Článek
Svého času horoskopům propadla moje nebožka máma. Bylo to ještě v devadesátkách, kdy vycházela tuším jen Vlasta nebo Tina, pak nastala éra takových těch Pravdivých příběhů, Večerů pod lampou, Poutavých příběhů o lásce a sexu, a podobných … nebudu sprostá! A v nich byly horoskopy, které máma četla. Pak se jimi začala ne řídit, ale spíše si říkat: „Jé, tak to vyšlo!“ Všichni jsme jí vysvětlovali, že to na koleni tvoří nějaký usoužený redaktor, kterému hoří termín (čili koudel u zadku), tak tam napíše každý nesmysl, který ho napadne.
„Ale podívej, mám tam napsáno, že zítra nesmím vycházet z domu, protože mi hrozí úraz! A předtím to taky vyšlo, přece jak tam psali, že zažiju příjemné setkání, to jsem potkala pana Lišku a on pozdravil!“ mlela moje inteligentní, sečtělá a duchaplná máma, omámená tím, že ji pan Liška pozdravil. Nerudný soused měl totiž pro každou osobu ženského pohlaví pouze hanlivá slova. A pak jí jednou řekl: „Dobré odpoledne!“ a USMÁL SE (zřejmě zešílel, protože pak už ho nikdy nikdo neviděl).
Ovlivněná matka se rozhodla, že nevyleze z domu, když jí to radí horoskop, hodila se marod a uklouzla v koupelně, kde si zlomila ruku. Pak ji to přešlo, naštěstí. Mě horoskopy moc nechytaly. Jsem štír, takže už jen pouhá zmínka o tom, že nosím toto znamení, vyvolávala u pánů potutelné mrkání a pochechtávání. Je fakt, že při popisu tohoto znamení jsem nacházela různé paralely se svou osobností.
Ale rozhodně, rozhodně odmítám, že bych byla vášnivá (ehm!), hysterická (ehm ehm!), sexuální dračice (ehm ehm ehm!) či morbidní (desetkrát ehm, jak jistě dobře pochopí věrní čtenáři mých temných článků!). Takže si jen tak občas v neděli přečtu na netu nějaký horoskop, který na mě problikne v záplavě různých dalších blbovin. Samozřejmě čest výjimkám, jsou i fundované předpovědi, u kterých je vidět, že se autor skutečně snaží, ale vesměs jde o splácance výše uvedeného redaktora s hořící koudelí.
„Ježišmarjá, já už nevím, jakou blbost mám vymyslet,“ sténá u počítače a píše věty typu: „V profesní dráze se vám bude dařit, ale pozor na záštiplné kolegy!“, přičemž pozoruje spoluzaměstnance, který ho nenávidí a žere mu z lednice jeho rohlík s gothajem. Je to jako předpověď počasí, prostě: „Zpočátku polojasno, můžou se objevit přeháňky či bouřky, oblačnost se někde protrhá a místy bude slunečno.“ A je to. Máte počasí pro celou republiku, na které člověk nemůže říct vůbec nic, protože se něco z toho jistě vyplní.
To samé horoskopy, které jsou už nyní vesměs dílem AI, jinak se totiž ty nesmysly nedají vyložit. Však to znáte. Jednou jsem ale narazila na detailní a neuvěřitelný horoskop pro štíra na týden, který jsem si se zatajeným dechem musela vytisknout. Protože tam stálo toto:
Pro znamení štíra kritické dny. Na začátku týdne odejde nový spotřebič. Navštíví vás lékař. Přijdete o věc nedozírné hodnoty. Nebezpečí hrozí od rozzuřeného muže tmavé pleti.
A to bylo všechno. Začala jsem se smát. To nešlo se nesmát! Jenže pak jsem na to civěla s vytřeštěnýma očima. Co tohle má být? Kdo to napsal? Někdo, kdo nesnáší štíry a přeje jim jen to nejhorší!? A co ten černý muž? Pod bičem otrokáře žil… Červík hlodal, já si to vytiskla, odložila na stůl, pokrčila rameny a rozhodla se to neřešit. Byla spousta dalších věcí, co jsem musela zařídit a vyřídit a nějaký úchylný horoskop. Přemýšlela jsem pořád. To vám nedá! A už jsem se nesmála. Ono to totiž naprosto všechno, ale všechno vyšlo! Do puntíku! Jenže úplně jinak! Ale vlastně úplně a totálně vyšlo!
Sepsala jsem si to, takže zkuste posoudit, jestli se mýlím, nebo hledám jinotaje tam, kde nejsou! No nehledám, je to tam! Všechno!
