Jak jsem skládala Lego a málem skončila v blázinci

Nepokládám se za manuálně příliš zručnou, leč zase nějaké obskurní kopyto, které si přilepí ruku k noze, to nejsem. Asi. Raději nebudu zkoušet nic lepit! Neumím kreslit, dosáhla jsem mety s názvem „domeček jedním tahem“ a „sluníčko“ - a dál to nešlo, neumím šít, všechny moje pokusy o tuto činnost končí prostě a jednoduše u navlékání nitě do jehly - NIKDY se tam netrefím, načež to celé zahodím. Vzteky. Potřebovala bych asi „patentní navlékač jehel, co má cenu tahitských perel,“ leč nevím, kde ho sehnat. Ale to je jedno. Moje maminka taky nešila a jaká to byla skvělá ženská! Také nežehlila. A když o tom přemýšlím, také nemalovala. Ona četla, vařila, prala a rozčilovala se s námi.

Můj tatínek manuálně zručný byl. Vzpomínám na šok, což byl ŠOK, který malá holčička (já) vydýchávala snad týden, když mi přinesl svůj fenomenální výrobek. To byla zrovna éra Vinnetoua, kdy jsem se jako malá holčička zbláznila a všude jsem jezdila na imaginárních koních s imaginárním Old Shatterhandem (na nějaké neimaginární věci jsem ještě byla moc malá). Táta mě chvíli pozoroval a za tři dny vnesl do našeho panelákového pidibytu obrovskou polystyrénovou desku, na které stvořil ráj. Ráj na zemi. Vyrobil mi ranč. Ze špejlí a párátek postavil ohrady, strážní věže, budovy, stáje. Koupil někde v hračkářství takové ty figurky indiánů, malé koníky, osadil to stromy, keři, namaloval řeku…

Při spatření tohoto ráje jsem dostala záchvat. Dokonce z toho mám fotku, kterou nikdy nikomu neukážu. Bylo tam všechno, o čem jsem snila. Vidíte, nevím, kam se to podělo. A tátovi už dodatečně můžu poděkovat jen do nebe. A mámě taky. No nic. Nicméně dcera miluje Lego. Staví si už od batolecího věku, líbí se mi, jak jede podle fantazie, ne podle šablony. Takže věže, hrady… Pravda, zlobí mě, že tyto zákeřné a proklaté kostky mají políčeno hlavně na moje bosé nohy. Já jsem dokonce přesvědčená o tom, že mají svou vlastní inteligenci a vždy se postaví do cesty mojí patě, kam si je zarazím, řvu, nadávám, dokonce i kleji. Nahlas. Sprostě. A slyším, jak se ty pestrobarevné čtverečky zákeřně chichotají.

Jak jsem psala výše, soudnost mám, jenže občas se někam ztratí. A tím se dostávám i k dnešnímu představení, které jsem sehrála sama pro sebe, možná též k obveselení sousedů. Mohlo by se to jmenovat třeba „Smrtonosné lego“ či „Zkáza přichází z kostek.“ Rozhodla jsem se totiž udělat dceři radost. A když se rozhodnu, že udělám dceři radost, končí to vesměs strašný průšvihem. Jsme tu totiž „samy holky“, jak nazývám stav, kdy je manžel přes noc pryč, nyní na školení. A jelikož jsme samy holky, ona se nudí, protože tatínek. Tečka. Jak není tatínek, tak stará urvaná matka je věcí, která krmí, napájí, ale hrát si s ní - nuda.

Ráno jsem ji odvedla do školky, přijdu domů, ve skříni pro něco hmátnu a nahmátnu krabici. Jeeee, vypískla jsem. Zapomenutý vánoční dárek. Vánoce u nás stály za kulové, protože jsme všichni popadali jako mouchy po Biolitu - nevím, co to bylo za moribundus, ale bylo to strašné. Dárky jsme nějak neřešili. Vytáhla jsem z almary nové obrovské Lego. Hřiště. Krabice jako kráva, na obalu veselé atrakce, houpačky, kolotoč, klouzačka, kytičky, pejsek, na obalu jasně stálo 3+. Fajn, dcera je 4+ a já jsem 43+. To by šlo.

Postavím to, tralala, holka přijde ze školky, spatří JIŽ MNOU POSTAVENÉ hřiště, padne nejprve do mdlob, pak mně kolem krku. Viděla jsem to v živých barvách. To bude hračka! Pár kostek! Tři plus! Člověk si musí dělat radost! A musí ji dělat i dětem! Jednou za čas to nezaškodí! Tančila jsem tu jako Travolta v Pulp Fiction v představě, kterak to mám za deset minut hotové. Jo! Jo? Jo.

Plna hopsavého nadšení jsem vykuchala krabici, vysypala pytlíčky s množstvím proradných kostek všech barev a tvarů, různé konstrukce, pořád podotýkám - tři plus!!! Neboli od dospělého se skutečně očekává, že to sestaví, pokud není skutečný debil (je). Návod, pejsek, figurky, jéééé, to bude krása. Tak sesypu všechno z pytlíčků na hromadu, nad návodem jsem se ještě trpce pousmála, takové to pchááááá jako princezna Droběna, když nesla prince na plese v náručí. Jděte někam s návodem! Jsem matka roku, co roku, století! No. Znáte to.

