsem se rozhodla, že nebudu skládat nic, že se Růžičkové dostane takového pásma písní z dob jejího mládí. Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, například. Takový recitál. No, ačkoliv do takového útlého mládí paní učitelky jít nemusíme, že! Stačí něco… Jo, už vím.
Jenže mi došlo, že měla jen jednoho muže, který jí upíchl dítě, šel na vojnu, aby tam zůstal a oženil se tam, čímž Růžičková zanevřela na celé mužské plemeno. Čímž naprosto padá mnou plánovaná tklivá, Říkals, já se hned vrátím. Dva roky prázdnin, nic víc! Tak to by byl vejvar, jedno oko by nezůstalo suché a Ondra by velice pravděpodobně dostal klíčema. Dost! Dost! Stop! Písničky ne, rozčilovala jsem se. Básně! Honem paměti, vydoluj! Hm. Jenže se mi vynořil akorát Erlkönig. Wer reitet so spät durch Nacht und Wind?
Tam tu Růžičkovou nenašroubuju, ani kdybych překopala celého krále duchů a poslala ho do nemocnice. Třeba. Růže - nemoc kůže. Doplnit to řízným Erysipel! Též prase růžovku může mít, pak musíme ho zabít, ale naší Mileně dáme radši tuleně! Vidíte. Vidíte to sami, co jsem měla v hlavě? Nesmysly. Naprosté kraviny. Milenin zval ku lásce hlas, kde růžový zaváněl háj. U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Učitelko Růžičková, já bych radši mlčelo! Jo! Vítězoslavně jsem zapumpovala rukou ve vzduchu, čímž jsem zlomila tužku. Okousanou. Už se to rýsuje, plivala jsem třísky ze zubů. Ach jo.
No nic. Nebudu vás zdržovat. Šla jsem spát a byla jsem jako Mendělejev. Ve snu se mi zjevila básnička pro Milenu Růžičkovou k odchodu do důchodu. Prý jsem křičela, sténala, hekala a rukama máchala ve vzduchu, jak jsem se ji snažila v tom svém éteru polapit. Manžel si myslel, že mám erotický sen, tak mě vzbudil. Asi abych ho nedotáhla do konce, nebo nevím. A tím mi to celé přerušil! Tu Milenu!
Jak jsem několikrát psala, mám šíleně živou představivost, takže spojení Milena Růžičková plus erotický sen rovná se doživotní celibát. To je blbec! Jeho chyba. Nicméně v mé choré mysli určité střípky zůstaly.
Šla jsem na hřbitov za mámou a tátou, tam chodím vždy, když si chci poskládat myšlenky. Co je Milena, byli jsme i my, co jsme my, bude i Milena. Soused mámy a táty, ob cca čtyři parcely, je Jindřich Šimon Baar. Je to dobrý soused, říkala máma, takový tichý, není o něm vědět. Nicméně tento náš rodák také básnil. (Jindřich Šimon Baar - Pro kravičku. No Gustóóó??? Tak to mi chybělo, ještě Světáci se do toho připletou…). Zazvonila jsem na Jindřicha Šimona, ale neotvíral, asi zrovna odpočíval v pokoji, i vyslala jsem vzdušnou cestou svou prosbičku (vidíte, jak mi hrabe?)
Rodáku náš zetlelý, jde k tobě poutník zemdlelý, žádá o radu tvou, jeho mysl bloudí tmou. Poutník znavený tě prosí stran Mileny, Růžičková zove se, hlavou mou jdou jen kraviny, pomoz s básní, nejsem laxní, jen rýmovat nejde mi! Penze, důchod, Milena, má mysl je zkoušena!
Jindřich Šimon pravděpodobně usoudil, že jsem skutečně zoufalá. Protože jsem to najednou měla. Tak posuďte sami, co jsme spolu s Baarem vytvořili:
Milá paní učitelko, dnes máte velký den. Na odpočinek odcházíte, je to jako sen. Sotva jste učit začala, už uplynuly roky, nezbedníky jste tlačila, kam směřovat mají své kroky… Už nebudete muset nervy své namáhat, na zahrádce vnoučátkům budete pomáhat. A my rádi zaskočíme podívat se na vás, paní učitelko Růžičková, vzpomínejte na nás. Cítíme k vám velký vděk a nemějte na nás vztek. Jen radostně a zvesela do života nového, děkují vám vaši žáci s přáním všeho dobrého!
Tak. Dík, Baare. Zavolala jsem Lucii, nadšená a úplně bez sebe. Já to dala! Jo. Jenže! „Jé, já ti zapomněla zavolat, mám tu zakázku na sto kominíků a nějaký ty laskonky. To jsi hodná, že jsi nezapomněla (ehm), jenže to není třeba. Víš, jak nosila takový ty papuče, tak jak se plížila po chodbě, tak jí podjela noha a rozplácla se tam. Má šrouby v koleni a je ve špitále. Druhá vrstva. Odměrný pohárek. Dvojka, dvojka! Tak ahoj a díky. Pracky medvědí dvacet. Sakra práce!“
Jo. Sakra práce. Tak to mám za všechno. Teď mám plnou hlavu nesmyslů a nemůžu se jich zbavit. No, ačkoliv - když už je po všem, netlačím na pilu. Takže - Mileno, Mileno, máš voteklý koleno… A fffrrrk, jde to samo. Škoda. Předpokládám, že přání brzkého uzdravení pančelce nepošle nikdo, ale, víte, za to si vlastně může sama.
Všem hodným a upracovaným pančelkám přeji krásné prázdniny. Nikdo si je nezaslouží více, než vy!
Pěkný den, jděte ven. Na slunci je krásně, můžete skládat básně!
