Článek
Zásadně nikoho nesoudím. Sama jsem v životě udělala tolik nebetyčných pitomostí, že jsem je raději zasunula do nejtemnějších hlubin svého porouchaného mozku. Jsou v šuplíku s názvem: Neotevírat! Ani to radši nechtějte vědět. Ale vždy jsem si myslela, že já ani lidé z mého okolí jednoduše nemohou naletět na ty podivuhodné finty všemožných podvodníků. Nikdo z okruhu mých známých nenaposílal miliony Kevinu Costnerovi, nevykupoval amerického vojáka (pohledného!) ze zajetí…
O tom jsem nedávno někde četla a mohl mě čert vzít. „Kam si jako ta baba myslela, že peníze posílá? Že mají v zajetí účet a internet?“ kvílela jsem tu nahlas, když mi článek oznamoval, že nějaká paní „z lásky“ přeposlala švarnému zajatci (kde byl zajat, o tom prý pomlčel kvůli utajení, ehm) přes půl mega, aby měl na úplatek fiktivním strážcům fiktivního zajateckého tábora. Mělo to skončit svatbou, skončilo to vymeteným rodinným účtem.
Ani se nám nestalo, že bychom znali někoho, kdo naletěl na výzvu právníka o převzetí miliardového dědictví či na onu fintu s nigerijským princem; žádný muž z naší rodiny pomocí životních úspor nezachraňoval nevěstu z Ruska… A teď tohle. Abyste rozuměli, moje kamarádka, říkejme jí Lucie, je velice chytrá ženská. Rázovitá, zemitá, realisticky založená máma tří dětí. Bývalá spolužačka ze základky žije v malé vesnici u Brna, kam se přivdala. A po každých Vánocích jezdí s manželem do Německa lyžovat.
Stalo se tradicí, že se tady u nás kousek od hranic zastaví na chodský koláč, který chovám od léta v mrazáku a musím ho ještě zavřít do trezoru a přikovat řetězem, aby ho ta dvě sarančata (myšleno manžel a dcerka) nesežrala! Lucka, se kterou jsem běhala na sídlišti s klíči kolem krku a rvala se s ní o deváťáka Sadílka, má manžela Petra a tři dospělé kluky. Já se svou teprve šestiletou ratolestí mezi těma holkama z naší školky, co mají děti už dospělé (dvě už jsou babičky!), vyčnívám jako bolavý prst!
„Ale dyť je to krásný,“ rozněžňovala se Lucka v našem povánočním obýváku, když jí malá ukazovala domeček pro Barbie, kolo a mikrofon (silný, velice silný!) - a další dárečky, které tu ležely rozbordelené v neméně rozbordeleném obývacím pokoji. Fakt neskutečný. Já se styděla! „Promiň. Takovej krásnej obývák to mohl bejt, jenže to víš. Všude samý dárky od Ježíška, ale berte si, berte siii…“ běhala jsem kolem jako kvočna a šlapala po poházených a vyskládaných bárbínách jako slon v porcelánu.
„Mamííí! Rozšlápla jsi Rumi hlavu!“ naštvala se dcera, šroubovala fialovovlasé lovkyni démonů a zpěvačce (Jak vím, kdo je Rumi? Já to prostě vím. A nevím, jak to vím! A vědět to nechci!) urvanou hlavu zpět na tělo; mezi kafem a koláčem a chlebíčky si vznešeně vykračoval démon Pazuzu obývající kožíšek krásné mourovaté kočičky Emičky - a očmuchával šunku. „Chaos¨,“ pokrčila jsem rameny. Co mám jako dělat? No nic! Ale Lucie to chápala: „Já se rozčilovala celý roky se čtyřma smraďochama! No tebe taky počítám, nečum,“ šťouchla láskyplně do manžela Petra.
Pak se rozněžněle zadívala na růžové papíry a růžový domeček a růžové kolo a růžovou helmu: „Vidíš, to jsem si vždy přála. Tyhle holčičkovský panenky. Mít takovou princeznu, dávat jí šatičky a dělat copánky. A…“ podívala se významně na naši dceru oděnou do černého trika s vyplazeným „stounským“ jazykem. Rozcuchaná malá rockerka kvílela do růžového mikrofonu Zapomenout na sváry, dyť svět sou jen báááry! „A tak.“ dokončila Lucie větu.
