Článek
Devadesátky se nesly ve znamení rozmachu všech možných dosud nedostupných věcí. Táta často jezdil na služební cesty, takže už v roce 1988 jsem se stala hrdou majitelkou pravé Barbie (v plavkách), kterou mi přivezl z Polska, když si tam „od huby utrhnul“ na dietách. Ta byla! Kámošky se na ni chodily dívat a závidět, protože přiznejme si - tehdejší československé „bárbí“ s chemlonovým čírem na hlavě se s touto vymazlenou kráskou nedaly srovnávat.
Po revoluci nastal hotový boom hraček. A nejen jich. I věcí, nad kterými lidé dosud pouze slintali v katalozích Quelle. Vynořila se spousta nového zboží - doplňky stravy, Herbalife, nádobí, kosmetika - a s tím související nová forma prodeje - podomního. Ženské, jejichž jediný veřejný projev byl dosud omezen na volání z okna: „Káťo, domůůů!“, podlehly mámení svých kamarádek, které na domácích prodejních akcích nabízely plastové misky a různé další krámy. A tak začaly „prodávat“ i dosud prodejem zcela nedotčené ženy.
Amatérské předváděčky se konaly v panelákových bytech po celém našem sídlišti a s oblibou je navštěvovala moje máma. Když se vrátila rozchechtaná a mírně piclá, bylo jasné, že šlo o trapas transkontinentálních rozměrů. „Hihihihi,“ řehtala se s tátou v naší pidikuchyni, která byla od obytného prostoru oddělená jen závěsem z korálků: „To bylo strašný! Kozová dělala jen - ééééééh, bléééh…krabičkýýýý…ééééh…a zde je…VÍÍÍÍČKO!! A to řvala nahlas a přitom brečela. Já se smála až ve výtahu, ale Francová nevydržela, vypila dvě flašky vína, řekla jí, že je blbá a poblinkala jim celej záchod, éééh,“ natáhla se rozjařená máma na gauč.
Jednou se přimotala zmalovaná jako plakát a motala se ne z důvodu nadměrného požití alkoholu, ale protože nic neviděla. Prodejní předváděčka kosmetiky skončila fiaskem, všechny zúčastněné to odnesly zánětem spojivek z nějaké příšerné nové, americké a nejlepší řasenky na světě, a po sídlišti do sebe dobrý týden vrážely poloslepé ženy. „Slepice,“ smál se táta, aniž by tušil, že na něj také dojde!
Máma totiž občas z podobné prodejní sleziny přišla naprosto střízlivá a zcela uchvácená zakoupeným produktem, který v potu tváře a za cenu historického znemožnění nějaká její sousedka PRODALA. Třeba kombucha, nebo co to bylo za houbu. No, houbu… To nebyla houba, to byl vetřelec z Války světů, který nám rostl ve špajzu ve sklenici. Byl tak strašně hnusný, že jsme se báli chodit do kuchyně, ale máma pravidelně slévala nálev do pet lahví od Coly. A museli jsme tuto „meducínku“ povinně pít.
Já nevím, jak to chutnalo, já mám dosud v mysli toho netvora ve špajzu. Přísahám vám, že ta houba rostla v řádu minut o celé centimetry, občas sebou v tom láku mrskla, převalila se, a zcela evidentně byla živá a chtěla nás všechny zavraždit. Táta si to myslel také. „V životě jsem nic tak hnusnýho neviděl. Vyhoď to! Já nebudu bydlet v bytě s mimozemšťanem, kterej nás jednou v noci zabije!“ rozčiloval se, ale máma byla plně přesvědčena, že houbička prospívá našemu zdraví.
Lák z ní jsme pili všichni a já jsem naživu (oni už ne, ale nemohla za to šťáva z houby), takže na tom asi něco bylo. Ale táta kvůli vetřelci ze špajzu musel protrpět strašlivý průšvih.
Nálev byl řádně uchováván v lednici v plastové lahvi a každé ráno jsme museli pít. Na to máma dohlížela. Táta rezignoval, pil to taky, a jednou šel na ranní. Vstával strašně brzo, protože chodil na letiště pěšky přes pole (tenkrát to šlo). Někdy v pět ráno se připotácel k lednici. A jak měl ještě tu ranní „hubu s brouskem“ čili coby silný kuřák necítil na patře zhola žádnou chuť, popadl flašku od Coly a začal úporně pít mimozemskou šťávičku ve snaze mít tento ranní nechutný rituál co nejrychleji za sebou. Jo! Jenže!
Přehmátl se, vzal jiný plasťák, kde bylo stáčené sudové červené moravské víno. Došlo mu to asi po patnáctém loku. „A pil jsem dál. Jako blbec,“ líčil pak nevěřícně, když se probral z nejhoršího. Když mu došlo, že v pět ráno do sebe nalačno nalil půl flašky vína, začal panikařit. „Ježišmarjá. Jak tohle vysvětlím?“ brumlal a čistil si zuby. „To rozchodím! Jsem chlap jak hora, mě neporazí nějaký víno!“ rozhodl se, oblékl se a ostrou chůzí vyrazil v chladném ránu směr staré letiště Ruzyně. Nápad jistě dobrý, ovšem výsledky nebyly dobré.
