Článek
Abyste rozuměli, můj muž měl docela těžký úraz. Dopadne to dobře, klep klep, ale když slyšíte tu diagnózu - zlomenina obratle - srdce se vám zastaví. Aby se vzápětí rozběhlo tempem Usaina Bolta, což skončí panickou atakou. Pak se dozvíte podrobnosti, dopadne to dobře, chodit bude (do hospody), kroutit hlavou bude (nad vyúčtováním plynu), lomit rukama bude (nad výmysly ženských!). A tak všelijak podobně. Ježišmarjá, uf… Jenže, co teď? Ze špitálu byl propuštěn s krabičkou tramalu (hurááá) a párem francouzských holí (joo, kdyby to tak byly francouzské služebné, ale to nééé, to oni nedávají!). Uložila jsem ho na lůžko a byla vržena do zcela nové reality. Nemůže nic, já musím všechno. Tak dobrá.
Jelikož se cítím být fyzicky (zatím) docela fit, neboj, to bude dobrý, utěšovala jsem se v koupelně, kam jsem se zavřela, abych se z prvotního šoku vybrečela. Jasně! To dám! Jen to říct dceři, která pochopila a nepochopila, že tatínek se polámal jako mraveneček (metrákový mraveneček) a nemůže chodit. On totiž s ní dělá všechny blbosti, zatímco já jsem ta přes zákazy, příkazy, rozčilování. Nicméně situace se stala, musely jsme to s dcerou nějak dát. Po týdnu, kdy skutečně nemohl nic, jsem jela na autopilota. Plnila každé jeho přání, obsluhovala jako malé dítě, pomáhala mu z lůžka a zpět (často na zádech), vařila, prala, udržovala domácnost a zlobila se s dítětem.
Postupem času se začal zlepšovat, došel si do koupelny, v noci i spal, aniž by bolestí bědoval. A jak to tak bývá, začal mi lézt na nervy. Neberte to, prosím, jako stěžování si. Já vím, že jsme měli obrovské štěstí. Já to všechno vím. Jenže když se z jeho záhořova lože ozvalo zase to táhlé ééééééééééééééh, zase jsem musela běžet, co ZASE chce - však rozumíte. Doufám tedy. Vypiloval to do dokonalosti, takže mě třeba začal prozvánět z ložnice do kuchyně. Cink Cink, hlásil telefon. „No joooooooooooo…,“ musela jsem okamžitě opustit veškerou činnost a donést mu brejle a Rychlé šípy. Například. Ale to nevadí. Fakt! Našla jsem dokonce zvoneček, může zvonit… Než mu vyrvu srdce. Zvonečku jako. Když jsem pochopila, že to není stav nezvratný, že BUDE LÍP, začaly se řešit provozní věci.
Jelikož jsem usoudila, že pro všechny bude bezpečnější, když se nestanu účastníkem silničního provozu (já to zkoušela, skutečně, řidičák mám, ale v autě mě postihne nějaká silniční slepota, takže mi to řízení fakt, ale fakt nejde), vypadlo vinou jeho zranění i auto. Takže pěšky. Dobrá. Do školky a ze školky stejně pěšky chodíme, procházky, hřiště, nákup (chleba, rohlíky, mléko). To dáme. No jo. Jenže ty nákupy. Víte, karton mlíka, karton vody, to vše vozil z Kauflandu. Nyní to vypadlo. A protože jsme opravdu malá zadel, kam nezajíždí Rohlík ani Košík, vše tahám na hřbetě sama. Člověk by netušil, kolik se toho nakupí. Navíc zde je to do kopce i z kopce. A po asi desátém takovém nákupu jsem si všimla, že mám odřené rameno. „Koukej,“ ukazovala jsem to Lazarovi zvesela. On to vůbec nepochopil, udělal jen: „Ééééééééééééééééééhh….. Jsi ženská, to zvládneš!“ No nepovídej!
Napadla mě taška na kolečkách, leč ji nemám. Tak jsem si ji objednala. Takovou tu pravou, důchodcovskou, tatínek jí říkal RVHP (Ráno vyjedu, h…o přivezu). Ještě tu máme ve sklepě kočárek po malé. Kombi sporťák. No jo, jenže to bych vypadala jako takové ty šáhlé ženské, co vozí v kočárku kocoura s háčkovanou čepičkou. A určitě by se do něj nasáčkovala i dcera, což by zase vypadalo opravdu divně. Při dalším prozvonění a táhlém éééééééééh… (tentokrát to byla cola s ledem, křížovky a podrbat záda) mi hlavou bleskla i myšlenka zcela rouhavá - posadit do toho kočárku JEHO. A pustit ho s maniakálním smíchem do údolí. Ehm.