„Ale buď v klidu. Tohle není žádný binec, mělas to vidět u nás, když byli kluci v pubertě. Mě už nepřekvapí nic,“ usoudila, nicméně zas tak upřímně to neznělo. „Mě teda jo. Já nejsem schopnej pochopit, co jsi to provedla. Jak jsi mohla! Ty! Vysokoškolačka! Ježišmarjá, lidi, kdybyste to věděli, co vyvedla!“ spustil najednou Petr. Zmlkli jsme, protože fakt nikdo nechce řešit rodinné problémy druhé rodiny, když tato rodina sedí u nich na gauči!
No, výborně. Ještě hádka. Ale oni se nehádali, oni se smáli! Stydlivě, divně, nicméně smáli. Lucka byla úplně rudá a Petr vrtěl hlavou. „Vidíš, o tom bys mohla napsat. Čeho je ženská schopná, když si dá tři flašky vína,“ narazil na mé grafomanské střevo a pokusy o čtivé články, ehm! „Co jsi provedla?“ otázala jsem se své ruměné kamarádky napřímo. Tak nám to všechno řekla. Se všemi podrobnostmi, s uloženými maily. A dovolila mi to vše sepsat a udělat z ní exemplární příklad blbosti, která naštěstí dobře dopadla!
Celoživotně mírně plnoštíhlá Lucka totiž po Vánocích shledala, že se nenarve do vymazlených plesových šatů, které měla šité na zakázku a připravené ve skříni na únorový maturák nejstaršího syna. „To snad ne!“ prohlížela se v zrcadle. „Pink!“ vylétl najednou urvaný knoflík z řady ozdobných knoflíčků, jimiž byla opatřena zadní část apartních šatiček z lesklého saténu, cvrnkl do lustru, odrazil se od svítidla na zrcadlo, až trefil Lucii do čela. A té se v hlavě rozsvítilo.
„Musím zhubnout. Ježišmarjá, proč já celý Vánoce žrala, jak kdyby mi hlad uříz brzdy!“ brumlala a při čtení nějakého časopisu ji osvítila myšlenka na Ozempic. „Když po tom hubnou celebrity, proč bych nezhubla já!“ usoudila v duchu kamarádka, která sice měla čistě pragmatický mozek, který ale nyní balil kufry, protože pomalu ale jistě odjížděl na zaslouženou dovolenou. „Tehdy jsem začala blbnout,“ chechtala se Lucie, když vzpomínala na návštěvu svého praktického lékaře.
Bylo mezi svátky, ordinace byla narvaná, mladý lékař vyšetřoval jednoho chřipkaře za druhým - a pak mu tam vstoupila Lucie a požádala jej o předepsání Ozepmicu, neboť je tlustá a musí se vejít do šatů! Lékař kamarádku velice slušně (a zcela oprávněně) odeslal do patřičných míst i s Ozempicem. „Další! To je snad nějaká epidemie! Ženský, copak jste se zbláznily?“ drbal si hlavu doktor, který ten den zřejmě již pár ozempicových dam vyhodil z ordinace bez receptu na injekčně aplikovaný „zázračný“ hubnoucí lék! Není divu!
„Řekl mi, ať si koupím švihadlo. A na nervy meduňkovej čaj! A vyrazil mě z ordinace. Ještě hulákal, že Balouna honili s bičem po dvorku, aby mu slehlo! Když já ale pořád viděla ty šaty. V hlavě, víš? To asi pochopí jen ženská. Temno v hlavě, jen ty špeky narvaný do šatů, ve kterých jsem chtěla tak perlit!“ popisovala mi tu barvitě, když jsme se vzdálily od manželů a usedly u mého kuchyňského stolu, který slouží i jako pracovní.
„No, tak se podívej,“ přihlásila se z mého notebooku do svého mailového účtu a já nestačila valit oči. Vyhazovem z ordinace to samozřejmě neskončilo! Po bleskovém shození nadbytečných kil toužící a naštvaná Lucka si doma otevřela víno, usedla k notebooku a jala se hledat nejvhodnější způsoby rychlého zhubnutí. Nejlépe do dvou měsíců. Co měsíců, dní! Co dní, hodin! „Diety, ne. To nestihnu. No, ačkoliv… Doplňky stravy, hubnoucí čaj, ne ne ne…“ brouzdala po nabídkách klasických lékáren.