Na bránu se přimotal v nepopsatelném stavu, víno spolu s rázným pohybem a chladným vzduchem vykonalo v jeho žilách své. „Já se vomlo..vám sem se proti vlastní vůli ožral, protože éééh sem se splet a vypil sem… ééh… ufona. Za pět minut… budu úplně ožralej,“ hlásil rozchechtanému vrátnému. „Cože jsi vypil?“ nevěřil svým uším tátův nadřízený důstojník, kterého raději zavolali, protože si s podnapilým Sokolem nevěděli rady. „Ufona, vole!“ píchl táta laškovně plukovníka do břicha, načež se zhroutil na lavici a usnul. Nechali ho vyspat, ale legraci si z něj dělali až do důchodu. Bylo to skutečně jak ze Švejka!
Když tátu tehdy přivezli s šílenou kocovinou domů, bránícího se a kopajícího houbového vetřelce (ječelo to nahlas, věřte mi!) nekompromisně spláchl do záchodu, zatímco maminka se v kuchyni řehtala v předklonu. Ale i na ni mělo dojít, jak se brzy ukázalo. Nejen, že si uřízla ostudu, ale ještě nás všechny brutálně a pomalu vraždila. Táta jí pak dlouhé roky říkal Maryša. „Dej už mi s tím pokoj, já za to přece nemůžu!“ štkala, když schválně dlouho a dlouuuuho ochutnával polévku nebo omáčku.
Máma totiž podlehla naléhání své kolegyně z pošty, která chodila po domácnostech a prodávala na oněch slezinách doplňky stravy; mýtický Herbalife, koření a různé prášky na hubnutí. Do mámy hučela, až dohučela. Náš panelákový minibyt byl zapůjčen k předváděcí akci, byly sezvány sousedky, otec byl instalován do kuchyně (div ho nepřikryla dekou jako kus nábytku) a s důrazným: „Hlavně prosímtě mlč a opovaž se smát!“ začala vpouštět dovnitř první hubnutíchtivé spoluobčanky.
Všude byly obložené mísy, jednohubky, víno, mámě na tom hodně záleželo, protože slovutná paní prodejkyně byla její nadřízená. Velevážené sousedky se dostavily, stěsnaly své vesměs korpulentní postavy kam se dalo, prošmejdily očima každý kout malého bytu (taková variace na Prostřeno), a dostavila se i prodejkyně. Jenže ona ani zdaleka nebyla takovým profíkem, jakým se dělala. Vybalila si saky paky (prodávala něco jako hubnoucí koření) a jala se vysvětlovat, jaký zázrak si mohou dámy zakoupit.
„Zde břich! A jak račte vidět, zde břich - po kůře z.. z… našich ééééh… přísad! Zde není!“ lapala zpocená maminčina nadřízená z éteru vhodná slova. Ukazovala na příšerném náčrtku fotku mohutného břicha, které na dalším obrázku zmizelo. Z nekvalitní fotky se sladce usmívala jakási ilustrační vyrýsovaná bezbřichá paní. „Uhuhuhuuuu! Kvíííí! Jechecheee! Hůůůůů!!!“ ozývalo se tlumeně z kuchyně. Původce těchto zvuků byl táta, který se kousal do ruky, aby nevyprskl nahlas. „Jdi tam a řekni mu, ať okamžitě mlčí!“ syčela mi maminka do ucha.
Táta vypadal jako v posledním tažení: „Břich! Ty vole, podívej se na ně, ty koupí všechno, co ta bába má,“ kvílel mi do ucha zcela, ale zcela nekorektně. No, ale měl pravdu! Sotva si obchodnice s deštěm otřela zpocené čelo, začalo se nakupovat. Ilustrační obrázky udělaly své. Korpulentní těla se míhala rychlostí blesku, málem se v malém bytě navzájem pomlátily, obzvláště když jim samozřejmě nabídla i dárek zdarma.
Když to teď píšu, směju se nahlas jako Belmondo, když prostřednictvím psacího stroje týral svého agenta Boba St. Claire (To je ale v..! Počkej, já s tebou zatočím, ty atlete!). Naprosto živě tu scenérii vidím před sebou.
Máma nebyla tlustá, nicméně břich měla, takže zakoupila sadu nějakých vitamínových doplňků (byl to zcela evidentně obyčejný šumák, který byl sesypán z pytlíčků do skleněné flašky), sadu koření (pepř, majoránka a paprika, prý „obohacená“ o tajuplné výtažky ze stromu, který roste jen v Peru) a dárek zdarma - pytlík soli. Také asi hubnoucí. Sotva sousedky vybílily všechny obložené mísy (jedna si vzala pár jednohubek i do kapsy), se sadou preparátů opustily náš byt, kde to vypadalo jako po bitvě u Thermopyl.
Máma si šplhla u nadřízené, která zcela vyflusaná (ale s ohromnou finanční částkou) odešla na autobus a máma se chopila nového poslání - všechny nás pomocí magického koření zhubnout.