Nákupy jsou však ničím proti tomu, co jsem odložila v hlavě do šuplíku s nápisem „Neotvírat, nebezpečí detonace!“ - na konci června bude rekonstrukce kuchyně. A to celé. Vytrhat starou, rozsekat, odvézt do sběrňáku, vybílit, připravit. Budu si muset najmout pěkných pár chlapů, už jsem rozhodila sítě. Jenže! Valná většina oslovených to pochopila naprosto, ale naprosto špatně. „Víš, Honzo, já mám problém. Manžel se zranil a já potřebuju…,“ začala jsem tiše a důvěrně k dlouholetému kamarádovi. Vykulil na mě oči, popadl za ruku a vroucně mi spolu s tichým šepotem vypustil do obličeje oblak pivních výparů: „Konečně, to víš, že ti pomůžu… Cokoliv! Tak dlouho na to čekám…“ Ehm. Vysvětlila jsem mu situaci, on se urazil a řekl - co jiného: „Jsi přece ženská, to zvládneš!“
Zkusila jsem známého Karla, začala jsem jinak: „Prosím tě, my máme v plánu rekonstrukci kuchyně,“ vypálila jsem hned na začátek celý problém, aby nedošlo k onomu nedorozumění. Stejně k němu došlo. „Manžel je zraněný, víš, nemůže dělat nic a já…“ „Pomůžu, to je jasný,“ děl Karel. „A co dostanu, no co dostanu?“ dorážel na mě jako Viki Cabadaj na Mariku, když ztratila lyži. Panebože, co to bylo? A když jsem řekla, že skutečně ne, nic, maximálně mu zaplatím a pivo bude, tak řekl: „Jsi ženská, to dáš!“ Jasně. A asi pět dalších chlapů podobně. Asi nějaké „erekce“ na slunci! Zřejmě osamocená ženská (momentálně) nemůže požádat chlapa (čest výjimkám!) o pomoc, aniž by v tom nehledal nabídku k pohlavnímu styku. No.
Tak jsem volala do firmy, která se zabývá vyklízením objektů. Nastínila jsem situaci. „Paninkooo, dyť jste ženská, to zvládnete!“ smál se bodře člověk mužského pohlaví na druhém konci drátu (teda - sítě, nebo jak to mám říct!). „Nezvládnu!!!“ zařvala jsem už, vytípla mu to a zasunula celou kuchyň do již zmíněného imaginárního šuplíku. Co se stane, až se to stane a až to nastane, nevím. Zřejmě se fakt budu muset historicky znemožnit!
Navíc začala zlobit dcera. Ona zlobí pořád, ale nyní ji přestalo bavit hrát si s Lazarem na schovávanou pod peřinou, což je momentálně jediná kratochvíle, na kterou se zmůže. Omrzelo ji i schovávání francouzských holí. Omrzelo ji všechno, protože ten pán v posteli není táta, co s ní blbne, zatímco maminka uklízí, věší (prádlo), a tak všelijak podobně. A začala se věnovat svému novému koníčku - někde viděla takové to houpání na šálách, akrobacii. No a jelikož nám tady nic jiného než záclony nevisí, zhoupla se na zácloně a vyrvala garnýž. Přízemní byt bez záclon, navíc s pohledem přímo na Lazarovo lůžko - to nelze! To by byla dehonestace jeho samého v celé podstatě archetypálního chlapského ztělesnění síly a mužnosti (éééééééééééééééh!).
Takže jsem vrtala. Za jeho instrukcí z postele. Vrtačka mi poskakovala v rukách jako pneumatické kladivo, než jsem ji dostala „do ruky“, udělala jsem pěkných pár klikatic na zdi. Éééééééééh se změnilo na ÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉHHH!!!!, leč co. Provizorně jsem s novou kámoškou příklepovkou navrtala hmoždinky, heč! Pch! Sice to spadlo znovu (dvakrát), ale za pomocí párátek a trýznivě lkavého ÉÉÉÉHHH ÉÉÉÉHHH! to drží! A to je hlavní! Žárovky měním jak na běžícím páse, tak jsem dobrá. Dokonce jsem i prošťouchla odpad (vařečkou), což Lazar neviděl a já mu to neřeknu. Musím přece maroda šetřit, ne? O rozbitých žaluziích jsem též pomlčela, nemusí vědět všechno. Zabíjela jsem vosu, a tak trochu je zdemolovala, ale při narovnání lamel se to (skoro) nepozná. Jsem přece ženská, to zvládnu!