„Zatracenej Vozempích. Teda Ozempic. Jo. Hele, já si ho zkusím najít. Třeba ho někdo prodává!“ vysosla sklenku, nalila si další a další, až ji najednou cosi praštilo do očí. Velice profesionálně udělaný inzerát na nějakém bazoši zněl asi takto: „Všechny léky máme skladem, profesionální doručení do 24 hodin, diskrétně zabalené. K okamžitému odeslání jsou připraveny: Tramal, Oxykodon, Neurol, Rivotril, Stilnox…“ Následoval výčet dalších a dalších léků na předpis - už jen čtení názvů těchto prášků by přivedlo zkušeného feťáka do zautomatizovaného rauše!
„Jééé…“ vykulila oči kamarádka a načala další flašku. „Je tam!“ zajásala, když mezi sjížděcími klepkami zahlédla název svého vytouženého svatého grálu. „Já byla tak piclá, přišlo mi to jako dobrej nápad. Tak jsem odepsala. Je tam jen takový okýnko, vidíš? Okénko pro odpověď. Tam jsem napsala. Źe bych měla zájem o Ozempic. Vyplnila jsem svůj mail a čekala. Prostě jsem hloupá. Já nevím, co mě to napadlo. Myslela jsem si, že… Já ani nevím, co jsem si myslela, “ povzdechla kámoška.
A ukazovala mi podobný inzerát na tom samém webu (tentokrát na sekačku na trávu s pojezdem!), aby ilustrovala, jak vypadal „ten její“ - nabídka nelegálních pilulí už tam není, samozřejmě. Nicméně na jiných portálech je jich bohužel víc než dost, jak jsem menším průzkumem zjistila! Lucka také něco zjistila - že jsou falešní prodejci falešných léků s falešnými inzeráty nesmírně agilní a připravení odpovědět v kteroukoliv denní či noční hodinu!
Sotva jim v nějaké té jejich podvodnické centrále (představuji si je jako bandu prťavých Umpa Lumpů, co poskakují kolem pípajících počítačů, dupou v prázdných krabičkách od prášků a prozpěvují si, jak jsou hladoví! Po penízkách!) cinkla zpráva stran Ozempicu od mé ožralé a hubnutíchtivé kamarádky, okamžitě jí přišla na mail odpověď:
„Dobrý den, na skladu mám Ozempic balení měsíční. Pero injekční. Cena 8 500 Kč. Dvě balení měsíční 16 000, tři (nejlepší volba pro zhubnutí trvalé) 30 000 korun. Jestli zájem máte, napište své údaje odesílám OKAMŽITĚ po obdržení platby. S pozdravem dobrý den Cynthia Narge.“
„A to ti nepřišlo divný?“ musela jsem se zeptat. Protože tahle Cynthia psala jako strojový automat, že jo! „Nepřišlo. Já byla piclá. Já se prostě rozhodla, že to zkusím. Že je to třeba ženská, co jí to zbylo. Vůbec nic mi nedošlo. Jenže to byl teprve začátek,“ smrkla zblblá kamarádka, která své hlouposti pořád ještě nemohla uvěřit. „Teď, když to vidím, tak je jasný, že jde o podvod, ale ten první mail zněl ještě dobře.“ podotkla. Neodsuzuji ji, ač je jasné, že si ťukáte na čelo, že jo? No bodejť by ne! Ale co následovalo, bylo jak z nějakého Kusturicova filmu!
Lucie se rozhodla bleskově. „Dobře. Jedno balení, pošlete mi číslo účtu!“ napsala Cynthii Narge (to jméno je skvěle vygenerované, fakt super!), naflákala tam jméno, příjmení, adresu - a čekala. V ovíněné hlavě se jí honily představy, kterak se napíchává zázračnou vodičkou (sarkasmus!), čímž před očima užaslého Petra a neméně užaslých kluků hubne a předvádí ty své ultramegaluxusní šatičky.