Pokud se dostanu do euforie (viz moje návštěva dětské herny), začíná se to sypat. Táák, první dvě tři kostky na sobě, tralala, dle návodu, na co návod, zahodila jsem ho. Prosím, nedělejte to, ať neskončíte jako já, ponořena až po prsy v odpadcích s baterkou, abyste ho zase pokorně našli!

Euforie dosahovala vrcholu, moje prsty kmitaly jako upírům v True Blood - pro divačky pokládám onu zásadní otázku - „Bill or Eric???“ (Eric!), zpívám si u toho „Zapomenout na sváry, vždyť svět jsou jen bááááry, zastavit káry a jít dáááál…“ (Plexis!), když tu náhle zjistím, že je něco špatně. Držela jsem totiž v ruce něco jako hooverboard z Návratu do budoucnosti. Aha. Klouzačka. Prostřední díl klouzačky, která se spirálovitě (dle obrázku na obalu) má točit okolo nějaké tyče. Taková ta archetypální věc pro malé holčičky, ono to totiž vypadalo jako striptýzová tyč! Malé zdržení mě nemohlo odradit, jenže ta spirála se prostě nespirálovatěla. Přestala jsem výt punkovou klasiku a začala si broukat: „To dááávno víš z těch prááááázdnejch zdíííí…“

Ani Extraband to nějak nezachránil… Nešlo to. Krucinál, jak se to spojuje? Navíc se mi podařilo zbořit pracně zbudovaný kolotoč, na kterém se ty hnusný zatracený figurky měly točit (netočily se). Co je tohle? Nějaký čep nebo co… Vypadalo to jako náprstek s jednou dírou. Ten patří sem. Ne. Dle obrázku na obalu, kde se ti pitomí pajduláčci tak krásně smějí (to byl škleb vraha malých dětí!), měl být na vrcholu houpačky. A kde je houpačka? Jo, tady. Cvak cvak. Jde to. Ani tě nepotřebuju, Ericu, árijský upíre, pcha! Poslední zvonění dozpíváno, dáme nějakou veselejší. „Tohle je ráááááááááááááááááááj..“ řvala jsem z plných plic a secvakávala kostičky. Ono se mi to povede!

Nepovedlo.

Když už jsem měla pěnu u úst a měla dostavěnou houpačku, máchla jsem vítězoslavně pěstí ve vzduchu, až jsem porazila tu zatracenou spirálovitou klouzačku. Křach bum, rozlétly se chechtající se kostky na všechny strany. Znovu? Nikdy! Návod. Kde je návod? Následovala již zmiňovaná prohlídka odpadků. Nalezen, oblemcán šlupkou od banánu a něčím, co vůbec nechci řešit. Tak jo. Čep. Kde je. Není. Začala jsem si pobrukovat „Až mě anděléééé..“, protože to prostě nešlo. NEŠLO. A podotýkám znovu, tři plus. TŘI PLUS!!! Čas notně pokročil, jelikož jsem si myslela, že to mám za deset minut, jenže za deset minut už jsem měla pro dceru jít. Když jsem zavřela oči, viděla jsem jen ty hnusný kostky. A hnusný postavičky. A odporný klouzačky!

Frustrovaně jsem se oblékla, vyrazila do školky, cestou ze školky jsem se smutně ploužila, jako kdyby mi Vendulka rozšlapala bábovičku, zatímco dcera honila kočky a foukala do pampelišek. Přišly jsme domů, kde na gauči ležely trosky mého výtvoru. Já se cítila tak mizerně - vypadalo to jako když se otec Šebek věšel v altánu, který spadl. Já normálně brečela! Nejsem schopná složit Lego tři plus. V představách přijel Horna a Malota, naložili mě, jeli jsme s houkačkou do Dobřan… Nikdy byste nevěřili, jak takový neúspěch - a přitom taková blbost - dovede dospělého člověka srazit do kolen. Já skutečně nevím, kde se stala chyba! Tři plus!

Dcera tu nešťastnou hromadu viděla, aby si vzápětí sedla k nešťastné hromadě, která zbyla z její matky. Víš, malá, já ti chtěla udělat radost, fňukala jsem, ale jsem tak blbá. No. Nesložím stavebnici tři plus. Jak můžu vůbec žít? Dcera na tu hromadu krámů chvíli hleděla. A pak udělala fik fik fik tr tr tr tr tr … Musela jsem si promnout oči. Během snad deseti vteřin tam stálo hřiště jak ze žurnálu. Čtyři plus perlilo. Došla jsem k těmto závěrům:

a) když si myslíte, že něco hravě zvládnete, nikdy to nezvládnete!

b) Lego je proradná zákeřná a hnusná mrcha!

c) moje dcera je upírka!

d) jdeme se klouzat na opravdovou klouzačku!

Pěkný den!