Pak nastal Dětský den. Veškeré tyto akce s ní navštěvuje Lazar. Já nemám ráda davy, dostávám v nich panické ataky, buď chodíme všichni, nebo oni dva. Jenže co teď. Sehnat mu vozík, to kategoricky odmítl (éééééééééééh!!!!!!!! s padesáti vykřičníky), takže dobrý. Musím já. Dcera nadšeně hopkala k atrakcím, v neskutečném lijáku vypadala jako muchomůrka červená (puntíkovaná pláštěnka), já vypadala jako muchomůrka zelená (zelená vesta, zelený deštník, zelené tváře, zelené zmoklé vlasy, celá zelená, zle mi bylo!) Ale radost jí chci udělat. Čvachtalo mi v botách, čvachtalo mi v hlavě, když jsem se vlekla na místo určení, kde byly různé disciplíny, střelnice a houf tatínků a maminek. Ach jo.
Disciplíny byly různé, na jejich konci čekala na prcky medaile, na rodiče pečený buřt. Peču na to, i na buřta! Nebudu ji tahat na zádech, stříkat hadicí na terč, běžet s ní do schodů, vozit ji mezi kužely v kolečku. Přesto jsem to udělala. Všechno! „A teď si honem najděte tatínky,“ velela paní za mikrofonem, asi nějaká organizátorka. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Inu, tatínků tam bylo mnoho, ale vesměs měli u sebe maminky. Osamocený tatínek tam byl jeden, ale ten byl tak opilý, že se neudržel na nohách. Dcera začala fňukat, protože zlatý hřeb těchto disciplín byl jakýsi překážkový běh se sudem piva, neptejte se mě na to, já to vytěsnila. Leč jsem to k dceřině radosti jako jediná maminka proběhla. V cíli jsem se zhroutila hubou rovnou do bláta. „Hurá, to je sranda!“ smála se ratolest. Medaili jsem dostala i já, protože „Jste ženská a zvládla jste to!“
Fajn. Odpotácela jsem se na střelnici, že si aspoň koupím srdce s nápisem To zvládneš, jsi ženská, ale dcera chtěla růži. Jelikož střílím dobře, dala jsem se do toho. Pic, bum, pic, bum, pic, bum, likvidovala moje zbraň zahrádku krepákových hrůz. Hurá, to bylo ono! Sebevědomí vystřelilo z nuly na sto, nesla jsem si kytici jako z prvního rande, až mě zastavila nějaká paní a říká: „Ty jo, to máte šikovnýho tatínka, takový pugét vám vystřelil!“ Já já já já to vystřelila, chtěla jsem zařvat, byla jsem utahaná jako kůň, ze všech těch obskurních disciplín mě bolela záda, hlava, nohy, ruce jak opice u kolen.
„No jo, to víte, jsem ženská, tak to zvládnu,“ zaševelila jsem směrem ke zvědavé paní a odpotácela se domů, kde jsem se složila vedle Lazara. Éhhhh? podíval se na mě tázavě. „Nic, vůbec nic!“ řehtala jsem se hystericky. Jsem ženská, to zvládnu!
Jen jsem se celou dobu modlila, aby se nerozbila ještě dcera, protože mít tady Lazary dva, to zavání pobytem v blázinci. Ty vzácné chvíle, kdy je svišť ve školce, jsou prostě požehnání, z nebe spadlá mana. Jo! Ráno mi místo obligátního „Ahoooj“, řekla: „Hehehehepčííííííííííííííííííííííík!!!“ A bylo to. Rýma, kašel, zarudlé oči, maminkoooo, au, maminkoooo, sedni si… A z ložnice táhlé éééééééééééééh (polívku, oloupanou mandarinku a baterky do ovládání).
Sesunula jsem se k zemi a drmolím si tu, že jsem ženská, že to zvládnu.
A smekám před ženskými, co mají manžela rozbitého nebo ho nemají vůbec. A vůbec, hluboce se skláním před každou osobou ženského pohlaví. Protože ve finále, my to zvládneme. Všechno. I to, co pokládáme za nemožné. Takové jsme. Tak držte palce, protože se ozývá ééééh a héééépčííík. Takže jdu. Pěkný den.