V té době jsme ještě měli kočky. Pamatuji si to jako dnes, protože jsem si pořídila elektronickou cigaretu. S dnešní se to nedá srovnávat, novodobá vymazlená vapovací udělátka byla proti této tlusté, mohutné a doslova nepropustné (nešel z ní žádný „kouř“, ač jsem tahala jako desetihlavý drak) zeppelinové cigaretě úplné blechy. Vztekle jsem ji odhodila, protože se mi točila hlava ne z nikotinové náplně, ale z toho neustálého pokusu o bafání. Nedostatek kyslíku způsobil závratě a mdloby, nemohla jsem se na ten doutník ani podívat.
Drahá byla, jako víte co, k čemu mi to zase je? Vyhozený peníze! A pak cigareta ze stolu zmizela. Nastalo zuřivé hledání, zakutálela se, to je jasné, přeházela jsem celý byt, ale přece si jasně pamatuji, že jsem tu blbou věc zuřivě hodila na stůl! Tak jsem šla na balkon a tam vidím, jak se dole prochází naše Madlenka. Kočka. A co má v tlamě? No jasně. Lehla si na chodníček a začala se s prapodivným klacíčkem prát. Zadní packou si předmět přidržovala, přední packy do zeppelinky mlátily, ještě říkám: „Můro jedna, sice bych tě měla přetrhnout, ale jen jí dej, když vůbec nefunguje!“ Moment, došlo mi. Jak to bylo? Odejde nový spotřebič? No - odešel. Byl odejit, ale kočkou.
Hmm, zamumlala jsem si v duchu a letěla domů pro ten cár papíru. Takžééé, co tam máme dál - lékař. Tak to tedy ani náhodou. Budu na sebe dávat ohromný pozor. Žádného doktora volat nebudu, k žádnému nepůjdu, nelehnu s horečkou, aby naše paní doktorka musela vykonat domácí návštěvu u chorého. V žádném případě. Našlapovala jsem div ne na špičkách (na ukopnutí malíčku jsem expert), chodila pomalu a vyhýbala se ostrým předmětům (nožům, tudíž i vaření, to tak, ještě se popálím!).
Týden plynul, abych zase na všechno zapomněla. To jsou takové dny, kdy se toho stane moc a to, co vás nejvíce trápilo, upadne někam do zákoutí mozku, aby to tam jen čekalo na pravou příležitost. A ta nastala, jak jinak. Prodávala jsem totiž tehdy docela zachovalý dalekohled, který mi dal táta, já ho nepotřebovala, táta mi tedy udělil svolení, abych ho „dala dál“. Třeba někomu poslouží. Nebylo to žádné dělo, ale také žádná šunka, jak by se dalo říct hezky česky. Prostě klasický těžký dalekohled s pouzdrem na krk, mohl by udělat službu třeba myslivci. Nebo šmírákovi, to spíš.
Rozhodila jsem sítě, na tehdy ještě poměrně novém Facebooku jsem zveřejnila inzerát s fotkou a čekala na potenciálního zákazníka. A ten se nalezl. Volal mi pán, že bydlí poblíž, je to nimrod (já ho spíše tipovala na šmíráka, ale budiž), a že si pro pomůcku přijede. Domluveno, ono pomyslné „plác“ zaznělo po telefonu, otřela jsem čočky jelenicí a ještě jsem se v nějakém záchvatu rozhodla dát panu šmírákovi (tedy, co to plácám, myslivci!) sáček s docela dobrou kávou. To se tak dělá, zdvořilostní poděkování. Jen plať, chlape, a tady máš kafe pro manželku, však chápete.
Na vteřinu přesně v domluvený čas se ozval zvonek. Přesnost je výsadou králů! říkala jsem si nadšeně, otevřu dveře, tam stál velice pohledný, velice upravený a velice inteligentně působící pán, který si dalekohled vyzkoušel (běhal venku před barákem a civěl do blízkého lesa). „Beru!“ oznámil mi, provedli jsme finanční transakci a když jsem mu strkala ono zmíněné kafe, velice zjihl a řekl mi: „Děkuji vám, taková milá pozornost. Já mám sice kávy dost od pacientů, ale nepohrdnu!“ „Ať vám slouží!“ zamumlala jsem a v mozku se začalo cosi vysouvat.
„Moment!“ zavolala jsem za nimrodem. „Vy jste lékař?“ vypadlo ze mě roztřeseně. Chlapík v domnění, že budu chtít nějaké silné léky „ze starý známosti“, neochotně otočil hlavu. „Jsem, děkuji vám za dalekohled, ale už musím jet…“ vletěl do svého auta a ani mi nenabídl nějaká antipsychotika, hulvát jeden, protože bylo zcela evidentní, že je budu v brzké době potřebovat. Zhroutila jsem se k horoskopu. Návštěva lékaře. Sedí. Věc nedozírné hodnoty? Prokristapána. Vždyť ono to sedí také! Ne že by měl ten dalekohled cenu miliardy miliard a srdce mi puklo, když jsem ho dávala pryč. Ale co se s ním dělá? Zírá. A přibližuje se s ním. NEDOZÍRNÉ.