„Mámo, ty jsi krásná!“ padá do mdlob její muž, zatímco novopečená hubená mzdová účetní se stává nejsledovanější influencerkou na světě. „Moje miliardové příjmy začaly odpovědí na jeden jediný inzerát,“ hlásá hrdě vyhublá a přešitá Lucie z malé vesnice u Brna, nyní La Lucciezza, ke které se ve storýčku tulí vystajlovaný a vysvalený Petr… Bum! Ze snění a živých představ vytrhl ozempicuchtivou Lucku příchozí mail. Hurá! Nová kámoška Cynthia!
V mailu se skvělo něco, co by trklo už snad i Otíka Rákosníka. Nicméně Lucku, která dlela ve svém fantazijním letním sídle na Bahamách, zatím ani náhodou. Však posuďte sami - a podotýkám, že tohle je teprve začátek celé anabáze s názvem Jak měla pitomá nána víc štěstí než rozumu! „Prosím, proveďte okamžitý převod 8500 korun IBAN GB17CLJU************, příjemce (změněno) KHRYVYSTIUK OLEKSANDR.“ A londýnská adresa!
Kamarádka se sice zamyslela, ale jak sama přiznala, moc tomu myšlení nedala. Osm a půl, no, peníze máme, tak co. Já to zkusím. Bum! Poslala to. Byl pátek večer, manžel už spal a jeho opilá ženská posílala na základě zadání ženy s americkým jménem české koruny na anglický účet ukrajinského majitele! Okamžitě po odeslání jí došlo, jakou udělala nebetyčnou, ale nebetyčnou kravinu. „Ježismarjá. V tu chvíli jsem vystřízlivěla. No, tak to jsem podělala. Nesmí se to dozvědět Petr, ten mě zabije!“ vykládala mi tu stydlivě.
Vzadu v koutku mysli už věděla, že naletěla, ale… Co když se svého vytouženého elixíru přece jen dočká? Naděje umírá poslední! Napsala Cynthii: „Odesláno, prosím vás, dejte mi vědět, co bude dál…“ Asi fakt doufala. Odpověď přišla záhy: „Vše bude k rychlému, žádné obavy. Vaše objednávky jsou pečlivě zabaleny bez uvedení obsahu, což chrání vaše soukromí. Všechny produkty splňují přísné vládní předpisy a standardy kvality. Sledujte svou objednávku v reálném čase s vyhrazenou podporou pro jakékoli dotazy. Dobrý den, prosím o trpělivosti. Budu vás informovat, prosím o trpělivosti. Až obdržím váš převod, budu vás IHNET INFORMOVAT!“
No jo. „Já už brečela. Tak jsem se ptala dál. Přece musíte vědět, že platba přišla, dala jsem okamžitou! To jsem jí psala furt dokola. A ona odepisovala úplné nesmysly.“ No. A pak se odkopala: „Dobrý den, právě jsem mluvil s bankou a řekli mi, že peníze budou přijaty až v pondělí. Důvodem zpoždění je, že peníze byly odeslány o víkendu.“ Mluvil? Jak mluvil? Cynthia je chlap? Cynthia není nikdo! Snažila se ale nervózní kamarádku uklidnit po svém strojově překladovém způsobu: „Budeme jen čekat. Omlouvám se za nepříjemnosti. Prosím, v pondělí dostanete své léky, jakmile banka zpracuje peníze.“
„COŽE?“ vylítl Petr z postele, když se mu zhroucená a ubrečená manželka svěřila s tím, jaká je kolosální blbka. „Ty jsi poslala deset tisíc na nějakej debilní účet? Anglickej s ukrajinským příjemcem? Jsi vůbec normální?“ řval. Není se co divit. „Ukaž to sem!“ vyrval jí mobil, otevřel bankovnictví, aby si to radši všechno na vlastní oči prověřil, když najednou zajásal: „Máš víc štěstí než rozumu! To snad není možný! Podívej na to, banka tě zachránila!“ skvěla se zelená vratka osmi a půl tácu s popisem: Vrácená platba - nelze CZK.