Maminka byla takzvaná kuchařka od Pánaboha. Vesnická holka, kterou učila vařit babička snad od kolébky. Uměla všechno, i oškubat husu. Pravá Chodka dělala i krajová jídla - šlejšky, vošouchy, zmasatoč, bezsmasatoč, sulc, na co si kdo vzpomněl. Jenže - nějak nám přestalo šmakovat. A jí také. „To má nějakou divnou chuť… Ukaž, do toho strkáš to koření, co jsi koupila, já to ochutnám,“ rozhodl se táta k sebevražedné misi. Na špičce jazyka poválel papriku i majoránku - byla to naprosto normální a obyčejná paprika i majoránka. Guláš však chutnal jinak.
„Mně všechno chutná teď nějak jinak…“ brečela máma a popíjela šumák (tedaaaa - zázračný výtažek z peruánského stromu). „Nejsi těhotná?“ napadlo tátu. O druhého potomka se pokoušeli velice dlouho, máma se tedy druhý den oblékla do černého (v černém chodila k lékařům, abychom s ní neměli do rakve práci) a odešla na gyndu, kde starý pan doktor zjistil, že těhotná není, ale lítá jí tlak, má úplně rozhašený krevní obraz, a celkově je zralá do lázní (nebo do rakve, jak bulela doma máma po příchodu). Jenže ono to pokračovalo dál. Začalo nám být všem blbě.
Táta v práci raději neopouštěl sociální zařízení, sic hrozilo potřísnění jemu svěřených vrtulníků vším, čím si jen dovedete představit. „To zase piješ ufony?“ vrtěl nad kolegou hlavou plukovník. Táta jen mávl rukou a s velice výmluvným gestem pelášil na WC. Mně začalo být blbě ve škole. Když jsem byla doprovázena spolužačkou domů, byla to vždy cesta hrůzy. Nevynechala jsem ani jedno přilehlé křovíčko. Ale po obědech ve školní jídelně mi nic nebylo. Z toho táta usoudil, že to bude vodou. Zakázal mámě vařit a brali jsme obědy z hospody.
Jíst se to dalo, bylo to ale málo slané, takže přisolit a zase… „Fuj… To snad není možný,“ chytal se táta za hlavu, odkud mu padaly chumáčky vlasů. Všichni jsme byli jako mátohy. „V jednom ta baba měla pravdu, zhubli jsme, už nemáš břich,“ smál se táta mámě. „Jdi do…“ nebrala si servítky a popíjela peruánský šumák. Ta byla ráda, když se doploužila do práce, kde stejně jen seděla na záchodě. A potkala tam svou nadřízenou. V zrcadle si prohlížela kruhy pod očima a popraskané rty, když si ona dáma přišla umýt ruce.
„Ty jsi ale krásně zhubla! A co pokožka, je po koupeli hebká a vláčná?“ usmála se podomní obchodnice s hubnoucím zázrakem, která byla zcela evidentně poloslepá, protože neviděla, že máma se ze svěží krásky stala zchátralou starou bábou. „Jaká pokožka? Je mi blbě! Buhví, cos mi to prodala za šmejdy! Všichni umřeme!“ chytal ji hysterák. „No pokožka po koupeli v té soli ZDARMA!“ zdůraznila dáma ublíženě.
A nad maminčinou hlavou se rozklinkal takový ten zvoneček jako v animáčích. Nad zvonečkem se ještě rozsvítila žárovka. A mámě se podlomila už beztak vachrlatá kolena. „Sůl do koupele? Co to meleš?“ „Dyž holt melu, tak melu!“ urazila se pošťačka jako Kelišová.
Maminka na nic nečekala, vzala si taxík a jela domů. Prohrabala skříň, kde našla onen osudný pytlík se solí. Kterou samozřejmě považovala za kuchyňskou sůl. Nebylo tomu tak. Byla to sůl do koupele, jistě. Neparfemovaná, nebarvená, divná, drobounké krystalky připomínaly spíše sádru nebo omítku.
Někdo si dal tu práci, že sesypal sůl do koupele s posypovou solí, sádrou, omítkou, pískem, namletými lasturami nebo čím já vím - a vydával to za „Blahodárnou peruánskou mořskou sůl, která se ve vaší vaně promění v elixír mládí pro vaši pokožku!“, jak máma se zděšením četla na pytlíčku se zbytkem této nechutnosti, kterou jsme si sypali do jídla celý dlouhý měsíc.
Occamova břitva v praxi. Nejjednodušší řešení bývá správné. Když se to dozvěděl táta, začal se smát. Bulící maminka, která se ještě ke všemu styděla, se začala usmívat přes slzy taky. Byl to takový ten moment, kdy všem dochází, že to bude dobrý. Řehtali se v kuchyni jako párek bláznivých klaunů a já při této vzpomínce slzím a směji se také. „Maryšo! Od Žida, nebo z Jednoty?!“ slýchávala máma ještě dlouhé roky, když táta seděl nad její excelentní polévkou - a velice ji to oslovení zlobilo.
Není divu! A hádejte, co jsme pak všichni dostávali pod stromeček? Luxusně zabalené dárkové balíčky koupelnové soli ve všech barvách!
A příchutích!