Zmateně jsem tehdy chodila po bytě jako skutečný cvok a přemítala nad poslední položkou obskurního horoskopu. To je přece totální, ale totální blbost. Rozzuřený černoch. Neznám žádného černocha. Muž tmavé pleti, to mohlo znamenat i nějakého občana romské národnosti, ale ti se u nás tehdy nevyskytovali. Absolutně to nedává smysl, uklidnila jsem se. Pozor! Moment! Čert? No jasně! Uklidnila jsem se ale jen na chvíli, neboť mi došlo, že únor čili je dávno po Mikuláši. Vyprávěla jsem to celé manželovi, důrazně ťukala propiskou do již notně potrhaného horoskopu, zatímco on se smál a ťukal si pro změnu na čelo.
Tak jo, hodila jsem černocha za hlavu. Ale taková ta tenze zůstávala. Naštěstí se blížila neděle, takže tomu všemu měl být konec. Pak volala babička, že zase netopí. Tehdy měla kotel na tuhá paliva a občas se stávalo, že i když si ráno zatopila, oheň prostě nechytl. Cpala tam pak Pepo (Franto!), papíry, látky, urychlovače, aby to ve finále celé blaflo a nic. Jen zima. Tak jasně, nemůžu nechat babičku mrznout!
„Babi zase netopí,“ sdělila jsem manželovi, který poklidně vychutnával pod peřinou mrazivé nedělní ráno. „Ježišmarjá, já se na to… Proč nechce ten plyn???“ položil řečnickou otázku. Babi byla totiž velice staromódní ve všech věcech, tudíž i v otázce plynového topení. Přípojku měla, ale zarytě tento způsob vytápění odmítala. „Celyj život topím v kotli, íčko na starý kolena mi žádnyj plyn nepude do stavení!“ děla svou chodštinou naprosto rezolutně a nekompromisně, aby si ho pak nechala zavést a všechny nás seřvala, proč jsme jí to nerozmluvili a mohla mít teplíčko otočením knoflíku už roky.
„Krucinál!“ zavyl manžel, protože telefon vyzváněl a vyzváněl a na displeji mojí epesní Nokie 5110 výhružně blikalo „Babi! Babi! Babi!“ Po několika tichých, leč velmi srozumitelných nadávkách se oblékl, rozmrazil auto a odjel. Já začala vařit, protože jsem se už nebála, neboť lékař tu už byl a smála jsem se, jak jsem byla hloupá. Takhle si zkazit týden. Černoch! chichotala jsem se u krájení mrkve do polévky. Kde je? vyhlížela jsem zelené auto, protože jeho zatápěcí mise trvala nějak dlouho.
Třísk prásk, bouchly dveře. Běžela jsem mu naproti: „Polívka je hotová!“ hlásila jsem radostně, protože se mi povedla, chtěla jsem mu udělat radost, a navíc neděle a konec toho šílenství kolem horoskopu! Jo! Jenže!
V chodbě stálo něco, co se nedalo popsat. Zařvala jsem zděšeně hrůzou, na zem mi upadla naběračka, která třískla o dlaždičky a vyděsila dosud poklidně dřímající kočky. V chodbě stál černý chlap, jen bělmo očí mu výhružně blýskalo. Byl jako z nějakého hororu - černý obličej, černé vlasy, černé ruce, černé oblečení, hotový archetyp smrťáka! Byla jsem jako farář Otík ze Slunce sena, také jsem málem začala řvát: „Pane Bože, ještě néééé!“, když v tom monstrum promluvilo.
„Bouchlo mi to přímo do ksichtu! Zatracenej debilní kotel!“ řvalo to hlasem mého manžela. Byl to on. Rozzuřený do krajnosti. Rozzuřený černoch. „Ta baba… Éééh, babička, tam nacpala úplně všechno možný!“ řval. „A něčím to snad polila nebo nevím, já se to pokoušel vyhrábnout a vzadu to maličko hořelo!“ hulákal černý muž. „A jak se tam dostal vzduch, tak to blaflo přímo na mě! Všechen ten bordel, podívej se!!!“ ječel.
Rozzuřený černoch skutečně přišel a byl jím ještě týden, ten mour nešel dolů, i když jsem ho drhla ve vaně rejžákem jako prase v neckách. Bylo to strašné. A strašné bylo, jak to vyšlo. Od té chvíle se horoskopům snažím vyhýbat.
Dodnes si říkám, co to mělo znamenat. Tak pozor na horoskopy, na lékaře, babičky a černochy! Hezký den!