„Panebože. Díky! Už nikdy, fakt nikdy!“ brečela. Jenže Petr byl tak strašně naštvaný nejen na ni, ale i na ty zatracený píííp, že se rozhodl si je vychutnat. Zatímco Lucka brečela a bouchala se do hlavy a nadávala si (není divu), usedl k notebooku on. A navázal s Cynthií rozhovor: „Platba se mi vrátila. Co mám dělat? Můžete mi poslat jiný účet? Český? Do zahraničí nelze. Chtěla bych svůj lék co nejdříve. Peníze mám. Bohatá jsem. Budu trvalý zákazník.“ Záškodník jeden! Napsal dokonce „solventní“, ale smazal to a nahradil, protože velice správně usoudil, že by tomu asi nerozuměli!
Cynthia Narge musel/a tak zuřit! Živě ten spolek vidím: „Zatraceně, taková kavka, takovej hejl! Ožralá blbá ženská - a poslala to! Ale máme smůlu, zatracená banka to vrátí! Tak to ne!“ A promptně (leč velice bizarně) odepsali: „Můžete mi to říct. Takhle bankovnictví nefunguje. Neni rizikový! Špatný převod, špatně jsi zadala! Ale můžu vám slíbit, že dnes (byla sobota ráno) dostanete své léky. Prosím, důvěra. Okamžitě posílám český účet, OKAMŽITĚ proveďte platbu. Do čtyř hodin od přijetí máte své léky!“
„No ty bláho,“ rozesmál se Petr. Smála se už i Lucie, které spadl z kocovinově-rozbouchaného srdce nesmírný šutr. Prachy měla zpět. A bylo fakt děsivé dívat se na to zoufalství falešných obchodníků s planými sliby: „Dnes je dobrý den a jsme připraveni odvést dobrou práci, abyste dnes dostali své léky. Ujišťuji vás, že dnes bude všechno v pořádku, slibuji vám to. Velice se omlouvám za nepříjemnosti, které se dějí od pátku. Dejte mi prosím tuto jednu šanci, abych s vámi všechno napravil. Zde je český účet. Proveďte platbu OKAMŽITĚ a do čtyř hodin máte svůj lék.“ skvělo se v mailu od paní Cynthie Narge číslo českého účtu se jménem (změněno) Marie Ševčíková!
Když se Petr odmlčel, následovala kakofonie mailů: „Odešlete prosím částku na český účet. Slibuji! ??? Poslala jste? Prosím o okamžité! Proveďte OKAMŽITĚ. Baleno. Čekám. OKAMŽITĚ! Ihned, mám připraveno! Do čtyř hodin můžete píchat si!“ „Já ti dám píchat si,“ smál se Petr. „Prosím vás - a když pošlu peníze, jak mi sem dopravíte můj lék?“ navázal na jejich klopotnou překladačovou mluvu. „Důvěřujte mi. Slibuji vám do čtyř hodin od obdržení platby okamžitě dodáme.“ znělo několik odpovědí.
„Důvěřujte mi: To je klasický psychologický nátlak. Chtějí, aby kamarádka vypla mozek a přestala racionálně přemýšlet. Absolutně se vyhýbají logice - na otázku jak lék dostane, odpoví tito podvodníci: Důvěřujte mi. Protože nemají žádný skutečný lék ani logistický plán, nemají na tu otázku odpověď, jen opakují naučené fráze, aby kamarádku donutili zaplatit. Také provádějí agresivní nátlak na okamžitou platbu. Prostě oblbnout. Velice na to tlačí, zvláště, pokud už jednou peníze poslala. Vědí, že je má.“ komentovala celou komunikaci mnou oslovená psycholožka Iveta Zoulková.
Petr dělal Zagorku. Psal Cynthii, že si to musí rozmyslet a kdesi cosi: „Pokud jste připraveni provést platbu nyní na to tamto číslo účtu českého Marie a do 4 hodin nebo méně obdržíte svůj lék. Slibuji vám, že si opravdu přeji, abychom spolu více obchodovali!“ ječela neexistující Cynthia Narge do éteru. Doslova vyla jako šakal, živě ji slyším! Hlas jako Darth Vader! „Prostě věřte a dosáhnete dobrých výsledků!“ přišel jeden z nejlepších a nejčtivějších výkřiků celé obskurní konverzace, která spěla do grandiózního finále.
Petrovi nešlo z hlavy, proč pořád zmiňují ty čtyři hodiny. A jak do zapadákova u Brna doručí v sobotu dopoledne Ozempic (který samozřejmě neexistoval!). I zeptal se na to. Zoufalí marketéři měli odpověď na všechno, o čemž svědčí poslední mail, který si s Cynthií Narge manželé vyměnili, než si ji zablokovali: „Doprava zdarma dronem. Expres doručení! Do čtyř hodin ty hubnout pomocí Ozozozozo (zde se jim to nějak celý zaseklo či zavařilo!) OKAMŽITĚ! Lokace zaměřena. Dron čeká naložen. ČEKÁM NA PLATBU OKAMŽITĚ UŽ !TAK UŽ!“
Když okamžitě už, tak okamžitě už! Dronem! plácal se Petr do čela. „A ty se styď. Tohle ti dlouho neodpustím. Opravdu děkuj bance, že to vrátila! A co teď s tím, mám to nahlásit?“ přemýšlel Petr, ale styděl se. Že má tak pitomou ženu. Nakonec to udělal. Protože ono to neskončilo! Ani zdaleka! A dodnes nekončí. Hned ten večer totiž přišel Lucii mail: „Ahoj, dobrý den. Přeji Vám šťastný Nový rok. Velice se omlouvám, že jsem neodpověděl dříve, měli jsme celozávodní dovolenou. Máte ještě zájem o Ozempic, platí ten Váš inzerát? Měl bych tři měsíční balení, manželka už krásně zhubla. Cena dohodou. Těším se na odpověď, Josef Novák.“
„Inzerát? Jakej inzerát? Já si žádnej inzerát nedávala? Nebo jo?“ přemítala Lucka. Že by byla tak opilá? „Mohla jsem tam napsat, že to sháním. Nebo? Ale to bych neudělala? Nebo jo?“ byla úplně rozklepaná. Viděla sama sebe, jak píše inzerát. Nebo neviděla? Naprosto znejistěla, měla brouka v hlavě… Paní Zoulková tuto praktiku popisuje jako tzv. Lead List: „Samozřejmě, že to jsou zase oni. Podvodníci nepracují sami. Jakmile kamarádka jednou projevila zájem (odpověděla na inzerát), její e-mail a telefon se dostaly na seznam potenciálních obětí, Lead List. Ten si mezi sebou v rámci té sítě předávají nebo prodávají.“
A pokračuje: „Když nezabrala Cynthia s lámanou češtinou, zkusí to teď jako seriózní Čech s perfektní gramatikou. Doufají, že k němu bude mít větší důvěru. Tím, že se ozývají z různých stran, v ní chtějí vyvolat pocit, že ty léky jsou všude kolem, a stačí jen jednou někomu poslat peníze. Je to jako v pasti – snaží se ji obklíčit. Samozřejmě, že žádný inzerát nepodala. To je jen jejich záminka, jak navázat kontakt. Často píšou: Viděl jsem, že sháníte… nebo Někdo mi říkal, že potřebujete… Řešení je blokace, ghosting, okamžité mlčení. A nahlášení na PČR. Tím, že někdo odpovídá, vědí, že na druhé straně sedí člověk, který peníze má. Snaží se.“
Filutové! Lucka nemá pokoj dodnes. Chodí jí maily - s přesným a doslovným zněním toho, co popsala paní psycholožka: „Viděl jsem, že sháníte Ozempic, měl bych!“ přišlo Lucii i před mýma očima na mail. Jen zavrtěla hlavou, dalšího odesílatele zablokovala a pokrčila rameny:
„No. Mám se zabít? Věř mi, že se stydím tak strašně moc, že bych se nejradši nechala někde porazit. Každý den si říkám - jak jsem mohla být tak blbá! A už se nedivím těm podvedeným. Jasně, jsou extrémy, ti herci a námořníci a dědici - ale tohle? A věřím tomu, že někdo má bolesti, je závislý, tak to zkusí taky a dopadne jako já. Hůř. Mně to banka vrátila.“
Ale prý to všechno mělo i pozitivní dopad - Lucie tím stresem výrazně zhubla. Ani k tomu nepotřebuje neexistující Ozempic. I to švihadlo si nakonec koupila! Tak pozor na kurýry s dronem, Vozempích a okamžité platby!
A neťukejte si na čelo! Já vás vidím! Dnes je přece dobrý den a jsme připraveni odvést dobrou práci!
